Bělčice

Bělčice na Wikipedii

Související

Bělčice, Alšův mlýn

kostel sv. Petra a Pavla v Bělčicích

radnice v Bělčicích

Bělčice, tvrz

Bělčice, socha svaté Barbory

Odkazy

Domovská stránka

odkaz Stránky o historii obce

Reference

Vzpomínka malířská :: odstavec 20
Dále prodlévá u Podkostelního rybníčka, nad nímž svítí z blankytu nebes nažloutlé zdi záhorského kostela a na svažitém polí opírá se o kleče nějaký oráč za spřežením strakatých kravek. Kdo to asi je? Tady se už chlapec nevyzná tak dobře v polích jako u rodných Bělčic.
Pastvy :: odstavce 2, 10, 12
Na dně babiččiny almary, z které vanula teskná vůně heřmánku a levandulí, někde vespod pod růžencem, modlitbami a hranicí pečlivě vyžehleného prádla, ležely také dvě staré knížky. Jedna v modravých deskách, druhá tištěná švabachem. Jak zapomenout na plachý, vybledlý zrak stařenčin pod zamlženými skly brejlí, rozjímavě a zbožně vhroužený za nedělních odpůldní do těch zažloutlých stránek. Výklad evangelií a "Jeskyně starého otce Blažeje" se jmenovaly ony dva svazečky, které se stěhovaly z tolika zapadlých hájoven lnářského panství, až posléze spočinuly v malém domečku na nádvoří bělčické školy, aby tam pokoušely zvídavost vnukovu. K nim patřily i dva barvotisky, představující mistra Jana Husa s kalichem a Jana Žižku z Trocnova s pozadím hořícího hradu, i kříž ohromných rozměrů, jehož Kristovo tělo prý kdysi na pastvě vyřezal ze dřeva kudlou jeden starý bělčický pasák. Tuto rodinnou památku zdědil babiččin jediný syn, můj zábořský kmotr. Veliký mosazný helikon a kufříček plný not byl zase láskou dědečkovou.
...
A dědeček Panýrkouc nebyl jen tak někdo. Kdo by usuzoval o jeho hodnosti jen z neholeného bílého strniště a podšívaných punčoch v dřevácích, panečku, ten by se hodně zmýlil. Dědeček Panýrkouc byl pro kluka autoritou ve všech věcech naprosto nepochybnou a rozhodující. Býval sice jen panským ovčákem - ale neodešel od svých ovcí kdysi sám Giotto? Toto přirovnání nekulhá - i když je vzato až z italské země. Když totiž dědeček v opuštěné hlídačské boudě, sedě na slámě, vyprávěl o holubech na benátském náměstí svatého Marka nebo o mořské bouři, připadal dětskému posluchači jako Bruncvík, s přídě korábu vyhlížející ostrov plný tajemných obyvatel. Patřilo k pasácké služebnosti zahnati "ze škody" dědečkovy zatoulané krávy, doskočiti ke studánce namočit tvrdý chléb, jejž jinak nezmohla dědečkova kolozubá ústa. Nikdo jiný neuměl lépe opéci nad ohníčkem ulovenou bělici, uplésti ze sítin čepici nebo košíček, vyhnati z díry sysla a vyhledati v houští smrček s kořenem jako stvořeným pro rukojeť pasácké hole. Opálená do černa byla žezlem pasáckého důstojenství a nezbytně k ní patřila i kudla z kocelovické pouti. S čím se však nemohl s dědečkem vyrovnati nikdo v celých Bělčicích, byla jeho italština. Uno, due, tre, quatro, cinque - bože, kde jsou dnes ty notýsky, popsané taliánskými slovíčky - Buena sera - avanti! avanti! - toť snad vše, co zbylo po letech v řídkém sítě paměti z tehdejšího slovníku. Ani tehdy toho nebylo mnoho, ale stačilo to, aby se kluk jakž takž dorozuměl s válečnými vystěhovalci z Tyrol, kteří bydleli v chudobinci a pracovali na panských polích. Podivné sladké písně italských zajatců, splývající za teplých večerů s chorálem žab, znějí dodnes v sluchu podivným vábením.
