Lnáře

Lnáře na Wikipedii

Související

Lnáře, sv. Markéta

klášter Bosých Augustiánů ve Lnářích

Lnáře, vrch svaté Markéty

Odkazy

odkaz Stránky obce a zámku

Obrázky

Reference

Rybníky :: odstavec 20
Procházíš-li krajinou lnářskou nebo blatenskou, nemysli, že zdejší rybníky vznikly náhodně. Jsou to důmyslné soustavy vodního díla a vyžadovaly zvláštní znalosti, rozmyslu a zkušeností; vždyť mnohé z nich plánoval sám pan Jakub Krčín z Jelčan, zakladatel rybnikářství rožmberského, a ten byl přece ve své době rybnikářem nadmíru slavným. Každý jednotlivý rybník je, pravda, světem sám pro sebe, ale zároveň i článkem celkového hospodářství rybničního; má svůj účel a zvláštní podřízenost celku. Jenom zrak dobře poučený rozpozná stupeň mistrovství, s jakým tu bylo vše vybudováno nejprostšími technickými prostředky. V době rozkvětu mělo prý panství lnářské tolik rybníků, kolik je dnů v roce, a ze staleté tradice uchovalo se mnoho zvláštností rybářské mluvy, ještě dnes užívané. A tradice rybářská - toť schrána zkušeností, střádaných mnoha a mnoha pokoleními. Jen rybář ti může vysvětlit účel rybníků "třecích", v nichž se pěstuje plůdek, rybníků "výtažních", v nichž roste "násada", aby pak přezimovala v rybnících "komorových" a dorostla ve "vážnou" rybu v rybnících "hlavních". Musíš také vědět, co je ryba "vážná", "jednohorková" nebo "dvouhorková", poněvadž bez těchto znalostí neporozumíš ničemu z rybářských tajů. "Rybou" rozumějí rybáři hlavně kapra - ale i ostatní užitkové ryby.
Pastvy :: odstavec 2
Na dně babiččiny almary, z které vanula teskná vůně heřmánku a levandulí, někde vespod pod růžencem, modlitbami a hranicí pečlivě vyžehleného prádla, ležely také dvě staré knížky. Jedna v modravých deskách, druhá tištěná švabachem. Jak zapomenout na plachý, vybledlý zrak stařenčin pod zamlženými skly brejlí, rozjímavě a zbožně vhroužený za nedělních odpůldní do těch zažloutlých stránek. Výklad evangelií a "Jeskyně starého otce Blažeje" se jmenovaly ony dva svazečky, které se stěhovaly z tolika zapadlých hájoven lnářského panství, až posléze spočinuly v malém domečku na nádvoří bělčické školy, aby tam pokoušely zvídavost vnukovu. K nim patřily i dva barvotisky, představující mistra Jana Husa s kalichem a Jana Žižku z Trocnova s pozadím hořícího hradu, i kříž ohromných rozměrů, jehož Kristovo tělo prý kdysi na pastvě vyřezal ze dřeva kudlou jeden starý bělčický pasák. Tuto rodinnou památku zdědil babiččin jediný syn, můj zábořský kmotr. Veliký mosazný helikon a kufříček plný not byl zase láskou dědečkovou.
Lesy :: odstavec 31
Tobě, zelánko, posílám svůj pozdrav a všem našim lesům, ať je to Křanov, Nejřice nebo Pahorky, i těm Za Hutěma, modrajícím se za předlouhou hladí na lnářské straně.
Hlasy domova :: odstavce 14, 17, 20, 22, 26-27, 33, 35, 37, 52, 58-59, 85
Dva hlasy ho sváděly neodolatelně, myslivost a malování, a přely se v něm neustále o prvenství. Stýská si melancholicky, že myslivosti zde málo užil. A malba? Nákres vrat k oboře, mapa, obrázek hmyzu pečlivě nakreslený podle přírody, malba jeviště pro ochotnické představení nebo kaligrafický vinš baronce Lilgenauové, to byla objednaná themata, jistě málo schopná vyplniti tolik horoucích tužeb mladíka posedlého čaromocí barev. Jak vítal živelnou katastrofu povodně, která mu konečně poskytla motiv ve zbořené tchorovické sádce, jejíž obrázek snad dodnes visí na stěně lesní kanceláře. V úřednických domácnostech měli mnohou památku na tohoto malíře, který býval i častým návštěvníkem klášterním. V refektáři přemaloval obraz, představující strohé a trochu popisně suché panorama lnářské, "do večerní nálady", jak nikdy neopominul podotknouti stařičký pan farář. Ptám se hajného.
