• 
• 
• 
• 

Rabí

Rabí na Wikipedii

Odkazy

Záznam na serveru Hrady.cz

Obrázky

Reference

• Stříbrné Hory :: odstavce 5, 22

  Vyjděme lipovou alejí od Hradešic, jejichž kostel si ve věži uchoval romanské zdivo a v podstřeší jednu z nejstarších výtvarných památek kraje, fresky, které pamatují konec dvanáctého století. Náhrobek Johanky Švihovské v Nalžovech nám připomene náboženské rekriminace z doby těsně po bitvě bělohorské. Tato ochranitelka českých bratří musila být uložena do chrámového hrobu téměř tajně, bez pohřebních obřadů, jak se dočítáme v "Pamětech" Jana Jiřího Haranta z Polžic. Sluneční hodiny na hradešické faře mají nabádavý nápis: Una sit ex his secunda. Hradešice měly ještě jiný primát: byla tu zavedena v Čechách první výroba známého Panuškova uherského salámu. Zcela blizoučko leží Černíč, bohatá selská ves s nedalekým zalesněným kopcem Semlinou, kde se nacházely při lesních pracích popelnicové střepy z pradávného pohřebiště. Katastrem sousedí s Hliněným Újezdem, malou obcí, ale dobře známou v celých Čechách. Zde vzniklo jedno z prvních jednotných zemědělských družstev v kraji a do odlehlé vsi se začali sjíždět zemědělci z dalekého okolí, aby tu zhlédli výsledky nového způsobu hospodaření, jež se tu plně osvědčilo. Na scelených pozemcích hučí traktory a za vsí svítí novotou stavby moderní drůbežárny a kravína. Předsedu družstva jsme viděli i na projekčních plátnech kin, kde se divákům představil s honosným osobním autem. Za Černíčským potokem svítí na kopci daleko viditelná ves Vlkonice. Pověst vypráví, že zde na místě čtyř statků stával panenský klášter, rozbořený Žižkou při obléhání hradu Rábí, jehož zříceniny se bělají v blízkosti Vlkonic nad řekou Otavou. I jedna část katastru si zachovala starý název "Na klášteře". Vrch Džbán s nepatrnými zbytky hradu byl sídlem rytířského rodu z Budětic, jenž se brzy vyšvihl mezi nejbohatší rody panské, a jedna jeho větev založila mocný hrad velhartický. Dříve ještě než bylo vystavěno Rábí, patřila k budětickému hradu celá široká krajina sahající hluboko do Šumavy. Ves téhož jména má kostel rovněž románského založení, s kamenným gotickým sanktuariem, žulovými středověkými epitafy i gotickou Madonou, umístěnou v zaskleném výklenku vnější zdi presbyteria. Od Budětic už vlastně začíná krajina sušická a my se vracíme zpátky k Hradešicům.

  ...

