-
Rošice ::
odstavce
4, 25, 34-35
Zadíváme-li se soustředěněji s návrší od myslivny přes les Borek a korunu chráněné lípy k severnímu horizontu kraje, polaskáme v rovině obě blatenské věže, chrámovou i zámeckou; za pruhem sosnových lesíků se zvedne rudá báň paštického kostela, poslední dílo Dientzenhoferovo, na vlně obzoru zabělá se zed špejcharu dvoretického a stranou od ní se zatmí mohutný koš lípy vahlovické. Vlevo, nad kopčitými Leleticemi, zříš v nedotažené křivce modřínový les Mumlín, po jehož kmenech se pnou břecťany, a celou krajinu zavrcholuje Třemšín se zbytky starého, prastarého hradu; zdroj pověstí, hláska bouřek a stráž celého Blatenska.
...
Pražský student jistě se zájmem pozoroval pouťový rej, který se pestře rozvířil v samé blízkosti tetinčiny myslivny, jindy tak tiché. Byl to ještě živý projev lidového baroka. Zámecké čekanické služebnictvo mělo na starosti úpravu kapličky a jejího okolí. Děvčata uvila věnce, ozdobila jimi rám obrazu, vybílila zdi, zametla prostranství. Čekaničtí šenkýři přivezli objemné sudy a kramáři i pernikáři začali se stavbou plátěných bud. Na lesní cestě stříhali ušima vypřažení koně, ruce se míhaly a děti z hájovny, myslivny i blízké vsi pokukovaly zvědavě na tuto každoroční podívanou. V neděli přicházelo procesí z jednotlivých kolatur, z Blatné i ze Sedlice, ze Záboří a z Kadova a dále z vesnic od strakonické strany, od Mečichova a Hlupína, z Nahošína i Doubravice. Ta bývala zvlášť bohatě naparáděná. Kněžské kvadrátky se střídaly se svítivou bělí nažehlených družiček, které nesly vyzdobené "trůny" se sochami světic; za nimi šly větší družičky se sochou Panny Marie, svátečně oblečenou do blankytného nebo růžového pláště, a v týchž barvách byly i stuhy, vedoucí z dlaní děvčátek k nosítkům trůnu. Vdané ženy, černě oděné, s bílými šátky na hlavách, nosívaly sochu svaté Anny, nad hlavami vlály v slunci červené poutní korouhve ověnčené polním kvítím, zněl hlas předříkávačů i táhlý poutnický zpěv. Kolem druhé hodiny odpolední se řadila procesí v ustáleném pořádku. V čele šli hoši s korouhvemi, za nimi školní děti, dále družičky a ženy nesoucí trůny, kněží, zpěváci a nakonec ostatní poutníci. O třetí hodině byla vykonána obvyklá pobožnost, zazněly loretánské litanie, skončilo požehnání. Nyní se pomíchaly děti s dospělými, vítali se příbuzní a známí, nastala zábava i odpočinek. Děti utrácely v krámcích nastřádané peníze za mejdlíčka a cukrové "špalky", které v ústech dlouho držely svou sladkost, mládenci kupovali děvčatům perníková srdce, ženy obrázky do modlitebních knížek a dárky pro známé, kteří musili z nějakých důvodů zůstat doma. Hospodáři a chasníci se tlačili k pípám šenkýřů, babičky a hospodyně odběhly ještě s lahvičkami k studánce pro léčivou vodu. Když večerní slunce dloužilo stíny stromů, začaly se rozjíždět bryčky, nastalo loučení přátel a prořidlé řady poutníků se připravovaly k návratu do svých domovů. Mnohá dvojice se už k procesí nepřipojila a radši zabloudila do zšeřelých alejí krásných Rošických lesů.
...
Už nejezdí panský kočár z Blatné do rušných Čekanic ani z Bratronic do blatenského zámku, nezaznívá troubení postilionovy trubky na cestě mezi Blatnou a Březnicí, nezašelestí hedvábná krinolina Rošické paní lesní a studentská čamara se už také dávno nenosí.
Moje vzpomínání provází ještě rakev s paní lesní k vratům blatenského hřbitova po tragickém životě jejích tří dětí a loučí se i s kroky pražského studenta, jež se vzdalují luční pěšinou k Podolskému rybníčku a dál až do Blatné, aby tam zastihly připravenou poštovskou diligenci.
-
Vzpomínka malířská ::
odstavce
4-5, 30
V rodném městečku, ač do něho už tehdy zajížděly z Prahy na léto rozličné proslulosti, se ještě nestalo, aby některý skutečný malíř postavil svůj stojan do naší krajiny. Byli tu herci, zpěváci, muzikanti, ale malíř byl zjevem tak vzácným asi jako hvězdář, s kterým by si klukovská zkušenost stejně dobře nevěděla rady jako třeba s výpočtem nějaké kuželosečky. Toto setkání se stalo v Blatné, kdy už chlapec docházel do měšťanské školy, tehdy proslulé svými učiteli i vybavením.
A do Blatné, svého rodiště, se tehdy vrátil z vojny malíř Jan Hála, žák Bukovacův a Pirnerův, hledaje zde trvalejší existenční zakotvenost. Jeho tatínek měl pekařský krámek na místě dnešní městské spořitelny a zároveň menší hospodářství, které mela na starosti převážně maminka, přivdavší se do okresního města jako dcerka ze selské usedlosti v Pročevilech. Mladý malíř narukoval přímo z akademie do Békes Gyuly k 11. pěšímu pluku, odtud byl přeložen do Innsbrucku k císařským myslivcům, s nimiž byl třikrát v poli na italské frontě. Po válce se vrátil k 11. pluku do Písku a zůstal tam ještě dva roky z existenčních důvodů jako důstojník, přidělený k odvodní komisi, která prováděla první odvody v nové republice, a to v Pošumaví. Důstojnická kariéra mu nikdy nepřirostla k srdci. Rozloučil se s ní jisté rád a kam jinam se měl vrátit se svým uměním než domů? Malé město nemohlo natrvalo uživit mladého umělce, který nevystupoval nijak okázale, jsa povahy spíš jihočesky uzavřené a hloubavé než družně rozverné, která nezískává naráz společenské sympatie. Oddal se vášnivě své umělecké práci v prostředí sice rodném, které však mělo docela jiné starosti, než aby povzbudilo a hmotně podepřelo vážnou snahu, vymykající se z jeho zvyklostí.
...
Jan Hála už celá desetiletí žije pod oblohou jiné krajiny, milován a uctíván slovenským lidem, a snad si nad některým svým skicákem vzpomene někdy i na Blatnou.
-
Rybníky ::
odstavec
20
Procházíš-li krajinou lnářskou nebo blatenskou, nemysli, že zdejší rybníky vznikly náhodně. Jsou to důmyslné soustavy vodního díla a vyžadovaly zvláštní znalosti, rozmyslu a zkušeností; vždyť mnohé z nich plánoval sám pan Jakub Krčín z Jelčan, zakladatel rybnikářství rožmberského, a ten byl přece ve své době rybnikářem nadmíru slavným. Každý jednotlivý rybník je, pravda, světem sám pro sebe, ale zároveň i článkem celkového hospodářství rybničního; má svůj účel a zvláštní podřízenost celku. Jenom zrak dobře poučený rozpozná stupeň mistrovství, s jakým tu bylo vše vybudováno nejprostšími technickými prostředky. V době rozkvětu mělo prý panství lnářské tolik rybníků, kolik je dnů v roce, a ze staleté tradice uchovalo se mnoho zvláštností rybářské mluvy, ještě dnes užívané. A tradice rybářská - toť schrána zkušeností, střádaných mnoha a mnoha pokoleními. Jen rybář ti může vysvětlit účel rybníků "třecích", v nichž se pěstuje plůdek, rybníků "výtažních", v nichž roste "násada", aby pak přezimovala v rybnících "komorových" a dorostla ve "vážnou" rybu v rybnících "hlavních". Musíš také vědět, co je ryba "vážná", "jednohorková" nebo "dvouhorková", poněvadž bez těchto znalostí neporozumíš ničemu z rybářských tajů. "Rybou" rozumějí rybáři hlavně kapra - ale i ostatní užitkové ryby.
-
Hlasy domova ::
odstavce
3, 25, 37, 56, 65-66, 104, 106-107, 109, 114, 116, 119, 121, 123, 128, 135, 140, 150, 152, 154-155, 158, 161, 163-164, 169, 171, 178, 180, 183, 185, 197
Toť Blatensko a Lnářsko, kraj přetichých pěšin, zapadlých hájoven, mlýnů i staré rybářské tradice, kraj schoulený pod hradbu Brd a otevřený k šumavským horám.
