• 
• 
• 
• 

Hlasy domova

Brázd hnědí hloubavou a třeslic tichým váním ten kraj se obléká... Jsme na prahu jihočeské krajiny za zářijového podvečera. Z tušených úžlabin, vod a oranic stoupá do mlhy nahořklá, mrákotná vůně puškvorce a vadnoucích bramborových natí, do níž je přimíšena tesknota dýmu z pasáčkova ohníčku, který řeřaví, dohasínaje na mezi pod šípkovým keřem, Z tmícího se soumraku vystupuje z brázd alšovská silueta božích muk a za ní prosvítává nepohnutý, upřený zrak hladin. Ještě naposledy zaplakala v lukách opožděná čejka a z houstnoucího stínu ozvalo se teskně klekání, jehož tiché kroky jsou tlumeny závanem rákosí a sosnových selských lesíků. Šero voní zemí a rybinou, je čas rybolovů. Jen tu a tam po rozjezděných cestách sunou se těžce vozy - a pak už nic a nikdo neporušuje ticho, zahleděné ted samo do sebe. Všechno je zastřeno lehkou clonou mrákot a kolébavou hudbou vln - a lidský hlas, náhle vyslovený, připadá v této chvíli jako rouhání.

Ať mluví sama krajina svým nejniternějším hlasem, ať sám duch země promlouvá z otevřených brázd! Citlivému sluchu bude srozumitelný i plachý ostych osiky i listnatý baryton dubů, zaťatých hluboko do kamenných hrází. Vzdorovaly a vzdorují podnes "červům, sekyře i času".

Toť Blatensko a Lnářsko, kraj přetichých pěšin, zapadlých hájoven, mlýnů i staré rybářské tradice, kraj schoulený pod hradbu Brd a otevřený k šumavským horám.

Jaro této krajiny je cudně a výsostně vysloveno gotickou Madonou, k jejímuž trůnu chvátají všechny louky s náručím kvítí, a pro její děťátko pletou děti na pastvách košíčky ze sítin. Jí patří rosná krása kvetoucích jabloní a kvetoucích trnek, jí mnohohlasé pípání racků, oranic hnědé podzimy i stříbrná rána senosečí.

V lnářském klášteře je její sídlo; v tom klášteře, tolik vzpomínaném Otokarem Březinou i Juliem Zeyerem, který zde v prosté cele si přál spočinouti po své chimérické pouti. František Bílek vyřezal pro tuto svatyni tvář Ukřižovaného. Četl jsem v klášterní knihovně mnoho jeho dopisů, v nichž se svěřuje ze svého života niterného fráteru Jozífkovi, duši prosté a čisté, jejíž horoucnost je ztajena v neumělých, ale vroucných obrázcích světců a světic, rozsetých v tolika kapličkách a staveních mého kraje. Zdejší včelí roj připomínal Mistrovi v jeho chýnovské zahradě mnohé z chvil prožitých zde v rozjímavém soustředění. Málokdo ví, že mladý klášterní kuchtík a pozdější tvůrce novodobého českého sochařství Václav Levý vypravil se odtud na pouť za uměním. Na počátku osmnáctého věku byl zde hostem u otců augustiniánů sám Petr Brandl a namaloval pro klášterní chrám obraz Nejsvětější Trojice, který je jeho dílem nejrozměrnějším. I podružskému synkovi byl zde kmotrem, nechal se však zastoupiti svým učedníkem Františkem. Bydlil sice v zámku, ale pan převor měl jistě mnohá trápení s touto neposednou kumštýřskou krví. Podobné příběhy se totiž do klášterních análů nezapisují.

Překvapila mne busta Alšovy hlavy v místnosti klášterní hovorny - opravdu překvapila, ne bez dojetí.

Nevím, byl-li zdejším hostem také Jaroslav Vrchlický, pobývající v nedalekem oseleckém zámku u svého překladatele barona Viktora Boss-Waldecka, kde před ním byli hosty Mánesové a kam později zajíždíval básník J. V. Sládek i členové Českého kvarteta. Tento samotářský, podivínský šlechtic byl v přátelských stycích s převorem řádu páterem Aloisem Majerem a odevzdal mu několik opisů přeložených básní knížete české poesie. Ostatně jsem jist, že Vrchlický se jistě víckrát zadíval s vrchu Svaté Markéty na tento líbezný kraj. Mosaika Viktora Foerstra umístěná na průčelí kostelní zdi upozorňuje na další kulturní styky se zdejším konventem. I básník Jakub Deml chtěl zde nalézti domov, ale snad vrtkavost, snad jiné příčiny zmařily tento plán. Rozloučil jsem se s barokní kamennou Madonou na rajském dvoře, vonícím heřmánkem i pelyňkem, a pod odkvétající lipou sešel schodištěm k zámku.

Před zámkem, ozdobeným reliéfem mohutného klíče, podle něhož býval nazýván "Schlüsselburg", střeží na terasách krásu několik půvabných rokokových grácií i alegorií, a pranic nevědí o krutém potrestání rebelů za selské vzpoury, jejíž nejdramatičtější výjev se udál právě na mostě před zámeckým vchodem. Lažánecký sedlák Halaburda vedl vzbouřence, a jak byli potrestáni, zaznamenal klášterní letopisec výmluvnou zkratkou: "Jaké bylo lze tu vidět tyranství! Jakou spatřiti ukrutnost! Nejenom slov, ale ran bolestí ztrýznili všecky."

Mlčí sochy svatých patronů českých pod větvemi kaštanů, sluneční hodiny měří svým stínem dění jiného času a na podřimujícím nádvoří v zeleni loubince i Neptun s trojzubcem stojí nepohnutě. Jen pták, nevím už který, se žene v bezoblačném modru za poděšeným běláskem. Zahleděn na kasejovickou stranu, vzpomínáš zápisů tamní smolné knihy. Čeho by ses v nich asi ještě dočetl...

"Strhané struny zvuk" mě ovanul máchovskou tesknicí z veršů bratří Adamců, jejichž kolébka stála v prosté světničce zdejšího mistra krejčovského. V jedné z mnoha obměn se opakuje v jejich životě osud tolika českých studentů, jimž proletářská léta kondic a odříkání napsala předčasně úmrtní list.

A kolem dokola voda, voda, modro a jas, a slunce v listí, a konipásek s třepetavým ocáskem na kmeni padlé vrby. Barevná pohádka letní.

Plzeňský malíř Josef Hodek ji už tolikrát namaloval.

Zde začal svoje malířská učednická léta Stanislav Lolek, myslivecký mládenec u pana lesního rady Theodora Mokrého, bratra jihočeského básníka ze známé vodňanské trojice.

Dva hlasy ho sváděly neodolatelně, myslivost a malování, a přely se v něm neustále o prvenství. Stýská si melancholicky, že myslivosti zde málo užil. A malba? Nákres vrat k oboře, mapa, obrázek hmyzu pečlivě nakreslený podle přírody, malba jeviště pro ochotnické představení nebo kaligrafický vinš baronce Lilgenauové, to byla objednaná themata, jistě málo schopná vyplniti tolik horoucích tužeb mladíka posedlého čaromocí barev. Jak vítal živelnou katastrofu povodně, která mu konečně poskytla motiv ve zbořené tchorovické sádce, jejíž obrázek snad dodnes visí na stěně lesní kanceláře. V úřednických domácnostech měli mnohou památku na tohoto malíře, který býval i častým návštěvníkem klášterním. V refektáři přemaloval obraz, představující strohé a trochu popisně suché panorama lnářské, "do večerní nálady", jak nikdy neopominul podotknouti stařičký pan farář. Ptám se hajného.

Odvětí stručně: "Pan Lolek, to byl moc fajn člověk. Když jsem stál za jeho stojanem, najednou se prudce obrátil a řekl: Tady mají viržinko - a jdou zas dál!"

Podivno, co zůstane po letech z tolikerého snažení v lidské paměti.

Jaké bylo překvapení leletického řídícího Hynka Šebka, když jednoho prázdninového večera zaklepali na dveře jeho školy tři unavení poutníci a prosili o noclech. Starost nemalá pro starého mládence, zvláště když nejstarší z příchozích se představil jako malíř Julius Mařák. Pan řídící byl čtenář přehorlivý, předplácel si i "Zlatou Prahu" a věděl naráz, jaký host přisel do jeho zapadlé vsí. Mařák maloval se svými žáky v Lochovicích a na jedné z potulek došli až do tohoto zákoutí, Lochovic značně vzdáleného. Ze staršího žáka se vyklubal bývalý lnářský adjunkt Stanislav Lolek a rozpovídaný pan řídící využil plně této nečekané příležitosti, aby se mohl dosyta rozhovořit o lnářském okolí, které znal dobře z dob svého mladého učitelování. Ráno se vypravil s touto uměleckou trojicí do krásného lesa, kde se dodnes říká "U velkých kamenů". Tři dny měli malíři co malovat, tři noci přespali v leletické škole a při rozloučení dostal náš hostitel tři tužkové kresby s Mařákovým věnováním...

Kdyby Julius Mařák mohl znovu navštíviti tento lesní motiv, byl by jistě překvapen. Se stromy, značně už rozrostlejšími, by se snad i shledal - ale kameny, které zdejší lid výstižně pojmenoval "želvice", protože skutečně vypadaly jako ohromné želvy, by tam už nenašel. Tuto geologickou zvláštnost původu morénového, mající obdobu jen ve Švédsku, objevil belčický majitel lomů pan Váně a proměnil ji ve vyleštěné žulové desky, jimiž jsou obloženy stěny význačné pražské stavby...

Už dávno zemřel pan řídící Šebek, oplakáván a stále vzpomínán svými žáky i sousedy, ale když jsem sám začínal učit v jeho škole a poptával se na vzácný Mařákův dar, ztratila se mi stopa v naprosté tmě.

A ještě jedna návštěva se mi ve Lnářích vybavila při zjišťování Lolkových vztahů ke kraji.

Koncem dubna roku 1903 byla obvyklá večerní společnost v panské hospodě rozšířena o dva malíře, kteří přijeli z Prahy za neobvyklou záležitosti.

Adolf Kašpar hledal původní české loutky, které potřeboval k nějaké ilustrační práci. Jeho přítel Stanislav Lolek se rozpomněl na Arnoštku Kopeckou, vnučku známého loutkáře, kterou znal ze svého lnářského působení; smluvili se v Praze s Kašparem a rozjeli se za ní do Lnář. Kopecká hrála v Březnici. Pan řídící Vavřínek jí napsal, loutkářka přijela a tady začíná naše vyprávění...

První večer byl v hospodě zasvěcen malířským hostům. U kulatého stolu v šenkovně seděla celá místní honorace a náš ilustrátor se octl v starosvětském prostředí, které tolik připomínalo Alše. Byl tu pan důchodní, pan otec ze mlýna, pan starý z pivovaru, pan řídící s dlouhou gypsovkou, převor s tabatěrkou, adjunkti, lesní, sousedé. Dlouho do noci seděla lnářská společnost s oběma malíři, kteří se potom odebrali na svůj ložument do pokojíčku nad lednicí a notně tam vymrzli.

Když za tři dny přišli k obvyklému obědu, seděla už loutkářka v šenkovně i se svým mužem Kriegrem, všichni se navzájem seznámili a Kašpar hned odpoledne kreslil loutkářku v maringotce i s loutkami a celým inventářem. Byl jinak nemluva, ale loutkářčiny "vejšplechce" jej odzbrojily a za několik dní se bavili jako staří známí. Malíř pokreslil a pomaloval mnoho papíru; zachytil nejen Kopeckou při její hře s dřevěnými aktéry, ale i dětské diváctvo, udiveně pozorující "Posvícení v Hudlicích" nebo "Doktora Fausta" s pekelníkem. Tento námět zpracoval Adolf Kašpar i v leptu, který byl známou prémií Mánesa.

Když Kopecká vyčerpala svůj repertoár a odjela na jinou štaci, malíři se vypravili do okolí; navštívili Blatnou, jejíž zámek Kašparovi učaroval, i do Strakonic si zajeli a všude bylo co okukovat, co obdivovat. Lolek sblížil nedružného Kašpara i s klášterním převorem páterem Aloisem Majerem, kterého nakreslil u oblíbeného gramofonu, právě vyhrávajícího úryvek z nějaké operety: Küssen ist keine Sünd...

Stanislav Lolek v tištěné vzpomínce na Adolfa Kašpara se rozmarně zmiňuje i o úkolu namalovat divadelní oponu pro lnářský spolek divadelních ochotníků. Přáli si mít na oponě zobrazen pohled na Lnáře a tady vůdčí úlohu převzal Lolek, zatím co ilustrátor se ujal malování draperií, které mu při nezvyklé velikosti plochy nešlo od ruky, jak by si byl přál. Malíři se při práci i trochu poškorpili, ale dokončili svůj úkol k spokojenosti objednavatelů. Lnářští ochotníci se mohli právem chlubit, že na jejich oponě spolupracoval i slavný ilustrátor "Babičky".

Kašparovo přátelství s Arnoštkou Kopeckou, začaté ve Lnářích, trvalo až do její smrti.

I smrt Kašparova je poznamenána vzpomínkou na Matěje Kopeckého. Před svým odjezdem na Chodsko, kam si jel prostudovat materiál pro své ilustrace k Baarovým románům a kde zemřel, raněn mrtvicí, na výletě za Železnou Rudou, nakreslil ještě v Praze několik kreseb pro chystanou knížku Antonína Kopeckého "Smrt Matěje Kopeckého". Na závěrečné kresbě zachytil Smrt, spěchající od kutálejícího se bubnu i paliček Matěje Kopeckého za novou obětí. Kdo by nevzpomněl poslední kresby Mikoláše Alše, kde číhá Smrt, ukrytá ve voňavé růži...

Jenom ten, kdo se narodil v této krajině, porozumí nahořklé vůni květu bramborového i trpké tichosti těchto končin.

Oblaky do modrých nehybných hladin se propadly,
na bílých vlnách se houpají leknínů svíce.
Bílé zdi statků se v rybnících svátečně zrcadlí,
uspány srpnovým bezvětřím sní Thorovice.*

Toto čtyřverší Františka Hrbka nevyvolává jen letní thorovickou krajinu, ale i tvář básníka, jednou toužebně zpívajícího o kraji rodu, častěji se však zpovídajícího z rozporu svého městského života a vzpomínavou melancholií přivolávajiciho tklivou krásu vlastního dětství. Ve sbírkách "Šalvěj", "Cesta domů", "Otevřené okno" i "Oblaka nad krajinami" nalezneme zvláštní drsnatou chuť i vybledlé barvy tohoto kraje, do nichž odíval svou tesknici i touhu návratů. Nebyla mu souzena dlouhá cesta životní ani básnická, ale pro několik čistých básní, ražených z poctivého a ryzího kovu, zaslouží si naší upřímné vzpomínky.

Vůně puškvorců a modř hladin pod vysokými bílými oblaky, květ potměchuti na zdejších hrázích i rozmodlené mlýny, to ještě není krajina celá. Ještě k ní patří košatá thorovická lípa, v jejímž stínu svačí ženci, i vláček ujíždějící k Nepomuku jednokolejnou tratí, což obé zaujalo malíře Lva Šimáka na jedné toulce krajem a podnítilo s modravými staveními na thorovické návsi k namalování několika akvarelů.