  V zámeckém parku létají za teplých večerů svatojánské mušky, zahouká sova a ráno z prosvětlených korun zaznívá flétnový zpěv žluví i vrkání divokého holuba z větvoví liliovníku. Milovník cizokrajných stromů může se procházet pod jedlí kanadskou i Weimuthovkou, chce-li, může si utrhnout tvrdý plod ořechu kanadského i lísky turecké a nemusí jít až na nádvoří hradu Rábí, aby uviděl vzácné muky, rostoucí tady ještě s jinými botanickými zvláštnostmi. Ty uvidí v zahradě, kde panští zahradníci vypěstovali vzácný druh lilie královské, pivoňky dřevité, stejně jako šafráníky i kosatce všech možných barev a odstínů. Zahlédneme-li ve zdejším okolí moruše, je to zároveň památka na zasloužilého učitele Petra Šafránka, rodáka tedražického, který zde morušové stromy vysazoval kvůli pěstování bource morušového. K učitelství přišel vlastně od muziky. Se svým bratrem Kajetánem a dvěma kantory odešel jako čtvrtý člen kvarteta na muzikantskou pouť do pruského Slezska, kde navštěvoval učitelský seminář ve Vratislavi. Po bratrově smrti vrátil se do Tedražic, živil se hudbou a ušetřil si na studie v Klatovech a v Českých Budějovicích; v dvacátých letech minulého století dosáhl zde učitelské aprobace. Hrabě Taaffe objevil ho na návštěvě v Chudenicích jako výborného muzikanta a chtěl ho umístit jako písaře na svém zámku nalžovském. Tento rozený učitel nalezl však záhy své pravé poslání a proto v krátkém čase nastupuje učitelské místo ve škole těchonické a za tři roky se stává učitelem na Stříbrných Horách, aby zde působil až do své smrti. Jeho pedagogický věhlas rozšířil se po celém kraji a donesl se až k sluchu žichovického zámeckého lékaře Dr Josefa Klostermanna, jehož synek Karel potřeboval nějakého svědomitého učitele, který by usměrnil jeho zanedbané školní vzdělání a připravil ho ke zkoušce do klatovské hlavní školy. Hoch, který v Žichovicích žil víc v přírodě než ve školních škamnách, těžko zvykal tuhé kázni v domácnosti nového učitele. Bydlil tam se svým nejmilejším kamarádem Bertíkem Körbrem, synkem správce žichovického panství, a s Františkem Havlíčkem, jehož otec byl lesmistrem v Lovčicích.

• Pouť vzpomínavá :: odstavce 14, 22, 32, 48, 50, 52

  Tatínek byl výborný muzikant, sám dobře kreslil, štěpoval stromky, založil ve vsi hospodářský spolek a s dětmi konal výlety na hrad Rábí a po celém dalekém okolí, vyprávěje jim historie a pověstí.

  ...

  Šel jsem po jeho stopách. Tento "sluneční poutník" kreslil si v nedálekých Katovicích kostelní věž se zvláštními sochami ve výklencích, kreslil i nádvoří strakonického hradu, a dokonce sedmkrát si pozorně prokreslil hrad Rábí se všech stran. Odkud a kam šel? Nepříputoval snad z Oselec, kde se po letech našla jeho neznámá fotografie? Máme zjištěno, že jeho otec Antonín pilně akvareloval ve Vrčeni a zachoval nám v jedné kresbě podobu nepomuckého náměstí s dominantou Zelené hory, jak vypadala před sto lety. Neprovázel jej už tenkráte jeho syn Josef? Nevím, ale sugesce tažovické zahrady byla tak mocná, že jsem sám pro sebe uvěřil v Mánesovu přítomnost. Jak by ho asi upoutaly sochy na kamenných podstavcích, ať už představují Pallas Athénu, Hygieiu, Marta nebo pastýře s pastýřkou zcela ve stylu doby. A měl by tu i typicky český venkov v podobě ničím neporušené. Asi by se jen tiše pousmál nad modrým výklenkem glorietu, mazlivě nazvaného "V nebi". Večer v jídelně pod rozsvíceným lustrem, kde nám hostitelé vyprávěli staré historie i galantní příběhy, představil jsem si živě mánesovská symposia u jeho přátel na Hané...

  ...

  Bohumil už studoval na písecké reálce a těšíval se na prázdniny domů. Jednou celá škola voněla medem, jejž právě pan řídící vytáčel z mezistěn na medometu, když se po Bohumilovi sháněli dva chlapci. Jeden z nich byl Alois Moravec, posluchač uměleckoprůmyslové školy, jehož tatínek učil v nedalekých Střelských Hošticích, druhý byl Moravcův bratranec Viktor Pešek z Nepomuku, rovněž adept malířského umění. Čiperný Moravec se zajímal o pohodného i hamerníka, postál u nové kruhovky, kde cihláři právě dělali cihly, a jistě si nakreslil ve vsi starou chalupu s pavláčkou, kde říkali U Pizdáků. Bohumil vedl své hosty údolím Kolčavky do Hrobí, ukazoval jim vrchy a lesy, které zde mají starobylá jména: Vraník, Kůstrý, Na lipici a Boží kámen. Zde se jistě zastavili, protože odtud je možno spatřit nejen řeku Otavu, ale i průsvitně modrou siluetu Rábí. Jiný vrch, Kamenná bába, byl znám všem neplodným ženám z celého okolí. Věřily tehdy nezlomně, že se dostanou do požehnaného stavu, když usednou zde na velký kámen, mající ženskou podobu.