...
Když Kopecká vyčerpala svůj repertoár a odjela na jinou štaci, malíři se vypravili do okolí; navštívili Blatnou, jejíž zámek Kašparovi učaroval, i do Strakonic si zajeli a všude bylo co okukovat, co obdivovat. Lolek sblížil nedružného Kašpara i s klášterním převorem páterem Aloisem Majerem, kterého nakreslil u oblíbeného gramofonu, právě vyhrávajícího úryvek z nějaké operety: Küssen ist keine Sünd...
...
Od Lnářského Málkova se krajina svažuje k loukám, mezi nimiž se leskne hladina Velké Kuše, malířské eldorádo Josefa Hodka, který ji několikráte maloval s hráze plné lískových oříšků, dubů a osik, odkud je krásný pohled pres rozsochaté sosny ostrova k stmívavým smrkovým lesům. Jeden zdejší rybolov obdivila i spisovatelka Anna Maria Tilschová, když sem zajela z lnářského zámku, kde byla na návštěvě u příbuzných. Já jsem si vzpomněl však na jednu rybářskou tragedii, která se nestává často. Ve větrném dubnovém dni vyjel na lodičce hajný Machovec ještě s dvěma druhy krmiti ryby lupinou. Prudké vlnobití převrhlo přetížené plavidlo, rybáři se s vypětím všech sil zachránili z mrazivé vody, ale hajný utonul jako oběť svého povolání. Malá Kuš s mlýnem u Jiřinců je obrostlá olšemi a pod jednou si z mlýnského kamene udělali na hrázi lavičku; tato tišina, nevím proč, mi připomněla ovzduší babiččiných návštěv v čase Boženy Němcové. Rybníky v okolí mají rovněž zajímavá pojmenování, ať je to Nadýmač u Mračova, nebo Stržák s vysokými smrky pod hrází plnou maliní, či Kopanina, jejíž hráz je zastíněna řadou vrb. Odtud už zahlédáme zábořský kostelíček, ale než tam vkročíme, vypravíme se k překrásné vyhlídce, která se před námi rozprostře s výšiny mezi Málkovem a Čečelovicemi. K jihozápadu se modravě rozevře kraj až k pomezí Čech a všechny šumavské hory v zlatavé záplavě jasu se představí jedna za druhou. Severní obzor splývá s brdskými lesy, pod nimiž se prostřelo celé Blatensko. V nejjižnější části okresu leží Čečelovice, kde odjakživa měli rychlou výřečnost. Když mělo děvče rozsvítit, řekla mu to matka způsobem v jiných vsích těžko srozumitelným: "Marino, vlez tam na to rentete, podej sem ten cádrník, já ho rozdrndím!"
...
Stmívavé zelené šero, plné kapradí a ptačího zpěvu, se rozsvětlí až v lukách u Lhotky, je to samota s rybníčkem, na jehož hrázi stojí rozložitá lípa, kolem mlýna se pasou krávy a zelená rovina se prostírá až k blatenskému zámeckému parku. Jinak kolem dokola šumí les. V mlýně, kde bývala zároven hospoda, bydlil jedno léto krajinář Václav Jansa a básník Antonín Klášterský. Některé Jansovy rybníky pocházejí z té doby od nás a jeho druh, básník, napsal jistě tady své básně "Blatenské rybníky" a "Přiletěli čápi", z nichž druhá je umístěna do blatenského zámku. Z tohoto mlýna pocházel i Jan Ladislav Kuták, jehož báseň "Náš mlýn" je otištěna v knize "Cestou-necestou", kterou vydal svým nákladem v Chicagu.
...
Krásnou polohu mají Budislavice s kostelem svatého Jiljí a staletou lipou, odkud přehlédneme celé Blatensko. Je to úchvatný pohled, v němž se střídají jako na šachovnici pruhy políček, lesy a hladiny rybničně, slunce a stín, úžas a zadumání. Ve zdejší škole působil v minulém století pan řídící Bach, znamenitý muzikant, o němž se mezi starými kantory vyprávělo, že je potomkem slavného skladatele fug. Jeho syn Gustav, v mladém věku zemřelý, vydal sbírku vlasteneckých básní i s krajovými motivy pod pseudonymem Budislav Tremšínský. Z Budislavic pocházel také Ing. Josef Zdeněk Raušar, známý propagátor styků mezi Čechy a jižními Slovany. Z jeho práce literární nás nejvíce zajímá kniha vzpomínek na rodný kraj, nazvaná "Mé mládí". Dvouštítý křižovnický dvůr a mnohá stavení ve vsi upoutají nás zvláštní lidovou ornamentikou svých štítů, které jsou prací některého místního zedníka. Nevím, zda si malíř Josef Hodek všiml raně gotického kostelního portálku, do nedávna zazděného, když se toulal zdejší krajinou a maloval v Budislavicích, Dožicích a nejraději u Metelského rybníka. Není ostatně odtud daleko do jeho rodných Hořehled u Spáleného Poříčí, ale to už je pozdrav krajiny plzeňské...
Na zahrádce před kocelovickou školou kvetou bohatě růže; oč bohatší byl však život tří generací učitelské rodiny Průchovy, která v této odlehlé vsi vychovala tolik rozšafných hospodářů a hospodyň, z nichž mnozí a mnohé už dávno spí na travnatém hřbitůvku pod omšelou dřevěnou zvonicí. Oslovila mne tam z ničehož nic rosnička, předpovídajíc déšť, a jemná vůně pupalčina s jednoho hrobu pod litým křížem z komárovských železáren mne nevím proč přivolala bledou tvář mého učitele z blatenské školy Jaroslava Průchy, muzikanta znamenitého a člověka na výsost ušlechtilého. Vím, že je pochován na hřbitově blatenském. Miloval děti a mnoho divadelních her pro ně napsal.
...
Když zde nedávno putoval Alšův kmotřenec malíř Lev Šimák, ani zdaleka netušil, po jakých stopách tu chodí. Namaloval si tu akvarelem pohled na ves přes rybník s pozadím lesa, údolí u Lopatárny i rozložitý jilm, zastavil se mezi lesy "U lávky" pod Bejcinou a šel touž cestou k Bezdědovicům, jako před devadesáti lety chodíval Mikoláš Aleš k své tetě blatenské. Ze silnice odběhl k Chlumu, prastaré a překrásné vsi s návsí plnou barokních štítů. Tady si barevně zaznamenal jitřní ves i pasoucí se krávy, v Bezdědovicích zase chalupy u potoka a panský dvůr, rovněž pamatující Alše, kde stávala ve výklenku mohutná barokní statue svatováclavská, pietně kvítím ozdobovaná.
...
Stará dubová alej na blatenské silnici musila ustoupit novodobému utilitarismu, v dřevěné hajnici v Hodáni se však nezměnilo pranic.
Také už dávno nežije ředitel Martinovský, Alšův spolužák, který svému druhu posílával k vánocům kapra, ale Alšovou kresbou, kterou se malíř odvděčil dárci, pyšnívají se Blatenští dodnes.
...
Vzpomínám na poslední Alšovu návštěvu v klenuté věžní síni zdejšího hradu, kde postál před gotickými freskami Očistce, Svatých Tří králů a Narození Páně v tak zbožném a upřímném obdivu, že nemohl dojetím ani promluvit. "Jaká mistrovská komposice - jaká zkratka - jaké veliké umění!" - Však také jejich ornamentálními rozvilinami pokryl v tolika obměnách všechny zdi kostela vodňanského. Ne bez vzrušení si vzpomínal, že tato síň hostila i Jiříka krále blahé paměti i jeho švagra pana Lva z Rožmitálu, jemuž tenkráte Blatná patřila. Alšův zrak spočinul na starodávném stole, kde stála ještě z těch časů mohutná cínová konvice. Hostitelé vytušili mistrův zájem - í nechali ji vrchovatě naplnítí nejlepším "blatenským". Náš malíř posadil se ze široka před tento neobvyklý korbel, společníci taktně ztichli, nerušíce ani gestem Alšovy blaženosti. Přimhouřil očička a tiše, jako by jen pro sebe, meditoval:
...