...
Kozina, Žižka a Janošík - to byla jména vyslovovaná s pýchou a nadějí, když někomu odvezli ukryté obilí nebo vyvedli krávu z chléva. Zvláště Žižka oživoval v rozhovorech se starým vojákem. Na stráni pastviště byl veliký obdélný kámen s vytlačenou podobou ležícího lidského těla a věrojatně jsme věřili pověsti, že na něm ležel při dobývání bělčické tvrze sám trocnovský vladyka. Malé pasáčkovo tělíčko na něm vypadalo jako hrášek v lusku - tím mocnější však byla představa o síle a mohutnosti milovaného válečníka. V dobráckých modrých očích hoříval spravedlivý hněv nad lidskou zlobou - který zazníval jako temný zvuk bubnů v pádném dovětku: "Však na pány taky jednou dojde." Už odešel dávno k věčné armádě můj starý válečník z tohoto bídného světa, který ho nakonec už jenom dopaloval - já ale věřím dodnes, že za nebeskou branou ho přivítal sám pan maršál Radecký, tolikrát s pýchou vzpomínaný, a vlastnoručně mu zavěsil na hrdinská prsa zlatou "medálii". On, Jan Panýrek, pěšák jedenáctého regimentu, si této pocty věru zasloužil za všechna ta nekrvavá vítězství na bělčických pastvách. Marně jsem, dědečku, nedávno hledal Váš hrob, abych Vám řekl, že náš kámen s otiskem Žižkova těla kdosi zlý proměnil v praobyčejné kuny k plotu, ale nenalezl jsem jej. Krása vzpomínky však trvá i za hrob.
Březnice :: odstavec 27
Své loutky, dědictví po slavném pradědovi, prodala národnímu museu jen o rok dříve v nedalekých Bělčicích, kde s nimi hrála naposledy. A zde byla také její nejdelší aktérská štace. Na březnickém hřbitově spatříme její tvář. Je namalovaná podle akvarelu jejího přítele Adolfa Kašpara a tento miniaturní obrázek připevnili ctitelé na prostý kříž. Modrý zvonek pod ním kvete, ale už nepřivolá udivené dětské oči k jejímu osvětlenému jevišťátku...
Hlasy domova :: odstavce 18, 75, 85, 91, 95-96, 98, 102, 143, 150, 171, 174
Kdyby Julius Mařák mohl znovu navštíviti tento lesní motiv, byl by jistě překvapen. Se stromy, značně už rozrostlejšími, by se snad i shledal - ale kameny, které zdejší lid výstižně pojmenoval "želvice", protože skutečně vypadaly jako ohromné želvy, by tam už nenašel. Tuto geologickou zvláštnost původu morénového, mající obdobu jen ve Švédsku, objevil belčický majitel lomů pan Váně a proměnil ji ve vyleštěné žulové desky, jimiž jsou obloženy stěny význačné pražské stavby...
...
Staré mapy zachovaly zde u Oujezdce dávné označení Barbořiny štoly, já však hledám svědectví jaksi pádnější. Latinská zástavní listina prvního Lucemburka na českém trůně nám prozrazuje, že "král cizinec" zastavuje asi v době peněžní tísně bělčické a oujezdecké zlaté doly jihočeskému velmoži Petru z Rožmberka. Tento opatrný hospodář nepůjčil asi peníze na zástavu málo jistou. - Kdo nám však poví o prvních hledačích, po nichž zůstaly jen sejpy a na východním svahu Kněžské hory zarostlý umělý rybníček, němí svědkové dávného ryžování? Prozradí nám více střepy hliněných hornických kahanů, ukrytých v zasutých chodbách zdejších kutišť, nebo zbytky dubové výdřevy, když dubové lesy tu jíž dávno, dávno nejsou? Nikdo nesvěřil pergamenové bláně ani plán práce, ani jména těchto havířů...
