Kleť

Kleť na Wikipedii

Reference

Hlasy domova :: odstavec 197
Skromná krása městečka je převážena přírodní líbezností jeho okolí. Zpod lípy u lesa Kamenice obhlédneme celý širý obzor šumavských pásem, vlnu za vlnou, od Prenetu za Javorník, od Libína k Riesenschlossu u Kašperských Hor, Kleť i Helfenburk. Za dnů vyjasněných zahlédneme i Kohoutí hory u Trhových Svinů s hraničním pásmem hor Novohradských. Na straně opačné se prostírá režná a blankytná krása blatenské kotliny a za ní indigové lesy Brd od Třemšína až k Toku.
Na Vodňansku :: odstavec 45
Není to daleko z Klusu. Za tratí zahlédneme na modrém pozadí nebes bělat se nad zelenou vlnou polí bílou, štíhlou věž kostela v Záblatíčku jako pastýře nad stádečkem střech. Vzpomínám na svítivost jednoho Ullrychova akvarelu, do něhož vbásnil své pohnutí, když se tu jednou zastavil na potulce uprostřed léta. Odtud zahlédneme radomilický dvůr a v zeleni luk baštu, kde jsme jednou byli s malířem Václavem Štětkou hoštěni velmi hodnými lidmi. Jižní obzor uzavírá táhlá křivka Kleti jako pozdravení krajiny budějovické. Směrem severním dojdeme k Bílé Hůrce, kde nad rozlehlým rybníkem se zdvíhá zvonice, tvoříc dominantu překrásné krajině, malíři dosud neobjevené.
K metropoli kraje :: odstavce 14, 46, 80, 89, 124, 126, 136, 173, 177
Ještě pozdravme třešňové aleje, Stříbrný vrch nad Novým Dvorem, nad Vodicí Vysokou Bětu, Buglatu nad Újezdem i Fudžijamu kraje - táhlou, modravou Kleť.
...
Překrásný kout svítá je kolem Opatovic: k severu zámek Hluboká, vlevo od něho k Bavorovicům dubová stromořadí, vpravo táhne se od Zámosti k Hrdijcům hosínská stráň, nahoře Hosín, barokní kostelík s plechovou lesklou střechou, stráň porostlá lesem borovým a březovým, uprostřed s velkým sadem třešňovým, takže se za květu skvěla bělostí. K jihovýchodu pahorky, táhnoucí se od Rudolfova k Doubravicím, k jihu budějovické věže, dál vpravo stráni u Včelné. Dále vzadu modré hory u Věžovaté Pláni, potom v údolí Zlaté Koruny začíná se zvedat pozvolna hora Kleť, před ni jako kulisa hora Kluk. A z hosinskě stráni vidět celé pásmo šumavských hor od Kleti přes Chlum, Libín, Boubín. Vpravo od Boubina patero kulis horských, lim dále tím vyšších a modřejších, a vzadu vidět vrcholky vzdálených hor nikde u Hor Kašperských. K severozápadu nejkrásnější pohled přes zrcadla Munického rybníka, Bezdrve, Vojtíšky, k Hlodalkám nad Netolicemi. Ještí rozsáhlejší pohled jest od vrcholku hosinského návrši a celkový pohled je zvlášť pěkný z Hůrky nad Municemi. V blízkosti Opatovic rozsáhlé louky kolem řeky, nad lukami krouží úpěnlivě plačící čejky. Za letního žáru tetelí se a vlní se vzduch nad zemí.
...
To už byla zřízena koňská dráha, první na evropské pevnině, o níž se zmiňuje i Mácha jako o "železné silnici", a naše myšlenky provázejí po ní novinářského "delikventa" až do "alpejské krajiny", jejíž ledovce můžeme ostatně zřítí za jasných dnů z granulitového vrcholu Kleti.
...