Před lety sem pravidelně docházíval z Příbrami se svým přítelem, soudcem Josefem Ševcem, jiný malíř, žák Mařákův, Jaroslav Panuška. Nevím, co ho očarovalo víc, zda stará tvrz proměněná v špejchar, či hladiny rybničné, nebo stará "radikovaná" hospoda u Kellerů, kde příbramský sudí objevil v rozhovoru s hostinským, že on je vlastně Panuškovým bratrancem, neboť otec hostinského a Panuškova maminka byli bratr se sestrou. I rozjeli se sudí s malířem do lnářského kláštera a v tamní knize sňatků zjistili, Že František Panuška, lesník na statku Kiósie v Uhřích, stár 29 let, vstoupil ve svátost manželskou s Josefou, dcerou Františka Kellera, hostinského v Thorovicích č. 41. Svědkové byli Václav Votava, mlynář z Hydčic, a Josef Podhrazký, sládek z Oselec. Toto ověřené zjištění Panuškových rodových kořenů bylo nejen důvodem k domácí rodinné slavnosti, ale Panuška si ještě víc zamiloval tuto rodnou krajinu svých rodičů, o jejíchž rybnících prohlásil, že jsou nejkrásnější v Čechách, a ani třeboňské prý se jim nevyrovnají. A jaká krásná jména pro ně zdejší lid vymyslil: Radov, Smyslov, Vitanovy, Hadí - poslední dva jsou rozložené v zelené tišině uprostřed lesů.

U Velkého Pálence se v hajnici narodila moje maminka. Procházím ne bez dojetí touto končinou jejích dětských let. V hajnici se vlastně nic nezměnilo, všechno je takové jako před sedmdesáti lety, jen místo hajného jsou tu pracovníci hydrobiologické stanice a seznamují mě se svou laboratorní prací. Nějaký sekáč tu kosí na okraji rybníka sítí pro stelivo a vítr čeří vlny v něžné daktyly.

Maní nemaní procházím lesem k Novému rybníku, známému ornithologům pod jménem "Ostrov racků", který je jejich největším soustředištěm. Toto kamenité a bažinaté místo hostí kromě racků i některé druhy kachen a malých roháčů, o nichž je známo, že svá nápadně bílá vajíčka přikrývají trávou před blížícím se nebezpečím. Racčí pípání tu můžeme slyšet už v polovině března a netrvá dlouho, kdy hnízdo vedle hnízda se hemží malinkými racky, jimž stačí den života, aby se mohli samostatně pustit na vodu. Jednou ročně zde provádějí pracovníci ornithologického oddělení Národního musea kroužkování racků, inženýr Kadlec zjistil průměrné stáří racka podle kroužkování na dvacet šest roků. Od tohoto ptačího království jdeme polní cestou k Poli, vesnici s překrásnou renesanční tvrzí, jež se bělá svými bohatými štíty, z nichž na jednom spatříme i sochu rytíře. Na okolních kamenitých drahách se konaly "kočičí sněmy" a podle vyprávění starých lidí nebývalo prý radno dostat se do blízkosti tohoto sněmování, skýtajícího chodcům mnohá nebezpečí. Zanedlouho spatříme siluetu Kadova s kostelní bání a neogotickou hrobkou bývalých majitelů lnářského panství, baronů z Lilgenau, kterou zastiňuje architektonickým půvabem renesanční štít staré tvrze Řesanických z Kadova, přestavěné na sýpku. K mohutným lipám se vztahuje pověst o pověšených mniších z doby třicetileté války, jejichž klášter prý stával na místě dnešního hostince u Houšků. Listí lip má prý od té doby podobu kněžských kvadrátků. V kostele svatého Václava, připomínaném již roku 1384, jsem viděl v podkruchtí dvě krásné dřevěné gotické sošky světců Zikmunda a Václava. Obraz hlavního oltáře, představující světcovu smrt, malovala ruka mistrovská nejspíš z okruhu dílny Škrétovy. Sommer ve své topografii umisťuje jednu Škrétovu práci do kostela chanovického a uvádí obraz svatého Jana Nepomuckého. V Chanovicích jsem tento obraz nenašel, ani ve farní pamětnici, ostatně dost pozdní, není záznamu o podobné práci. Sommrova zmínka není jistě bez podkladu, i když je tu záměna míst a světců, ale mohla by škrétovskému monografovi být pobídkou k nalezení správné stopy. Obraz si jistě zaslouží zvýšené pozornosti znalců českého výtvarného baroka.

Poutníka překvapí i rozsáhlé písčité pole, osázené stromovím. To je práce zdejšího řídícího učitele Jaroslava Chlady, jehož mičurinské pokusnictví přemáhá zdejší půdní a podnebné podmínky a může se vykázat mnohým krásným výsledkem. Nejen třešně chrupavky se mu zde podařilo vypěstit, ale pro družstevní sady vysazuje i vlašské ořechy, zvláštní druhy lísek, jež ponesou veliké oříšky, i moruše pro chov bource morušového a zvláštní druh brambor: topinambury. Všude kde mají lidé rádi stromy, projeví se to i v jejich vztahu k bližním. Tuto starou pravdu věděl i tak zasvěcený znalec naší národní duše, jakým byl Josef Holeček.

Od Lnářského Málkova se krajina svažuje k loukám, mezi nimiž se leskne hladina Velké Kuše, malířské eldorádo Josefa Hodka, který ji několikráte maloval s hráze plné lískových oříšků, dubů a osik, odkud je krásný pohled pres rozsochaté sosny ostrova k stmívavým smrkovým lesům. Jeden zdejší rybolov obdivila i spisovatelka Anna Maria Tilschová, když sem zajela z lnářského zámku, kde byla na návštěvě u příbuzných. Já jsem si vzpomněl však na jednu rybářskou tragedii, která se nestává často. Ve větrném dubnovém dni vyjel na lodičce hajný Machovec ještě s dvěma druhy krmiti ryby lupinou. Prudké vlnobití převrhlo přetížené plavidlo, rybáři se s vypětím všech sil zachránili z mrazivé vody, ale hajný utonul jako oběť svého povolání. Malá Kuš s mlýnem u Jiřinců je obrostlá olšemi a pod jednou si z mlýnského kamene udělali na hrázi lavičku; tato tišina, nevím proč, mi připomněla ovzduší babiččiných návštěv v čase Boženy Němcové. Rybníky v okolí mají rovněž zajímavá pojmenování, ať je to Nadýmač u Mračova, nebo Stržák s vysokými smrky pod hrází plnou maliní, či Kopanina, jejíž hráz je zastíněna řadou vrb. Odtud už zahlédáme zábořský kostelíček, ale než tam vkročíme, vypravíme se k překrásné vyhlídce, která se před námi rozprostře s výšiny mezi Málkovem a Čečelovicemi. K jihozápadu se modravě rozevře kraj až k pomezí Čech a všechny šumavské hory v zlatavé záplavě jasu se představí jedna za druhou. Severní obzor splývá s brdskými lesy, pod nimiž se prostřelo celé Blatensko. V nejjižnější části okresu leží Čečelovice, kde odjakživa měli rychlou výřečnost. Když mělo děvče rozsvítit, řekla mu to matka způsobem v jiných vsích těžko srozumitelným: "Marino, vlez tam na to rentete, podej sem ten cádrník, já ho rozdrndím!"

Úvozy polních cest, pastviště, sosnové lesíky, rybníčky a písčitá políčka, plná kamení, pahorků a lísek, to je krajinné předznamenání pro Záboří, alšovsky starosvětskou ves, stulenou v údolí pod bílou zvonicí kostelíčka a kamenným zdivem staré vladyčí tvrze. Patří k ní ještě fara, kde v minulém století žil vlastenecký farář Augustin Jedlička, literárním jménem Velebín Třemšínský, který je autorem rytířské činohry o Mečislavu a Blance i mnohých loveckých písní, z nichž některé znárodněly.

Mnohé chvíle mého dětství patří kmotříčkově hospodě "Na sále", kde se scházívala vesnická společnost od kováře a hajného až po učitele a velebného pána, tak typická, že by ji mohl Josef Lada posadit ke kterémukoliv stolu ve svých obrazech. Byla to hospoda veselá a zpěvná. Tři sestřenice se točily kolem hostů a na bály chodívala chasa z dalekého okolí. Když přišli Mečichovští, nebyly pranice o nic méně rušnější než ty, které nám nakreslil Josef Lada ze svých rodných Hrusic. Před hospodou se řadívali hasiči k nedělní mši a kolem oken se mihla na koni bratronická baronka jako paní kněžna z časů "Babičky".

Proslavenou zpěvačkou bývala stará Kalistka, vítaná na všech veselkách a muzikách na vsi. Vyznala se výborně ve všech složitých obřadnostech a pro každou příležitost uměla písničku, plnou rozmaru a vtipu.

Zábořský sedláci hodně pijou,
ani si kapličku nevobijou.
Svatý Jan pláče, že mu tam teče,
že tam nebude, že jim uteče.

Ani sedláci nebyli ušetřeni žahavky jejího popěvku. Zazpívala jim jej nerozpačitě a kurážně:

Zábořský sedláci mají všeho dost.
Šiml chodí bez čepice a Kalista bos.

Při svatbách uměla ženichovi zazpívat písničku velmi nabádavou k manželské shodě:

Chceš-li mě, Venoušku, chceš-li mě mít,
nesmíš mě sužovat, nesmíš mě bít.
Kdybys mě sužoval nebo bíval,
Pán Bůh by se na to nerad díval.

Pro nevěstu mívala zase jiné ponaučení, v němž bylo skryto kus staré selské moudrosti:

Seber si, Andulko, co je tvýho,
my už tě povezem do cizího.
Ať je pěkný, nebo špatný,
ono se tam všechno hodí.

Bývala veselá stará Kalistka. Bože, ta uměla zajuchat, že i největšímu mrzoutovi se zajiskřilo v očích. Nosívala lahvičku, skrytou pod deseti spodničkami. Když chtěla dát někomu zavdat, stal se z ochoty celý složitý obřad. Všech devět spodniček postupně zvedla, jednu za druhou, než z kapsy desáté spodnicky, té nejspodnější, vylovila žádanou rosolku. Tato veselost byla jistě nejúčinnější apatikou: dožila se devadesáti let a vychovala deset dětí.

V Záboří jsem slýchával píseň, jistě sto let starou, do níž neznámý lidový skladatel vměstnal mnoho míst a jmen z našeho kraje. Nevím, jestli se ještě zpívá, proto ji zaznamenávám:

Umřel sedlák v Hornosíně,
zvonili mu v Závěšíně.
V Koceloucích vzali máry,
v Bělčicích ho pochovali.

A ti čtyři, co ho nesli,
byli rádi, že se sešli.
První Vávra z Paračova,
druhej Tintěra z Mračova.

Třetí Janek z Doubravice,
čtvrtej Šampal ze Smolivce.
Kostelník byl ze Záboří
a hrobař byl ze Záhoří.

Ministranti z Vacíkova,
chlapec s křížkem z Roželova.
Pan farář byl z Kasejovic,
pan učitel z Budislavic.

Mši dali sloužit v Sedlici,
tam si koupili vopici.
Ta vopice měla střeva,
tahali je do Nedřeva.

Vcházím po letech na zábořskou náves a nikoho už nepoznávám. U rybníka Pátku napájí pasačka krávy, křížek mezi dvěma akáty před kmotříčkovou hospodou je týž jako před třiceti lety, a nad návesním rybníčkem Louží šumí stejné listí vrb; jen jiný vánek je rozechvívá. Mnohá došková střecha zatím zmizela a voda odráží červeň přestavené novoty. Cestou k hřbitovu se zastavuji u staré fary. Ještě tam stojí kaplička s Pietou v zaskleném výklenku a na zpáteční cestě stoupám po kamenných schodech ke kostelu. Pověst vypraví, že kdysi jedna francouzská šlechtična, která tehdy pobývala na faře, unikla před vojáky tajnou chodbou, vedoucí z farských lesů do lesa V hoře. Na památku svého zachránění dala vytesat tyto schody. I na Helmouc dvoře jsou prý ještě zbytky sesutých chodeb.

Od kostelíka je úchvatná podívaná k Třemšínu přes několik rybníčků, které malíř Stanislav Lolek nazval poeticky "Růženeček". Přijíždíval ze Lnář na kole do Záboří k panu řídícímu Nachtmannovi, jehož paní pocházela z myslivecké rodiny a upřímně dovedla našemu malíři pochválit namalovaná zvířátka, že jsou "jako živá". Toto uznání Lolkovi lichotilo, proto nabídl hostitelce, aby si podle libosti vybrala některý z jeho obrazů. Paní řídící se ostýchala, což jí měla skoro za zlé dcera Mařenka, které se tolik líbila rozměrné plátno s namalovanou rozsochatou sosnou z Kučovic lesa. Lolek si v Záboří pronajal u Havlů světničku na konci vsi a usadil se tam na celé léto. Klukovských diváků měl všude habaděj, zvláště když maloval stádo strakatých krav na pastvě u rybníka Velkého, nad nímž přelétal čáp, kníhaly čejky a za hladinou se promodrávala dálka s tušenou vlnou Boubína. Záboří si kreslil se všech stran. Několikráte kostelíček s dvorem u Helmů od Podkostelního rybníčka, kde po celé léto bylo bělidlo pradlen, na trávníku štěbetala housátka a z vody stříkal smích koupajících se pasáčků. Nakreslil si i Žižkův kámen pod kostelním svahem, jemuž místní pověst připsala jedno Žižkovo obědvání a kde na jaře rozkvétají první fialky. Vžil se brzy do místních poměrů a zvyklostí. Potkávaje zamilované dvojice v polích za nedělních odpůldní, věděl, že vejdou do Telec hájku, na jehož kraji jsou kameny, o než si od nepaměti roztrhávala kalhoty celá pokolení záhorských kluků při zimních klouzačkách. S malířským stojanem se vypravoval i k Čečelovicům. Tam mu les Žďárky a borový porost u Třebiště poskytl mnohý malebný motiv a se zvláštní oblibou tam kreslíval i skupinu velikých balvanů, nazvanou roztodivné "Kočičí kamna".

Krajinná ikonografie zábořská je jistě podstatnou částí raného Lolkova malířského díla. Kde jsou dnes všechny tyto obrazy a které oči z nich vyvolávají zábořskou končinu? Tuší vůbec, v kterých místech se nalézá?

Po letech se tu setkáváme s jiným malířem, Václavem Sedláčkem, který svoje malování soustřeďuje k svému rodišti, k Lažánkám, a jeho'obrazy se zdejšími motivy vídáme na výstavách Umělecké Besedy.

Naše putování se teď vyhne silnicím a bude pokračovat oklikami v místech, kam zřídka zabloudí noha turistova. Pěšinou mezi lesy mířím k rybníku Ostrému pro několik vzpomínek čistě osobních. Vyvolávám si krajinu dětství své maminky, která před šedesáti lety chodívala z hajnice u Ostrého do zábořské školy. Už tu nebydlí hajní a hajnice je pronajímána letním hostům, je to neuvěřitelné, že se tu setkávám zcela náhodně s její kamarádkou z dětských dob, lažáneckou rodačkou, která je tu usídlena na léto se svou provdanou dcerou z Prahy. Stará paní mi vypráví velmi podrobně nejen o mamince, ale vyvolává mí ze své pamětí celý život v hajnici před šesti desítiletími. Stavení se nezměnilo. Velká sednice i malá klenutá sednička vítají hosta, který zjíhl a zrozpačitěl. Pod tímto krovem si maminka hrávala. Zdali ji pamatuje i kaštan a zda tu také tenkrát kvetly kolem stavení bílé řimbaby ? ...