Bezvousá tvář s vysokým přemítavým čelem a pronikavým zrakem osvíceného aristokrata z počátku minulého století dívá se na mne z jednoho portrétu. Jen strpení, Františku Hildprandte, svobodný pane z Ottenhausenů, a už budu vyprávět. Nebojte se, není třeba zkrášlovati váš život, sám o sobě dost krásný. Miloval jste hudbu. Tolik jste ji miloval, že všechno vaše služebnictvo sestávalo ze samých hudebníků, kteří k vašemu potěšení museli o každé neděli a svátku vyhrávati na veliké lodi, plující na rybníku Sádlově, a Blatenští se při ní pěkně veselili. Miloval jste stromy, zušlechtil zámecký park, zřídiv v něm umělou jeskyni a skály, které tam možno spatřiti podnes. Tato historie má mnoho společného s původem petřínské Hladové zdi. Prý i vy v letech hubených jste touto svou libůstkou vypomohl chudým svého města jako před stoletím sám "Otec vlasti" Pražanům. Do českých kulturních dějin jste se však zapsal nesmazatelně volbou vychovatele pro svého dyna Ferdinanda.
...
Výročí sedmdesátky slavného fysiologa vzpomněly v roce 1867 i Hálkovy "Květy", jejichž výtvarnou část redigoval Karel Purkyně. V tomto čísle, převážně věnovaném oslavenci, nalézáme kromě článku o Blatné i kresbu blatenského zámku od Josefa Mánesa. Malíř jej kreslil od jihu; na hladinu umístil plující labutě, na kamenný most jezdce a pod stromy daňka. V zámku tehdy nakreslil dvě dětské podobizny a namaloval portrét dámy, v němž uplatnil ryze mánesovský cit pro ženskou krásu.
...
Architekt Karel Fiala, známý svou podnětnou prací v průzkumu starých částí pražského hradu, objevil zdivo románské svatyňky, skryté pod pískem blatenského zámeckého nádvoří. - Jakou radost měl z tohoto objevu nejen pan Chlupsa, vlastenec osvědčený, ale i jiný milovník starožitností, předobrý člověk a neúnavný archeolog, ředitel škol Josef Siblík. Bylo by křivdou zapomenouti na tohoto skromného, nezištného pracovníka, jehož celoživotní vědecká práce si získala vážnosti i odborníků na slovo vzatých. Ti nechť zváží její význam - já vzpomínám jen s dojetím vašeho působení školního. Vlídná tvář pod skřipcem, jemná ruka slepující pozorně střepy popelnice, pomalá chůze a úsměv - tak si vás stále představuji. Ve vaší škole to bylo jako v museu. Vše pečlivě srovnáno a označeno nápisy, které se tehdy psávaly francouzským perem. I vycpaného krokodila tam měli. Nerozuměli jsme tenkrát Vaší mravenčí píli, ale dělný příklad měl později pro všechny vaše žáky nabádavost až symbolickou.
...
Purkyňovým nástupcem u Hildprandtů se stal Antonín Jaroslav Vrťátko, pozdější bibliotekář musea království českého. Jeho překlad Aristotelovy "Kategorie" napovídá svou dedikací, že přátelská tradice i tady měla své krásné pokračování. Tento vychovatel zúčastnil se činně se svým svěřencem Robertem bojů na pražských barikádách o svatodušních dnech pohnutého roku osmačtyřicátého, a to právě v místech, odkud zabloudilá kulka usmrtila choť tehdejšího velícího generála pražské posádky knížete Windischgrätze. Za tuto účast měl býti šlechtický synek příkladně potrestán. Jen přímluvě knížete Schwarzenberga mohl děkovati za amnestii. O rok později je velícím důstojníkem blatenské národní gardy - a tímto činem si jistě nezískal přízně císařského domu. Čím jiným nežli provokací byly i Havlíčkovy Národní noviny, jejichž listy byla polepena celá zed jednoho pokoje, třeba pod důmyslnou kamufláží tapet.
...
Láska a důvěra krajanů povolala tohoto nového majitele blatenského panství do čela nově zřízené okresní samosprávy, aby tam k rozkvětu celého kraje mohl uplatnit tolikeré svoje zkušenosti a znalectví. První volbu vzaly nejvyšší úřady mlčky na vědomost, druhou už nepotvrdily a při třetí rozpustily celé okresní zastupitelstvo.
...
Badeniho jazyková nařízení vyvolala v devadesátých letech po celých jižních Čechách bouře odporu a mnoho hořkosti. I blatenské okresní zastupitelstvo poslalo císařově kabinetní kanceláři ostrý písemný protest - a Ferdinand Hildprandt jej podepsal. Brzy nato byl předvolán do Budějovic před vojenský soud, souzen bez právního zástupce a pak v Bozenu zbaven hodnosti dragounského nadporučíka i hodnosti císařského komořího. Do Blatné přijela trestná četnická posádka a žádala o ubytování v zámku. Byla majitelem stroze odmítnuta. Důsledek: záznam na černé listině ve Vídni.
...
Nedivme se, že druhý den odjel z Blatné rozladěn a bez valného rozloučení...
...
Splnění úkolu portretisty neznamenalo ještě konec pohostinství. Vzdělaný umělec vybraných společenských způsobů se sblížil s rodinou hostitelovou až příbuzensky důvěrně a Blatná jej vídala při dalších návštěvách, stále častějších, pravidelnějších a prodlévavějsích.
...
Nejsi jen městem zahradníků, moje Blatná, kterou dřív posměšně nazývali městem ševcovským, jako by právě v tomto označení musila být příhana - a jako by o každém, kdo trochu víc pospíchá, muselo býti tvrzeno, že má blatenskou krev. Nechť tě usmíří jiné zjištění, že o tomto tvém cechu, dříve proslulém, psal Mikoláš Aleš v zamilovaném dopisu své Marině, že zvěčnil jejich stánek v kresbě mirotického jarmarku - a že v kapitole o ševcích věnuje Blatenským roztomilou poznámku i Jan Neruda. Rozepsal se i o kasejovickém petroleji a jeho směšnotragické historii, a kdyby byl znal povídání o bělčických hodinách, jistě by si je rovněž neodpustil. Byla to už někdy taková nátura posměvačná, ale nic ve zlém.
...
Do Blatné jste se vrátil vlastně jen pro smrt; krátce jste tu, už churavec, užil i manželského štěstí, o němž lze zapochybovat, bylo-li vůbec štěstím. Víme, jak jste se vytrvale dvoříval Bohuslavě Rajské, ale ta se provdala za vašeho druha Františka Ladislava Čelakovského, a v tomto spojení se jistě nesplnila její tužba milostná. Přineslo jí víc strastí než lásky. Známe z jednoho dopisu, kdo vlastně přemluvil Bohuslavu Rajskou, aby si vzala ovdovělého básníka a jeho dětem nahradila matku. Byla to Božena Němcová. Snad nějaká skrytá hořkost k této básnířce, která nechtěně zasáhla do vašeho života citového, způsobila, že jste napsal verše, jimiž jste ji chtěl zasáhnouti do samého srdce a sám sebe ujistit, že se vlastně nic nestalo. Věřte, že to není "básníkova cesta do pekel"; spíš je to výraz ustydlé staromládenecké didaxe, v němž jste podlehl chvilce nestřežené slabosti vlastní. Připomeňme si je:
...
Nevyčítám vám toto chování k velké básnířce a nešťastné ženě, které vás nectí a je v rozporu s ušlechtilým rytířstvím, osvědčeným v oblastech jiných. S Karlem Hynkem Máchou jste si nemohli rozumět, musel vás pobuřovat chtě nechtě svou naprostou neznalostí kompromisu, i jeho vnitřní svět byl jiný než váš. Tento básník měl v Blatné důvěrného přítele. Jmenoval se Karel Blatenský, pocházel z kupecké rodiny a studoval v budějovickém semináři. Tam se také sešli při Máchově cestě do Itálie. Janu Máchovi, svému jmenovci, příteli a theologu, píše mimo jiné do Budějovic: "Kudrna a Strobach Tě pozdravují a Ty ode mne a od nich pozdravuj p. Blatenského a řekni mu, že jsme byli v rodiném jeho městě."
Když už jsme v době obrozenské, vzpomeňme ještě na jednu postavu z Blatné, které neupřeme rys osobnostní.
...
Naše vzpomínání si vyvolává ještě tvář básnířky Elišky Krásnohorské, jejíž matka pocházela rovněž z Blatné, ze staré rodiny Vodvářků.
...