...
Také žádná vzručená historie naším městečkem neprocházela. Archeologické nálezy prokazují existenci osídlení našeho domova už v 10. století, první historickou zprávu o něm máme z roku 1183 a již před husitskými válkami byly Bělčice městečkem. Na starém tvrzišti u Hrádku se střídaly vladyčí rody, z nichž Běšínové vládli téměř dvě století. Oni dali podobu dnešnímu kostelu, přestavivše jej do pozdní gotiky, která se honosí sklípkovou klenbou lodi, nejsevernejší v jihočeské oblasti. Za jejich vlády byla postavena radnice v jagellovské době a všechny rybníky kolem dokola máme tu po nich na památku. Tesne před bitvou bělohorskou stává se vrch Budín dvoudenním tábořištěm armády Bedřicha Falckého, který zde osobně povzbuzoval své vojáky, potom už zdejším městečkem projíždí bělohorský vítěz s 500 vozy kořisti do Bavor a válka třicetiletá zpustoší místo i kraj. V okolí zaniká ves Záluží s vladyčí tvrzí i ves Telčovice a bělčické zboží přechází na vrchnost lnářskou.
...
Drahý básníku Fráňo Šrámku, ani nevíte, jak jste potěšil mé srdce, vyprávěje mi o vlídnosti bělčických sousedů a velmi uznale hovoře o kuchařském umu jejich hospodyň, tak přívětivě a vydatně vás hostivších švestkovými knedlíky. Vím, že gastronomie není vaší slabostí, (Jan Neruda věnoval tomuto králi českých knedlíků celý fejeton), ale vy jste se tiše pousmál při své vojenské vzpomínce. Co jste si asi tenkrát myslil, když odtroubili večerku, na bělčickém náměstí zpívala kašna a měsíc svítil děvčatům do očí. Snad nám něco prozradí vaše verše z oné doby.
...
Ani mykologa Jindřicha Kučeru nepotkáme v bělčických lesích, kde studoval svoje holubinky, a doma si citlivě kreslíval všechny druhy hub, které pak otiskoval v předních odborných časopisech. Celá generace žáků vzpomíná jeho učitelského působení, zasahujícího tolika směry. Široké obzory skutečného vzdělance, vědoucího a skromného, mohli obdivit jen ti nejbližší a nejzasvěcenější; svým vědeckým dílem si získal respekt i za hranicemi.
O prázdninách už se nesejdu ani s nejmilejším kamarádem Dr Josefem Friebem, jemuž jeden brněnský nálet zakončil mladý život. Už nám nerozdá dary svého vtipu a intelektu, který pádným slovem dovedl umlčeti všechna ústa příliš chlubná. Ani Dr Ladislav Monzer se už neprojde bělčickou krajinou; popravili ho gestapáci, ale my nezapomínáme.
...
Na závišínské hrázi stojí dosud planá hrušeň se soškou Mariinou v zasklené skřínce. Kolem ní chodíval s tatínkem na posvícení k strýci mlynáři vlasatý chlapec z Mirotic, Mikoláš Aleš. Při jedné z návštěv, která se nezvykle prodloužila, denně cupital s bratrancem Bohumilem a zdejšími dětmi kolem starého panského ovčína do bělčické školy. Tam jednou před vyučováním nakreslil křídou na tabuli udiveným školáčkům baculatou tvář velebného pána Matěje Fröhlicha. Tato první školní opovážlivost skončila tentokrát šťastně. Rozhněvaný duchovní se nakonec přece jen udobřil a odměnil dětského kreslíře šestákem na bandůry. Pan farář Fröhlich byl tedy prvním prorokem, který Mikoláškovi předpověděl světskou slávu, ale jistě netušil ani jediný z jejích mnoha pozdějších ostnů.
...
Snad zaběhl s chlapci i k rybníku Huteckému; tam už železné hutě přestavovali v dnešní mlýn. Jen hromady strusek a litý náhrobek s německým nápisem, jejž dali pozůstalí postavit na bělčickém hřbitově poslednímu majiteli hutí, pražskému měšťanu Václavu Čáslavskému, jsou svědky zaniklého průmyslového podnikání v našem okolí.