Stmívavé zelené šero, plné kapradí a ptačího zpěvu, se rozsvětlí až v lukách u Lhotky, je to samota s rybníčkem, na jehož hrázi stojí rozložitá lípa, kolem mlýna se pasou krávy a zelená rovina se prostírá až k blatenskému zámeckému parku. Jinak kolem dokola šumí les. V mlýně, kde bývala zároven hospoda, bydlil jedno léto krajinář Václav Jansa a básník Antonín Klášterský. Některé Jansovy rybníky pocházejí z té doby od nás a jeho druh, básník, napsal jistě tady své básně "Blatenské rybníky" a "Přiletěli čápi", z nichž druhá je umístěna do blatenského zámku. Z tohoto mlýna pocházel i Jan Ladislav Kuták, jehož báseň "Náš mlýn" je otištěna v knize "Cestou-necestou", kterou vydal svým nákladem v Chicagu.

Na "fišerovské" silnici vedoucí z Českých Budějovic přes Písek do Plzně leží Kasejovice, městečko se starou historií zlatých ryžovišť a dolů, v nichž se několikráte kutalo po dlouhých přestávkách, a od nového dolování si nynější měšťané slibuji další rozkvět svého místa.

Vladycký rod, jehož členové se ve 13. století psali z Kasejovic, vládl tu i další století. Anna z Frymburka, která též patřila ke Kasejovicům jako poslední členka rodu, se provdala v patnáctém století za pana Petra Zmrzlíka ze Svojšína, nejvyššího mincmistra království českého, a Kasejovice mu přinesla věnem. Ona i manžel byli upřímní ctitelé Husovi a Petr Zmrzlík se zasloužil o českou vzdělanost, dav přeložiti roku 1411 do češtiny Kroniku trojanskou. Po jeho smrti vládla vdova jako dobrá hospodyně, a když se i ona rozžehnala se světem, ujal se jejího zboží synovec Václav Zmrzlík ze Svojšína, který Kasejovice připojil k Lnářům, a od té doby podléhali Kasejovičtí vrchnosti lnářské.

Městečko slynulo svými trhy na dobytek, při nichž prý se o jednom dní vypilo přes 200 veder lnářského piva. Z cechů byl nejpočetnější řeznický, v němž bylo na počátku minulého století sdruženo celkem 60 řezníků, počítaje v to převážnou většinu obchodníků s dobytkem. Místní zvláštností bylo hrnčířství a výšivkářství s osobitým pojetím výzdoby; nejvíce však prosluly dřevěné dýmky, které začal vyrábět z březových kořenů soustružník František Rybička už roku 1828. Říkalo se jim "kasovky". Nicméně zůstala zdrojem obživy sousedů jen drobná řemesla a polní hospodářství, neskýtající nových perspektiv k hospodářskému rozmachu, proto nastává v druhé polovině minulého století hromadné vystěhovalectví hlavně do Ameriky, kdy počet vystěhovalců dospěl k povážlivému číslu 2000 lidí.

V Kasejovicích byla i početná obec židovská, jež v roce 1848 čítala 229 členů, již dříve vystavěla si zde barokní synagogu, která je kromě měšťanského domu U Šolů nejvýznačnější městskou architekturou. Dnes je v ní soustředěna soukromá sbírka starožitností Václava Mentbergra, budovaná s kulturní poučeností a láskou k rodnému městu. Její průvodce je zároveň znatelem místního života i historie; napsal mnoho statí do různých časopisů a střeží kulturní dědictví domova s úsilím, jež si zaslouží úcty. Kasejovičtí Židé v něm nalezli svého historiografa.

Kromě bývalých lázní a domů očíslovaných římskými číslicemi zůstává vzpomínkou na židovskou minulost Kasejovic starý hřbitov "Na stráži". Kamenné náhrobky šednou lišejníkem, pod thujemi na hrobech rozkvétá vřes, z puklé zídky se ozývá cvrček, vánek zachvívá květy zvonků, starčků a chrastavce, za oranicemi se zamýšlí zamlžený kraj. V jemném odstínění siluet tušíš za zídkou Oujezdo, za vlnou lesa Předmíř, Zamlýní s leskem rybníků, hladinu rybníka Metelského a za ním vzadu obrys Třemšína. Stará obřadní síň je proměněna v stodolu, z vlaštovčího hnízda vzlétla kmitavá křídla vlaštovek. K tetě Gottliebové, jejíž manžel měl v Kasejovicích vetešnický krámek, jezdíval z Prahy její synovec Emil Orlik, pozdější slavný malíř a ředitel umělecko-průmyslové školy berlínské. Místní tradice vypráví, že tu v hospodě "Na staré Vrčeni" kreslíval sousedům obrázky.

Jiná hospoda, nazvaná "V boučku", stojí blízko kapličky svatého Vojtěcha, u níž se nachází studánka s léčivou vodou. Pověst jí připisuje jednomu světcovu zastavení, při němž na tomto místě vyprosil na nebesích vláhu pro zprahlý kraj. V minulém století zřídili v blízkosti lázně, jejichž éru skončila rekvísice měděných kotlů za první světové války. V roce 1848 měla národní garda kasejovická na palouku u lázní svoji střelnici.

Jehlany dvou věží, chrámové a radniční, ustalují podobu městečka v našich dnech. Kostel svatého Jakuba má sice založení gotické, ale kromě několika náhrobků a oltářního obrazu od Václava Šebele nenalezneme tu jinou znamenitost. V radničním dvoře je do zdi vsazena kamenná hlava neznámého původu i určení, o níž mi ani pan Mentberger nedovedl nic povědět.

Zbytky šachet nalezneme ještě dnes v lese Kamýku, u Zamlýní na drahách zase veliký kámen, mající podobu ležící krávy.

Krásnou polohu mají Budislavice s kostelem svatého Jiljí a staletou lipou, odkud přehlédneme celé Blatensko. Je to úchvatný pohled, v němž se střídají jako na šachovnici pruhy políček, lesy a hladiny rybničně, slunce a stín, úžas a zadumání. Ve zdejší škole působil v minulém století pan řídící Bach, znamenitý muzikant, o němž se mezi starými kantory vyprávělo, že je potomkem slavného skladatele fug. Jeho syn Gustav, v mladém věku zemřelý, vydal sbírku vlasteneckých básní i s krajovými motivy pod pseudonymem Budislav Tremšínský. Z Budislavic pocházel také Ing. Josef Zdeněk Raušar, známý propagátor styků mezi Čechy a jižními Slovany. Z jeho práce literární nás nejvíce zajímá kniha vzpomínek na rodný kraj, nazvaná "Mé mládí". Dvouštítý křižovnický dvůr a mnohá stavení ve vsi upoutají nás zvláštní lidovou ornamentikou svých štítů, které jsou prací některého místního zedníka. Nevím, zda si malíř Josef Hodek všiml raně gotického kostelního portálku, do nedávna zazděného, když se toulal zdejší krajinou a maloval v Budislavicích, Dožicích a nejraději u Metelského rybníka. Není ostatně odtud daleko do jeho rodných Hořehled u Spáleného Poříčí, ale to už je pozdrav krajiny plzeňské...

Na zahrádce před kocelovickou školou kvetou bohatě růže; oč bohatší byl však život tří generací učitelské rodiny Průchovy, která v této odlehlé vsi vychovala tolik rozšafných hospodářů a hospodyň, z nichž mnozí a mnohé už dávno spí na travnatém hřbitůvku pod omšelou dřevěnou zvonicí. Oslovila mne tam z ničehož nic rosnička, předpovídajíc déšť, a jemná vůně pupalčina s jednoho hrobu pod litým křížem z komárovských železáren mne nevím proč přivolala bledou tvář mého učitele z blatenské školy Jaroslava Průchy, muzikanta znamenitého a člověka na výsost ušlechtilého. Vím, že je pochován na hřbitově blatenském. Miloval děti a mnoho divadelních her pro ně napsal.

Nikdy jste asi neslyšeli jméno Hornosín. Snad starší čtenáři zaniklého Klecandova časopisu "Vyšehrad" si vzpomenou na povídku nazvanou "Hudlosin" která svého času vyvolala mnoho vzruchu svým drastickým, ale pravdivým líčením života jihočeské vesnice. Rázovitá postava vesnického pokrokáře, socialisty Protivy byla povýšena na typ "rejpala", přeživšího mnoho bojů a utrpení s konservativními starousedlíky. Autorovi, skrytému pochopitelně za pseudonym, neupřeme opravdové znalectví poměrů i lidí - i když milosrdná ruka času setřela mnohé hrany a ostny.

Na hřbitůvku kolem románského kostelíka svaté Voršily, stojícího osaměle nad oujezdeckou návsí, zalévají děti v sobotní podvečer oranžové trsy měsíčků a z blízkých selských zahrádek voní balšán. Láska a smrt osloví tě tu obě najednou. A přece: necítíš tu opuštěnost odlehlou - i když je tak daleko odtud do světa. Přijd sem třeba za padesát let a nalezneš kraj, jaký byl: veverku na lísce, pod břízou hřib křemenáč a z chrastavce nevrle zabručí čmelák jako struna staré rozladěné basy.

Srp měsíce žne nad chalupami lehké chocholy dýmů, od rybníka se nese v stříbřitém oparu pastevcovo halekání, tráva tlumí měkké capoty pospíchájících chodidel - a ty se díváš daleko před sebe za prostor i čas.

Rosa tiše padá, na palouku hlasitě syčí kosa, vychází večernice, od bříz zazvonil dívčí smích - ale tobě náhle klíží očí prach popelu mrtvých...

Krajino rodná, odhozený oříšku Popelčin, mnohá překvapení máš ještě schystána pro mé nedočkavé srdce - ale věř, neslušel by ti jiný šat než právě tento režný. Jinému by byl směšný střelec v dřevácích a kalmuku, vážně kráčející s dýmkou brambořištěm, mě však neruší. Patří do této krajiny jako nad úvoz stín plané hrušně, v němž se tak dobře svačívalo v čase žňovém hospodáři i chase.

Každá honosnost tu jaksi pobuřuje... Jako třeba onen neúměrný žulový pomník, který daly na tomto malém hřbitůvku postaviti rodičům děti z Ameriky. Já vím, já vím... ale i dík má bytí u nás vyjádřen spíš kradí a náznakem - a pak - není třeba příliš vysvětlovati, kdo a proč jezdíval odtud za "velikou louži". Víc upřímné zbožnosti a vděku vyzařovalo z přivřených očí mladé maminky, jež se tu tiše modlila nad rozkvetlým hrobem. Odběhla zřejmě od práce - a já cítil stud i provinění, že jí přece jen, byť nechtě, překážím svou přítomností, jsou chvíle, kdy chce být člověk sám, docela sám...

Jako jinovatka na metlicích roztál ti sen o bohatství, krajino moje - a zůstalo jen věno pokory, chudoby a práce. Skrýváš pod zemí staré zlaté couky i díla, bůhvíkolikrát přerušovaná, a jen květenství jmen obnovuje čas od času kouzelné barvy těch pradávných vzpomínek a tvého jara...

Řekni jen Zlatohlav nebo Zlatá hora, jiskra vyskočí z těch jmen a ty si připadáš náhle jako strážce pokladu; jen klíč a rozsvícená lucerna ti chybí v ruce, ale tma a strach se krčí za zády jako černý hlídací pes. Z které křtitelnice bylo tak mrazivě pokropeno jméno Záhrobí a od které doby se jednomu místu říká V jamkách? Rozpomeň se, stará krajino, na dobu své mladosti a svěř mi, proč hvoždanský kostel je právě zasvěcení svatoprokopského a k jakému účelu byla pod bělčickým náměstím postavena socha svaté Barbory, ochránkyně havířů?

Staré mapy zachovaly zde u Oujezdce dávné označení Barbořiny štoly, já však hledám svědectví jaksi pádnější. Latinská zástavní listina prvního Lucemburka na českém trůně nám prozrazuje, že "král cizinec" zastavuje asi v době peněžní tísně bělčické a oujezdecké zlaté doly jihočeskému velmoži Petru z Rožmberka. Tento opatrný hospodář nepůjčil asi peníze na zástavu málo jistou. - Kdo nám však poví o prvních hledačích, po nichž zůstaly jen sejpy a na východním svahu Kněžské hory zarostlý umělý rybníček, němí svědkové dávného ryžování? Prozradí nám více střepy hliněných hornických kahanů, ukrytých v zasutých chodbách zdejších kutišť, nebo zbytky dubové výdřevy, když dubové lesy tu jíž dávno, dávno nejsou? Nikdo nesvěřil pergamenové bláně ani plán práce, ani jména těchto havířů...

Byli to Keltové, jejichž huť i pohřebiště prozkoumal archeolog Josef Siblík na občinách bezdědovických, či byli to už lidé našeho plemene a rodu, kteří v časovém rozhraní pohanské a křesťanské doby ryžovali zlato v Otavě pod horou Práchní a zatoulali se až do našich končin?

Jistě však to byla invase lidu dobrodružného, přinášející do tichého dosud světa lehčí mrav a nespoutanější život. Lesk zlata má tak strašně blízko k lidským náruživostem. Jakým formám karbanu propadali tito první zlatokopové, jímž tasený nůž byl asi druhem nejvěrnějším?... Znali už opojné účinky medoviny nebo kvasu, za něž by hazardně měnili zlatá zrnka, tak pracně s mnohým nebezpečenstvím uzmutá zemi? Při vzpomínce na jejich prudká milování se dívčí tvář rděla do krve... Pohled na bělost nahoty ženské zrychloval prudčeji tep jejich srdce, jistě horkého... Kdož ví?

Vyoraný cyrilometodějský kříž, stojící dnes u oujezdecké silnice, mohl by nám snad říci i o prvních křtech těchto nevázanců, znajících dosud jen temný strach z projevů přírodních sil a podřizujících svá konání jen okamžitým potřebám pudu. Snad až sem vedla cesta z prácheňského hradiště mladšího ze slovanských věrozvěstů... Znamení jeho kříže má aspoň pro mne svou nabádavost - přece jen tak zbůhdarma by nám po tolika stoletích nevydala země své svědectví...

Stopy pískových pahorečků vedou naši obraznost až pod Třemšín, kde už tehdy skrývaly hluboké lesy zbytky dřevěného hradiště... a dál, dál bylo už jen nepřístupné království divoké lesní zvěre. Vždyť ani ne před dvěma stoletími byl u Roželova zastřelen poslední vlk.

Z mlhy podzimního soumraku vstávají oživené postavy stromů a dávná touha nomádská ovane tě z pokřiku divokých hus, které, hejno za hejnem, v hlasitém kejhání ti přelétají nad hlavou... A proč je tu jen tolik vran? Tolik vran? Zakrývají pole jako černé sukno víko nějaké velké rakve...

Jen podle paměti tušíš v dálce lesácké vesnice podtřemšínské; Mejta, Vacíkov, Roželov, Planiny. V jeho zámečku jsi před lety viděl arcibiskupa Kordače, takového civilního, suchého stařečka. Kdo by byl tenkrát tušil, že se tato tišina stane někdy úkrytem partyzánů?

Při pohledu na vrch Javory se zříceninou kostela ti vyvstanou před očima všechny pověsti a zázraky, slýchané v dětských letech od planinské rodačky, sousedky Vávříkové.

V modru za švestkovými stromy matně zasvitl štíhlý prst bělčické věže, pozdrav domova. Čím tebe mám pochválit, mé tiché městečko rodné, když se tu setkávám jen se svým dětstvím, nikoho tu už nemám, jen hroby svých nejdražších za hřbitovní zídkou? A přece nikde není nebe modřejší, hladiny spanilejší, louky voňavější, lesy tajemnější než právě tady, ale jak to sdělit druhým? Jen o nejdůvěrnejší krásu tě neměli připravit moji rodáci, o červny kvetoucích lip, které nás provázely do světa a vítaly při návratech... Tvé večery voněly vodou - a lipami. Zchudlos, naše náměstíčko, a my tě nepoznáváme. ..