Ještě jedné návštěvy vzpomeňme v Blatné. V červnu roku 1901 vyjel si po stopách pana Lva z Rožmitála do jeho kraje Alois Jirásek a z Blatné i Rožmitála poslal pozdrav svému příteli Mikoláši Alšovi. Snad tehdy navštívil i Bratronice, aby zhlédl zámek a ověřil si údaje o vlasteneckém šlechtici Talackovi z Ještětic. Napsal o něm povídku, která patří mezi nejkrásnější z jeho drobných próz.
...
Víme celkem málo o hraběnce Marii Alžbětě Serenyové, rozené Waldsteinové, ale s vděčností jí přiznáme jemný cit pro výtvarné uměni i vypěstěný smysl pro jeho hodnoty, který projevila nejen množstvím podnětů, ale i výběrem umělců, její záměry provádějících. Většina soch, které se nám uchovaly v Blatné, vznikla za její podpory, ať je to třeba mariánský sloup na náměstí, nebo architektura chrámové věže, či barokní výzdoba chrámového interiéru.
Namístě sešlého chrámu v Paštikách, připomínaného již roku 1380, usmyslila si postavit svatyni novou, rozsáhlejší a honosnější. Jan Hoffman, "pictor et aedilis" tehdy usedlý v Blatné a mající za sebou už mnohé zdařilé dílo, byl od ní povolán k sdělání plánů. Zemřel však šestačtyřicetiletý, ještě než bylo započato se stavbou. Na jeho místo byl povolán tehdy nejvýznačnější stavitel pražský Kilián Ignác Dientzenhofer, který původní plán přepracoval a úplatnil v něm všechnu svrchovanost svého zralého umění. Máme doloženo, že během stavby byl v Paštikách celkem čtyřikrát, aby dohlédl na přesné provádění svého návrhu. Šťastná byla nejen volba projektanta architektury, ale i malíře a sochaře, kteří byli povoláni rovněž z Prahy, aby i vnitřek chrámu byl vyzdoben rukou citlivou, s porozuměním jak záměru vzdělané fundátorky, tak i úmyslu stavitelovu.
...
Malíř Lev Šimák zdůraznil v jednom z akvarelů barevnou rozjásanost tohoto motivu a namaloval si ještě zvlášť vysoký smrk, Jaroslav Kotas nechal uplatnit vznosnou siluetu architektury pod šedivým večerním nebem a podtrhl v popředí žulové kameny, jež jsou charakteristikou kraje, a Jan Hála v několika obrazech vyjádřil svůj krajanský obdiv, podložený každodenní zkušeností blatenského rodáka, od dětství prožívanou pohledem z rodného města.
...
Přes Dobšice se chodívalo z Blatné do Bělčic "po pěšinách", ale pěší chůze je dnes tak vzácná, jako třeba landaur nebo osedlaný kůň s jezdcem. Proto myslím, že mladší pokolení ani už neví o velikém kameni u lesní cesty, jejž jsme nazývali "mužíkem" a který při našich cestách do školy tolik vzněcoval dětskou fantasii.
...
Vůně arniky vane z lesních paloučků, zatím co kolem překrásných kamenných božích muk přejíždí autobus z Březnice a nádherné, rozvoněné a rozehrané koruny nevželických lip promítají své siluety do večerních nebes. Jdu po staré obchodní cestě, jež od nepaměti vedla od šumavských hor ku Praze zdejší krajinou a při niž založil pan Zdeněk Lev z Rožmitála nejrozsáhlejší rybník svého panství. Jedenáct let, od roku 1492 do roku 1503, stavěli rybnikáří a robotníci mohutnou hráz Labutě, která mela zadržet vodu rybníka, tři kilometry dlouhého. Na počátku sedmnáctého století byla zde postavena panská hospoda, jejíž krov spotřeboval celý les trámoví, jež tesaři předůkladně a fortelně sroubili a pokrývači pokryli kůrkovou střechou. V přízemním pokojíku jsem pod sloupnutým vápnem zahlédl část nějaké renesanční fresky. Štít zdobí sluneční hodiny. Proti hospodě byla roku 1723 postavena kovárna. Kováři měli jistě dost práce při formanské hospodě a na živé silnici, ale kromě svého řemesla byli pověřeni i vybíráním mýta, které zde bylo vybíráno již před postavením kovárny. Staré prameny udávají, že již roku 1314 dovolil král Vladislav panu Zdeňkovi z Rožmitála vybírali clo na silnicich k Blatné, Buzicům a Tchorovicům, a tuto výsadu potvrdil Václavu hraběti z Rozdražova, tehdejšímu vlastníku Blatné, i císař Rudolf II. roku 1604.
...
Kdykoliv jsem přišel k Labuti, vždycky se tu pásly strakaté krávy, snad proto, aby nemohla být promlčena dávná výsada okolních vesnic, udělená už v dobách založení rybníka, ze pastva na okrajích je nezadatelným právem za pozemky zaplavené vodou. Kdykoliv jsem tu šel na podzim, vždycky jsem zahlédl šedavá křídla volavek a vždycky tu kroužili rackové, nezbytní druhové rybolovů, které právě na Labuti měly svůj starodávný, složitý ceremoniel. Zaběhněme ještě k lesnímu jezírku u Kostřatského mlýna, kam si vždycky promítám děj Jiráskovy "Lucerny" a Dvořákovy "Rusalky", abychom si znovu ověřili, že v končinách mezi Černivskem a Blatnou nám svěřuje rodná krajina svoji duši lyrickou.
...
Stranou silnice se zdvíhá osamělý pahorek, zavrcholený velikými balvany jako nějaký přírodní oltář, nad nímž prosvítává břízka z porostu lísek, trnčí a vřesu, který mírně zvlněnému okolí tvoří dominantu. Nevím, odkud dostal svůj prapodivný název Kátlperk. Zvláštní sugesci tohoto místa podlehneme okamžitě. Kameny mají nezvyklé rozměry i podobu. Jeden z nich se podobá obrovské zkamenělé žábě, na jiném nalézáme zvláštní kresbu jako znamení nějaké runy, a největší z nich, ležící osaměle stranou, má na vrcholu zcela zřetelně vytesanou mísu o průměru asi tři čtvrti metru. Je plná čisté vody. Místo jako vybrané samotnou přírodou pro nějaký dávný kultovní účel. Pranic bych se nedivil, kdyby tu archeologové nalezli skryté žárové hroby. Tento pahorek ovládá celý široký obzor kraje: zahlédneme odtud buzický hrad i zámek škvoretický, Blatná leží před námi jako na dlani, na západě uzříme kostel řesanický, v dálce za bezdědovickým dvorem věž kláštera lnářského a trochu severněji červenou cibulku kostela paštického. Šero zduchovňuje stromy do zvláštních podob a zdůrazňuje prapůvodní tektoniku krajiny. Jen matně rozeznáváš na pahorku kručinky, chrastavec, hvozdík i devaterníky, z okolních brázd zasvitne skromný květ bramborový a rozsáhlejší lán vydychne prudce vůni majoránky. Nikdy tady nebyla pěstována v tak velkém rozsahu. Blatná slynula dobrou pověstí svých zahradníků odedávna; blatenská majoránka se však ted vyváží daleko do světa a její jakost předčí prý druhy jinde pěstované.
...
Jda od Blatné k Buzicům kolem rybníků Topiče a Řitovízu, vzpomínal jsem na krajináře Jaroslava Panušku, který touto cestou putoval několikrát. Blatenský hotel Beránek, z jehož oken bylo možno obdivit gotiku kostela i věže, poskytoval mu ložumenty, a malíř se hned po ránu vypravoval na pouť za svými motivy. Nikdy se neopomněl zastavit na místě staré šibenice, na němž byly tehdy ještě patrny zbytky základů. Tehdejší své krajiny si zalidňoval přízraky a strašidly; nedivme se proto, že právě toto místo ho přitahovalo svou atmosférou, jako stvořenou pro jeho strašidelnickou fantasii. Nevím, nakolik znal historii tohoto popravčího místa. Na sklonku šestnáctého století byli na této blatenské Spravedlnosti potrestáni hrdelním právem šamoničtí sedláci, kteří v noci zavraždili na loži svého pána Ludvíka Loreckého ze Lkouše i s jeho dvěma syny. Jednal s poddanými nelidsky a vzal od nich stejně nelidskou odplatu. Ubozí robotníci byli dohnáni k zoufalému činu jeho zpupností a krutostí. Rozpakuji se líčit, jak bylo s pachateli naloženo. šafářku Voršilu dřeli biřici na hřbetě "dělajíce jí šnity po knechtsku" a rychtáře Dulíka měl "v práci" táborský kat Jíra, jenž "maje kropáč, omáčel jej ve vroucí smole, tím ho kropil a potíral, a když se to zpřeštilo, tedy to s něho strouhákem k tomu přistrojeným strouhal a to trápení trvalo v půl hodině". Jaroslav Vrchlický i Adolf Heyduk vyjádřili slovem básnickým své sympatie k nelidsky mučeným obětem.
