• 
• 
• 
• 

Zlatohlav

Reference

• Rybníky :: odstavec 2

  Ty, Zlatohlave, křtěný rosou pověsti, ještě dnes spatřuji na tvých březích prchající pannu z hradiště třemšínského, pobledlou a útlou, s rozevlátou vlnou plavých kadeří, od jejíhož ztraceného závoje máš své jméno...

• Pastvy :: odstavec 13

  Když s věže zavolalo klekání, krajina temněla soumrakem od třemšínské strany a zlatá tvář rybníka Zlatohlavu mizela v šedém závoji. Tu oživovaly stíny stromů a dýchaly svými pohanskými kouzly. To nebylo mračno, které hrozivě rostlo do obludných podob a rozměrů - to byl sám Perun, vládce hromu a blesku. Z trávy chladila rosa a bosé nohy se měkce bořily do teplé podušky vyhřátého prachu, když v průhonu nad temnou vlnou praskajícího žita vyhlédla za kravím hřbetem ponurá, přísná tvář staré vědmy. Byla z lučanské krajiny, ze Strabova dvorce. Pocit bezděčného strachu z věcí neznámých a tajemných přejel studenou rukou po horkém čele, táž úzkostná bezbrannost třásla se v duši, jako když jsme po prvé zabloudili v lese nebo viděli sinavou, nepohnutou tvář mrtvého. Ještě doma se bál poděšený pasáček podívati do čtverhranu okna, aby tam nezahlédl uhrančivý zrak a měsíc zastřený havraním křídlem, z kterého potichu kapala krev. Vždyť i nevinné květináče nebyly ničím jiným než připravenou popelnicí.

• Hlasy domova :: odstavec 74

  Řekni jen Zlatohlav nebo Zlatá hora, jiskra vyskočí z těch jmen a ty si připadáš náhle jako strážce pokladu; jen klíč a rozsvícená lucerna ti chybí v ruce, ale tma a strach se krčí za zády jako černý hlídací pes. Z které křtitelnice bylo tak mrazivě pokropeno jméno Záhrobí a od které doby se jednomu místu říká V jamkách? Rozpomeň se, stará krajino, na dobu své mladosti a svěř mi, proč hvoždanský kostel je právě zasvěcení svatoprokopského a k jakému účelu byla pod bělčickým náměstím postavena socha svaté Barbory, ochránkyně havířů?

• Pastvy :: odstavec 12

  Když s věže zavolalo klekání, krajina temněla soumrakem od třemšínské strany a zlatá tvář rybníka Zlatohlavu mizela v šedém závoji, tu oživovaly stíny stromů a dýchaly svými pohanskými kouzly. To nebylo mračno, které hrozivě rostlo do obludných podob a rozměrů - to byl sám Perun - vládce hromu a blesku. Z trávy chladila rosa a bosé nohy se měkce bořily do teplé podušky vyhřátého prachu, když v průhonu nad temnou vlnou praskajícího žita vyhlédla za kravím hřbetem ponurá, přísná tvář staré vědmy. Byla to známá z lučanské krajiny, ze Strahova dvorce. Pocit bezděčného strachu z věcí neznámých a tajemných přejel studenou rukou po horkém čele, táž úzkostná bezbrannost třásla se v duši, jako když jsme poprvé zabloudili v lese nebo viděli sinavou, nepohnutou tvář mrtvého. Ještě doma se bál poděšený pasáček podívati do čtverhranu okna, aby tam nezahlédl uhrančivý zrak a měsíc zastřený havraním křídlem, z kterého potichu kapala krev. Vždyť i nevinné květináče nebyly ničím jiným, než připravenou popelnicí.

• Rybníky :: odstavec 2

  Ty, Zlatohlave, křtěný rosou pověstí, ještě dnes spatřuji na tvých březích prchající pannu z hradiště třemšínského, pobledlou a útlou, s rozevlátou vlnou plavých kadeří, od jejíhož ztraceného závoje máš své jméno ...