V zeleném dřímavém tichu staroměstského hřbitova zpívají kosi nad překocenými empírovými vázami a hlavy kamenných andělíčků přerůstá tráva. Břečťan se pne po kmenech starých jasanů, javorů a habrů, zatímco větve kvetoucích lip, rozeznívané včelí melodií, prosívají čerstvě ražené dukáty slunečního světla. Neslyšně propadnou na zarostlé pěšinky, pro-měníce se ve vlaštovičník a třezalku. Jen voňte, barvínky, zvonky a mydlice zpod litých a tepaných železných křížů, jejichž nápisy jsou už dnes k nepřečtení! Tolikerá symbolika připomíná našemu srdci dávné kouzlo památníků a štambuchů našich prababiček, kdy se nosívaly krinolíny a kdy ctitelé psávali tanečnicím cituplné verše na vějíře. Medailon s rozžatou vztyčenou pochodní vedle fakule sklopené a zhaslé splétá manželský věneček věrnosti s druhým medailonkem, na němž zříme kvetoucí mák a u něho makovici dolů obrácenou - symbol spánku. Tehdy sem přijíždívaly kočáry, když kameník tesal ze žuly náhrobek podoby rakve a zasazoval do ní litinový kříž. Neplašte mi kvočnu s kuřátky, krotce pobíhající kolem tohoto známem dávných časů, vždyť i jiné rameno kříže zarostlo do kmene jasanového a temně zelená věž vysokých jasanů se vrší slávou života nad celým tím zanikajícím světem. Nezabráníme úplnému rozpadnutí ani honosných zděných hrobek německých důstojnických a úřednických rodin, ani patriciátu, který i tady ukazuje svou mohovitost. Podívejme se raději průrvou probourané zdi ven do života, kde svítí slunce, kde zní dívčí smích z pokosených luk a do vůně sena zpívá skřivánek. V zjasněném modru uzříte táhlý hřeben Kleti i Kluku a nad stříbrnou chvějivou mlhou rybníka Dehtáře vystupuje hřbet vrážský s celou úžasnou nádherou letního rána.
...
V údolí mezi mohutnou, táhlou Kletí a Klukem rozložila se kolem dvou věží Křemže, městečko s nízkými domky na náměstí, jemuž dominuje kostel svatého Michaela archanděla, přestavěným vnějškem celkem nezajímavý, ale gotický interiér překvapí křížovou klenbou, sanktuariem, sedilií i sličným portálkem do sakristie. Oltářní obraz je dílem oblíbeného portrétisty Rudolfa Váchy, rodáka z Hluboké, který jej maloval na objednávku knížete Schwarzenberka. Zbytky valů na Hradišti připomínají bývalou tvrz Smilů z Křemže. Jeden člen tohoto rodu, Jan Smilek z Křemže, byl smělým husitským válečníkem, který byl v stálých půtkách s krumlovským pánem, pověstným Oldřichem z Rožmberka. Stal se po Mikuláši z Pístného vlastníkem hradu Husy u Blanice a odtud i z blízkého Zablátí neustále válčil s mocným Rožmberkem, kterému nakonec prodal rodové zboží křemžské. Byl však zajat a chován v rožmberském vězení několik let. Když města žádala za jeho propuštění, slíbil jim Rožmberk vyhovět pod tvrdými podmínkami. Smil musil dát úpis, jímž se za sebe, rodinu i dědice zavazuje postoupit mu všechno své zboží, a dále musil slíbit, že se nebude mstít. Když splnil všechny podmínky a dal Rožmberkovi čtyři zápisní listy na hrad Hus, Volary, Prachatice a vesnice zlatokorunské, Oldřich jej z vězení nepropustil, naopak, nechal jej v něm umořit. Tak se stal válečnický bouřlivák jednou z mnoha obětí Oldřichovy licoměrnosti.
...
Tam, kde pod Kletí tvoří Vltava hluboký ohyb, vlní se na ostrohu mezi lískovím, břízami a mohutnými lípami dvojí pás kamenných valů hradiště třísovského, důležitého to keltského opida a zároveň důmyslně opevněného střediska řemeslné výroby i tržiště, navštěvovaného počátkem našeho letopočtu lidem z dalekého okolí.
...
Vykročili jsme stinnou dubovou alejí na hráz rybníka Velkého, jehož dřevěná vazba se zábradlím působila opravdu zvláštním dojmem. Na kolika hrázích jsem už postál, kolik rybníků nakreslil, ale s tímto druhem vypouštěcího zařízení jsem se setkal poprvé. I rybníky Černá a Březovec s hustým porostem žabníků měly stejnou vazbu, další Blatec se bělal peřím kachen z místní kachní farmy, mezi vysokým rákosím žloutly květy pryskyřníku velkého, řada vysokých vlašských topolů přetínala jižní obzor se stříbřitou siluetou Kleti, vánek byl přioděn sladkou vůní bílého jetele a rozezníván bručivým zpěvem čmeláků. U cesty rozkvétaly hrachory a starčky, na hrázích se světlo zamodralo čekankovým květem a vysoké nebe strmělo nad rovinou, jejíž dominantu tvořila sedlová střecha kostelní věže v Nákří. Kromě kamenné gotické křtitelnice a epitafu z 16. století jsme viděli v této vsi hezké štíty u Komzáků a Mikolášů na neupravené návsi s hospodářskými stroji pod stromy, a na samém konci vsi hezký ohrazený parčík s pomníkem padlých, nad nímž voněly lípy a zvučely jako varhany včelím zpěvem.