...
Skromná krása městečka je převážena přírodní líbezností jeho okolí. Zpod lípy u lesa Kamenice obhlédneme celý širý obzor šumavských pásem, vlnu za vlnou, od Prenetu za Javorník, od Libína k Riesenschlossu u Kašperských Hor, Kleť i Helfenburk. Za dnů vyjasněných zahlédneme i Kohoutí hory u Trhových Svinů s hraničním pásmem hor Novohradských. Na straně opačné se prostírá režná a blankytná krása blatenské kotliny a za ní indigové lesy Brd od Třemšína až k Toku.
-
Krajina alšovská ::
odstavce
19, 27, 29, 31
Tato písnička, Alšem tolik milovaná a tolikrát zpívaná, nám zabzučí kolem hlavy na nerozsáhlém hřbitůvku, který nám naráz připomene jednu z Alšových kreseb. Neodpočíváte tu, drahý Mistře, i hrob vašich rodičů je tu označen jen přibližně, a kde odpočívá milovaný strejček Tomáš, nepoví nám už nikdo. Zemřel v pastoušce jako obecní chudý; hroby těchto lidí příliš záhy přerůstá tráva a propadají se do naprostého zapomnění. Paní Maryna by se tu ještě dnes shledala s celým mrtvým příbuzenstvem, jemuž ustlali k nejtvrdšímu spaní vedle branky u hřbitovní zdi. Tiše voní noční fialy, žhne prudce vlčí mák, zatímco slunce ozařuje krajinu svažující se k Lučkovicům a na blatenskou stranu. Bílkův bronzový reliéf Pohyb matky, když dává chléb, zdobí hrob paní Josefy Svěrákové a překvapí návštěvníka tohoto jinak chudého svatého pole. Vzpomínám na jeden dávný den. Hrobař, ale ne alšovsky vousatý a v rubášovém dlouhém kabátě, jak jej známe z kresby Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená, nýbrž pomenší muž v prostém oblečení, mně vyprávěl, kterak se vlastně dověděl o Alšovi až na vojně od malíře Josefa Váchala, a lítostivě dodal, že mu děti doma rozbily jedinou památku na tohoto exkluzivního malíře - dýmku "váchalku".
...
Do svého šamonického dvora, vzdáleného asi hodinu cesty od Čížové, vrátil se z tureckého zajetí rytíř Ludvík Lorecký ze Lkouše. Svým poddaným ukládal neslýchané roboty, snad aby si vynahradil vlastní strádání, prožité v turecké zemi, možná také proto, že byl už od přirození povaha zlá a na robotný lid se díval jako na svůj dobytek. Jeho zvůle vyvrcholila po jedné čížovské pouti. Sedlák Matěj Maroušek svážel té noci ze svého pole obilí, poněvadž musil ve dne pracovat celý týden na pánových žních a chtěl aspoň něco ze své sklizně dostat včas pod střechu. Pán volal robotníka k pořádku a hrozil trestem. Šamonickým sousedům došla trpělivost. Rychtář Petr Dulík a jeho syn Václav se smluvili "pod stromem jasanovým před dvorem" se sedlákem Marouškem a jeho bratrem Zikou, že se nenáviděného pána zbaví. Do svého plánu zasvětili tajně i šafářku Voršilu, děvečku Důru a kuchařku Marušku, oběti stejně týrané jako ostatní robotníci. Potřebovali se v noci dostat do dvora a to nebylo možné bez pomoci domácích lidí. Vyhlédli si noc na svatého Bartoloměje, kdy se pán zvečera vrátil z návštěvy u pana Kalenice z Škvoretic; měl namířeno do Blatné k urozenému pánu Zdeňkovi ze Šternberka, ale nezastihl ho doma, a vrátil se proto mrzut, v nedobré náladě.
...
Co bylo dál? Blízký příbuzný, Václav Lorecký ze Střížovic, pověřil rychtáře Dulíka, aby v Písku opatřil potřeby, náležející k pohřbu. Přílišným nářkem pro svého pána chtěl od sebe odvrátit podezření, ale mezitím se písečtí páni dověděli, že u Matěje Marouška byli nějací dva neznámí muži. Matouškovy výpovědi nebyly asi dost přesvědčivé, proto byl i se svým bratrem odvezen v poutech do Blatné. Před pohřbem musili všichni šamoničtí sedláci i čeled obejít těla mrtvých, každý z nich musil na ně položití dva prsty a odříkávat po písaři čtenou formuli. Vytryskla-li by na někoho krev z ran, ten po zákonu doby byl prohlášen za viníka. Nad rakvemi se tímto způsobem vina nezjistila, ale páni vzali k výslechu šafářku Voršilu a po ní hned děvečku Důru, kterouž dali na žebřík, aby byla trápena. Ta se hned znala, jak se to stalo, a hned toho dne svůj konec vzala a jest sťata.
...
Na blatenské Spravedlnosti skončil poslední akt šamonické tragédie. Vyprávěli jsme si o jeho ukrutnosti už dříve. Hanlivý přezděv "Šamoňák", slýchaný v kraji ještě za mého dětství, byl matnou vzpomínkou na tento čin, o jehož vlastních příčinách už uvažováno nebylo.
-
Rybníky ::
odstavec
18
Procházíš-li krajinou lnářskou nebo blatenskou, nemysli, že zdejší rybníky vznikly náhodně. Jsou to důmyslné soustavy vodního díla a vyžadovaly zvláštní
znalosti, rozmyslu a zkušeností; vždyť mnohé z nich
plánoval sám pan Krčin z Jelčan, zakladatel rybnikářství rožmberského a ten byl přece ve své době
rybnikářem nadmíru slavným. Každý jednotlivý rybník je, pravda, světem sám pro sebe, ale zároveň
i článkem celkového hospodářství rybničního; má svůj
účel a zvláštní podřízenost k celku. Jenom zrak dobře
poučený rozpozná stupeň mistrovství, s jakým tu
bylo vše vybudováno nejprostšími technickými prostředky. V době rozkvětu mělo prý panství lnářské
tolik rybníků, kolik je dnů v roce, a ze staleté tradice
uchovalo se mnoho zvláštností rybářské mluvy, ještě
dnes užívané. A tradice rybářská - toť schrána zkušeností, střádaných mnoha a mnoha pokoleními. Jen
rybář ti může vysvětlit účel rybníků "třecích", v nichž
se pěstuje plůdek, rybníků "výtažních", v nichž
roste "násada", aby pak přezimovala v rybnících "komorových" a dorostla ve "vážnou" rybu v rybnících
"hlavních". Musíš také vědět, co je ryba "vážná",
"jednohorková" nebo "dvouhorková", poněvadž bez
těchto znalostí neporozumíš ničemu z rybářských tajů.
"Rybou" rozumějí rybáři hlavně kapra - ale i ostatní
rybí národ.
-
Hlasy domova ::
odstavce
3, 17, 33, 38-39, 41-42, 44-45, 48, 54, 59-60, 63, 69-70, 72-73
Ať mluví sama krajina svým nejniternějším hlasem, ať sám duch země promlouvá z otevřených brázd!
Citlivému sluchu bude srozumitelný i plachý ostych
osiky i listnatý baryton dubů, zaťatých hluboko do
kamenných hrází. Vzdorovaly a vzdorují podnes "červům, sekyře i času".
Toť Blatensko a Lnářsko, kraj přetichých pěšin,
zapadlých hájoven a mlýnů — i staré rybářské tradice
— kraj schoulený pod hradbu Brd a otevřený k šumavským horám.
Jaro této krajiny je cudně a výsostně vysloveno gotickou Madonou, k jejímuž trůnu chvátají všechny
louky s náručím kvítí a pro její děťátko pletou děti
na pastvách košíčky ze sítin. Jí patří rosná krása
kvetoucích jabloní a kvetoucích trnek, Jí mnohohlasé
pípání racků, oranic hnědé podzimy i stříbrná rána
senosečí.