...
Jaké bylo překvapení leletického řídícího Hynka Šebka, když jednoho prázdninového večera zaklepali na dveře jeho školy tři unavení poutníci a prosili o noclech. Starost nemalá pro starého mládence, zvláště když nejstarší z příchozích se představil jako malíř Julius Mařák. Pan řídící byl čtenář přehorlivý, předplácel si i "Zlatou Prahu" a věděl naráz, jaký host přisel do jeho zapadlé vsí. Mařák maloval se svými žáky v Lochovicích a na jedné z potulek došli až do tohoto zákoutí, Lochovic značně vzdáleného. Ze staršího žáka se vyklubal bývalý lnářský adjunkt Stanislav Lolek a rozpovídaný pan řídící využil plně této nečekané příležitosti, aby se mohl dosyta rozhovořit o lnářském okolí, které znal dobře z dob svého mladého učitelování. Ráno se vypravil s touto uměleckou trojicí do krásného lesa, kde se dodnes říká "U velkých kamenů". Tři dny měli malíři co malovat, tři noci přespali v leletické škole a při rozloučení dostal náš hostitel tři tužkové kresby s Mařákovým věnováním...
...
A ještě jedna návštěva se mi ve Lnářích vybavila při zjišťování Lolkových vztahů ke kraji.
...
Adolf Kašpar hledal původní české loutky, které potřeboval k nějaké ilustrační práci. Jeho přítel Stanislav Lolek se rozpomněl na Arnoštku Kopeckou, vnučku známého loutkáře, kterou znal ze svého lnářského působení; smluvili se v Praze s Kašparem a rozjeli se za ní do Lnář. Kopecká hrála v Březnici. Pan řídící Vavřínek jí napsal, loutkářka přijela a tady začíná naše vyprávění...
...
Stanislav Lolek v tištěné vzpomínce na Adolfa Kašpara se rozmarně zmiňuje i o úkolu namalovat divadelní oponu pro lnářský spolek divadelních ochotníků. Přáli si mít na oponě zobrazen pohled na Lnáře a tady vůdčí úlohu převzal Lolek, zatím co ilustrátor se ujal malování draperií, které mu při nezvyklé velikosti plochy nešlo od ruky, jak by si byl přál. Malíři se při práci i trochu poškorpili, ale dokončili svůj úkol k spokojenosti objednavatelů. Lnářští ochotníci se mohli právem chlubit, že na jejich oponě spolupracoval i slavný ilustrátor "Babičky".
Kašparovo přátelství s Arnoštkou Kopeckou, začaté ve Lnářích, trvalo až do její smrti.
...
Před lety sem pravidelně docházíval z Příbrami se svým přítelem, soudcem Josefem Ševcem, jiný malíř, žák Mařákův, Jaroslav Panuška. Nevím, co ho očarovalo víc, zda stará tvrz proměněná v špejchar, či hladiny rybničné, nebo stará "radikovaná" hospoda u Kellerů, kde příbramský sudí objevil v rozhovoru s hostinským, že on je vlastně Panuškovým bratrancem, neboť otec hostinského a Panuškova maminka byli bratr se sestrou. I rozjeli se sudí s malířem do lnářského kláštera a v tamní knize sňatků zjistili, Že František Panuška, lesník na statku Kiósie v Uhřích, stár 29 let, vstoupil ve svátost manželskou s Josefou, dcerou Františka Kellera, hostinského v Thorovicích č. 41. Svědkové byli Václav Votava, mlynář z Hydčic, a Josef Podhrazký, sládek z Oselec. Toto ověřené zjištění Panuškových rodových kořenů bylo nejen důvodem k domácí rodinné slavnosti, ale Panuška si ještě víc zamiloval tuto rodnou krajinu svých rodičů, o jejíchž rybnících prohlásil, že jsou nejkrásnější v Čechách, a ani třeboňské prý se jim nevyrovnají. A jaká krásná jména pro ně zdejší lid vymyslil: Radov, Smyslov, Vitanovy, Hadí - poslední dva jsou rozložené v zelené tišině uprostřed lesů.
