-
Pastvy ::
odstavec
10
A dědeček Panýrkouc nebyl jen tak někdo. Kdo by usuzoval o jeho hodnosti jen z neholeného bílého strniště a podšívaných punčoch v dřevácích, panečku, ten by se hodně zmýlil. Dědeček Panýrkouc byl pro kluka autoritou ve všech věcech naprosto nepochybnou a rozhodující. Býval sice jen panským ovčákem - ale neodešel od svých ovcí kdysi sám Giotto? Toto přirovnání nekulhá - i když je vzato až z italské země. Když totiž dědeček v opuštěné hlídačské boudě, sedě na slámě, vyprávěl o holubech na benátském náměstí svatého Marka nebo o mořské bouři, připadal dětskému posluchači jako Bruncvík, s přídě korábu vyhlížející ostrov plný tajemných obyvatel. Patřilo k pasácké služebnosti zahnati "ze škody" dědečkovy zatoulané krávy, doskočiti ke studánce namočit tvrdý chléb, jejž jinak nezmohla dědečkova kolozubá ústa. Nikdo jiný neuměl lépe opéci nad ohníčkem ulovenou bělici, uplésti ze sítin čepici nebo košíček, vyhnati z díry sysla a vyhledati v houští smrček s kořenem jako stvořeným pro rukojeť pasácké hole. Opálená do černa byla žezlem pasáckého důstojenství a nezbytně k ní patřila i kudla z kocelovické pouti. S čím se však nemohl s dědečkem vyrovnati nikdo v celých Bělčicích, byla jeho italština. Uno, due, tre, quatro, cinque - bože, kde jsou dnes ty notýsky, popsané taliánskými slovíčky - Buena sera - avanti! avanti! - toť snad vše, co zbylo po letech v řídkém sítě paměti z tehdejšího slovníku. Ani tehdy toho nebylo mnoho, ale stačilo to, aby se kluk jakž takž dorozuměl s válečnými vystěhovalci z Tyrol, kteří bydleli v chudobinci a pracovali na panských polích. Podivné sladké písně italských zajatců, splývající za teplých večerů s chorálem žab, znějí dodnes v sluchu podivným vábením.
-
Hlasy domova ::
odstavec
66
Na zahrádce před kocelovickou školou kvetou bohatě růže; oč bohatší byl však život tří generací učitelské rodiny Průchovy, která v této odlehlé vsi vychovala tolik rozšafných hospodářů a hospodyň, z nichž mnozí a mnohé už dávno spí na travnatém hřbitůvku pod omšelou dřevěnou zvonicí. Oslovila mne tam z ničehož nic rosnička, předpovídajíc déšť, a jemná vůně pupalčina s jednoho hrobu pod litým křížem z komárovských železáren mne nevím proč přivolala bledou tvář mého učitele z blatenské školy Jaroslava Průchy, muzikanta znamenitého a člověka na výsost ušlechtilého. Vím, že je pochován na hřbitově blatenském. Miloval děti a mnoho divadelních her pro ně napsal.
-
Pastvy ::
odstavec
9
A dědek Panýrkouc nebyl jen tak někdo. Kdo by
usuzoval o jeho hodnosti jen z neholeného bílého
strniště a podšívaných punčoch v dřevácích, panečku,
ten by se hodně zmýlil. Dědeček Panýrkouc byl pro
kluka autoritou ve všech věcech naprosto nepochybnou a rozhodující. Býval sice jen panským ovčákem
— ale neodešel od svých ovcí kdysi sám Giotto? Toto
přirovnání nekulhá - i když je vzato až z italské
země. Když totiž dědeček v opuštěné hlídačské boudě,
sedě na slámě, vyprávěl o holubech na benátském náměstí svatého Marka nebo o mořské bouři, připadal
dětskému posluchači jako Bruncvík, s přídě korábu
vyhlížející ostrov plný tajemných obyvatel. Patřilo
k pasácké služebnosti zahnati »ze škody« dědečkovy
zatoulané krávy, doskočiti ke studánce namočit tvrdý
chléb, jejž jinak nezmohla dědečkova kolozubá ústa.
Nikdo jiný neuměl lépe opéci nad ohníčkem ulovenou
bělici, uplésti ze sítin čepici nebo košíček, vyhnati
z díry sysla a vyhledati v houští smrček s kořenem
jako stvořeným pro rukojeť pasácké hole. Opálená do
černá byla žezlem pasáckého důstojenství a nezbytné
k ní patřila i kudla z kocelovické pouti. S čím se však
nemohl s dědečkem vyrovnati nikdo v celých Bělčicích,
byla jeho italština. Uno, due, tre, quatro, cinque —
bože, kde jsou dnes ty notýsky, popsané taliánskými
slovíčky - Buona sera - avanti! avanti! - toť snad
vše, co zbylo po létech v řídkém sítě paměti z tehdejšího slovníku. Ani tehdy toho nebylo mnoho, ale stačilo to, aby se kluk jakž takž dorozuměl s válečnými
vystěhovalci z Tyrol, kteří bydleli v chudobinci a pracovali na panských polích. Podivné sladké písně italských zajatců, splývající za teplých večerů s chorálem
žab, znějí dodnes v sluchu podivným vábením.
-
Hlasy domova ::
odstavec
17
Jenom ten, kdo se narodil v této krajině, porozumí
nahořklé vůni květu bramborového, i trpké tichosti
těchto končin. Básníku Františku Hrbku, naslouchejte
dál včelímu chorálu, kterým znívají poledne tchorovické lípy do zasnění rybníků a luk — i já miluji tuto
dívčí krajinu mé matky — ale má láska teď chvátá
pozdraviti jiný kout, stejně líbezný, stejně milostiplný.
Na zahrádce před kocelovickou školou kvetou bohatě
růže; oč bohatší byl však život tří generací učitelské
rodiny Průchovy, která v této odlehlé vsi vychovala
tolik rozšafných hospodářů a hospodyň, z nichž mnozí
a mnohé už dávno spí na travnatém hřbitůvku pod
omšelou dřevěnou zvonicí. Oslovila mne tam z ničehož
nic rosnička, předpovídajíc déšť a jemná vůně pupalčina s jednoho hrobu pod litým křížem z komárovských železáren mně přivolala bledou tvář mého učitele z blatenské školy Jaroslava Průchy, muzikanta znamenitého a člověka na výsost ušlechtilého. Vím, že tu
není pochován — ale to nevadí. Tolik miloval děti
a mnoho divadelních her pro ně napsal.
Kocelovice