...
Jenom ten, kdo se narodil v této krajině, porozumí
nahořklé vůni květu bramborového, i trpké tichosti
těchto končin. Básníku Františku Hrbku, naslouchejte
dál včelímu chorálu, kterým znívají poledne tchorovické lípy do zasnění rybníků a luk — i já miluji tuto
dívčí krajinu mé matky — ale má láska teď chvátá
pozdraviti jiný kout, stejně líbezný, stejně milostiplný.
Na zahrádce před kocelovickou školou kvetou bohatě
růže; oč bohatší byl však život tří generací učitelské
rodiny Průchovy, která v této odlehlé vsi vychovala
tolik rozšafných hospodářů a hospodyň, z nichž mnozí
a mnohé už dávno spí na travnatém hřbitůvku pod
omšelou dřevěnou zvonicí. Oslovila mne tam z ničehož
nic rosnička, předpovídajíc déšť a jemná vůně pupalčina s jednoho hrobu pod litým křížem z komárovských železáren mně přivolala bledou tvář mého učitele z blatenské školy Jaroslava Průchy, muzikanta znamenitého a člověka na výsost ušlechtilého. Vím, že tu
není pochován — ale to nevadí. Tolik miloval děti
a mnoho divadelních her pro ně napsal.
...
V polovině června prvního roku německé okupace
zastavila u bělčické pošty dvě auta. Příbramský profesor Rudolf Kaňkovský přivezl svého přítele ze studií,
známého estetika, prof. Jana Mukařovského, který
hledal ve zdejším městečku letní byt. S ním přijeli
i dva význační spisovatelé, Vladislav Vančura a Ivan
Olbracht. Hostu se nezdařilo tehdy nalézti přístřeší pro
letní pobývání v Bělčicích, které se líbily i jeho přátelům, ani v Lopatárně, v jejíž tichosti by se mu bývalo
jistě dobře pracovalo. Mlčelivý Vančura obhlížel zpod
placaté čepice jistě soustředěně zarostlé údolí, jehož
trní je sídlem fuhýků, živější Olbracht se však sdílně
rozhovořil paní Kaňkovské o svých zážitcích z Podkarpatské Rusi, o jejímž lidu a kraji vydal předtím
dvě překrásné knížky "Hory a staletí" a "Golet
v údolí". Výprava se prošla zdejšími lesy a odjela
potom někam k Blatné.
...
Na závěšínské hrázi stojí dosud planá hrušeň se
svatým obrázkem v malé zasklené skřínce. Tudy chodíval s tatínkem na posvícení k strýci mlynáři vlasatý
chlapec z Mirotic, Mikoláš Aleš. Při jedné z návštěv,
která se nezvykle prodloužila, cupitával se zdejšími
dětmi kolem starého panského ovčína do bělčické školy. Pamatuje jej i prastarý jilm a topolová alej u mlýna Lopatárny, kde na okolních holých vrších vídával
stádo ovec, které se tu tehdy hojně pásávaly. Snad také
zaběhl s chlapci do hustých olšin kolem závěšínského
potoka, kde jsou podnes patrný sejpy po ryžovnících
zlata a na lesní louce pod vrchem Bejcinou bývalo
pravidelně dočasné tábořiště cikánů. Každého jara
můžeme tam trhati žluté petrklíče, ale tlukot slavičí,
kdysi tak hojný; už tam dnes do měsíčních nocí nezaznívá. Neslyšel jej později ani Jaroslav Durych na
svých procházkách, přemýšleje zde o svých "Služebnících neužitečných*:. Mikuláš Aleš nezapomněl ani
v mužném věku na tuto končinu dětských okouzlení;
pro svou "alšovskou" kroniku opatřil si všechny listiny, týkající se příbuzenstva usedlého v kraji — a pečlivě si je opsal. Jedna z jeho tet byla vdána v mlýně
černivském. I tam se vypravil s bratry za studentských
let na hrádek Křikavu, kam ještě tehdy neputovávala
z daleka široka celá procesí včelařů pro mezistěny, jejichž výrobou dnes tato malá osada právem proslula.
Možná, že ze Závěšína zaměřil i k tetě blatenské. To
by musel jíti kolem bezdědovického mlýna, odkud
pocházela jeho prabába, i kolem dvora, kde už tenkráte stávala ve výklenku mohutná barokní statue
svatého Václava, dodnes pietně kvítím ozdobovaná.
Nemohl nevidět i červenou báň kostela paštického,
jednu z posledních prací Dientzenhoferových; svítí
tento kostelíček bílými zdmi do celé širé krajiny. Nedověděl jsem se, odkud se vzala příhana, že někdo
vypadá jako "paštická smrt" — ale paštické zvony
výsměšně doprovázejí lakomé hospodyně na poslední
cestě vyčítavým dovětkem "Nemastilku vezou, nemastilku vezou ..." Stará dubová alej na blatenské silnici
teprve před nedávném musila ustoupit novodobému
utilitarismu, v dřevěné hájovně před Podskalským
rybníkem se však nezměnilo pranic. Nežije už dávno
pan ředitel Martinovský, Alšův spolužák, který svému
druhu posílával k vánocům kapra — Alšovou kresbou,
kterou se odvděčil malíř svému dárci, pyšní se Blatenští dosud.
Vzpomínám poslední Alšovy návštěvy v klenuté
věžní síni zdejšího hradu, kde postál před gotickými freskami Očistce, Svatých tří králů a Narození Páně v tak zbožném a upřímném obdivu,
že nemohl dojetím ani promluvit. "Jaká mistrovská
komposice — jaká zkratka — jaké veliké umění!" —
Však také jejich ornamentálními rozvilinami pokryl
v tolika obměnách všechny zdi kostela vodňanského.
Ne bez vzrušení si vzpomínal, že tato síň hostila
i Jiříka krále, blahé paměti, i jeho švagra, pana Lva
z Rožmitálu, jemuž tenkráte Blatná patřila. Alšův
zrak spočinul na starodávném stole, kde stála ještě
z těch časů mohutná cínová konvice. Hostitelé vytušili
Mistrův zájem — i nechali ji vrchovatě naplniti nejlepším "blatenským". Náš malér posadil se zeširoka
před tento neobvyklý korbel, společníci taktně ztichli,
nerušíce ani gestem Alšovy blaženosti. Přimhouří
očička a tiše, jakoby jen pro sebe, meditoval:
"Pane Bože, děkuji Ti vroucně za všechny dary,
které v míře tak hojné nám uštědřuješ a jichž máme
užívati jen ve střídmosti — ale já hříšník, však tolikrát přestoupil jsem toto svaté Tvoje přikázání." Když
se pokál, napil se bohatýrsky a zhluboka až hladina
klesla pod polovinu nádoby. Setřel pěnu z vousů —
uklonil se a podal konvici dál se slovy: "Když ses
napil, utři bradu, podej svému kamarádu." Kamarádi
ani zdaleka nestačili výkonu tak hrdinskému — ale
kvasili v pivovarské šalandě s naším Mistrem až do
rozbřesku ranního.
Aleš, starý písmák, dobře věděl, že do této síně se
vrátilo slavné poselství páně Lvovo od dvora francouzského krále, o jehož podivuhodných příhodách se dočítáme v milé Jiráskově knížce "Z Čech až na konec
světa". Před několika lety blesk zasáhl dub královny
Johanky, který dnes odumírá v zámeckém parku, ale
lidová duše jíj, ne bez důvodu, obestírá dojímavými
zkazkami o jednom srdci, velmi laskavém. Dnes jen
daňčí kopýtka vás ruší z tklivého rozjímání jako před
lety Adolfa Heyduka, který se sem z Písku náhodně
zatoulal a kamenická kladívka vyťukávají do žuly
rytmus práce a nového času.
Blatenský zámku, nejkouzelnější svode mých dětských očí, tolikrát se mi zdálo o tvých arkýřích a renesančních komínech z doby pana Lva a nejednou
usínal můj dobrodružný sen na medvědí kůži, kterou
jsem zde zahlédl zavěšenou nad nábytkem z paroží
daňčího. Stával tam na schodišti i rytíř v brnění se
spuštěným hledím, ale toho jsem se bál víc než samotného pana fortnýře, střeživšího vstup do tohoto
ráje, nám klukům zapovězeného a málokdy dostupného.
...