...
Maní nemaní procházím lesem k Novému rybníku, známému ornithologům pod jménem "Ostrov racků", který je jejich největším soustředištěm. Toto kamenité a bažinaté místo hostí kromě racků i některé druhy kachen a malých roháčů, o nichž je známo, že svá nápadně bílá vajíčka přikrývají trávou před blížícím se nebezpečím. Racčí pípání tu můžeme slyšet už v polovině března a netrvá dlouho, kdy hnízdo vedle hnízda se hemží malinkými racky, jimž stačí den života, aby se mohli samostatně pustit na vodu. Jednou ročně zde provádějí pracovníci ornithologického oddělení Národního musea kroužkování racků, inženýr Kadlec zjistil průměrné stáří racka podle kroužkování na dvacet šest roků. Od tohoto ptačího království jdeme polní cestou k Poli, vesnici s překrásnou renesanční tvrzí, jež se bělá svými bohatými štíty, z nichž na jednom spatříme i sochu rytíře. Na okolních kamenitých drahách se konaly "kočičí sněmy" a podle vyprávění starých lidí nebývalo prý radno dostat se do blízkosti tohoto sněmování, skýtajícího chodcům mnohá nebezpečí. Zanedlouho spatříme siluetu Kadova s kostelní bání a neogotickou hrobkou bývalých majitelů lnářského panství, baronů z Lilgenau, kterou zastiňuje architektonickým půvabem renesanční štít staré tvrze Řesanických z Kadova, přestavěné na sýpku. K mohutným lipám se vztahuje pověst o pověšených mniších z doby třicetileté války, jejichž klášter prý stával na místě dnešního hostince u Houšků. Listí lip má prý od té doby podobu kněžských kvadrátků. V kostele svatého Václava, připomínaném již roku 1384, jsem viděl v podkruchtí dvě krásné dřevěné gotické sošky světců Zikmunda a Václava. Obraz hlavního oltáře, představující světcovu smrt, malovala ruka mistrovská nejspíš z okruhu dílny Škrétovy. Sommer ve své topografii umisťuje jednu Škrétovu práci do kostela chanovického a uvádí obraz svatého Jana Nepomuckého. V Chanovicích jsem tento obraz nenašel, ani ve farní pamětnici, ostatně dost pozdní, není záznamu o podobné práci. Sommrova zmínka není jistě bez podkladu, i když je tu záměna míst a světců, ale mohla by škrétovskému monografovi být pobídkou k nalezení správné stopy. Obraz si jistě zaslouží zvýšené pozornosti znalců českého výtvarného baroka.
...
Od Lnářského Málkova se krajina svažuje k loukám, mezi nimiž se leskne hladina Velké Kuše, malířské eldorádo Josefa Hodka, který ji několikráte maloval s hráze plné lískových oříšků, dubů a osik, odkud je krásný pohled pres rozsochaté sosny ostrova k stmívavým smrkovým lesům. Jeden zdejší rybolov obdivila i spisovatelka Anna Maria Tilschová, když sem zajela z lnářského zámku, kde byla na návštěvě u příbuzných. Já jsem si vzpomněl však na jednu rybářskou tragedii, která se nestává často. Ve větrném dubnovém dni vyjel na lodičce hajný Machovec ještě s dvěma druhy krmiti ryby lupinou. Prudké vlnobití převrhlo přetížené plavidlo, rybáři se s vypětím všech sil zachránili z mrazivé vody, ale hajný utonul jako oběť svého povolání. Malá Kuš s mlýnem u Jiřinců je obrostlá olšemi a pod jednou si z mlýnského kamene udělali na hrázi lavičku; tato tišina, nevím proč, mi připomněla ovzduší babiččiných návštěv v čase Boženy Němcové. Rybníky v okolí mají rovněž zajímavá pojmenování, ať je to Nadýmač u Mračova, nebo Stržák s vysokými smrky pod hrází plnou maliní, či Kopanina, jejíž hráz je zastíněna řadou vrb. Odtud už zahlédáme zábořský kostelíček, ale než tam vkročíme, vypravíme se k překrásné vyhlídce, která se před námi rozprostře s výšiny mezi Málkovem a Čečelovicemi. K jihozápadu se modravě rozevře kraj až k pomezí Čech a všechny šumavské hory v zlatavé záplavě jasu se představí jedna za druhou. Severní obzor splývá s brdskými lesy, pod nimiž se prostřelo celé Blatensko. V nejjižnější části okresu leží Čečelovice, kde odjakživa měli rychlou výřečnost. Když mělo děvče rozsvítit, řekla mu to matka způsobem v jiných vsích těžko srozumitelným: "Marino, vlez tam na to rentete, podej sem ten cádrník, já ho rozdrndím!"