Život v tvých zdech byl vždycky skromný, spíš odříkavý než výbojný, připoutaný k práci a povinnostem. Tak žili naši otcové a dědové, a nezměnil se v podstatě ani dnes. Dr Jan Bartoš vylíčil tento život jistě pravdivě ve své teplé, srdečné vzpomínkové knížce "Bělčický kluk", která je vlastně kronikou bělčického života na přelomu dvou století a svou upřímností získala si srdce mnohých čtenářů. Nehledejme v ní složitá dramata; ani náš domov, ani život v něm se nehranil v dramatickém sváru.

Také žádná vzručená historie naším městečkem neprocházela. Archeologické nálezy prokazují existenci osídlení našeho domova už v 10. století, první historickou zprávu o něm máme z roku 1183 a již před husitskými válkami byly Bělčice městečkem. Na starém tvrzišti u Hrádku se střídaly vladyčí rody, z nichž Běšínové vládli téměř dvě století. Oni dali podobu dnešnímu kostelu, přestavivše jej do pozdní gotiky, která se honosí sklípkovou klenbou lodi, nejsevernejší v jihočeské oblasti. Za jejich vlády byla postavena radnice v jagellovské době a všechny rybníky kolem dokola máme tu po nich na památku. Tesne před bitvou bělohorskou stává se vrch Budín dvoudenním tábořištěm armády Bedřicha Falckého, který zde osobně povzbuzoval své vojáky, potom už zdejším městečkem projíždí bělohorský vítěz s 500 vozy kořisti do Bavor a válka třicetiletá zpustoší místo i kraj. V okolí zaniká ves Záluží s vladyčí tvrzí i ves Telčovice a bělčické zboží přechází na vrchnost lnářskou.

Barokní doba dává městečku dvě sochy z dobrovodské huti, konec minulého století železnici a povýšení osady na město - a jsme s historií u konce.

Po první světové válce objevili tichost a krásu našeho domova pražští letní hosté, mezí nimi se objevují i první malíři. Josef Kočí zde pilně maloval dvoje prázdniny, Vojtěch Sedláček si sem zajel pro několik kreseb k Bartošově knize, vystřídal ho Bohumil Ullrych, Stanislav Doležal a Vladimír Pleiner. Trvalou památku nechali po sobě Alois Moravec a F. V. Mokrý svými návrhy k dvěma chrámovým oknům, která dal zhotovit Dr Jan Bartoš se svým bratrem. Zůstane jeho ctí, že si dovedl vybrat skutečné umělce, a umělcům zase náš dík za krásnou realisaci objednavatelova záměru.

Uvedme ještě intimní vzpomínku na básníka, který mi ji svěřil při jedné pražské návštěvě.

Před čtyřiceti lety o velikých manévrech byl tu jeden vojáček, ne obyčejný, ne ledajaký. Sám pro sebe si pobzukoval obolené verše navzdory vojanským pánům.

Pomašíruju,
zpívat si budu:
modrý reservista,
rudý anarchista,
v modré dálce rudý květ,
oh, rudý květ...!

Voják je voják,
musí bojovat
- vloží k líci pušku,
vezme si na mušku
třeba vlastní srdce své,
oh, srdce své...*

Drahý básníku Fráňo Šrámku, ani nevíte, jak jste potěšil mé srdce, vyprávěje mi o vlídnosti bělčických sousedů a velmi uznale hovoře o kuchařském umu jejich hospodyň, tak přívětivě a vydatně vás hostivších švestkovými knedlíky. Vím, že gastronomie není vaší slabostí, (Jan Neruda věnoval tomuto králi českých knedlíků celý fejeton), ale vy jste se tiše pousmál při své vojenské vzpomínce. Co jste si asi tenkrát myslil, když odtroubili večerku, na bělčickém náměstí zpívala kašna a měsíc svítil děvčatům do očí. Snad nám něco prozradí vaše verše z oné doby.

Nesložím já svoji hlavu
v sena vonné kupy,
složím já ji na tornistru,
na zrzavé chlupy:
tornistřičko znejmilejší,
co už s tebou hochů spalo,
přísahalo, přísahalo
- ale žádný falešnější.*

Už si nevzpomene básník Petr Křička na slavětínskou myslivnu a rybník Telčovský utichlý mezi lesy.

Ani můj bratr Jaroslav už nedopíše dějiny našeho rodiště, které miloval láskou obětavou a horoucí. Už mi tento tichý chlapec s žasnoucíma očima nedopoví všechny příběhy rytířských rodů, které se střídaly na bělčické tvrzi. Pečlivá monografie kostela, posmrtně vydaná přáteli, a svazek rukopisů ani zdaleka nedokreslí tuto tvář, zahleděnou do světa minulosti. Jen svíčky do mechu mohu vsaditi o Dušičkách na jeho hrob a jen slzami vzpomínání zřím do tolika krásných nadějí našeho dětství.

Ani mykologa Jindřicha Kučeru nepotkáme v bělčických lesích, kde studoval svoje holubinky, a doma si citlivě kreslíval všechny druhy hub, které pak otiskoval v předních odborných časopisech. Celá generace žáků vzpomíná jeho učitelského působení, zasahujícího tolika směry. Široké obzory skutečného vzdělance, vědoucího a skromného, mohli obdivit jen ti nejbližší a nejzasvěcenější; svým vědeckým dílem si získal respekt i za hranicemi.

O prázdninách už se nesejdu ani s nejmilejším kamarádem Dr Josefem Friebem, jemuž jeden brněnský nálet zakončil mladý život. Už nám nerozdá dary svého vtipu a intelektu, který pádným slovem dovedl umlčeti všechna ústa příliš chlubná. Ani Dr Ladislav Monzer se už neprojde bělčickou krajinou; popravili ho gestapáci, ale my nezapomínáme.

Čas žne hlasy nejmilejších a vrší hroby, osamocuje nás...

Na závišínské hrázi stojí dosud planá hrušeň se soškou Mariinou v zasklené skřínce. Kolem ní chodíval s tatínkem na posvícení k strýci mlynáři vlasatý chlapec z Mirotic, Mikoláš Aleš. Při jedné z návštěv, která se nezvykle prodloužila, denně cupital s bratrancem Bohumilem a zdejšími dětmi kolem starého panského ovčína do bělčické školy. Tam jednou před vyučováním nakreslil křídou na tabuli udiveným školáčkům baculatou tvář velebného pána Matěje Fröhlicha. Tato první školní opovážlivost skončila tentokrát šťastně. Rozhněvaný duchovní se nakonec přece jen udobřil a odměnil dětského kreslíře šestákem na bandůry. Pan farář Fröhlich byl tedy prvním prorokem, který Mikoláškovi předpověděl světskou slávu, ale jistě netušil ani jediný z jejích mnoha pozdějších ostnů.

V rybníku Klusáku bělá se i dnes lakušník, vonějí puškvorce, na jeho březích krvaví kakost, rudne kyprej, žloutne vrbina a nahořkle dýchají tavolníky. Mezi linkami deště se pohybují noty vlaštovek, z vrbin je slyšet Alšův mlýn a vítr rozechvívá listí doubků, jasanů a lip, zvlňuje přitom rákosí i vodu. Sotva kapka ťukne na hladinu, hastrman vystrčí prstíček a udělá kolem sebe kolečko.

Vidím malého Mikoláška v běžícím chlapci, který se bosky rozutíkal od potoka k hospodě, a zase v jiném, jenž zvědavě pokukuje u kovárny, čekaje, až mu kovář Šilha dovolí zatahat za měch.

Náhon Alšova mlýna je stále týž, jak jej před lety namaloval Josef Kočí, jen jiná voda a jiný čas plyne přes stará mlýnská kola, která už dávno neslouží. Jiný pražský malíř, profesor akademie Karel Minář, přišel si za okupace jistě na svou radost, když se mohl dívat, jak od Satavů nebo z Hudečkovic dvora vyváděli navečer plavit koně. A jaké koně! - Jen kaplička je tu nová, i písknutí vláčku mě mate. Ten tu za dětství Alšova ještě nejezdíval. Jeho dětské kroky však pamatuje prastarý jilm u mlýna Lopatárny, kde zvídavý zrak vídával na okolních holých vrších stádo ovec, které tu tehdy ovčák pásával.

Snad zaběhl s chlapci i k rybníku Huteckému; tam už železné hutě přestavovali v dnešní mlýn. Jen hromady strusek a litý náhrobek s německým nápisem, jejž dali pozůstalí postavit na bělčickém hřbitově poslednímu majiteli hutí, pražskému měšťanu Václavu Čáslavskému, jsou svědky zaniklého průmyslového podnikání v našem okolí.

Mirotický návštěvník se jistě zatoulal s dětmi i do hustých olšin kolem závěšínského potoka, kde jsou podnes patrny sejpy po ryžovnících zlata a kde na lesní louce pod vrchem Bejcinou bývalo časté tábořiště cikánů. Každé jaro vás tam překvapí žlutými petrklíči, ale tlukot slavičí, kdysi tak hojný, už tam dnes do měsíčných nocí nezaznívá. Neslyšel už jej ani Jaroslav Durych na svých procházkách z lopatárenského mlýna, když zde chodíval, přemýšleje o svých Služebnících neužitečných. Jen ťuhýků jsou tu i dnes plná křoví. Jejich hnízda upoutala za okupace i pozorný zrak Vladislava Vančury, náhodně sem zavítavšího s Ivanem Olbrachtem.

Když zde nedávno putoval Alšův kmotřenec malíř Lev Šimák, ani zdaleka netušil, po jakých stopách tu chodí. Namaloval si tu akvarelem pohled na ves přes rybník s pozadím lesa, údolí u Lopatárny i rozložitý jilm, zastavil se mezi lesy "U lávky" pod Bejcinou a šel touž cestou k Bezdědovicům, jako před devadesáti lety chodíval Mikoláš Aleš k své tetě blatenské. Ze silnice odběhl k Chlumu, prastaré a překrásné vsi s návsí plnou barokních štítů. Tady si barevně zaznamenal jitřní ves i pasoucí se krávy, v Bezdědovicích zase chalupy u potoka a panský dvůr, rovněž pamatující Alše, kde stávala ve výklenku mohutná barokní statue svatováclavská, pietně kvítím ozdobovaná.

Na mlýně býval nápis, s kterým jsem si nikdy nevěděl rady: Umělecký válcový mlýn.

Stará dubová alej na blatenské silnici musila ustoupit novodobému utilitarismu, v dřevěné hajnici v Hodáni se však nezměnilo pranic.

Také už dávno nežije ředitel Martinovský, Alšův spolužák, který svému druhu posílával k vánocům kapra, ale Alšovou kresbou, kterou se malíř odvděčil dárci, pyšnívají se Blatenští dodnes.

Alšovu studentskému mládí v Písku patří i čekanický rodák, universitní profesor Dr Josef Velenovský, botanik světového jména a významu. Byl čestným členem mnoha domácích i cizích učených společností a uveřejnil veliký počet vědeckých děl z různých oborů botaniky. Dožil se věku 91 let, vychoval na universitě mnoho význačných žáků a ještě v roce 1947, když mu bylo 89 let, připravil do tisku své poslední dílo Novitates Mycologicae Novissimae, v němž popsal mnoho nových druhů hub. Byl rázovitou osobností i v jiných kulturních oblastech a jeho zásluhy byly zhodnoceny odbornou vědeckou kritikou.

Vzpomínám na poslední Alšovu návštěvu v klenuté věžní síni zdejšího hradu, kde postál před gotickými freskami Očistce, Svatých Tří králů a Narození Páně v tak zbožném a upřímném obdivu, že nemohl dojetím ani promluvit. "Jaká mistrovská komposice - jaká zkratka - jaké veliké umění!" - Však také jejich ornamentálními rozvilinami pokryl v tolika obměnách všechny zdi kostela vodňanského. Ne bez vzrušení si vzpomínal, že tato síň hostila i Jiříka krále blahé paměti i jeho švagra pana Lva z Rožmitálu, jemuž tenkráte Blatná patřila. Alšův zrak spočinul na starodávném stole, kde stála ještě z těch časů mohutná cínová konvice. Hostitelé vytušili mistrův zájem - í nechali ji vrchovatě naplnítí nejlepším "blatenským". Náš malíř posadil se ze široka před tento neobvyklý korbel, společníci taktně ztichli, nerušíce ani gestem Alšovy blaženosti. Přimhouřil očička a tiše, jako by jen pro sebe, meditoval:

"Pane Bože, děkuji Ti vroucně za všechny dary, které v míře tak hojné nám uštedřuješ a jichž máme užívati jen ve střídmosti - ale já hříšník však tolikrát přestoupil jsem toto svaté Tvoje přikázání." Když se pokál, napil se bohatýrsky a zhluboka, až hladina klesla pod polovinu nádoby. Setřel pěnu z vousů - uklonil se a podal konvici dál se slovy: "Když ses napil, utři bradu, podej svému kamarádu." Kamarádi ani zdaleka nestačili výkonu tak hrdinskému - ale kvasili v pivovarské šalandě s naším Mistrem až do rozbřesku ranního.

Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec světa", ale nevěděl ještě, že zdejší renesanční palác stavěl pro pana Lva týž stavitel, který pro krále zbudoval v pražském hradě Vladislavský sál. Před několika lety blesk zasáhl dub královny Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale lidová duše jej, ne bez důvodu, obestírá dojímavými zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před lety Adolfa Heyduka, který sem z Písku dojížděl k Hildprandtům, a kamenická kladívka vyťukávají do žuly rytmus práce a nového času.

Blatenský zámku, nejkouzelnější svode mých dětských očí, tolikrát se mi zdálo o tvých arkýřích a renesančních komínech z doby pana Lva a nejednou usínal můj dobrodružný sen na medvědí kůži, kterou jsem zde zahlédl zavěsenou nad nábytkem z paroží daňčího. Stával tam na schodišti i rytíř v brnění se spuštěným hledím, ale toho jsem se bál víc než samotného pana fortnýře, střeživšího vstup do tohoto ráje, nám klukům zapovězeného a málokdy dostupného.

Tvá věž s podivným kamenným erbovím, kde nad krakorci pod kůrkovou střechou věnčí okénka girlanda dřevěných ryb, zhlíží se poněkud zasmušile v temné hladině, která se na tebe slunečně usmívá žlutým květem stulíku i uzarděním vodního rdesna. Snad z listoví staletých dubů bychom zaslechli mnohé příběhy o tvých pánech a paních, ale pan vikář Hille už všechno důkladně sepsal a pan Chlupsa, zanícený znatel a milovník tvé historie, se jistě vícekráte rozhovořil o ní mnohým návštěvníkům a přátelům. Já představím jen některé postavy, které si zasluhují pohledu zvlášť pozorného a soustředěného.

Bezvousá tvář s vysokým přemítavým čelem a pronikavým zrakem osvíceného aristokrata z počátku minulého století dívá se na mne z jednoho portrétu. Jen strpení, Františku Hildprandte, svobodný pane z Ottenhausenů, a už budu vyprávět. Nebojte se, není třeba zkrášlovati váš život, sám o sobě dost krásný. Miloval jste hudbu. Tolik jste ji miloval, že všechno vaše služebnictvo sestávalo ze samých hudebníků, kteří k vašemu potěšení museli o každé neděli a svátku vyhrávati na veliké lodi, plující na rybníku Sádlově, a Blatenští se při ní pěkně veselili. Miloval jste stromy, zušlechtil zámecký park, zřídiv v něm umělou jeskyni a skály, které tam možno spatřiti podnes. Tato historie má mnoho společného s původem petřínské Hladové zdi. Prý i vy v letech hubených jste touto svou libůstkou vypomohl chudým svého města jako před stoletím sám "Otec vlasti" Pražanům. Do českých kulturních dějin jste se však zapsal nesmazatelně volbou vychovatele pro svého dyna Ferdinanda.