Bezvousá tvář s vysokým přemítavým čelem a pronikavým zrakem osvíceného aristokrata z počátku minulého století dívá se na mne s jednoho portrétu. Jen
strpení, Františku Hildprandte, svobodný pane
z Ottenhausenů, a už budu vyprávět. Nebojte se, není
třeba zkrášlovati váš život, sám o sobě dost krásný.
Miloval jsle hudbu, tolik jste ji miloval, že všechno
vaše služebnictvo sestávalo ze samých hudebníků,
kteří k vašemu potěšení museli o každé neděli a svátku
vyhrávati na veliké lodi, plující na rybníku Sádlově,
a Blatenští se při ní pěkně veselili. Miloval jste stromy,
zušlechtil zámecký park, zřídiv v něm umělou jeskyni
a skály, které tam možno spatřiti podnes. Tato historie má mnoho společného s původem petřínské Hladové zdi. Prý i vy v létech hubených jste touto svou
libůstkou vypomohl chudým svého města jako před stoletím sám "Otec vlasti" Pražanům. Do českých kulturních dějin jste se však zapsal nesmazatelně volbou
vychovatele pro svého syna Ferdinanda.
Těžko dnes říci, kdo vám tehdy doporučil chudobného studenta Jana Evangelistu Purkyni, jehož příchod byl předznamenáním pozdější bohaté kulturní
tradice vašeho rodu. Byl přijat ve vašem domě s kavalírskou vlídností, zde prožil první romantickou
lásku ke krásné komtese, zde podnítil tolik ušlechtilých snah pedagogických, které uskutečnil způsobem
nejdůsažnějším až váš pravnuk. Odtud mu dopomohla
vaše taktní štědrost nejen k hodnosti doktorské, ale
k dosažení oněch velikých cílů, které neznámého
preceptora z blatenského zámku povýšily na vědeckou
osobnost světového významu. Odlitek vaší ruky choval v zasklené schráně jako drahocennou relikvii a do
smrti vděčně vzpomínal na nejsvětlejší chvíle svého
života, i přátelství, jakých bývá v našich poměrech
poskrovnu, přátelství, které i později bylo upřímné
a trvalé. Od Karla Purkyně, jeho syna, tu visíval
obraz, představující zátiší s bažanty, roku 1912 převzatý do sbírek Moderní galerie.
Jdu nádvořím, hledaje pamětní desku, skrytou v lupení divokého vína, a ptám se, co tu ještě zbylo po
slavném českém přírodovědci. Malá světnička, kterou
si tehdy proměnil v temnou komoru pro své pokusy
a v bohaté zámecké bibliothéce svazky knih s dojatým věnováním.
Věřte, nevymyslil jsem si setkání s ohromným
broukem roháčem na dřevěném můstku, vedoucím
k parku, ale řekněte sami, proč právě se mi zjevil při
purkyňovském vzpomínání a proč při pohledu na osamělý prastarý dub, rozehraný prvními krůpějemi
teplého letního deště, mne z ničehož nic napadlo vypočítati množství vody, zachycené v jeho listoví. Ars
mathematika nebyla přece nikdy mou milostnicí ani
přítelkyní — a ostatně, nevím, který z básníků by ji
mohl nazvati sestrou múzy něžné — Poesie.
Architekt Karel Fiala, známý svou podnětnou prací
v průzkumu starých částí pražského hradu, objevil
zdivo románské svatyňky, skryté pod pískem blatenského zámeckého nádvoří. — Jakou radost měl z tohoto objevu nejen pan Chlupsa, vlastenec osvědčený,
ale i jiný milovník starožitností, předobrý člověk
a neúnavný archeolog, ředitel škol Josef Siblík. Bylo
by křivdou zapomenouti na tohoto skromného, nezištného pracovníka, jehož celoživotní vědecká práce
si získala vážnosti i odborníků na slovo vzatých. Ti
nechť zváží její význam — já, pane řediteli, vzpomínám jen s dojetím Vašeho působení školního. Vlídná
tvář pod skřipcem, jemná ruka slepující pozorně
střepy popelnice, pomalá chůze a úsměv — tak si
Vás stále představuji. Ve Vaší škole to bylo jako
v museu. Vše pečlivě srovnané — a označené nápisy
— které se tehdy psávaly francouzským perem. I vycpaného krokodila tam měli. Nerozuměli jsme tenkráte Vaší mravenčí píli, ale dělný příklad měl
později pro všechny Vaše žáky nabádavost až symbolickou.
...
Purkyňovým nástupcem u Hildprandtů se stal Antonín Jaroslav Vrťátko, pozdější bibliothékář musea
království českého. Jeho překlad Aristotelovy Kalegorie napovídá svou dedikací, že přátelská tradice
i tady měla své krásné pokračování. Tento vychovatel zúčastnil se činně se svým svěřencem Robertem
bojů na pražských barikádách o svatodušních dnech
pohnutého roku osmačtyřicátého a to právě v místech, odkud zabloudilá kulka usmrtila choť tehdejšího velícího generála pražské posádky, knížete
Windischgrátze. Za tuto účast měl býti šlechtický
synek příkladně potrestán. Jen přímluvě knížete
Schwarzenberga mohl děkovati za amnestii. O rok
později je velícím důstojníkem blatenské národní
gardy — a tímto činem si jistě nezískal přízně císařského domu. Čím jiným nežli provokací byly
i Havlíčkovy Národní noviny, jejichž listy byla polepena celá zeď jednoho pokoje třeba pod důmyslnou
kamufláží tapet.
Vrťátko doprovázel mladého provinilce na cestách
Holandskem a žák mohl dokončiti svá vysokoškolská
studia zemědělská až v německém Heidelberce.
Láska a důvěra krajanů povolala tohoto nového
majitele blatenského panství do čela nově zřízené
okresní samosprávy, aby tam k rozkvětu celého
kraje mohl uplatniti tolikeré své zkušenosti a znalectví. První volbu vzaly nejvyšší úřady mlčky na vědomost, druhou už nepotvrdily a při třetí rozpustily
celé okresní zastupitelstvo.
...
Zcela zdarma daroval rodnému městu rozsáhlý pozemek pro městský park, sazenice stromů přidav jako
nadávek, postaral se o železniční spojení a byla by
to dlouhá řada ušlechtilých skutků, kdybychom měli
vyčerpati celý jejich rozsáhlý výčet.
Badeniho jazyková nařízení vyvolala v devadesátých letech po celých jižních Čechách bouře odporu
a mnoho hořkosti. I blatenské okresní zastupitelstvo
poslalo císařově kabinetní kanceláři ostrý písemný
protest — a Ferdinand Hildprandt jej podepsal. Brzy
na to byl předvolán do Budějovic před vojenský soud,
souzen bez právního zástupce a pak v Boženu zbaven
hodnosti dragounského nadporučíka i hodnosti císařského komoří. Do Blatné přijela trestná četnická
posádka a žádala o ubytování v zámku. Byla majitelem stroze odmítnuta. Důsledek: záznam na černé
listině ve Vídni.
...
Tentokrát měl krutý, chladný pověrčivec skutečnou
pravdu, věřil-li ve zlá znamení. Splnilo se mu zanedlouho způsobem, jakého se jistě nikdy nenadal.
Nedivme se, že druhý den odjel z Blatné rozladěn
a bez velikého rozloučení...
...
Splnění úkolu podobiznářského neznamenalo ještě
konec pohostinství. Vzdělaný umělec, vybraných společenských způsobil, se sblížil s rodinou hostitelovou
až příbuzensky důvěrně a Blatná jej vídala při dalších
návštěvách, stále častějších, pravidelnějších a prodlévavějších.
Rok před první světovou válkou chtěli Blatenští
věnovati Ferdinandu Hildprandtovi diplom. Deputace
vypravila se do Prahy a požádala Mikuláše Alše o jeho
provedení. Churavý Mistr nerad odmítl její prosbu
o doporučil jí právě Viktora Strettiho. Ten se zhostil
svého úkolu k všestranné spokojenosti — nakresliv
blatenský zámek, vzhlížející se ve vodní hladině.