...
Od kostelíka je úchvatná podívaná k Třemšínu přes několik rybníčků, které malíř Stanislav Lolek nazval poeticky "Růženeček". Přijíždíval ze Lnář na kole do Záboří k panu řídícímu Nachtmannovi, jehož paní pocházela z myslivecké rodiny a upřímně dovedla našemu malíři pochválit namalovaná zvířátka, že jsou "jako živá". Toto uznání Lolkovi lichotilo, proto nabídl hostitelce, aby si podle libosti vybrala některý z jeho obrazů. Paní řídící se ostýchala, což jí měla skoro za zlé dcera Mařenka, které se tolik líbila rozměrné plátno s namalovanou rozsochatou sosnou z Kučovic lesa. Lolek si v Záboří pronajal u Havlů světničku na konci vsi a usadil se tam na celé léto. Klukovských diváků měl všude habaděj, zvláště když maloval stádo strakatých krav na pastvě u rybníka Velkého, nad nímž přelétal čáp, kníhaly čejky a za hladinou se promodrávala dálka s tušenou vlnou Boubína. Záboří si kreslil se všech stran. Několikráte kostelíček s dvorem u Helmů od Podkostelního rybníčka, kde po celé léto bylo bělidlo pradlen, na trávníku štěbetala housátka a z vody stříkal smích koupajících se pasáčků. Nakreslil si i Žižkův kámen pod kostelním svahem, jemuž místní pověst připsala jedno Žižkovo obědvání a kde na jaře rozkvétají první fialky. Vžil se brzy do místních poměrů a zvyklostí. Potkávaje zamilované dvojice v polích za nedělních odpůldní, věděl, že vejdou do Telec hájku, na jehož kraji jsou kameny, o než si od nepaměti roztrhávala kalhoty celá pokolení záhorských kluků při zimních klouzačkách. S malířským stojanem se vypravoval i k Čečelovicům. Tam mu les Žďárky a borový porost u Třebiště poskytl mnohý malebný motiv a se zvláštní oblibou tam kreslíval i skupinu velikých balvanů, nazvanou roztodivné "Kočičí kamna".
...
Vladycký rod, jehož členové se ve 13. století psali z Kasejovic, vládl tu i další století. Anna z Frymburka, která též patřila ke Kasejovicům jako poslední členka rodu, se provdala v patnáctém století za pana Petra Zmrzlíka ze Svojšína, nejvyššího mincmistra království českého, a Kasejovice mu přinesla věnem. Ona i manžel byli upřímní ctitelé Husovi a Petr Zmrzlík se zasloužil o českou vzdělanost, dav přeložiti roku 1411 do češtiny Kroniku trojanskou. Po jeho smrti vládla vdova jako dobrá hospodyně, a když se i ona rozžehnala se světem, ujal se jejího zboží synovec Václav Zmrzlík ze Svojšína, který Kasejovice připojil k Lnářům, a od té doby podléhali Kasejovičtí vrchnosti lnářské.
Městečko slynulo svými trhy na dobytek, při nichž prý se o jednom dní vypilo přes 200 veder lnářského piva. Z cechů byl nejpočetnější řeznický, v němž bylo na počátku minulého století sdruženo celkem 60 řezníků, počítaje v to převážnou většinu obchodníků s dobytkem. Místní zvláštností bylo hrnčířství a výšivkářství s osobitým pojetím výzdoby; nejvíce však prosluly dřevěné dýmky, které začal vyrábět z březových kořenů soustružník František Rybička už roku 1828. Říkalo se jim "kasovky". Nicméně zůstala zdrojem obživy sousedů jen drobná řemesla a polní hospodářství, neskýtající nových perspektiv k hospodářskému rozmachu, proto nastává v druhé polovině minulého století hromadné vystěhovalectví hlavně do Ameriky, kdy počet vystěhovalců dospěl k povážlivému číslu 2000 lidí.