  ...

  Ani po tatínkově smrti neskončilo věrné milování s řekou Otavou, jenom se přeneslo do končiny jiné. S Aloisem Moravcem zajíždívali do Žichovic pod hradem Rábí a tam malovávali po několik pozdějších prázdnin. Měli tam už malířskou konkurenci. Malíř Rudolf Bém si tu vysloužil za dlouhá léta své věrnosti dvě čestná občanství: žichovické a rábské. Nevíme už přesně, kolikrát namaloval Rábí ze všech možných míst, situací a osvětlení, ale zcela určitě by jenom z tohoto motivu byla celá výstava. Od jara do zimy vysedával v křovinatých zákoutích u letní řeky a svým pracným způsobem pilně zpodoboval kraj, v němž byl znám, vážen a milován. Zde pracoval až do posledka a zemřel v plné práci v sušické nemocnici za několik dní po převozu z domečku za žichovickým zámkem. V kolika obrazech promítl nám představu podoby Žižkovy, kolikrát se vhroužíval do světlosti luk pod bílým oblačnem otavského léta!

  ...

  Ten jednonohý husopas, belhající se s psíkem na sejpech pod Rábím, nepřimotal se do obrazu jenom tak. Patří do krajiny a vyjadřuje kus jednoho sociálního údělu. Přišel o nohu při úrazu ve vápencových lomech, nikoho už nemá a proto si s tou němou tváří náramně dobře rozumí, jednou byla velká voda a pes začal tonout. Náš invalida vkročil za ním do řeky a s nasazením vlastního života zachraňoval psa. Kolikrát viděl Bohumil v polích u Horaždovic jeptišky v řádovém rouše sekat obilí nebo rozhazovat hnůj a jejich přítomnost v obraze není tedy zase žádnou schválností ani pouhou stafáži. I ti dragouni v červených kalhotách, kteří plaví koně v říční zátočině, přijeli na manévry z klatovské posádky a jsou také součástí kraje. Selka, pumpující vodu na své bosé nohy, nepochází z malířovy fantasie; jistě zaběhne do nejbližší chalupy uvařit oběd a samým spěchem nemá doma ani chvilenku času. Kam jinam než do Nezamyslic umístí vzkříšení s průvodem žen v bílých šátcích, protože nikde v okolí není krásnější kostel ani scenerie pro tuto dojímavou podjarní slavnost. Podoba kraje je promítnuta i do postavy archeologa, kterým není nikdo jiný než Bedřich Dubský, známý všem na Strakonicku a Písecku. Kolik malířů už malovalo hrad Rábí, ale nikdo z nich si nevybral pohled od starého židovského hřbitova, kde šeď omšelých náhrobků tak citlivě koresponduje se siluetou melancholických zdí a vysoké thuje tento dojem jen zdůrazňují...

  ...