Těžko dnes říci, kdo vám tehdy doporučil chudobného studenta Jana Evangelistu Purkyně, jehož příchod byl předznamenáním pozdější bohaté kulturní tradice vašeho rodu. Byl přijat ve vašem domě s kavalírskou vlídností, zde prožil první romantickou lásku ke krásné komtese Adelaidě Desfoursové, zde podnítil tolik ušlechtilých snah pedagogických, které uskutečnil způsobem nejdůsažnějším až váš pravnuk. Odtud mu dopomohla vaše taktní štědrost nejen k hodnosti doktorské, ale k dosažení oněch velkých cílů, které neznámého preceptora z blatenského zámku povýšily na vědeckou osobnost světového významu. Odlitek vaší ruky choval v zasklené schráně jako drahocennou relikvii a do smrti vděčně vzpomínal na nejsvětlejší chvíle svého života, na přátelství, jakých bývá v našich poměrech poskrovnu, přátelství, které i později bylo upřímné a trvalé. Od Karla Purkyně, jeho syna, tu visíval obraz, představující zátiší s bažanty, roku 1912 převzatý do sbírek Moderní galerie.

Výročí sedmdesátky slavného fysiologa vzpomněly v roce 1867 i Hálkovy "Květy", jejichž výtvarnou část redigoval Karel Purkyně. V tomto čísle, převážně věnovaném oslavenci, nalézáme kromě článku o Blatné i kresbu blatenského zámku od Josefa Mánesa. Malíř jej kreslil od jihu; na hladinu umístil plující labutě, na kamenný most jezdce a pod stromy daňka. V zámku tehdy nakreslil dvě dětské podobizny a namaloval portrét dámy, v němž uplatnil ryze mánesovský cit pro ženskou krásu.

Jdu nádvořím, hledaje pamětní desku, skrytou v lupení divokého vína, a ptám se, co tu ještě zbylo po slavném českém přírodovědci. Malá světnička, kterou si tehdy proměnil v temnou komoru pro své pokusy, a v bohaté zámecké bibliotéce svazky knih s dojatým věnováním.

Věřte, nevymyslil jsem si setkání s ohromným broukem roháčem na dřevěném můstku, vedoucím k parku, ale řekněte sami, proč právě se mi zjevil při purkyňovském vzpomínání a proč při pohledu na osamělý prastarý dub, rozehraný prvními krůpějemi teplého letního deště, mne z ničehož nic napadlo vypočítati množství vody, zachycené v jeho listoví. Ars mathematica nebyla přece nikdy mou milostnicí ani přítelkyní - a ostatně nevím, který z básníků by ji mohl nazvati sestrou musy něžné - Poesie.

Architekt Karel Fiala, známý svou podnětnou prací v průzkumu starých částí pražského hradu, objevil zdivo románské svatyňky, skryté pod pískem blatenského zámeckého nádvoří. - Jakou radost měl z tohoto objevu nejen pan Chlupsa, vlastenec osvědčený, ale i jiný milovník starožitností, předobrý člověk a neúnavný archeolog, ředitel škol Josef Siblík. Bylo by křivdou zapomenouti na tohoto skromného, nezištného pracovníka, jehož celoživotní vědecká práce si získala vážnosti i odborníků na slovo vzatých. Ti nechť zváží její význam - já vzpomínám jen s dojetím vašeho působení školního. Vlídná tvář pod skřipcem, jemná ruka slepující pozorně střepy popelnice, pomalá chůze a úsměv - tak si vás stále představuji. Ve vaší škole to bylo jako v museu. Vše pečlivě srovnáno a označeno nápisy, které se tehdy psávaly francouzským perem. I vycpaného krokodila tam měli. Nerozuměli jsme tenkrát Vaší mravenčí píli, ale dělný příklad měl později pro všechny vaše žáky nabádavost až symbolickou.

Pokračujme však v dějích a osudech zámeckých!

Purkyňovým nástupcem u Hildprandtů se stal Antonín Jaroslav Vrťátko, pozdější bibliotekář musea království českého. Jeho překlad Aristotelovy "Kategorie" napovídá svou dedikací, že přátelská tradice i tady měla své krásné pokračování. Tento vychovatel zúčastnil se činně se svým svěřencem Robertem bojů na pražských barikádách o svatodušních dnech pohnutého roku osmačtyřicátého, a to právě v místech, odkud zabloudilá kulka usmrtila choť tehdejšího velícího generála pražské posádky knížete Windischgrätze. Za tuto účast měl býti šlechtický synek příkladně potrestán. Jen přímluvě knížete Schwarzenberga mohl děkovati za amnestii. O rok později je velícím důstojníkem blatenské národní gardy - a tímto činem si jistě nezískal přízně císařského domu. Čím jiným nežli provokací byly i Havlíčkovy Národní noviny, jejichž listy byla polepena celá zed jednoho pokoje, třeba pod důmyslnou kamufláží tapet.

Vrťátko doprovázel mladého provinilce na cestách Holandskem a žák mohl dokončiti svá vysokoškolská studia zemědělská až v německém Heidelberku.

Láska a důvěra krajanů povolala tohoto nového majitele blatenského panství do čela nově zřízené okresní samosprávy, aby tam k rozkvětu celého kraje mohl uplatnit tolikeré svoje zkušenosti a znalectví. První volbu vzaly nejvyšší úřady mlčky na vědomost, druhou už nepotvrdily a při třetí rozpustily celé okresní zastupitelstvo.

Jeho syn Ferdinand byl důstojným nástupcem otcovým ve všech svých činech. S okresním tajemníkem Antonínem Kalinou, poslancem, maffiánem a naposled vyslancem obnoveného státu v bratrské Jugoslávii konal společně nezištnou uvědomovací a průkopnickou práci ve prospěch celku. Sám největší poplatník nebohatého města, přiměl své rodáky proti svým vlastním hospodářským zájmům i proti vůli mnohých konservativních spoluobčanů, aby postavili školu, jejíž architektura a vybavení nemají dodnes obdoby v celých jižních Čechách. Řekl jim doslovně toto:

Vycházím z přesvědčení, že všeobecného vzdělání má se dostat našim dětem z nejširších prostředků. Jako největší poplatník žádám pány zástupce z přiškolených obcí, aby se nestavěli proti stavbě škol, a sám pro tento kulturní požadavek s plným vědomím jeho nutnosti a potřeby hlasuji.

Co k tomu ještě dodati?

Zcela zdarma daroval městu rozsáhlý pozemek pro městský park, sazenic stromů přidav jako nadávek, postaral se o železniční spojení, a byla by to dlouhá řada ušlechtilých skutků, kdybychom měli vyčerpat celý jejich rozsáhly výčet.

Badeniho jazyková nařízení vyvolala v devadesátých letech po celých jižních Čechách bouře odporu a mnoho hořkosti. I blatenské okresní zastupitelstvo poslalo císařově kabinetní kanceláři ostrý písemný protest - a Ferdinand Hildprandt jej podepsal. Brzy nato byl předvolán do Budějovic před vojenský soud, souzen bez právního zástupce a pak v Bozenu zbaven hodnosti dragounského nadporučíka i hodnosti císařského komořího. Do Blatné přijela trestná četnická posádka a žádala o ubytování v zámku. Byla majitelem stroze odmítnuta. Důsledek: záznam na černé listině ve Vídni.

Chodě před lety zámeckými komnatami, dostal jsem se až do modrého salónku, vybaveného překrásným empirovým nábytkem. I ten má svou zajímavou historii.

Jeden z Hildprandtů byl v napoleonských válkách generálem rakouské jízdy. V bitvě u Lipska včasným a šťastným rozkazem podstatně přispěl (ne-li dokonce rozhodl) k porážce Napoleonovy armády. Byla to zlomyslnost náhody nebo změněná konstelace poměrů, těžko dnes říci, proč týž generál dostal právě od Napoleona tento vskutku skvostný nábytek jako svatební dar. Tato stylová práce vzbudila zájem i zahraničních znalců, ale Hildprandtové vždycky odmítli i hodně lákavé nabídky a tuto památku považovali za majetek celého národa.

Salónek byl dějištěm i jiné události.

Těsně před první světovou válkou přijel do blatenského zámku následník trůnu Ferdinand d'Este. Nebyla to tentokrát jen zámecká obora, která hojností zvěře přilákala krvavého arcivévodu, pověstného svou zabiječskou vášní, aby navštívil šlechtice u dvora dávno neoblíbeného, spíš politické námluvy byly vlastním cílem. Nepřizpůsobivý baron důtklivě varoval příštího mocnáře před protislovanskou politikou dynastie, protože však rozmluva byla vedena beze svědků, nedozvíme se už jiných podrobností... Přerušilo ji vyzvání k večeři. V jídelně bohatě připravené k slavnostnímu hodování odrážel stero světel veliký skleněný lustr vzácného benátského díla. Právě když se host chystal zasednouti do čela stolu, zřítila se s velkým rachotem střední, nejtěžší část tohoto mohutného osvětlovacího tělesa a střepy se rozlétly kolem dokola. Vyděšený, pobledlý návštěvník vzmohl se po chvíli jen na jediné slovo, syknuté zlým, ostrým přízvukem: "Atentát?"

"Kdyby byly mezi námi rozpory, které by se musely řešiti jinak než rozmluvou, tedy bychom použili způsobu u nás obvyklého..." odvětil tehdy hostitel. Večeře se už jen odbyla v kuřáckém salónku.

Tentokrát měl krutý, chladný pověrčivec skutečnou pravdu, věřil-li ve zlá znamení. Splnilo se mu zanedlouho způsobem, jakého se jistě nikdy nenadál.

Nedivme se, že druhý den odjel z Blatné rozladěn a bez valného rozloučení...

Žádný znatel autora "Našich" nebude podezřívati Josefa Holečka z nějakých zvláštních sympatií k jihočeské šlechtě - a k šlechtě vůbec. Tento didaktik selství byl však jistě překvapen, když v posledním roce světové války usedl právě vedle něho v síni pražského Obecního domu, kde byl tehdy předčítán Aloisem Jiráskem známý manifest českých spisovatelů, blatenský baron Ferdinand Hildprandt s hrabětem Dejmem. Jediní zástupci české aristokracie. Holečkovi zazářily oči - a svému sousedu dojatě tiskl ruce. Jistě příznačné pro autora kapitoly "Sedlák a šlechtic" z jihočeské selské epopeje.

Pozorná vlídnost hostitelů sloučená s poučeným zájmem o vše krásné vytvořily v tomto panském sídle, plném kultury a přírodních krás, vhodné prostředí pro tvořivý pobyt umělců. Vždyť dva synové se věnovali umění a zámecké komnaty překvapí návštěvníka mnohým vybraným dílem výtvarným.

Před padesáti lety byl po návratu z ročního pařížského pobytu pozván do zdejšího zámku i mladý malíř Viktor Stretti, aby pro majitele namaloval několik podobizen. Předcházelo jej lichotivé doporučení příbuzenstva mladé zámecké paní a začínající portretista brzy zdomácněl ve společnosti, podněcující jeho práci upřímným obdivem. Namaloval nejdříve pána domu v mysliveckém ústroji, potom jeho choť paní Jůzu, ale nejvíce jej asi upoutala tvář staré zámecké paní, kterou umístil do prostředí knih, jejím zábavám nejvlastnějšího. Tato ušlechtilá, velice vzdělaná dáma s úžasně přesnou, zjasnělou pamětí, plnou životní moudrosti, vyprávěla ráda mladému umělci o svých dětských letech, prožívaných v kruzích anglické šlechty, a často ve vzpomínkách se vracela do dívčí doby, plné vzruchů, jak ani nemohlo býti jinak v rušné metropoli na březích Temže. Horlivá čtenářka prodlela mnohou chvíli v soustředěném tichu bohaté zámecké bibliotéky nejen nad něžným bibelotem některého z nejzamilovanějších básníků, ale i díla klasická a učená, zastoupená zde v překvapující úplnosti, poutala její široké zájmy.

Mladý malíř nemohl si věru stěžovati na nudu časové prázdně, měl v okolí mnohý motiv, lákající svou zvláštní náladou, jíž hověla citová křehkost jeho pokolení - a zámek sám, kol dokola obklopený stromovím a vodou, byl schopen vyvolati na citlivé sítnici mnohou barevnou dumku. (Vždyť i Václav Jansa dojížděl sem ze Lhotky mnohokrát malovat rozsochatou borovici ve starém parku, která mu učarovala.) Rozměrná kresba zámeckého nokturna je pádným svědectvím tehdejších malířových zálib i zajímavým dobovým dokumentem. Viktor Stretti maloval jej s více stran, i návsi okolních osad, ale jeden z jeho raných leptů, představující rybolov na Blatensku, krásný svou komposiční soustředěností a postižením mlhavé atmosféry pozdního podzimu, je podnes chloubou i hodně náročné grafické sbírky.

Splnění úkolu portretisty neznamenalo ještě konec pohostinství. Vzdělaný umělec vybraných společenských způsobů se sblížil s rodinou hostitelovou až příbuzensky důvěrně a Blatná jej vídala při dalších návštěvách, stále častějších, pravidelnějších a prodlévavějsích.

Rok před první světovou válkou chtěli Blatenští věnovatí Ferdinandu Hildprandtovi diplom. Deputace vypravila se do Prahy a požádala Mikuláše Alše o jeho provedení. Churavý Mistr nerad odmítl jejich prosbu a doporučil jí právě Viktora Strettiho. Ten se zhostil svého úkolu k všestranné spokojenosti - nakresliv blatenský zámek, zhlížející se ve vodní hladině.

Na žádost příbuzenských barones i panstva byli do zámku zváni pražští umělci z oblasti muzikantské i herecké - a zámecké divadlo ožilo hojnými domácími představeními. Na sklonku let devadesátých pozvali samotného Jindřicha Mošnu, aby si s místními studenty zahrál hlavní úlohu v Štechově veseloherní satiře "Ohnivá země". Představení se vydařilo, Mošna byl štědře odměněn a ani na nepřítomného autora hry nebylo zapomenuto. Slavný herec se ochotně nabídl, že mu osobně předá hostitelův dar v podobě hojné zvěřiny. Jsem jist, když se stařičký dramatik sešel s Mošnou někde na nebeské promenádě, kde už není tajností, že mu poklepal na rameno a pronesl asi tuto řeč: "Vím, Mošno, o vaší známé a příslovečné šetrnosti, ale nebylo od vás hezké, že jste blatenské srnčí snědl tenkrát sám a mně nepřinesl ani kouštíček na ochutnání... Co si asi o mně blatenský pán myslil, že jsem mu ani nepoděkoval."

Jindy zase zpíval na balkoně nad vodou tenorista Pácal svou vlastní, tehdy oblíbenou píseň o rudých růžích, žádanou potleskem o nové a nové opakování, zatím co jej Zelenka-Lerando vystřídával hrou na harfu a mladý fletista Augustin Pfeifer z blízkých Bělčic zkoušel zde na posluchačích první působivost svého umění před chystaným koncertním turné americkým.

Dole na rybníce zněl z osvětlených lodiček jásavý dívčí smích a do vln, zčeřených jako sedlická krajka, vetkala luna stříbrné nitky svých světel...