...
Také žádná vzručená historie naším městečkem neprocházela. Archeologické nálezy prokazují existenci osídlení našeho domova už v 10. století, první historickou zprávu o něm máme z roku 1183 a již před husitskými válkami byly Bělčice městečkem. Na starém tvrzišti u Hrádku se střídaly vladyčí rody, z nichž Běšínové vládli téměř dvě století. Oni dali podobu dnešnímu kostelu, přestavivše jej do pozdní gotiky, která se honosí sklípkovou klenbou lodi, nejsevernejší v jihočeské oblasti. Za jejich vlády byla postavena radnice v jagellovské době a všechny rybníky kolem dokola máme tu po nich na památku. Tesne před bitvou bělohorskou stává se vrch Budín dvoudenním tábořištěm armády Bedřicha Falckého, který zde osobně povzbuzoval své vojáky, potom už zdejším městečkem projíždí bělohorský vítěz s 500 vozy kořisti do Bavor a válka třicetiletá zpustoší místo i kraj. V okolí zaniká ves Záluží s vladyčí tvrzí i ves Telčovice a bělčické zboží přechází na vrchnost lnářskou.
Pastvy :: odstavec 2
Na dně babiččiny almary, z které vanula teskná vůně heřmánku a levandulí, někde vespod pod růžencem, modlitbami a hranicí pečlivě vyžehleného prádla, ležely také dvě staré knížky. Jedna v modravých deskách, druhá tištěná švabachem. Jak zapomenout na plachý vybledlý zrak stařenčin pod zamlženými skly brejlí, rozjímavě a zbožně vhroužený za nedělních odpůldní do těch zažloutlých stránek. Výklad evangelií a »Jeskyně starého otce Blažeje« se jmenovaly ony dva svazečky, které se stěhovaly z tolika zapadlých hájoven lnářského panství, až posléze spočinuly v malém domečku na nádvoří bělčické školy, aby tam pokoušely zvídavost vnukovu. K nim patřily i dva barvotisky, představující Mistra Jana Husa s kalichem a Jana Žižku z Trocnova s pozadím hořícího hradu, i kříž ohromných rozměrů, jehož Kristovo tělo prý kdysi na pastvě vyřezal kudlou ze dřeva jeden starý bělčický pasák. Tuto rodinnou památku zdědil babiččin jediný syn, můj zábořský kmotr. Veliký mosazný heligon a kufříček plný not byl zase láskou dědečkovou.
Rybníky :: odstavec 18
Procházíš-li krajinou lnářskou nebo blatenskou, nemysli, že zdejší rybníky vznikly náhodně. Jsou to důmyslné soustavy vodního díla a vyžadovaly zvláštní znalosti, rozmyslu a zkušeností; vždyť mnohé z nich plánoval sám pan Krčin z Jelčan, zakladatel rybnikářství rožmberského a ten byl přece ve své době rybnikářem nadmíru slavným. Každý jednotlivý rybník je, pravda, světem sám pro sebe, ale zároveň i článkem celkového hospodářství rybničního; má svůj účel a zvláštní podřízenost k celku. Jenom zrak dobře poučený rozpozná stupeň mistrovství, s jakým tu bylo vše vybudováno nejprostšími technickými prostředky. V době rozkvětu mělo prý panství lnářské tolik rybníků, kolik je dnů v roce, a ze staleté tradice uchovalo se mnoho zvláštností rybářské mluvy, ještě dnes užívané. A tradice rybářská - toť schrána zkušeností, střádaných mnoha a mnoha pokoleními. Jen rybář ti může vysvětlit účel rybníků "třecích", v nichž se pěstuje plůdek, rybníků "výtažních", v nichž roste "násada", aby pak přezimovala v rybnících "komorových" a dorostla ve "vážnou" rybu v rybnících "hlavních". Musíš také vědět, co je ryba "vážná", "jednohorková" nebo "dvouhorková", poněvadž bez těchto znalostí neporozumíš ničemu z rybářských tajů. "Rybou" rozumějí rybáři hlavně kapra - ale i ostatní rybí národ.
