• 
• 
• 
• 

Javorník

Javorník (Šumava) na Wikipedii

Reference

• Hlasy domova :: odstavec 197

  Skromná krása městečka je převážena přírodní líbezností jeho okolí. Zpod lípy u lesa Kamenice obhlédneme celý širý obzor šumavských pásem, vlnu za vlnou, od Prenetu za Javorník, od Libína k Riesenschlossu u Kašperských Hor, Kleť i Helfenburk. Za dnů vyjasněných zahlédneme i Kohoutí hory u Trhových Svinů s hraničním pásmem hor Novohradských. Na straně opačné se prostírá režná a blankytná krása blatenské kotliny a za ní indigové lesy Brd od Třemšína až k Toku.

• Kašperské Hory :: odstavec 31

  Kreslil jsem ši pozorně osamělou lípu u Vogelsangu s pozadím Kašperka, zamlženým Ždánovem, strmým obrysem Sedla a táhlým Javorníkem s rozhlednou, ale jak dokázat, aby se mi podařilo zachytit včelí zpěv, odfrkování koní před sekáčovou sekačkou a pospíchavý zpěv Bílého potoka? Na pastvině se rozvlnilo stádo ovec, nad horskou chrpou vzlétli bělásci, z nichž jeden, na zeleném ovesném poli, se před mýma očima proměnil v hrachový květ. Pramínky utíkají na vymleté cestě do údolí mezi osikami a lískami a už stoupáme na kraji lesa k Císařskému dvoru. Čisté pramínky pospíchají hlubokými kolejemi rozjezděné cesty, na vysoké mezi seče sekáč seno a jeho silueta vystupuje z krajiny, jako by ji sem umístil malíř Richard Lauda; v údolině pod olší rezaví auto, opuštěné německými vojáky v květnových dnech pětačtyřicátého roku. Matné slunce stříbřitě prosvítá z oparu nad zamyšlenými lesy, po deštích hnědne na lukách rozhozené seno, cvrliká cvrček. Na krajním stavení obdivujeme vyřezávané sloupky na otevřené pavláčce a vcházíme do osady, kde už zase cítíme tep života. Zaštěká pes, husy kejhají a chasník v chlévě podestýlá kravám, žena vyváží hnůj a z přírodního vodovodu crčí pramínek čisťounké vody. Pověšené kosy a hrábě připomínají čas senosečí, zvonička na dvorském stavení zase večerní klekání. Ještě cesta přes jeden kopec a otevře se pohled k Rejštejnu se stříbřitou stuhou Losenice i pohled ke Kašperským Horám, zavrcholený hradní siluetou. Dole je Amaliino údolí se zbytky starých šachet, do nichž si umístila lidová fantasie zástupy permoníčků, kteří mohou člověka obdarovat nebo způsobit mu mnohé trampoty. Rád bych měl potvrzenu zkazku, která do jedné této šachtice umístila Webrovo komponování jeho Čarostřelce. Nevypátral jsem o něm nic zřetelného, jen tuto kradmou, ztrácející se stopu...

• Do šumavského Podlesí :: odstavce 26, 28

  Začiřikání koroptví z bramborových brázd a zaječí panáčkování na polní mezi neodvedlo mou mysl od jednoho příběhu, který mi vyprávěl náhodný sekáč u prostého, železného křížku, stojícího u svažité cesty mezi Milivicemi a Volyní. Nebyl tu postaven bez záměru. Dva sousedé z Milivic, Vladyka a Bízek, vraceli se za pozdní noci domů z Volyně. Měli mezi sebou starou rozepři o vodu, kterou jeden druhému odvedl z louky. Slovní půtka skončila nepředvídaně: rozkacený Vladyka vztáhl na Bízka ruku vražednickou tak surově, až přepadený vydechl duši. Nebylo svědků této vraždy, ale vraha hryzlo svědomí a šel se ze svého hrůzného činu vyzpovídat do Jinína. Duchovní odepřel rozhřešení. Kajícník se odebral do Hoštic, ale tam zase nenalezl kněze. V zoufalství sám vztáhl na sebe ruku, vyzradiv ještě svůj hřích. Zakopali ho na mrchovišti, v neposvěcené zemi. Jeho matka, která se prý vyznala v kouzlech, chtěla ho v nocí vykopat a jeho mrtvé tělo přenést na hřbitov. Nemohla vsak odvalit kameny, které byly těžší než nebožtíkova vina, a musila s nepořízenou odejít. Na místě vraždy byl pro paměť budoucím postaven železný kříž. Než mi průvodce dovyprávěl příběh, stmívalo se hustě, dole ve Volyni vyskočila první světélka a táhlá vlna Javorníku vábila mou vzpomínku do krajiny jiné.

  ...

  Jsme v jejich krajině - ale nemysleme hned na komediantské vozy nebo vrávoravou ženštinu na silnici. Bůh chraň! Stacháčtí světáci jsou lid zcela pořádný a pracovitý - a jeho krásné městečko pod Javorníkem svítí, voní čistotou i ve všední den jako nejlépe uklizená nedělní domácnost. Musili byste projiti hezký kousek světa, abyste zhlédli tak úpravné dvorky, stavenicka jako klícky a v nich lidi svérázné, na jejichž poctivost můžete vzít jed. V zimě se domluvíte všemi evropskými jazyky, ale jakmile povolí mráz a oschnou cesty, schystají si muži zednické lžíce a vodováhu - vyleští trumpety, sbalí modračky do kufříků a sbohem, domove! Rozloučí se u malé kapličky s baňatou vížkou, a až se všichni Stacháci sejdou domů, nastane prý soudný den. Tolik jích ve světě běhá. Znáte přece tátu Karase z cirkusáckého románu Bassova a jeho světoběžnou pouť? Je jistě z této končiny a ve Staších dobře znají život v manéži a lidi z maringotek.

• Prácheň :: odstavce 14, 26

  Obzírám jižní horizont kraje, uzavřený Boubínem a Bobíkem, od nichž pokračuje k západu táhlá linie, přerušená siluetou ohromné lípy a tušenými střechami. To je Maleč. Ves mezi lesy je Zuklín, a mírně zdvižený horský oblouk s prstem rozhledny neklamně udává Javorník, nejvyšší horu v bývalém protektorátu. Má pozornost se soustředuje ke krajině, uzavřené mezi horou Ždánovem a hradištěm Sedlem, k domovu "světáků".

  ...

  Kníže Lamberk, pán na Žihobcích a Žichovicích, majitel Javorníku, dal sem přenésti všechny náhrobní kameny svých předků z jejich štýrské vlasti. Tímto aktem piety si vysvětlíme alpskou gotiku v kostelíku českém - jsou však jiné souvislosti, jež je nutno vědět.

• Prácheň :: odstavec 11

  Nezamyslický kostelík zmate napoprvé svými různorodými epitafy, jejichž provenience sahá až do oblasti alpské, a nestačí ani smuteční parte kněžny Lamberkové u velkého svícnu, abys vše tady pochopil. Kníže Lamberk, pán na Žihobcích a Žichovicích, majitel Javorníku, dal sem přenésti všechny náhrobní kameny svých předků z jejich štýrské vlasti — Tímto aktem piety si vysvětlíme alpskou gotiku v kostelíku českém — jsou však jiné souvislosti, které je nutno znáti.