...
Jindy zase zpíval na balkoně nad vodou tenorista Pácal svou vlastní, tehdy oblíbenou píseň o rudých růžích, žádanou potleskem o nové a nové opakování, zatím co jej Zelenka-Lerando vystřídával hrou na harfu a mladý fletista Augustin Pfeifer z blízkých Bělčic zkoušel zde na posluchačích první působivost svého umění před chystaným koncertním turné americkým.
...
Nejsi jen městem zahradníků, moje Blatná, kterou dřív posměšně nazývali městem ševcovským, jako by právě v tomto označení musila být příhana - a jako by o každém, kdo trochu víc pospíchá, muselo býti tvrzeno, že má blatenskou krev. Nechť tě usmíří jiné zjištění, že o tomto tvém cechu, dříve proslulém, psal Mikoláš Aleš v zamilovaném dopisu své Marině, že zvěčnil jejich stánek v kresbě mirotického jarmarku - a že v kapitole o ševcích věnuje Blatenským roztomilou poznámku i Jan Neruda. Rozepsal se i o kasejovickém petroleji a jeho směšnotragické historii, a kdyby byl znal povídání o bělčických hodinách, jistě by si je rovněž neodpustil. Byla to už někdy taková nátura posměvačná, ale nic ve zlém.
...
Přes Dobšice se chodívalo z Blatné do Bělčic "po pěšinách", ale pěší chůze je dnes tak vzácná, jako třeba landaur nebo osedlaný kůň s jezdcem. Proto myslím, že mladší pokolení ani už neví o velikém kameni u lesní cesty, jejž jsme nazývali "mužíkem" a který při našich cestách do školy tolik vzněcoval dětskou fantasii.
...
Tato ves byla známa široko v kraji především mezí včelaři, když tu truhlář Habada pro ně vyráběl mezistěny, a dále letním hostům, jimž zdejší lesnatá tichost vyhovovala stejné blaživě jako dobrá kuchyně v hostinci u Emlerů. Černý háj tmavěl borůvkami, malkovská paseka bývala plná maliní a od umělé jeskyňky byl jen skok k rybníku Šetínskému, lesknoucímu se uprostřed lesů, v nichž nepotkáš člověka, nechceš-li. po celou cestu k bělčickému nádraží. Denně sem chodíval Josef Jančar, když kaplanoval v Bělčicích, a v knize "Všední prach" mu věnoval náladovou lyrickou črtu nazvanou "Na hrázi". Na černivské faře byl hostem u faráře Větrovce cestovatel Alois Musil, po prvé o vánocích roku 1954, po druhé o rok později; psal tu nejen své dvě knihy, ale prochodil celé zdejší okolí křížem krážem. Dlouhá léta zde působil pan řídící Martin Ruth, za jehož doby se tu hrávala ochotnická divadla, jimž přírodní zákoutí křikavské Cikánky dávalo překrásnou scenerii, ať už tu byl hrán Tylův "Strakonický dudák" nebo "Jindra", zdramatisovaný román Ivana Klicpery.
Pastvy :: odstavce 2, 9, 11
Na dně babiččiny almary, z které vanula teskná vůně heřmánku a levandulí, někde vespod pod růžencem, modlitbami a hranicí pečlivě vyžehleného prádla, ležely také dvě staré knížky. Jedna v modravých deskách, druhá tištěná švabachem. Jak zapomenout na plachý vybledlý zrak stařenčin pod zamlženými skly brejlí, rozjímavě a zbožně vhroužený za nedělních odpůldní do těch zažloutlých stránek. Výklad evangelií a »Jeskyně starého otce Blažeje« se jmenovaly ony dva svazečky, které se stěhovaly z tolika zapadlých hájoven lnářského panství, až posléze spočinuly v malém domečku na nádvoří bělčické školy, aby tam pokoušely zvídavost vnukovu. K nim patřily i dva barvotisky, představující Mistra Jana Husa s kalichem a Jana Žižku z Trocnova s pozadím hořícího hradu, i kříž ohromných rozměrů, jehož Kristovo tělo prý kdysi na pastvě vyřezal kudlou ze dřeva jeden starý bělčický pasák. Tuto rodinnou památku zdědil babiččin jediný syn, můj zábořský kmotr. Veliký mosazný heligon a kufříček plný not byl zase láskou dědečkovou.