Hlasy domova :: odstavce 3, 11, 14, 16
Ať mluví sama krajina svým nejniternějším hlasem, ať sám duch země promlouvá z otevřených brázd! Citlivému sluchu bude srozumitelný i plachý ostych osiky i listnatý baryton dubů, zaťatých hluboko do kamenných hrází. Vzdorovaly a vzdorují podnes "červům, sekyře i času". Toť Blatensko a Lnářsko, kraj přetichých pěšin, zapadlých hájoven a mlýnů — i staré rybářské tradice — kraj schoulený pod hradbu Brd a otevřený k šumavským horám. Jaro této krajiny je cudně a výsostně vysloveno gotickou Madonou, k jejímuž trůnu chvátají všechny louky s náručím kvítí a pro její děťátko pletou děti na pastvách košíčky ze sítin. Jí patří rosná krása kvetoucích jabloní a kvetoucích trnek, Jí mnohohlasé pípání racků, oranic hnědé podzimy i stříbrná rána senosečí.
...
Zde začal svoje malířská učednická léta Stanislav Lolek, myslivecký mládenec u pana lesního rady Theodora Mokrého, bratra jihočeského básníka ze známé vodňanské trojice. Dva hlasy ho sváděly neodolatelně — myslivost a malování — a přely se v něm neustále o prvenství. Stýská si melancholicky, že myslivosti zde málo užil — a malba? Nákres vrat v oboře, mapa, obrázek hmyzu, pečlivě nakreslený podle přírody, malba jeviště pro ochotnické představení nebo kaligrafický vinš paní baronce Lilgenauové, to byla objednaná themata, jistě málo schopná vyplniti tolik horoucích tužeb mladíka, posedlého čaromocí barev. Jak vítal živelnou katastrofu povodně, která mu konečně poskytla motiv ve zbořené tchorovické sádce, jejíž obrázek snad dodnes visí na stěně lesní kanceláře. V úřednických domácnostech mají mnohou památku na tohoto malíře, který býval i častým návštěvníkem klášterním. V refektáři přemaloval obraz, představující strohé a trochu popisně suché panorama lnářské "do večerní nálady", jak nikdy neopomene podotknouti stařičký pan farář.
...
Jaké bylo překvapení leletického řídícího Hynka Šebka, když jednoho prázdninového večera zaklepali na dveře jeho školy tři unavení poutníci a prosili o nocleh. Starost nemalá pro starého mládence, zvláště když nejstarší z příchozích se představil jako malíř Julius Mařák. Pan řídící byl čtenář přehorlivý, předplácel si i "Zlatou Prahu" a věděl naráz, jaký host přišel do jeho zapadlé vsi. Maloval právě se svými žáky v Lochovicích a na jedné z potulek se zatoulali až do tohoto zákoutí, Lochovic značně vzdáleného. Ze staršího žáka se vyklubal bývalý lnářský adjunkt Stanislav Lolek a rozpovídaný pan řídící využil plně této nečekané příležitosti, aby se mohl dosyta rozhovořiti o lnářském okolí, které znal dobře z dob svého mladého učitelování. Ráno se vypravil s touto uměleckou trojicí do krásného lesa, kde se dodnes říká "U velkých kamenů". Tři dny měli malíři co malovat, tři noci přespali v leletické škole a při rozloučení dostal náš hostitel tři tužkové kresby s Mařákovým věnováním . ..
...
Už dávno zemřel i pan řídící Šebek, oplakáván a stále vzpomínán svými žáky i sousedy, a když jsem sám začínal učiti v jeho škole a poptával se na vzácný Mařákův dar, ztratila se mi stopa v naprosté tmě. I tato příhoda se mi ve Lnářích vybavila při zjišťování malířských začátků Lolkových. "Strhané struny zvuk" mne ovanul máchovskou tesknicí z veršů bratří Adamců, jejichž kolébka stála v prosté světničce zdejšího mistra krejčovského. V jedné z mnoha obměn opakuje se v jejich životě osud tolika českých studentů, jimž proletářská léta kondic a odříkání napíší předčasný úmrtní list.