  Pod starým rábským mostem jich bývalo nejvíc a starý Hlavsa dovedl gronglí bezpečně trefit každého lososího chlapíka, který se objevil v čisté vodě Otavy až ke dnu průhledné. Jeho syn by mohl stejně zasvěceně a poutavě vyprávět nejen o rybářských zkušenostech svého otce, ale i o mnohých jeho návštěvnících, které zaučoval do tajů reky a rybařiny. Nejvíce se spřátelil s Karlem Liškou, mlynářem z Dobřívi u Rokycan, jenž si pronajal zdejší rybolov a za 30 let nasbíral tolik zkušeností, že mohl napsat průkopnickou knihu, první toho druhu v Čechách, nazvanou "Sportovní chytání pstruhů". Škoda, že nám Matěj Hlavsa nenapsal něco ze svých zajímavých vzpomínek, byla by to četba jistě poutavá a poučná. Kolik cizích diplomatů hostil Karel Liška, rybář filosof, a všichni si vážili starého Hlavsy, jehož znalosti byly stejně rozsáhlé jako hluboké. Jeden z nich napsal o řece Otavě nadšenou chválu: "Nemám lepších vzpomínek ve svém rybářském deníku než na jeden listopadový den na Otavě se zimním, krvavě červeným sluncem, svítícím na bílé zdi hradu Rábí, se vzduchem tak ostrým, že štípal do tváří, ale úplně bez větru, takže nic nerušilo klidný tok řeky kromě jemných kruhů, tvořených rybami. Těžký koš a lehké srdce, a potom večeře v teplém útulku naší chaty s čerstvým lipanem, upečeným na másle, a vznešeným džbánem pravého plzeňského. Nebylo-li to lovení pstruhů, byla to náhrada za ně, nejkrásnější jakou lze nalézti v Evropě. Mojí řekou snů v Čechách byla Otava, řeka, která je vyfotografována v mé paměti jako ideál, jakého si jen může dopřát lovec pstruhů. Vzniká v šumavském tichu a téměř každý její yard poskytuje dokonalou rybařinu. Je to skutečně vznešená řeka pro svou nedotčenou samotu, vznešenější ještě než Spey..." Vzpomínka na Karla Lišku je nesena týmž obdivným tónem: "Je to nádherný typ Čecha a jeden z těch opravdových rybářů, kteří jsou stejně šťastni se svým prutem jako bez něho. V tomto životě objevil tajemství šťastného pozorování tekoucí vody, a ježto jeho srdce je ze zlata, bude také jednou rybařit v klidných tocích Elysia." Starý Hlavsa při všech těch rybářských symposiích vyslechl s klidem vyprávění o rybách v Austrálii, Brazílii, Novém Zélandě i v tocích černé Indie, ale jistě nedal dopustit na "svou" řeku Otavu a myslil si při tom své. Věřte, že jeho mínění bych si ze srdce přál znát.

• Hlasy domova :: odstavec 175

  Nad rybníkem se zvedá lesnatý vrch se zříceninou hrádku Křikavy, jehož škajové zdivo má obdobu až na Rábí. Ve 14. století patřil pánům z Křikavy, jinak z Dornštejna zvaným, jehož členové sídlili i na okolních tvrzích v Hostišovicích, v Újezdci a Uzenicích. Nejznámějším z rodu byl Jindřich Kolman z Křikavy, mistr kuchyně Václava IV., kterému patřila Libeř u Jílového a později Obořiště u Příbramě. Tento katolický dvořan popudil nějakým neznámým činem tábority a ti jej nepřipraveného obklíčili na Křikavě. Podařilo se mu uprchnout na Obořiště, kde jej pronásledovatelé, vedeni Janem Bzdinkou a Bohuslavem ze Švamberka, zesíleni zbrojnými zástupy pánů Zmrzlíků a Buzka ze Smolotel, znovu sevřeli obklíčením. Již po třech dnech se musil se všemi obhájci vzdát na milost nepříteli. V červnu roku 1423 byl ještě s jedenácti jinými zajatci na Obořišti upálen. Tím končí i historie Křikavy.

• Sláva Sušice :: odstavec 4

  Je tu mythus pravěkých hradišť a stará rýžoviště na březích Otavy, jsou tu románské svatyně i sesuté štoly z dob středověkého dobývání zlata, za Hartmanicemi Vintířova skála, svědkyně první německé zrady v zápase o svébytnost naší vlasti, a od hradu Rábí až ke Klatovům hřmívaly husitské válečné vozy.

• Velhartice :: odstavce 11, 26

  Neželela dlouho svého manžela, asi ji příliš tížil černý vdoví závoj - i provdala se znovu po dvou letech za pana Vácslava z Vartemberka, a když i ten překročil práh smrti, šla po třetí k oltáři, tentokrát s Hynkem starším z Dubé, jemuž podle starých zápisů dva syny porodila. Tehdy už také nesídlila na Velharticích. Švagr Jan z Hradce odkoupil její polovinu panství a vládl zde sám. Byl zajat Žižkou na blízkém Rábí a vězněn na Přiběnicích. Až zase jeho vnuka Oldřicha z Hradce si blíže všimněme. Opovědník husitského krále, odvezl z Karlštejna na svůj hrad svatováclavskou korunu a klenoty zemské a Velhartice byly celou řadu let jejich důstojnou schránkou.