Ferdinand Hildprandt byl znám jako jeden z nejlepších střelců v celém mocnářství. Nedivme se, že obnovoval starou tradici loveckou a zval k honům mnohé nimrody, urozené i neurozené. Jednu exotickou návštěvu však zaznamenejme. V zámecké oboře zahlédli Blatenští podivnou postavu nikdy předtím nevídanou. Vyšlapoval si po cestičkách indický maharao, oděný bílým atlasovým rouchem, s turbanem na hlavě, bohatě zdobeným brilanty, rubíny a perlami. Tato ozdoba stála maličkost: pouhých šedesát milionů. Ani zamořský suverén, jehož ve válce britská říše nedonutila postaviti vojsko, ani jeho krásný vnuk nebyli na zemi čarostřelci - zato zvěř pernatou skládali ze vzduchu vskutku mistrovskými výstřely a za pohostinství tentokrát přeštědře zaplatili. Jejich náboženskou orthodoxnost pobuřovaly však některé české zvyky, jako třeba zapřahání krav do vozů a pluhů. Své rozhořčení vyslovili nekompromisně i před starou zámeckou paní. Ta jim plynnou angličtinou odpověděla otázkou: "A co je vlastně horší, tahat s kravami, nebo upalovati vdovy na hranici?"

Maharao neméně bystře odvětil: "Upalování vdov je starý vžitý zvyk a ten nutno respektovati. Kdyby se vytrhl jen jeden článek ze starých zvyků a obyčejů, tedy by se porušilo i ostatní, co udržuje naše panství, moc a existenci."

A bylo po disputaci. Maharao se dál klaněl krávě a indické vdovy jdou do plamenů na věčnost se zemřelým chotěm jako dřív.

Léta tohoto města, voníte vodou a růžemi. Růže, královno květin, tady bylo tvé panování, kam oko dohlédlo, a nic mu nebránily sychravé mlhy zdejších podzimů. Do celého světa róznašelas jeho jméno a vůni - i nabádavý příklad české houževnatosti, kterou v míře jinde nevídané projevil tvůj služebník a milenec Jan Böhm.

Svůj obdiv kráse blatenským růžím projevil v jedné své litografii i tak zasvěcený znatel a milovník české flory, jakým je národní umělec Max Švabinský.

Nejsi jen městem zahradníků, moje Blatná, kterou dřív posměšně nazývali městem ševcovským, jako by právě v tomto označení musila být příhana - a jako by o každém, kdo trochu víc pospíchá, muselo býti tvrzeno, že má blatenskou krev. Nechť tě usmíří jiné zjištění, že o tomto tvém cechu, dříve proslulém, psal Mikoláš Aleš v zamilovaném dopisu své Marině, že zvěčnil jejich stánek v kresbě mirotického jarmarku - a že v kapitole o ševcích věnuje Blatenským roztomilou poznámku i Jan Neruda. Rozepsal se i o kasejovickém petroleji a jeho směšnotragické historii, a kdyby byl znal povídání o bělčických hodinách, jistě by si je rovněž neodpustil. Byla to už někdy taková nátura posměvačná, ale nic ve zlém.

Zastaviv se u vašeho hrobu, pane profesore Jene Pravoslave Koubku, byl jsem trochu v rozpacích. Vaše verše mě nevzrušily, i když je chválil Karel Sabina, ale váš žák, Jan Neruda, píše tak srdečně o vašich soukromých hodinách českého jazyka, o celém vašem zjevu, že jsem se přece jen hlouběji zamyslil nad vaším životem a znovu se vrátil k vašim knížkám. Zdá se mi, že vaše působení společenské a osobní kouzlo působily na vaše vrstevníky bezprostředněji než vaše dílo básnické na nás. Už pro těsné pouto krajanské bych byl rád k vám spravedlivý. Myslím však, že vaše verše nemají takový dosah, aby se k nim vracela nová pokolení básnická, a že už před sto lety převyšovaly vaše zásluhy společenské, jistě nemalé, uměleckou hodnotu vašich básní. Jejich stopy nalezneme někde u Nerudy, později na několika místech u Havlíčka jednou svou složkou, satirickou.

Do Blatné jste se vrátil vlastně jen pro smrt; krátce jste tu, už churavec, užil i manželského štěstí, o němž lze zapochybovat, bylo-li vůbec štěstím. Víme, jak jste se vytrvale dvoříval Bohuslavě Rajské, ale ta se provdala za vašeho druha Františka Ladislava Čelakovského, a v tomto spojení se jistě nesplnila její tužba milostná. Přineslo jí víc strastí než lásky. Známe z jednoho dopisu, kdo vlastně přemluvil Bohuslavu Rajskou, aby si vzala ovdovělého básníka a jeho dětem nahradila matku. Byla to Božena Němcová. Snad nějaká skrytá hořkost k této básnířce, která nechtěně zasáhla do vašeho života citového, způsobila, že jste napsal verše, jimiž jste ji chtěl zasáhnouti do samého srdce a sám sebe ujistit, že se vlastně nic nestalo. Věřte, že to není "básníkova cesta do pekel"; spíš je to výraz ustydlé staromládenecké didaxe, v němž jste podlehl chvilce nestřežené slabosti vlastní. Připomeňme si je:

Kdožby, vida tuto manželku,
Zamiloval sobě Staelku,
Co spisuje verše, novelly,
A domácí vábí přátely?
Řádný muž chce řádnou manželku,
Ale žádnou spisovatelku; -
On chce ženu k milování, k práci,
Hodnou, pilnou jako Popelku,
Ne však těkající křepelku,
Za níž by se táhli křepeláci,
Dokud její tvář by neuvadla,
Pak by z nouze manžela dopadla,
Od svých gentlemanů zahozena,
Ve své prudké lásce ochlazena.

Žádnou Minervu neb Pandoru,
Ježto se svou puškou otevřenou
Otevřela strastem závoru,
Kteréžto se nyní na svět ženou!*

Nevyčítám vám toto chování k velké básnířce a nešťastné ženě, které vás nectí a je v rozporu s ušlechtilým rytířstvím, osvědčeným v oblastech jiných. S Karlem Hynkem Máchou jste si nemohli rozumět, musel vás pobuřovat chtě nechtě svou naprostou neznalostí kompromisu, i jeho vnitřní svět byl jiný než váš. Tento básník měl v Blatné důvěrného přítele. Jmenoval se Karel Blatenský, pocházel z kupecké rodiny a studoval v budějovickém semináři. Tam se také sešli při Máchově cestě do Itálie. Janu Máchovi, svému jmenovci, příteli a theologu, píše mimo jiné do Budějovic: "Kudrna a Strobach Tě pozdravují a Ty ode mne a od nich pozdravuj p. Blatenského a řekni mu, že jsme byli v rodiném jeho městě."

Když už jsme v době obrozenské, vzpomeňme ještě na jednu postavu z Blatné, které neupřeme rys osobnostní.

Na císařském dvoře vídeňském byl vlivnou osobností syn zdejšího rybního fišknechta abbé Jan Fischer. Hrával denně whist u arcivévody Ludvíka a vyučoval češtině samotnou arcikněžnu Žofii, jejíž moc se uplatňovala v politice silněji než vůle císařova. Dík svým jazykovým znalostem, které byly jistě rozsáhlé a jež výborně uplatnil na vídeňském kongresu, dík vrozené salonní přizpůsobivosti a světácké nerozpačitosti společenské, hrál tento blatenský synek ve Vídni význačnější roli než mnohá šlechtická urozenost. Jeho vlivem dosáhl Jan Pravoslav Koubek profesury na pražské universitě i proti vůli ministra Sedlnitzkého, který oddaloval jmenování Koubkovo pro jednu jeho báseň na polskou revoluci. Ani doporučení Jungmannovo, ani Koubkova úspěšná činnost vychovatelská v šlechtických kruzích a široké vzdělání jazykové, spojené s uhlazenou dvorností, nebyly s to, aby vyvážily přímluvu Fischerovu. Tento abbé prospěl i Františku Palackému, který se na něho obrátil při svém odchodu z Uher, hledaje místo v některé šlechtické rodině. Zkušený dvořan, vida Palackého v ošumělém oblečení, řekl mu prý tehdy přímo: "Franto, v tomto obleku tě nikam vésti nemohu. Pojd, koupím ti nejdřív frak; ačkoliv jsi beran, přijdeš mně za to ministrovat." Pozdější záliba Palackého v nošení fraku bývala vysvětlována touto příhodou.

Hledaje stopy starého zámeckého dřevěného divadla, vzpomněl jsem i vaší veliké křížové cesty, Josefe Kajetáne Tyle. Povíme si o ní jinde a víc. já chci jen připomenout, že jedno z jejích posledních zastavení bylo tady v Blatné. Přijel jste sem roztřásán horečkou na kodrcajícím voze odněkud z Vodňan a ještě jste se šel podívat na staré divadlo v zámeckém parku, kde jste před lety hrál. Bylo zřízeno právě v roce vašeho narození. Ještě vás pohostili v zámku, naposledy, a potom v hostinci u Bílého lva jste prožil smutnou horečnatou noc. Možná, že v jasnějších chvílích jste si připomněl jméno Karla Strakatého, prvního zpěváka vaší písně "Kde domov můj", jenž se tu narodil. I jeho syn, známý deklarant, byl vyhraněnou osobností a důležitým činitelem v pražské Umělecké Besedě. S jakou radostí by vás byl přivítal na zábořské faře pan farář Jedlička, "Velebín Třemšínský", vlastenec přehorlivý a nadšený milovník divadla. Ze Záboří, o něž se otcovsky staral, vždyť i hospodyně paličkování krajek učil, odjížděl do svého rodiště kasejovického na schůzky s ostatními zapadlými vlastenci.

Naše vzpomínání si vyvolává ještě tvář básnířky Elišky Krásnohorské, jejíž matka pocházela rovněž z Blatné, ze staré rodiny Vodvářků.

Večerní náměstí ztichlo, na mariánský sloup usedá racek a v zapadajícím slunci se tmí silueta gotického chrámu Panny Marie, jehož architektura patří k nejvýznačnějším památkám města. Jeho presbyterium, stavěné Jaroslavem Lvem z Rožmitála v letech 1414-1444, si podle slov povolanějších "uchovává mnoho z elegantní vznosnosti a malebnosti pozdních kostelů jihočeských a opakuje také jejich síťovou klenbu".

V empirovém šemberovském domě se roku 1817 narodila matka Augusta Sedláčka, známého historika a autora rozsáhlého díla "Hrady a zámky". Její otec František Šembera, měšťan a kupec, byl výborný hospodář, kterému patřil i manský statek Lazsko u Příbramě. Stále něco podnikal a měl neklidnou krev. Svou odrostlou dceru poslal do Pacova k svému bratru Vincentovi, který tam byl advokátem, tam se seznámila se Sedláčkovým otcem a tam také měla svatbu.

Ještě jedné návštěvy vzpomeňme v Blatné. V červnu roku 1901 vyjel si po stopách pana Lva z Rožmitála do jeho kraje Alois Jirásek a z Blatné i Rožmitála poslal pozdrav svému příteli Mikoláši Alšovi. Snad tehdy navštívil i Bratronice, aby zhlédl zámek a ověřil si údaje o vlasteneckém šlechtici Talackovi z Ještětic. Napsal o něm povídku, která patří mezi nejkrásnější z jeho drobných próz.

Další putování zaměříme k severnímu obzoru, který nás láká barokním skvostem paštického kostela, uplatňujícím svou krásu v plném slunečním světle na pozadí bezmračných, blankytných nebes.

Víme celkem málo o hraběnce Marii Alžbětě Serenyové, rozené Waldsteinové, ale s vděčností jí přiznáme jemný cit pro výtvarné uměni i vypěstěný smysl pro jeho hodnoty, který projevila nejen množstvím podnětů, ale i výběrem umělců, její záměry provádějících. Většina soch, které se nám uchovaly v Blatné, vznikla za její podpory, ať je to třeba mariánský sloup na náměstí, nebo architektura chrámové věže, či barokní výzdoba chrámového interiéru.

Namístě sešlého chrámu v Paštikách, připomínaného již roku 1380, usmyslila si postavit svatyni novou, rozsáhlejší a honosnější. Jan Hoffman, "pictor et aedilis" tehdy usedlý v Blatné a mající za sebou už mnohé zdařilé dílo, byl od ní povolán k sdělání plánů. Zemřel však šestačtyřicetiletý, ještě než bylo započato se stavbou. Na jeho místo byl povolán tehdy nejvýznačnější stavitel pražský Kilián Ignác Dientzenhofer, který původní plán přepracoval a úplatnil v něm všechnu svrchovanost svého zralého umění. Máme doloženo, že během stavby byl v Paštikách celkem čtyřikrát, aby dohlédl na přesné provádění svého návrhu. Šťastná byla nejen volba projektanta architektury, ale i malíře a sochaře, kteří byli povoláni rovněž z Prahy, aby i vnitřek chrámu byl vyzdoben rukou citlivou, s porozuměním jak záměru vzdělané fundátorky, tak i úmyslu stavitelovu.

Malíř Jan Václav Spitzer je autorem nejen nástropních fresek v kněžišti i chrámové lodi, zobrazujících výjevy ze života svatého Jana Křtitele, jemuž je svatyně zasvěcena, ale i všech obrazů oltářních i jiných jak v chrámu, tak v kapli hřbitovní, rovněž Dientzenhoferem navržené. Sochař Ferdinand Ublacker se ujal výzdoby plastické a provedl jednak všechny sochy včetně anděla vytrubujícího na pozoun k poslednímu soudu na střeše umrlčí kaple, jednak výzdobu zpovědnic a varhan, kde už nacházíme znaky raného rokoka.

Sedm let trvaly všechny práce od vykopání základů až do posledního vyštafírování soch, aby vzniklo dílo vzácné jednoty všech výtvarných složek, které ještě po dvou stoletích chválí fundátorku i umělce, zdobí krajinu a diváka dojímá svou manifestací krásy jistě nevšední.

Umné kování západní "železné brány", která vede na hřbitov, kolem chrámu se rozprostírající, má protějšek v bráně východní, jejíž lebky mi vysvětlují známé rčení v kraji o paštické smrti. Zdejší farnost musila být jistě rozsáhlá, povážíme-li, že ještě dnes jsou pochováváni na zdejší hřbitov nebožtíci z Blatenky, Hajan, Chlumu a Buzic.

Pod hřbitovní zídkou kvetou hadince a pelyněk, z trávníku před chalupami voní rmen a dřevěný temný štít doškového stavení spojuje tu lidový barok s nádherou baroka panského, vytvářeje zvláštní atmosféru ryze českou, jak ji miloval Mikoláš Aleš.

Malíř Lev Šimák zdůraznil v jednom z akvarelů barevnou rozjásanost tohoto motivu a namaloval si ještě zvlášť vysoký smrk, Jaroslav Kotas nechal uplatnit vznosnou siluetu architektury pod šedivým večerním nebem a podtrhl v popředí žulové kameny, jež jsou charakteristikou kraje, a Jan Hála v několika obrazech vyjádřil svůj krajanský obdiv, podložený každodenní zkušeností blatenského rodáka, od dětství prožívanou pohledem z rodného města.

"Pasácká" sosna s nezvykle rozložitou korunou jako paraplíčko stojí sama uprostřed drah a pod její klenbu se schovávají pasáčci před crčením dešťů, v podzimních dnech tak hojným. My se od ní vypravíme po polní cestě k Dobšicům, zapadlé vesnici mezi lesy, jejíž ráz je už poněkud horský. Všechny zdejší cesty jsou vroubeny tarasy, sestavenými z žulových kamenů. (Konečně i u Paštik mají rozsáhlý žulový lom, jehož kostkami je vydlážděna mnohá pražská ulice.) Tento kout je tak odlehlý, že jsi ochoten uvěřit zprávám slýchaným o zdejších duchařích, i když je nemáš na místě potvrzeny, neboť je docela možné v dlouhých podzimních podvečerech, kdy mlhy dosahují až k oknům, že ve stálém rozhovoru o nejbližších mrtvých z rodiny se může citlivějším dusím zjevovat jejich tvář.