...
A dědek Panýrkouc nebyl jen tak někdo. Kdo by usuzoval o jeho hodnosti jen z neholeného bílého strniště a podšívaných punčoch v dřevácích, panečku, ten by se hodně zmýlil. Dědeček Panýrkouc byl pro kluka autoritou ve všech věcech naprosto nepochybnou a rozhodující. Býval sice jen panským ovčákem — ale neodešel od svých ovcí kdysi sám Giotto? Toto přirovnání nekulhá - i když je vzato až z italské země. Když totiž dědeček v opuštěné hlídačské boudě, sedě na slámě, vyprávěl o holubech na benátském náměstí svatého Marka nebo o mořské bouři, připadal dětskému posluchači jako Bruncvík, s přídě korábu vyhlížející ostrov plný tajemných obyvatel. Patřilo k pasácké služebnosti zahnati »ze škody« dědečkovy zatoulané krávy, doskočiti ke studánce namočit tvrdý chléb, jejž jinak nezmohla dědečkova kolozubá ústa. Nikdo jiný neuměl lépe opéci nad ohníčkem ulovenou bělici, uplésti ze sítin čepici nebo košíček, vyhnati z díry sysla a vyhledati v houští smrček s kořenem jako stvořeným pro rukojeť pasácké hole. Opálená do černá byla žezlem pasáckého důstojenství a nezbytné k ní patřila i kudla z kocelovické pouti. S čím se však nemohl s dědečkem vyrovnati nikdo v celých Bělčicích, byla jeho italština. Uno, due, tre, quatro, cinque — bože, kde jsou dnes ty notýsky, popsané taliánskými slovíčky - Buona sera - avanti! avanti! - toť snad vše, co zbylo po létech v řídkém sítě paměti z tehdejšího slovníku. Ani tehdy toho nebylo mnoho, ale stačilo to, aby se kluk jakž takž dorozuměl s válečnými vystěhovalci z Tyrol, kteří bydleli v chudobinci a pracovali na panských polích. Podivné sladké písně italských zajatců, splývající za teplých večerů s chorálem žab, znějí dodnes v sluchu podivným vábením.
...
Kozina, Žižka a Janošík - to byla jména vyslovovaná s pýchou a nadějí, když někomu odvezli ukryté obilí nebo vyvedli krávu z chléva. Zvláště žižka oživoval v rozhovorech se starým vojákem. Na stráni pastviště byl veliký obdélný kámen s vytlačenou podobou ležícího lidského těla a věrojatně jsme věřili pověsti, že na něm ležel při dobývání bělčické tvrze sám trocnovský vladyka. - Malé pasáčkovo tělíčko na něm vypadalo jako hrášek v lusku - tím mocnější však byla představa o síle a mohutnosti milovaného válečníka. V dobráckých modrých očích hoříval spravedlivý hněv nad lidskou zlobou - který zazníval jako temný zvuk bubnů v pádném dovětku: »Však na pány taky jednou dojde.« Už odešel dávno k věčné armádě můj starý válečník z tohoto bídného světa, který ho nakonec už jenom dopaloval - já ale věřím dodnes, že za nebeskou branou ho přivítal sám pan maršál Radecký, tolikrát s pýchou vzpomínaný a vlastnoručně mu zavěsil na hrdinská prsa zlatou »medálii«. On, Jan Panýrek, pěšák jedenáctého regimentu, si této pocty věru zasloužil za všechna ta nekrvavá vítězství na bělčických pastvách. Marně jsem, dědečku, nedávno hledal Váš hrob, abych Vám řekl, že náš kámen s otiskem žižkova těla kdosi zlý proměnil v praobyčejné kuny k plotu, ale nenalezl jsem jej. Krása vzpomínky však trvá i za hrob.