  ...

  Louky podél pospíchající vody, plné zátočin pod vykotlanými vrbami a jinde oroseného olšového stínu, v němž se pasou krávy, a na slunečném místě se koupají děvčata, dovedou nás až k Hrádku. Řeka tu protéká pod starým kamenným mostem a stranou nad ní se rozložila zámecká zahrada, kde všude vzpomínám na Františka Pravdu. Přišel do zdejšího zámku už dávno, roku 1847, třicetiletý, jako vychovatel šlechtického synka a zůstal tu celých sedmapadesát let až do své smrti. Přežil svou dobu, ale neupřeme mu jadrné vypravěčské umění i důvěrnou znalost venkovského života, z něhož dovedl vyhmátnout velmi citlivě typické figurky a zasadit je do dějového pásma. Jeho knihy bývaly hojně čítány a ještě dnes se s úctou podivíme, jak čistou češtinou psal tento starý lidový povídkář. Jistě měl rád lidi, mezi nimiž žil, a pro tuto lásku k prostému člověku si nezaslouží zapomenutí. Jeho hraběcí chlebodárci mu dali vystavět poschodový domeček, v němž dožil svých 87 let roku 1904. Celá ves vydychuje starosvětským ovzduším dávných let. Nalezneme zde štíty lidového baroka a nejstarší část zámku patří renesanci, ovšem venkovsky prosté a poněkud strohé. Od poslední chalupy ve vsi už vidíme románskou věž zdouňského kostelíčka svatého Vavřince, který sám jediný zůstal z celé osady, zaniklé v třicetiletých válkách. Lidová pověst mu přisoudila jednu mši, kterou prý zde dal sloužiti Jan Žižka, když táhl od Velhartic na Rábí. V chrámové lodi upoutá kříž Volfa Gotharda Perglera z Perglasu v Tedražicích. postavený sem na konci šestnáctého století. Pamětihodnější však je nápis, jehož starodávné veršování přibližuje nám nejen osobu donátorovu, ale i ducha doby:

• Kašperské Hory :: odstavec 20

  Na půlnoc se do měkkého slunečního světla rozkládá široké panorama české krajiny. Za řekou Otavou se zabělá zdivo hradu Rábí a vápencové lomy u Žichovic, za nimi se modrá vrch Štědrý u Nepomuku, Olymp kraje, dále se stupňuje vlna s náznakem zámku zelenohorského a docela vzadu za tratí sedavá tucha Radyně, pozdrav krajiny plzeňské. Prácheň jen tuším, ale Slavník rýsuje docela zřetelně svůj obrys, a stranou vrchů strakonických poznávám písecké Hůrky, kopčitý terén za Dobeví, Čížovou s kostelíčkem, Třemšín a pásmo brdských lesů až k Příbrami. Rozsáhlou část české země nabíráš pozorně do očí a laskáš se s její krásou, tichou a neokázalou jako zasnění venkovského děvčete nad srpem uprostřed pondělního rána.

• Prácheň :: odstavce 10, 22-23, 29, 31

  Odtud odbočme od řeky k Hejné. Je to vesnice, známá z jedné pověsti v celém kraji. Připomeňme si ji! Pan Půta Švihovský si přivezl z cizích krajin na svůj hrad Rábí malou opici a velmi si ji oblíbil. Jednou musil odjet z hradu, nařídil však přísně služebnictvu, aby zvíře bedlivě opatrovalo. Jeden služebník nechal otevřené okno, a když se vrátil do komnaty, byla opice tatam. Sháněli se po ní v celém hradě, ale ta už běhala v lese u Hejné. Tam ji náhodou zahlédl jeden z Hejnenských, a domnívaje se. Že vidí čerta, běžel úprkem sdělit tuto zprávu do vsi. S vidlemi, kosami i sekerami blížil se ozbrojený zástup vesničanů k lesu a po vzrušující honbě nesl ubitou opici jako trofej přímo na rábský hrad. Nepřejte si slyšet lamentace páně Půtovy, kterými je uvítal. Od té doby musili platit zvláštní daň, zvanou opičí, a sousedé z okolních vsí neříkali Hejné jinak než bláznivá Hejná. To se však stalo již velmi dávno...