Přes Dobšice se chodívalo z Blatné do Bělčic "po pěšinách", ale pěší chůze je dnes tak vzácná, jako třeba landaur nebo osedlaný kůň s jezdcem. Proto myslím, že mladší pokolení ani už neví o velikém kameni u lesní cesty, jejž jsme nazývali "mužíkem" a který při našich cestách do školy tolik vzněcoval dětskou fantasii.

Vypravíme se přes lesy cestou necestou na rozcestí k Újezdu, kde stojí dub s obrázkem, a říká se tam "U ženatého dubu". Někde v těchto končinách stával jiný dub, na trojmezí tří panství, lnářského, blatenského a drahenického. Pod ním prý se seslí o podzimních honech tři šlechtičtí majitelé a každý seděl na své půdě. Tento dub jsem už, bohužel, nenalezl.

Od "ženatého dubu" projdeme lesní tmání k Chobotu, kde bývala obora s černou zvěří, z níž dnes jen občas zakvokají bažanti. Je to malá ves s družstevním hospodařením, patřící katastrem do tří obcí: Uzenic, Myštic a Skaličan. Tady vlastně začíná rybník s překrásným pojmenováním Labuť, v jehož nejzazším cípu se ozývá hlučné káchání z kachní farmy nedávno zřízené. Travnatá cesta, plná rosy a stínů, vyvede nás do luk, za nimiž pod kostelní věží je stulena škola s několika chalupami. To je Černivsko.

Tato ves byla známa široko v kraji především mezí včelaři, když tu truhlář Habada pro ně vyráběl mezistěny, a dále letním hostům, jimž zdejší lesnatá tichost vyhovovala stejné blaživě jako dobrá kuchyně v hostinci u Emlerů. Černý háj tmavěl borůvkami, malkovská paseka bývala plná maliní a od umělé jeskyňky byl jen skok k rybníku Šetínskému, lesknoucímu se uprostřed lesů, v nichž nepotkáš člověka, nechceš-li. po celou cestu k bělčickému nádraží. Denně sem chodíval Josef Jančar, když kaplanoval v Bělčicích, a v knize "Všední prach" mu věnoval náladovou lyrickou črtu nazvanou "Na hrázi". Na černivské faře byl hostem u faráře Větrovce cestovatel Alois Musil, po prvé o vánocích roku 1954, po druhé o rok později; psal tu nejen své dvě knihy, ale prochodil celé zdejší okolí křížem krážem. Dlouhá léta zde působil pan řídící Martin Ruth, za jehož doby se tu hrávala ochotnická divadla, jimž přírodní zákoutí křikavské Cikánky dávalo překrásnou scenerii, ať už tu byl hrán Tylův "Strakonický dudák" nebo "Jindra", zdramatisovaný román Ivana Klicpery.

Nad rybníkem se zvedá lesnatý vrch se zříceninou hrádku Křikavy, jehož škajové zdivo má obdobu až na Rábí. Ve 14. století patřil pánům z Křikavy, jinak z Dornštejna zvaným, jehož členové sídlili i na okolních tvrzích v Hostišovicích, v Újezdci a Uzenicích. Nejznámějším z rodu byl Jindřich Kolman z Křikavy, mistr kuchyně Václava IV., kterému patřila Libeř u Jílového a později Obořiště u Příbramě. Tento katolický dvořan popudil nějakým neznámým činem tábority a ti jej nepřipraveného obklíčili na Křikavě. Podařilo se mu uprchnout na Obořiště, kde jej pronásledovatelé, vedeni Janem Bzdinkou a Bohuslavem ze Švamberka, zesíleni zbrojnými zástupy pánů Zmrzlíků a Buzka ze Smolotel, znovu sevřeli obklíčením. Již po třech dnech se musil se všemi obhájci vzdát na milost nepříteli. V červnu roku 1423 byl ještě s jedenácti jinými zajatci na Obořišti upálen. Tím končí i historie Křikavy.

Kořeny sosen se vytrvale vtínají do spár zdiva, les šumí nad modrými květy barvínků a ty vzpomínáš na nápis slunečních hodin z černivského kostela: Přešlé hodiny zamítá stín a zapadlé do útrob jeho nikdy zpět nevyvoláš. A přece bych si chtěl vyvolat tři chlapecké studentské tváře z Mirotic, jež se blíží od mlýna po hrázi rybníka vzhůru k hradním ssutkám. Jejich dlouhé vlasy svědčí o milenectví s některou z múz a čamary zase vyjadřují horoucí cítění vlastenecké. Jsou to bratři Alšové, kteří přišli navštívit do mlýna tetičku Křížovou; tehdy se totiž ještě neříkalo ve mlýně u Šilhů jako dnes. Nejstarší František se nejvíce zajímal o křikavskou historii, prostředního Jana zlákala zdejší květena a nejmladší Mikolášek obdivoval všechno, co skýtal pohled s hradní výšiny přes rybník a ves až ke Kubátově hoře...

V lučním údolíčku mezi Černivskem a Uzenicemi se střídají hájky s hladinami rybníčků, z nichž nejpůvabnější je Radyň, a cesta stoupá ke kapličce pod lesem, zastíněné rozložitými lipami, a dál až na uzenickou náves k staré silnici. Vzpomínám na jeden dávný příběh zaznamenaný Augustem Sedláčkem v jeho "Dějinách Písku" a myslím, že patří spíše sousedním Uzeničkám. Udál se dávno, v roce 1442, a pečlivý historiograf jej vyvolává s pádnou stručností: "Pisečtí prý začali válku tím, že záhuby nekřesťanské činili, berouce panošem i chudině a pálíce nočně tvrze a dvory. Když se jim čeled Racka z Huzenic na tvrzi bránila, oni vzavše jeho ženu na kolesa a přivázavše ji ke tvrzi, i točili s ní a okolo ní dochy pálili. Tak tvrze dobyli a vypálili ji, rybníky skopali a dobytky zabrali."

Vůně arniky vane z lesních paloučků, zatím co kolem překrásných kamenných božích muk přejíždí autobus z Březnice a nádherné, rozvoněné a rozehrané koruny nevželických lip promítají své siluety do večerních nebes. Jdu po staré obchodní cestě, jež od nepaměti vedla od šumavských hor ku Praze zdejší krajinou a při niž založil pan Zdeněk Lev z Rožmitála nejrozsáhlejší rybník svého panství. Jedenáct let, od roku 1492 do roku 1503, stavěli rybnikáří a robotníci mohutnou hráz Labutě, která mela zadržet vodu rybníka, tři kilometry dlouhého. Na počátku sedmnáctého století byla zde postavena panská hospoda, jejíž krov spotřeboval celý les trámoví, jež tesaři předůkladně a fortelně sroubili a pokrývači pokryli kůrkovou střechou. V přízemním pokojíku jsem pod sloupnutým vápnem zahlédl část nějaké renesanční fresky. Štít zdobí sluneční hodiny. Proti hospodě byla roku 1723 postavena kovárna. Kováři měli jistě dost práce při formanské hospodě a na živé silnici, ale kromě svého řemesla byli pověřeni i vybíráním mýta, které zde bylo vybíráno již před postavením kovárny. Staré prameny udávají, že již roku 1314 dovolil král Vladislav panu Zdeňkovi z Rožmitála vybírali clo na silnicich k Blatné, Buzicům a Tchorovicům, a tuto výsadu potvrdil Václavu hraběti z Rozdražova, tehdejšímu vlastníku Blatné, i císař Rudolf II. roku 1604.

Víc než historie dojímá přírodní krása tohoto vodního díla. Vazba vypouštěcího zařízení se podobá nějaké prastaré nákolní stavbě, k níž vede od hráze dřevěný můstek. Neviděl jsem onačejšího "čapu" na celém Blatensku. Dvě chráněné lípy stíní na hrázi sošku Panny Marie Lourdské, od níž se prostírá do nedohledna rozsáhlá hláď, měnící barvu i vůni podle zahledění nebes i podle ročních dob. Nevím už, kolikrát jsem se dlouze zadívával i zaposlouchával do této krásy, ale vždycky mě vzrušila jinak svými proměnami i kouzly. Jaro přemítá s blankytem nebes do hladiny bělostná křídla racků, chvění rákosí i vůni puškvorců; květen se ve vodě zabělá květem lakušníků a na hrázi rozkvetlým trnčím, kde pczdtji ztlen trav houbově zavoní špičkami travními, mochnou husí i růžovým květem plané růže, zatím co vlnky houpají ptáka roháče, z rákosí zabučí bukač, z luk zakníhají čejky, nad močál slétne čáp a nad metajícími žity zpívají skřivánci. Když zešedne nebe, posmutní voda a zamyslí se les, vítr se zvedá a hrne tmavé vlny k samotné hrázi, o jejíž prsa se bouřlivě roztříští s hukotem bílých pěn. Myslím vsak, že nejkrásnějsí jsou tu večery. Barevná dramata mračen se odrážejí v ztišené, plave růžové hládi, obzor se oblékne opalisující modří, zdůrazní siluetu Třemšína, a všechny vůně vydychují prudčeji. Jak včarovat do slov stříbrný zázrak noci měsíčné, jejíž čaromoci neodolal ani Alois Moravec, malíř v jádře epický, když tu jeden čas malovával.

Kdykoliv jsem přišel k Labuti, vždycky se tu pásly strakaté krávy, snad proto, aby nemohla být promlčena dávná výsada okolních vesnic, udělená už v dobách založení rybníka, ze pastva na okrajích je nezadatelným právem za pozemky zaplavené vodou. Kdykoliv jsem tu šel na podzim, vždycky jsem zahlédl šedavá křídla volavek a vždycky tu kroužili rackové, nezbytní druhové rybolovů, které právě na Labuti měly svůj starodávný, složitý ceremoniel. Zaběhněme ještě k lesnímu jezírku u Kostřatského mlýna, kam si vždycky promítám děj Jiráskovy "Lucerny" a Dvořákovy "Rusalky", abychom si znovu ověřili, že v končinách mezi Černivskem a Blatnou nám svěřuje rodná krajina svoji duši lyrickou.

Kdo bude tvrdit, že ve Vahlovicích dávají lišky dobrou noc, nesmí myslit na žádnou zlomyslnost v přeneseném smyslu. Pravda, lesy jsou tu kolem dokola a hospodyně musí navečer dobře zavírat kurníky před liščími vetřelci, ale nikde nejsou noci voňavější než tady. A kdo má oči k vidění, nalezné i tady leckterou krásu, ať je to třeba dvouštítý statek u Maňhalů se starodávnou studnou, nebo žulová kaplička, pod níž byli pochováni francouzští vojáci, a zase jiná v polích u Dvořetic, kterou nadzdvihly kořeny obrovité lípy do polohy povážlivě šikmé. Přeběhneš palouk před školou a jsi v lesní tmáni, z které se najednou octneš mezi puškvorcem mělkého jezírka, kterému tady říkají "jezaro", a věřte nebo nevěřte, je tu mnoho ryb i divokých kachen, ale tak skrytých, že musíte soustředit všechnu svou pozornost, abyste je postřehli. Nikde jinde jsem neslyšel tak zvláštní pojmenování pro ssedlé mléko jako ve Dvořeticích, proto je zaznamenávám: sedlák.

Nafialovělé květy lupiny kvetou po obou stranách silniční serpentiny, tak nebezpečné automobilistům i cyklistům, a z nedalekého žulového lomu zaznívá tlukot kamenických kladívek i občasná střelba. Náhle se rozsvítí v sosnách, les vystřídává malinký rybníček, zarostlý šípatkami a žabníkem, zelenou clonou okřehku proplouvají potápky a do teplého večera zní táhlý žabí žalm. Kraj se rozvírá na blatenskou stranu a silnice nás zastaví na skaličanské návsi. Je překrásná. Obdivuji cit venkovských zedníků, který se tu projevil v radostné vynalézavosti jak terénního řešení jednotlivých statků a chalup, tak v ušlechtilé členitosti proporcí a fasád, které se neopakují, a přece v nich nalézáme jednotící styl. Všude je uplatněna rovnováha mezi vkusem a účelností. Je to projev lidové duše, který nás podmaňuje svou čistotou i líbezností. Všechno má svou míru a neomylný cit, typicky český. Opravdu nezvyklá jména si tu vymyslili pro rybníky. Pejcha a Závist, proč zrovna jména dvou hlavních hříchů? Pejcha je rybníček docela skromný a Závist mu nemá věru co závidět. Na jeho hrázi pradlena máchá prádlo, na břehu se prochází čáp, krávy se pasou na pastvině a pasáčci se šplouchají na kraji v mělké, teplé vodě. Babička veze na ručním vozíku jetel a cestář si sedl vedle kolce, odpočívaje po celodenní práci. Na první pobled poznáte silnici, kterou má na starosti cestář vahlovický; je udržována s dojímavou pečlivostí. Věru, přivětivý domov skromných a pracovitých lidí.

Stranou silnice se zdvíhá osamělý pahorek, zavrcholený velikými balvany jako nějaký přírodní oltář, nad nímž prosvítává břízka z porostu lísek, trnčí a vřesu, který mírně zvlněnému okolí tvoří dominantu. Nevím, odkud dostal svůj prapodivný název Kátlperk. Zvláštní sugesci tohoto místa podlehneme okamžitě. Kameny mají nezvyklé rozměry i podobu. Jeden z nich se podobá obrovské zkamenělé žábě, na jiném nalézáme zvláštní kresbu jako znamení nějaké runy, a největší z nich, ležící osaměle stranou, má na vrcholu zcela zřetelně vytesanou mísu o průměru asi tři čtvrti metru. Je plná čisté vody. Místo jako vybrané samotnou přírodou pro nějaký dávný kultovní účel. Pranic bych se nedivil, kdyby tu archeologové nalezli skryté žárové hroby. Tento pahorek ovládá celý široký obzor kraje: zahlédneme odtud buzický hrad i zámek škvoretický, Blatná leží před námi jako na dlani, na západě uzříme kostel řesanický, v dálce za bezdědovickým dvorem věž kláštera lnářského a trochu severněji červenou cibulku kostela paštického. Šero zduchovňuje stromy do zvláštních podob a zdůrazňuje prapůvodní tektoniku krajiny. Jen matně rozeznáváš na pahorku kručinky, chrastavec, hvozdík i devaterníky, z okolních brázd zasvitne skromný květ bramborový a rozsáhlejší lán vydychne prudce vůni majoránky. Nikdy tady nebyla pěstována v tak velkém rozsahu. Blatná slynula dobrou pověstí svých zahradníků odedávna; blatenská majoránka se však ted vyváží daleko do světa a její jakost předčí prý druhy jinde pěstované.

V blatenských ulicích už svítí žárovky a jen v obrysu zahledám na jedné zahradě pověstný Čertův kámen, jako by i tato pouť ještě do usínání šeptla tuchou zkazek a pověstí.