Hlasy domova :: odstavce 24, 31, 33, 36, 38, 61, 69
Leží tu i náš učedník Frantík, takový tichý chlapec ... umřel na souchotiny. Jako jinovatka na metlicích roztál ti sen o bohatství, krajino moje — a zůstalo jen věno pokory, chudoby a práce. Skrýváš pod zemí staré zlaté couky i díla, bůhví kolikrát přerušovaná a jen květenství jmen obnovuje čas od času kouzelné barvy těch pradávných vzpomínek a tvého jara ... ftekni jen Zlatohlav nebo Zlatá hora, jiskra vyskočí z těch jmen a ty si připadáš náhle jako strážce pokladu, jen klíč a rozsvícená lucerna ti chybí v ruce — ale tma a strach se krčí za zády jako černý hlídací pes. Z které křtitelnice bylo tak mrazivě pokropeno jméno Záhrobí a od které doby se jednomu místu říká V jamkách? Rozpomeň se stará krajino na dobu své mladosti a svěř mi, proč hvožďanský kostel je právě zasvěcení svatoprokopského a k jakému účelu byla pod bělčickým náměstím postavena socha svaté Barbory, ochránkyně havířů? Staré mapy zachovaly zde u Oujezdce dávné označení Barbořiny štoly, já však hledám svědectví jaksi pádnější. Latinská zástavní listina prvního Lucemburka na českém trůně nám prozrazuje, že tento "král cizinec" zastavuje asi v době peněžní tísně bělčické a oujezdecké zlaté doly jihočeskému velmoži Petru z Rožmberka. Tento opatrný hospodář nepůjčil asi peníze na zástavu málo jistou. — Kdo nám však poví o prvních hledačích, po nichž zůstaly jen sejpy a na východním svahu Kněžské hory zarostlý umělý rybníček, němí svědkové dávného rýžování? Prozradí nám víc střepy hliněných hornických kahanů, ukrytých v zasutých chodbách zdejších kutišť a zbytky dubové výdřevy, když dubových lesů už tu dávno, dávno není? Už nikdo asi nesvěřil pergamenové bláně ani plán práce — ani jmen těchto havířů ...
...
Drahý básníku Fráňo šrámku, ani nevíte, jak jste potěšil mé srdce, vyprávěje mi o vlídnosti bělčických sousedů a velmi uznale hovoře o kuchařském umu jejich hospodyň, tak přívětivě a vydatně Vás hostivších švestkovými knedlíky. Vím, že gastronomie není Vaší slabostí — to Jan Neruda věnoval tomuto králi českých knedlíků celý fejeton — ale Vy jste se tiše pousmál při své vojenské vzpomínce. Co jste si asi tenkrát myslil, když odtroubili večerku a na bělčic39 kém náměstí zpívala kašna, (vidíte, za čtyřicet let z ní pili koně vojáků ruských) — a měsíc svítil děvčatům do očí. Snad nám něco prozradí Vaše verše z oné doby:
...
V polovině června prvního roku německé okupace zastavila u bělčické pošty dvě auta. Příbramský profesor Rudolf Kaňkovský přivezl svého přítele ze studií, známého estetika, prof. Jana Mukařovského, který hledal ve zdejším městečku letní byt. S ním přijeli i dva význační spisovatelé, Vladislav Vančura a Ivan Olbracht. Hostu se nezdařilo tehdy nalézti přístřeší pro letní pobývání v Bělčicích, které se líbily i jeho přátelům, ani v Lopatárně, v jejíž tichosti by se mu bývalo jistě dobře pracovalo. Mlčelivý Vančura obhlížel zpod placaté čepice jistě soustředěně zarostlé údolí, jehož trní je sídlem fuhýků, živější Olbracht se však sdílně rozhovořil paní Kaňkovské o svých zážitcích z Podkarpatské Rusi, o jejímž lidu a kraji vydal předtím dvě překrásné knížky "Hory a staletí" a "Golet v údolí". Výprava se prošla zdejšími lesy a odjela potom někam k Blatné.