  ...

  Lehounkým modrem se vždycky nějak zamýšlíš, údolí Otavino, a postřibříš pasáčka na sejpu, obrys topolu i provázek slin u kraví huby. Jako zjevení zahlédl jsem vápencový lom u Hydčic, kde troubení ohlašuje střelbu, a teprve polední slunce zdůraznilo bílou majestátnost hradu Rábí, zdviženou nad borovým lesem. Úplnou slepotou zaplatil Jan Žižka za jeho ztečení a každé dítě zná už z čítanky ten známý příběh. Tyto rozvaliny jsou ještě dnes schopny podnítit romantický sen a sama hradní studně nás rozechvěje svou hloubkou. Aspoň malíř Alois Moravec vždycky ztají dech nad tajemstvím její pověsti, která kachnu, do této studně spuštěnou, nechá vyplouti až v rybníku pod vrchem. Jen zrak vědoucí pozná ve stromech na nádvoří vzácné muky a nemusí to být zrovna břichopásek, aby si všiml zahradních hlemýždů, jímž se jen stěží vyhne noha poutníkova. V jizbičce hradního musea si všimni gotického reliéfu Krista, ale nezapomeň si přečisti i nápis na Bílkově kresbě: "Jan z Kalicha - v ovzduší své matky - své Ženy a dcery - v ovzduší uštvaných a kaceřovaných - u svých vojevůdců a svého voje. Všechny pohledy spočinuly na něm a jeho na Bohu se slovy: Tvé jest království."
  Jaká úžasná zkratka - a jak mocně působivá právě zde na hradu Rábí!

  ...

  Zámečku žichovický, často poutník mine tvůj renesanční půvab a ani neuvidí na tvém schodišti gotický opukový reliéf Kristova Ukřižování, přenesený sem z hradu rábského - a ani nepozná, že obrazy gotické archy jsou jen podvrženým falsem, zhotoveným podvodníky, před časem řádícími v tomto kraji - ale to už by byla kapitola jiná.

  ...

  Poslední lesmistr, známý svými záhadnými jízdami do Albánie před druhou světovou válkou, snad ve službách německé špionáže, zapsal se do paměti sousedů svým neblahým koncem. Příliš věrně sloužil německému ďáblu, než aby mohl v revolučních dnech s klidným svědomím vyčkávati běh nových časů... I prchal před nimi, a jsa v pasti, použil strychninu, zkrátiv si tak cestu do pekel. Už ho nemusí mrzet, že zapomněl při prodeji hradu Rábí Klubu českých turistů vyznačiti ve smlouvě opatrnou klausuli, která by ho učinila podílníkem pokladu, kdyby se přece jen někdy nějaký našel.