Jda od Blatné k Buzicům kolem rybníků Topiče a Řitovízu, vzpomínal jsem na krajináře Jaroslava Panušku, který touto cestou putoval několikrát. Blatenský hotel Beránek, z jehož oken bylo možno obdivit gotiku kostela i věže, poskytoval mu ložumenty, a malíř se hned po ránu vypravoval na pouť za svými motivy. Nikdy se neopomněl zastavit na místě staré šibenice, na němž byly tehdy ještě patrny zbytky základů. Tehdejší své krajiny si zalidňoval přízraky a strašidly; nedivme se proto, že právě toto místo ho přitahovalo svou atmosférou, jako stvořenou pro jeho strašidelnickou fantasii. Nevím, nakolik znal historii tohoto popravčího místa. Na sklonku šestnáctého století byli na této blatenské Spravedlnosti potrestáni hrdelním právem šamoničtí sedláci, kteří v noci zavraždili na loži svého pána Ludvíka Loreckého ze Lkouše i s jeho dvěma syny. Jednal s poddanými nelidsky a vzal od nich stejně nelidskou odplatu. Ubozí robotníci byli dohnáni k zoufalému činu jeho zpupností a krutostí. Rozpakuji se líčit, jak bylo s pachateli naloženo. šafářku Voršilu dřeli biřici na hřbetě "dělajíce jí šnity po knechtsku" a rychtáře Dulíka měl "v práci" táborský kat Jíra, jenž "maje kropáč, omáčel jej ve vroucí smole, tím ho kropil a potíral, a když se to zpřeštilo, tedy to s něho strouhákem k tomu přistrojeným strouhal a to trápení trvalo v půl hodině". Jaroslav Vrchlický i Adolf Heyduk vyjádřili slovem básnickým své sympatie k nelidsky mučeným obětem.

Kontribuční sýpka a empirový panský dvůr, jejž založil na začátku minulého století šlechtic ekonom Václav Hildprandt jako doklad svého hospodaření, jsou jen zastávkou na cestě k buzickému hradu, později přeměněnému ve špejchar. Čtyřhrannou kamennou věž obtéká s jedné strany Lomnice plná plavínů a stulíků, s druhé strany ji oddělují od přístupnějšího terénu příkopy a valy zarostlé smrčím a olšemi. Na travnatých sejpech se pasou krávy, břehy obsadili rybáři, trpělivě čekající, až nějaký okoun zacuká splavkem jejich udice.

Kamenné, šedé zdivo nad proudící říčkou nejednou zlákalo Jaroslava Panušku k namalování několika rozměrných pláten, Alois Moravec je s Josefem Hodkem kreslil od sejpů a neopomněl je oživit mladou pasačkou, zatím co Ludvík Kuba se spokojil kresebným záznamem pro svou vzpomínkovou knížku březnickou.

Mineme poschodovou školu na kraji vsi, v jejíž zahradě se uplatňuje štěpařský um pana řídícího, a na delší chvilku se zastavíme na rovné prostranně návsi, kde kolem kapličky s barokní cibuličkou je soustředěno několik selských architektur pozdního baroka a empíru. Na stavení u Vohryzků mají i sluneční hodiny. U Samcova mlýna šumí jez, na drahách kolem vody se bělají hejna hus a pod starým mostem s kapličkou svatého Jana pospíchá Lomnice k Novému mlýnu vahlovickému, k Mírči a Miroticům. Slunce rozsvítilo bílé štíty chalup, voda voní puškvorcem a tráva rosou, u vody se pasou krávy, zatím co sedící husopaska plete na zídce mostu punčochy. Tento idylický obrázek viděl malíř Lev Šimák, když se sem jednou zatoulal z Mirotic, a namaloval si tu akvarelem nejen ves, ale i most s kapličkou a běžící vodu.

Nevím, kolikrát jsem šel z Vahlovic k Buzicům ranní rosou v lukách kolem rybníků Vilímce a Krejčího, kdy v stříbřitém oparu voněla kvetoucí žita, lidé později rozhazovali seno z kup a v kolejích polních cest se třpytila voda. Vždycky to bylo trochu jiné: tichost, barvy i vůně, neopakovatelné jinde. Krásná krajina, typicky česká!

Kdykoliv jsem šel do Škvořetic, vždycky mě proháněl déšť, po každé jsem viděl oráče oorávat kvetoucí brambory a před vsí v rybníce se koupaly děti.

Jen jednou bylo slunečno, proto jsem odbočil z polní cesty k zalesněnému vrchu Křesovci, abych viděl sličný barok kostela Proměnění Páně, který dala roku 1763 zbudovat hraběnka Serenyová, a nebyl jsem zklamán. Překrásnou polohu vybrala zakladatelka pro tuto svatyni; přehlédneme odtud značnou část kraje. Architektura sama je projevem vytříbeného umění, patrně z okruhu dílny Dientzenhoferovy, ale domnělý Brandlův oltářní obraz jsem neviděl. Staré lípy, zbytky nějakých valů a lesní tišina jenom podtrhují poetičnost tohoto místa.

Škvořetice byly známy svou léčivou studánkou a poutěmi. Chodívala na ně i Alšova maminka s chlapci a kupovala si tu písničky, z nichž vznikl její špalíček. Poněkud rozhozená ves si uchovala několik starých stavení, která se zálibou maloval Viktor Stretti, když býval hostem ve zdejším zámečku. Dnes je tu železniční škola a v parku, poněkud zpustlém, slyšíme hochy, hrající odbíjenou. Bývala zde tvrz pánů Kalenických z Kalenic a později Doudlebských z Doudleb, dávno už přestavěná. Ve staré škole si zřídil ateíier malíř Karel Hildprandt, jehož krajinářská práce se soustředila k zdejšímu okolí.

Cihelna, ovčín a panský dvůr jsou vzpomínkou na staré hospodaření, boží muka na lidovou zbožnost, ale my nastoupíme další pouť strmými zátočinami stále do kopce až k Sedlici.

Slýchával jsem v kraji starou průpovídku, že ani kráva koupená na jarmarku v Sedlici není dobrá. Zdá se mi, že se tu lidová moudrost přece jen poněkud přehlédla i přeslechla. Nevím, která zkušenost přisoudila Sedlickým tento rys lidí neužilých, ale dnešním poměrům už dávno neodpovídá.

Je to docela útulné městečko, rozložené na výšine po obou stranách písecké silnice, jemuž dominuje sličný barok kostela svatého Jakuba z poloviny osmnáctého věku, přestavěný z původní gotické stavby zdejším rodákem Václavem Jermářem, žákem Dientzenhoferovým, který projevil v nové architektuře citlivý smysl pro její siluetu i členění hmot. Část věžního zdiva patří ještě gotice 14. století, ale náhrobky pánů z Kalenic, vytesané z červeného mramoru, s erbovím obráceným k zemi jako připomínka, že rod vymřel po meči í přeslici, jsou už ze století patnáctého a šestnáctého. Křížovou cestu namaloval Václav Šebele, rodák z Mírče a asistent na písecké reálce u Adolfa Heyduka. Nejdůsažnější výtvarnou památkou je pozdně gotická socha Madony, umístěná v hřbitovní kapli. Městečko si uchovalo z blahobytnějsích dob několik barokních štítů a nedaleko kostela empirový dům, zavrcholený ležící lvicí a vázami.

Po rytířských rodech Kaplířů ze Sulevic, Malovců z Pacova a Řepických ze Sudoměře dostala se Sedlice v držení panského rodu Šternberků, kteří nazvali sedlické zboží "zlatou kvočnou"; jistě právem, neboť z její kukaně se vylíhlo mnohé a mnohé další bohatstvo. Erboví hvězdy na portálku renesančního zámečku, v sedmnáctém století přestavěného z původní tvrze, a sgrafita na "velké hospodě" nám připomenou jejich jména. Hraběnka Černínová z Chudenic zavedla zde již v osmnáctém století domácké paličkování krajek, jehož výtvory representovaly jemnou českou práci i na výstavách v zámoří. Téměř dvě století patřila Sedlice Lobkovicům. Zůstala po nich jediná památka: ohrazená obora s vysokou zvěří, ale o té si povíme později.

Skromná krása městečka je převážena přírodní líbezností jeho okolí. Zpod lípy u lesa Kamenice obhlédneme celý širý obzor šumavských pásem, vlnu za vlnou, od Prenetu za Javorník, od Libína k Riesenschlossu u Kašperských Hor, Kleť i Helfenburk. Za dnů vyjasněných zahlédneme i Kohoutí hory u Trhových Svinů s hraničním pásmem hor Novohradských. Na straně opačné se prostírá režná a blankytná krása blatenské kotliny a za ní indigové lesy Brd od Třemšína až k Toku.

Pod nebem cvrčků se klikatí polní cesty, do jejichž prachu kladou jabloně jemný stín svých prosvítavých korun, zabelají se čela krav, zadrnčí vůz a mezi šelestivými toteny luk se ztrácejí travnaté pěšinky plné rosy a ticha. K Velkému rybníku rojickému se svažují režné obdélníky zvlněných žitnišť, z nichž voní svlačec a čiřikají koroptve, na medulkách jetelů bručí čmeláci, jitro je rozezpíváno skřivany a v bramborových brázdách trhají ženy lebedu. Za proužky sosnových lesíků se stříbří rozlehlá hláď Milavy, nepohnutě ční zakřivené větvoví dubů na hrázi rybníka Velkoborského a vzadu, za Strakonicemi, v pobledlé modři strmí Boubín, do jehož měňavého zbarvení vložil Jan Pravoslav Koubek povětrnostní zkušenost celých generací, osloviv jej v jedné své básni "barometer našich rolníků". Nemusí být člověk zrovna rodákem sedlickým, aby pochopil tuto krajinu jako domov milostiplný.

Míjím hladinu Střevíčku, v jejímž hlubokém modru rozvírá lyska stříbrný vějíř vln a v lehounkém dýmu nad samotou Punčoškou letí holubi, ztrácejíce se za jeho rozplývavým sloupem. Pod kůrkovou střechou bývalého mlýna Kabelíku tušíme nápověd renesančního sgraffita a na štítové zdi zašlý rumělkou psaný nápis, jehož význam říká "Cokoliv konáš, konej dobře a mysli na konec!"

Po vysoké mezi vstoupíme do lesa k jinému rybníčku stejného názvu kde právě před lety sebrala voda jiný mlýn. Pípání racků jakoby naříkalo ještě dnes nad zmizevším životem uprostřed této tišiny. A ještě kus cesty pojdme mezi sosnami a spatříme balkon s balustrádou mlýna Pilského, v jehož šalandě prý vznikla známá píseň "Nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn". Houstne stín lesa Hradce vržený na hladinu, krajina temní pod bouřkovými mraky, zvedá se vítr, v dálce zahřmělo, osika na hrázi se prudce rozšuměla a vlny kymácejí lodkou, přivázanou u břehu pod rozložitou lipou...

U písecké silnice mezi Sedlicí a Drhovlí se rozkládá rozlehlá obora. Sel jsem jejími travnatými cestami v rosách jitřních hodin za střídání slunce i podmraku, kdy v pasekách rudne vrbovka a chladivý stín vydychuje vlhkostí mechů, kořáním, pryskyřicí i čerstvě narostlými hřiby. Došel jsem až k "obětnímu kameni", zastíněnému listovím buku, kde dávná ruka promeníla žulový balvan v přírodní oltář, do jehož důlků sypala zrní na usmíření temných sil, aby neškodily lidem, zatím co krev obětovaných zvířat stékala za zpěvu neznámých obřadů vysekanou stružkou, dodnes patrnou. Za údolím, jež si zachovává až do našeho času staré pojmenování "Pohřebiště", se zdvíhá "Posvátný vrch", zarostlý smrčím, jako nápověd kultů pradávných obyvatel, po nichž zůstaly mohylné pahorky mezi rybníky Kamenným, Močeným a Bojíčovem se stráží chráněných sosen, i vlnovky na střepech nádob, Čas od času zdvíhaných vichřičnou rukou i s prstí podkořání při vývratech.

Stále se zelená posvátné jmelí v korunách staletých lip, které už nežnou zlaté srpy druidů do čistého plátna, ale každoročně ho bývá posíláno 10 q do dalekých měst k oslavě vánoc. Žádná písemná zpráva se nám nezachovala o účelu Starého zámku, nerozsáhlé zříceniny na výšině jedné paseky, kde jsou patrny zbytky náspů a zbytky kamenného zdiva ovládají celé okolí. Můžeme si domýšlet a dokreslovat mnohý tvar dávného života, když sovy houkají ze tmy a pod lunou teplé noci májové tu rozkvétají konvalinky. Naši ustálenou představu o košatosti lip mění zdejší lipový les, rozsahem snad největší v čechách, jehož vysoké štíhlé kmeny nesou koruny zúžené k nepoznání. Torso "lobkovického" buku je tu zachováno na památku. Kdykoliv spadla některá silná větev, bylo to znamení smrti některého člena této šlechtické rodiny. Naposled předpověděl skon Maxe Lobkovice, zahynuvšího při automobilových závodech.

Do stinných alejí sedlické obory vodíval o prázdninách z Písku své malířské přátele a hosty grafik Josef Řeřicha. Jeho otec pocházel z Dubí Hory a maminka z Velké Turné, býval v dřívějších dobách nájemcem sedlické panské hospody a měl v kraji rozsáhlé příbuzenstvo. Do stáří si vzpomínal na jednu z vánočních koled, zpívanou za jeho mladosti na kostelním kůru sedlickém zvláštním způsobem. Kromě dětského sboru účinkovalo několik kontrabasů, které držely "dudácké" prodlevy, a kontrabasy byly rozestaveny na různých místech. I slova koledy mají své kouzlo lidové poesie.

Skoč, Vojto, do vovčína,
co se to tam svítí ?
A hou, a hou
a na zemi taky.

V půlnoční chvíli
světlo jsme spatřili
a hou, a hou
a na zemi taky.

Vy žáčkové, pojdte s námi,
do Betléma půjdeme.
Vezmem dary Ježíškovi,
tam mu je doneseme.

Já mu vemu bílou krupičku.
Já zas mléka flaštičku,
bysme měli z čeho vařit
Ježíškovi kašičku.

I syn, inženýr a grafik, miloval rodný kraj otcův a desítkami kreseb citlivě vyjádřil krásné lesní scenerie zdejší obory. Jeho dřevorytecké listy mají své zvláštní kouzlo v podání lesní tichosti. Kolikrát kreslil skupinu sosen, kterou sám pokřtil případným názvem "U pěti sester", a tento český strom se mu stal podnětem k mnohému uctívání, jež vyvrcholilo v celých cyklech. Nejvěrnější z druhů, krajinář Antonín Hudeček, sdílel Řeřichovu lásku k sedlické oboře stejně intensivně a namaloval tu mnoho obrazů. V jeho monografii se setkáváme s reprodukovanou partií starých stromů u strážního domečku, v němž přenocovávali adjunkti s hajnými, když se ještě v kraji hodně pytlačívalo. Světelný problém lesního příšeří vzněcoval všechny impresionisty. Lyrického Hudečka zneklidňovala tmáň jednoho kouta, do níž hodilo listoví jedinou slunečnou skvrnu. Chtěl tuto barevnou dumku rozeznít na velkém plátně, žel, zůstalo jenom při záměru. Partii sosen akvareloval i synovec Julia Zeyera, malíř Angelo Zeyer, který svým osobitým způsobem namaloval pro Řeřichu i starý písecký most s řekou Otavou. K panu lesmistrovi Kolárskému zajíždíval za lovnou zvěří i za malováním ještě jeden malíř, Vilém Trsek, který se narodil v myslivně uprostřed křivoklátských lesů a měl po předcích v žilách hodně zelené krve. Nezjistil jsem už, kam se dostaly jeho obrazy s mysliveckými náměty, kterých tu několik namaloval. Jednoho léta se sem zatoulal ze svého čížovského prázdninového bytu krajinář Ota Bubeníček, žák Mařákův, jemuž nestačilo jenom malování, ale vykopal tu i jednu z mohyl a odnesl si z obory na památku velikého dřevnatého choroše.

Škoda, že se na svých cestách nedostal do této obory Julius Mařák. Jak by jej byla okouzlila, a Sedlici se mohlo dostati v našem umění čestného úkolu i názvu českého Barbizonu.

---

tato kapitola v PDF