...
Ani mykologa Jindřicha Kučeru nepotkáme v bělčických lesích, kde studoval své holubinky a doma si citlivě kreslíval všechny druhy hub, které pak otiskoval v předních odborných časopisech. Celá generace žáků vzpomíná jeho učitelského působení, zasahující tolika směry, široké obzory skutečného vzdělance, vědoucího a skromného, mohli obdivit jen ti nejbližší a nejzasvěcenější; svým vědeckým dílem si získal respekt i za hranicemi.
...
Na závěšínské hrázi stojí dosud planá hrušeň se svatým obrázkem v malé zasklené skřínce. Tudy chodíval s tatínkem na posvícení k strýci mlynáři vlasatý chlapec z Mirotic, Mikoláš Aleš. Při jedné z návštěv, která se nezvykle prodloužila, cupitával se zdejšími dětmi kolem starého panského ovčína do bělčické školy. Pamatuje jej i prastarý jilm a topolová alej u mlýna Lopatárny, kde na okolních holých vrších vídával stádo ovec, které se tu tehdy hojně pásávaly. Snad také zaběhl s chlapci do hustých olšin kolem závěšínského potoka, kde jsou podnes patrný sejpy po ryžovnících zlata a na lesní louce pod vrchem Bejcinou bývalo pravidelně dočasné tábořiště cikánů. Každého jara můžeme tam trhati žluté petrklíče, ale tlukot slavičí, kdysi tak hojný; už tam dnes do měsíčních nocí nezaznívá. Neslyšel jej později ani Jaroslav Durych na svých procházkách, přemýšleje zde o svých "Služebnících neužitečných*:. Mikuláš Aleš nezapomněl ani v mužném věku na tuto končinu dětských okouzlení; pro svou "alšovskou" kroniku opatřil si všechny listiny, týkající se příbuzenstva usedlého v kraji — a pečlivě si je opsal. Jedna z jeho tet byla vdána v mlýně černivském. I tam se vypravil s bratry za studentských let na hrádek Křikavu, kam ještě tehdy neputovávala z daleka široka celá procesí včelařů pro mezistěny, jejichž výrobou dnes tato malá osada právem proslula. Možná, že ze Závěšína zaměřil i k tetě blatenské. To by musel jíti kolem bezdědovického mlýna, odkud pocházela jeho prabába, i kolem dvora, kde už tenkráte stávala ve výklenku mohutná barokní statue svatého Václava, dodnes pietně kvítím ozdobovaná.
...
Jindy zase zpíval na balkoně nad vodou tenorista Pácal svou vlastní, tehdy velmi oblíbenou píseň o rudých růžích, žádanou potleskem o nové a nové opakování, zatím co jej Zelenka-Lerando vystřídával hrou na harfu a mladý flétista Augustin Pfeifer z blízkých Bělčic zkoušel zde na posluchačích první působivost svého umění před chystaným koncertním turné americkým.
...
Nejsi jen městem zahradníků, moje Blatná, kterou dřív posměšně nazývali městem ševcovským, jakoby právě v tomto označení musila býti příhana — a jakoby o každém, kdo trochu víc pospíchá, muselo býti tvrzeno, že má blatenskou krev. Nechť tě usmíří jiné zjištění, že o tomto tvém cechu, dříve proslulém, psal Mikuláš Aleš v zamilovaném dopisu své Maryně, že zvěčnil jejich stánek v kresbě mirotického jarmarku — a že v kapitole o ševcích věnuje Blatenským roztomilou poznámku i Jan Neruda. Rozepsal se i o kasejovickém petroleji a jeho směšnotragické historii a kdyby byl znal povídání o bělčických hodinách, jistě by si je rovněž neodpustil. Byla to už taková nátura posmčvačná, ale nic ve zlém.