• 
• 
• 
• 

Újezdec

Újezdec (Bělčice) na Wikipedii

Související

kostel sv. Voršily v Újezdci

Újezdec, Barbořina štola

Odkazy

odkaz Neoficiální stránky obce

Reference

• Hlasy domova :: odstavce 75, 175

  Staré mapy zachovaly zde u Oujezdce dávné označení Barbořiny štoly, já však hledám svědectví jaksi pádnější. Latinská zástavní listina prvního Lucemburka na českém trůně nám prozrazuje, že "král cizinec" zastavuje asi v době peněžní tísně bělčické a oujezdecké zlaté doly jihočeskému velmoži Petru z Rožmberka. Tento opatrný hospodář nepůjčil asi peníze na zástavu málo jistou. - Kdo nám však poví o prvních hledačích, po nichž zůstaly jen sejpy a na východním svahu Kněžské hory zarostlý umělý rybníček, němí svědkové dávného ryžování? Prozradí nám více střepy hliněných hornických kahanů, ukrytých v zasutých chodbách zdejších kutišť, nebo zbytky dubové výdřevy, když dubové lesy tu jíž dávno, dávno nejsou? Nikdo nesvěřil pergamenové bláně ani plán práce, ani jména těchto havířů...

  ...

  Nad rybníkem se zvedá lesnatý vrch se zříceninou hrádku Křikavy, jehož škajové zdivo má obdobu až na Rábí. Ve 14. století patřil pánům z Křikavy, jinak z Dornštejna zvaným, jehož členové sídlili i na okolních tvrzích v Hostišovicích, v Újezdci a Uzenicích. Nejznámějším z rodu byl Jindřich Kolman z Křikavy, mistr kuchyně Václava IV., kterému patřila Libeř u Jílového a později Obořiště u Příbramě. Tento katolický dvořan popudil nějakým neznámým činem tábority a ti jej nepřipraveného obklíčili na Křikavě. Podařilo se mu uprchnout na Obořiště, kde jej pronásledovatelé, vedeni Janem Bzdinkou a Bohuslavem ze Švamberka, zesíleni zbrojnými zástupy pánů Zmrzlíků a Buzka ze Smolotel, znovu sevřeli obklíčením. Již po třech dnech se musil se všemi obhájci vzdát na milost nepříteli. V červnu roku 1423 byl ještě s jedenácti jinými zajatci na Obořišti upálen. Tím končí i historie Křikavy.

• Hlasy domova :: odstavec 24

  Leží tu i náš učedník Frantík, takový tichý chlapec ... umřel na souchotiny. Jako jinovatka na metlicích roztál ti sen o bohatství, krajino moje — a zůstalo jen věno pokory, chudoby a práce. Skrýváš pod zemí staré zlaté couky i díla, bůhví kolikrát přerušovaná a jen květenství jmen obnovuje čas od času kouzelné barvy těch pradávných vzpomínek a tvého jara ... ftekni jen Zlatohlav nebo Zlatá hora, jiskra vyskočí z těch jmen a ty si připadáš náhle jako strážce pokladu, jen klíč a rozsvícená lucerna ti chybí v ruce — ale tma a strach se krčí za zády jako černý hlídací pes. Z které křtitelnice bylo tak mrazivě pokropeno jméno Záhrobí a od které doby se jednomu místu říká V jamkách? Rozpomeň se stará krajino na dobu své mladosti a svěř mi, proč hvožďanský kostel je právě zasvěcení svatoprokopského a k jakému účelu byla pod bělčickým náměstím postavena socha svaté Barbory, ochránkyně havířů? Staré mapy zachovaly zde u Oujezdce dávné označení Barbořiny štoly, já však hledám svědectví jaksi pádnější. Latinská zástavní listina prvního Lucemburka na českém trůně nám prozrazuje, že tento "král cizinec" zastavuje asi v době peněžní tísně bělčické a oujezdecké zlaté doly jihočeskému velmoži Petru z Rožmberka. Tento opatrný hospodář nepůjčil asi peníze na zástavu málo jistou. — Kdo nám však poví o prvních hledačích, po nichž zůstaly jen sejpy a na východním svahu Kněžské hory zarostlý umělý rybníček, němí svědkové dávného rýžování? Prozradí nám víc střepy hliněných hornických kahanů, ukrytých v zasutých chodbách zdejších kutišť a zbytky dubové výdřevy, když dubových lesů už tu dávno, dávno není? Už nikdo asi nesvěřil pergamenové bláně ani plán práce — ani jmen těchto havířů ...