Na žádost příbuzenských barones i panstva byli do
zámku zváni pražští umělci z oblasti muzikantské i herecké — a zámecké divadlo ožilo hojnými domácími
představeními. Na sklonku let devadesátých pozvali si
samotného Jindřicha Mošnu, aby si s místními ochotníky zahrál hlavní úlohu v štechově veseloherní satiře
"Ohnivá země". Představení se vydařilo, Mošna byl
štědře odměněn a ani na nepřítomného autora hry
nebylo zapomenuto. Slavný herec se ochotně nabídl,
že mu osobně předá hostitelův dar v podobě hojné
zvěřiny. Jsem jist, když se stařičký dramatik sešel
s Mošnou někde na nebeské promenádě, kde už není
tajností, že mu poklepal na rameno a pronesl asi tuto
řeč: "Vím, Mošno, o Vaší známé a příslovečné šetrnosti, ale nebylo od Vás hezké, že jste blatenské srnčí
snědl tenkrát sám a mně nepřinesl ani kouštíček na
ochutnání... Co si asi o mně blatenský pán myslil,
že jsem mu ani nepoděkoval."
...
Ferdinand Hildprandt byl znám jako jeden z nejlepších střelců v celém mocnářství. Nedivme se, že obnovoval starou tradici loveckou a zval k honům mnohé
nimrody, urozené i neurozené. Jednu exotickou návštěvu však zaznamenejme. V zámecké oboře zahlédli
Blatenští podivnou postavu, nikdy před tím nevídanou.
Vyšlapoval si po cestičkách indický maharao, oděný
bílým atlasovým rouchem, s turbanem na hlavě, bohatě
zdobeným brilanty, rubíny a perlami. Tato zdoba stála
maličkost: pouhých šedesát milionů. Ani zámořský
suverén, jehož ve válce britská říše nedonutila postaviti vojsko, ani jeho krásný vnuk nebyli na zemi čarostřelci — zato zvěř pernatou skládali ze vzduchu
vskutku mistrovskými výstřely a za pohostinství tentokrát přeštědře zaplatili. Jejich náboženskou orthodoxnost pobuřovaly však některé české zvyky, jako třeba
zapřahání krav do vozů a pluhů. Své rozhořčení vyslovili nekompromisně i před starou zámeckou paní.
Ta jim plynnou angličtinou odpověděla otázkou:
...
Nejsi jen městem zahradníků, moje Blatná, kterou
dřív posměšně nazývali městem ševcovským, jakoby
právě v tomto označení musila býti příhana — a jakoby o každém, kdo trochu víc pospíchá, muselo býti
tvrzeno, že má blatenskou krev. Nechť tě usmíří jiné
zjištění, že o tomto tvém cechu, dříve proslulém, psal
Mikuláš Aleš v zamilovaném dopisu své Maryně, že zvěčnil jejich stánek v kresbě mirotického jarmarku — a že
v kapitole o ševcích věnuje Blatenským roztomilou
poznámku i Jan Neruda. Rozepsal se i o kasejovickém
petroleji a jeho směšnotragické historii a kdyby byl
znal povídání o bělčických hodinách, jistě by si je
rovněž neodpustil. Byla to už taková nátura posmčvačná, ale nic ve zlém.
Zastavil jsem se i u Vašeho hrobu pane profesore
Jene Pravoslave Koubku a byl jsem trochu v rozpacích. Vaše verše mi řekly málo, i když je chválí Karel
Sabina — ale Váš žák, Jan Neruda, píše lak jímavě
a srdečně o Vašich soukromých hodinách českého jazyka a o celém Vašem zjevu, že jsem přece jen znova
se začetl do Vašich knížek. Přišel jste si do Blatné pro
smrt, krátce jste tu, už churavec, užil manželského
štěstí (bylo vůbec štěstím?) — ale proč jste tolik
ublížil té, která si toho od Vás nejméně zasloužila?
Vile přece, básnířce "Babičky". Ne, to není "básníkova
cesta do pckel", to není ani satira — to je jen ustydlá,
staromládenecká didakse, ne zrovna vtipná, co jste o ní
napsal. Ne, nebyl jste nikdy velký básník, toho Vám
nezazlíváme — ale tuto invektivu jste přece jen neměl
psát: Byla to krásná žena . ..
...
Víme toho na Vás víc — i stín Máchův se klade
mezi námi a Vámi — ale nevzpomíná básník "Máje" ve
své korespondenci spíš theologa Karla Blatenského,
zdejšího rodáka, a jenom v dobrém? Zvláštní shoda
rodiště i jména, že ...? Při vyslovení jména Máchova
jste zmlkl, nevadí, pokárala by Vás i jiná ušlechtilá
duše básnířčina, jejíž matka pocházela rovněž z Blatné — Eliška Krásnohorská, přítelkyně Smetanova,
autorka jeho libret. Její ryzosti a statečnosti byste se
musil omluvit — za Boženu Němcovou. Spěte klidně,
Vaše zásluhy v jiném kulturním směru jsou jistě nesporné — a já už nebudu vyčítat...
Hledaje stopy starého zámeckého dřevěného divadla vzpomněl jsem i Vaší veliké křížové cesty, Josefe Kajetáne Tyle. Povíme si o ní jinde a víc. Já chci jen připomenout, že jedno z jejích posledních zastavení bylo tady v Blatné. Přijel jste sem roztřásán horečkou na kodrcajícím voze odněkud z Vodňan a ještě jste se šel podívati na staré divadlo v zámeckém parku, kde jste před lety hrál. Bylo zřízeno právě v roce Vašeho narození. Ještě Vás pohostili v zámku, naposledy, a potom
v hostinci u Bílého lva jste prožil smutnou, horečnatou
noc. Možná, že v jasnějších chvílích jste si připomněl jméno Karla Strakatého, prvního zpěváka Vaší písně "Kde domov můj", jenž se tu narodil. I jeho syn, známý deklarant, byl vyhraněnou osobností. S jakou radostí by Vás byl přivítal na zábořské faře pan farář Jedlička — Velebín Třemšínský — vlastenec přehorlivý a nadšený milovník divadla. Vždyť sám napsal rytířskou činohru o Mečislavovi a Blance, sebral a složil tolik loveckých písní mého kraje, škoda, že se nedočkal jejich vydání knižního. Ze Záboří, o něž se otcovsky staral, vždyť i hospodyně paličkování krajek učil, odjížděl do svého rodiště kasejovického na schůzky s ostatními zapadlými vlastenci. Jistě docházel i do bniIronického zámečku k své vrchnosti světské, jíž byl vlastenecký rytíř Talacko z Ještětic, poslední potomek staročeské rodiny vladycké. Jeho rázovitou postavu nám citlivě vylíčil Alois Jirásek v krásné povídce stejného názvu, v níž se mihne i postava Jedličkova. I Jirásek musel projíti naší krajinou, neboť prostředí bratronické nemohl evokovati s touže přesností bez vlastního poznání. — Více vlastenců žilo tehdy v kraji. O budislavském panu řídícím Bachovi se mezi zasvěcenci šuškávalo, že prý je přímým potomkem slavného skladatele fug.
-
Prácheň ::
odstavec
27
Putujícího apoštola ze Strašeně vystřídal v prácheňském kraji "prosťáček boží", jímž byl jesuita Páter Albrecht Chanovský, rodák svéradický — replika italského světce z Assisi. Také on dvořil "Paní Chudobě" a zdůrazňoval slovo boží utištěným a prostným, sám se řídě slovy Písma "Pohled'te na ptactvo nebeské — pohleďte na kvítí polní..." Miska žebrákova, sestřičky vši a děti, které proměňoval v andělíčky, přivázav jim na záda husí peroutky, byly jeho dvořanstvem. Hle, za vrchem na obzoru pod chanovickým kostelíkem leží Svéradice, jeho rodiště, a ves v údolí s nápadnou budovou byvšího hradu u rybníčka je Velký Bor. Stával tu ženský klášter maltánského řádu, tábority rozbořený. Název louky "Pod městem" je jedinou vzpomínkou na významnou dobu horského rozmachu. Kdo ví, že odtud pochází Sylvestr Krnka, vynálezce rychlopalné ručnice? Široké pastviny se prostírají kolem mečichovských rybníků a s čečelovické výšiny na blatenské straně přehlédneme celou Šumavu. U klatovské silnice se zvedá na výšině románský kostelík Malého Boru. Na tomto návrší sevřela těsným prstenem panská jízda, vedená Oldřichem z Rožmberka a Bohuslavem ze Švamberka, Žižkovy válečné vozy, ale i tentokrát husitské houfnice rozrazily kruh obklíčení. Jednooký zeman vyřídil panskou přesilu svým lapidárním válečným tahem — a "bratří" měli k Prachaticům volnou cestu, nechavše za sebou bojiště plné mrtvých nepřátelských těl i koňských mrch.
Blatná