• Na Vodňansku :: odstavec 13

  Z radčických kopců se k jihu sklánéjí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými. Soukeníci a řezníci, nejpočetnější z místních cechů, provozovali v domech za hradbami své živnosti a později, v pohnutých dobách patnáctého století, přidali se i Vodňanští k nejradikálnějšímu učení, stojíce věrně při Žižkovi. Tehdy se města zmocnil opovědný nepřítel nového pořádku Oldřich z Rožmberka, osadiv je svou posádkou, poté bylo dobyto Žižkou, který přitáhl se svými voji od Písku a poničil je tak, že se stalo pustinou na několik let. Jeho hněv poznali zejména papeženští kněží, vržení na budějovickém předměstí do rozpálených vápenic. Tehdy přišel z Písku do Vodňan i táborský biskup Mikuláš Biskupec, aby se na hrázi Hliněného setkal s chelčickým myslitelem, jehož sen o starokřesťanské obci boží bez "trojího lidu", kde mocní neutlačují slabé, chtěl vytvořit nové společenství, spravující se jednoznačným výkladem jednoho článku desatera, znějícím kategoricky: Nezabiješ! Ještě jednou byli měšťané postiženi za dob domácích válek na Kraví hoře u Číčenic, kde přepadeni nepřítelem ze zálohy, nechali mu napospas nejen válečné vozy a houfnice, ale i 250 zabitých a 422 zajatých druhů. Celé šestnácté století je vyplněno silničními spory s městskými sousedy píseckými a prachatickými i potyčkami s posádkou blízkého Helfenburku, jehož pán si činil nároky na lesní bohatství svobodných vodňanských "hor". Mezi českými humanisty nalézáme z vodňanských rodáků významného milovníka knih, učeného Havla Gelasta Vodňanského, a dále nejvýraznějšího představitele duševní noblesy sedmnáctého věku, zoufalého svědka pobělohorských poprav, rektora slavné almae matris mistra Jana Kampana Vodňanského. Známe jej důvěrně z Wintrova románu a představujeme si onu chvíli, kdy se v kostele svatého Klimenta u mostu zříká staré víry, pln bolestných rozporů, jen aby zachránil svou drahou kolej. Básník, který složil verše začínající slovy: De morte non timenda... nebyl zbabělec, když po krutých zklamáních opouštěl dobrovolně tento svět. Už tenkrát, když z ochozu týnské věže viděl pod šibenicí svého rodáka Nathanaela Vodňanského z Uračova, který vynikající měrou se zasloužil o vydání "majestátu" Rudolfa II., jak bez bázně přijímá smrt pro svou víru, snad tenkrát šeptly jeho rty: De morte non timenda... To už jeho rodné město bylo v rukou Marradasových a nová vrchnost světská i duchovní začala se svým neblahým působením. Ve víru krvavého času vidím u tvých bran žoldácká vojska a na střechách plápol "červeného kohouta". Později, za josefínského věku, uvolněného od fanatismů náboženských a lámajícího pouta nevolnictví selského lidu, nastává úsvit tvořivých sil celého národa. I tady v pohnutém roce osmačtyřicátém zřídili měšťané ozbrojenou národní gardu. Jejím "početvedoucím" byl lékárník Antonín Herites a o rok později zvolili jako svého zástupce do ústavodárného sněmu pozdějšího notáře Antonína Mokrého. Synové těchto měšťanů proslavili rodné město svou tvorbou literární. František Horský, libějický ředitel panství, zřídil v dvoře Rábíně v padesátých letech minulého století rolnickou školu, první v celém rakousko-uherském mocnářství. V temže dvoře se narodil schwarzenberskému úředníku Bémovi synek Rudolf, který se stal malířem a rodný kraj zpodobil v mnoha rozměrných plátnech. Jeho maminka se jmenovala Kateřina Hlavová, pocházela z Netolic a odvozovala svůj původ od husitského zemana Hlavy z Vrbice u Husince. Proto její syn později podpisoval své obrazy jménem Vratislav Hlava. Své mládí prožil na zámku Kratochvíli a školu navštěvoval v blízkých Netolicích. Později se jeho otec stal správcem dřevního skladu ve službách schwarzenberských ve Vodňanech na Rechlich a sedm let tam prožil i náš malíř. Po první světové válce jezdil na léto do Stožic a Stožičtí jej právem zvolili svým čestným občanem, poněvadž jejich ves i krajinu uvedl na svých pražských výstavách mezi kraje malířsky oslavované. Diváci mohli spatřit několik pohledů na Stožice, stožickou cihelnu i humna, a rybníky mezi Stožicemi a Chelčicemi. Ve Zlaté Praze vídali čtenáři mnohé reprodukce z Bémovy tvorby, zaměřené k jižním Čechám. V obraze Návrat poznali Vodňanští starého Hazuku, staříka s rázovitou hlavou i jednáním, kterého měl rád zejména Julius Zeyer, jehož časté návštěvy i rozprávky u tohoto jadrného vypravěče byly pro básníka jistým osvěžením. Rudolf Bém vystavoval na prvních výstavách Mánesa a s reprodukcemi jeho obrazů jsme se setkávali v některých ročnících Volných směrů. Byl i vyhledávaným portrétistou, jeden čas měl vlastní soukromou školu, nejznámějším se však stal obrazem Jana Žižky z Trocnova, který vytvořil v několika variantách. V jeho vinohradském ateliéru jsme viděli bohatou žeň krajinářskou z okolí Žichovic a Rábí, kam jezdil 26 let a vracíval se každého podzimu s novými obrazy, žel, málo už známými novému pokolení, které neprávem jeho práci přehlíželo. Z časového odstupu vidíme už dnes, že jeho dílo si zaslouží pozornosti hlavně nás Jihočechů, neboť v našich krajinách objevil novou poezii, po svém procítěnou a po svém ztvárněnou.

• Prácheň :: odstavce 8-9, 15

  Lehounkým modrem se vždycky nějak zamýšlíš, údolí Otavino, a postříbříš pasáčka na sejpu, obrys topolu i provázek slin u kraví huby. Jako zjevení zahlédl jsem vápencový lom u Hydčic a teprve polední slunce zdůraznilo bílou majestátnost hradu Rábí, zdviženou nad borovým lesem, úplnou slepotou zaplatil Jan žižka za jeho ztečení a každé dítě zná už z čítanky tento známý příběh. Tyto rozvaliny jsou ještě dnes schopny podnítiti romantický sen a sama hradní studně nás rozechvěje svou nápovědí a hlubokostí. Aspoň malíř Alois Moravec vždycky ztají dech nad tajemstvím její pověsti, která kachnu, do této studně spuštěnou, nechá vyplouti až v rybníku pod vrchem. Malíř Rudolf Bém, rodák od Chelčic, několikrát maloval tyto monumentální ssutky. Jen zrak vědoucí pozná ve stromech na nádvoří vzácné břeky a nemusí to být zrovna břichopásek, aby si všiml zahradních hlemýžďů, jimž se jen stěží vyhne noha poutníkova, ó, bezinky, z jaké hluboké tmy se napily kořeny vašeho keře, z jaké hluboké tmy — jako vědínino zaklínání! V jizbičce hradního musea si všimni gotického reliéfu Krista, ale nezapomeň si přečísti i nápis na Bílkově kresbě: "Jan z Kalicha — v ovzduší své matky - své ženy a dcery — v ovzduší uštvaných a kaceřovaných — u svých vojevůdců a svého voje. Všechny pohledy spočinuly na něm a jeho na Bohu se slovy: Tvé jest království!"
  Jaká úžasná zkratka — a jak mocně působivá právě zde na hradu Rábí!

  ...

  Zámečku žichovický, poutník často mine tvůj renesanční půvab a ani neuvidí na tvém schodišti gotický opukový reliéf Kristova Ukřižování, přenesený sem z hradu rábského — a ani nepozná, že obrazy gotické archy jsou jen podvrženým falsem, zhotoveným podvodníky, před časem řádícími v tomto kraji. — sžichovičtí půlpáni" žijí už jen v románě Karla Klostermanna, jehož otec byl zde zámeckým lékařem a klukovské oči budou se nadále vzrušovati dobrodružstvími otavských Robinsonů, do nichž autor tak pěkně soustředil svá chlapecká alotria a pokání. Poslední lesmistr, známý svými záhadnými jízdami do Albánie před touto válkou, snad ve službách německé špionáže, zapsal se do paměti sousedů svým neblahým koncem. Příliš věrně sloužil německému ďáblu, než aby mohl v revolučních dnech s klidným svědomím vyčkávati běh nových časů ... I prchal před nimi a jsa v pasti, použil strychninu, zkrátiv si tak cestu do pekel. Už ho nemusí mrzet, že zapomněl při prodeji hradu Rábí Klubu českých turistů vyznačiti ve smlouvě opatrnou klausuli, která by ho učinila podílníkem pokladu, kdyby se přece jen někdy nějaký našel.