...
Proti toku Vltavy dojdeme k táhlému ostrohu, odkud se nad řekou zdvíhá k východu Třebonínská hora a západní obzor uzavírá zdvižená, zalesněná vlna Kleti s věžičkou rozhledny na vrcholu. V říčním údolí založil český král Přemysl Otakar II. po vítězství nad Uhry u Kressenbrunnu nový klášter, který bohatě obvěnil a povolal do něho cisterciáky, aby kolonizovali tento odlehlý kraj i aby uprostřed držav Vítkovců měl oporu své panovnické moci. Zřízenému klášteru věnoval kromě světského bohatství jeden trn z Kristovy trnové koruny, dar to francouzského krále, a podle tohoto daru dostal klášter jméno Svatá Koruna, později přezvaný na Zlatou Korunu - Aurea corona. Lesnatá tichost a blízkost řeky s možností rybolovu dobře vyhovovala otcům cisterciákům, jejichž jídelní lístek obsahoval většinu krmě připravované z ryb, jak jim předpisovala řádová regule. Ještě tu mniši valně nezdomácněli, když došlo ke královské katastrofě na Moravském poli, a začaté stavební dílo bylo napadeno soldateskou, prameny neudávají, zda habsburskou nebo vítkovickou, a ještě nedostavěné proměněno v sutiny a spáleniště. Během století čtrnáctého nastala zde nová stavební činnost a zboží zlatokorunského kláštera se stalo jedním z největších panství jižních Čech. Tento lesk klášterního života měl i své stíny, v přílišných nárocích mnichů na robotu, berně a desátky poddaného lidu, který využil první příležitosti, aby napadl klášter, jenž zanedlouho byl navštíven znovu ničivou rukou bojovníků husitských, zapálen a vybit. Dlouho stály očazené zdi pod zřícenými klenbami a gotická nádhera se tu v původní sličnosti už neobjevila nikdy. Oldřich z Rožmberka, využiv válečných zmatků, uchvátil klášterní latifundie pro vlastní obohacení a neměl nijakého zájmu, aby se přemyslovský klášter zvedl k bývalé slávě. Až s postupující protireformací se ujal rozbořeného kláštera nový řád, který postupně zrenovoval jak chrám, tak ostatní budovy. Rakouský kupec Eggenberk, povýšený do panského stavu za finanční a hospodářskou podporu císařské moci proti české evangelické šlechtě, dostal od něho bývalé panství zlato-korunské a stal se s ostatní protičeskou šlechtou příznivcem kláštera. Po zrušení cisterciáckého řádu stává se Zlatá Koruna majetkem Jana Schwarzenberka. Ambity, konvent, cely i tři chrámy přestaly být centrem zbožnosti: pronajal si je čiperný podnikavec a přeměnil je v objekt fabriční. Z kláštera se stala nejdříve továrna na kartouny, pak prádelna a nakonec slévárna. Refektář i křížová chodba otřásaly se duněním strojů, krásné rokokové fresky očazoval kouř a v kostele svaté Markéty se vyráběly sirky. Tato katastrofa krásy pokračovala tak dlouho, až i továrna musila být zrušena a provedeny nej nutnější záchranné práce. Důkladné renovace se dočkala tato vzácná architektonická památka až v roce 1939, kdy po několikaleté práci zaskvěla se krása starého kláštera v podobě, jež je poznamenána rokokem z údobí posledního opata Bylanského, rodáka z Prachatic.
...
Z obrazu sestoupilas, cudně zapýřená, s děťátkem na loktech, a kráčelas pod růžovými květy jabloní, tolik podobná svou zjihlou ostýchavostí všem mladým maminkám tohoto kraje. Oděl tě chvějivý modrojas Kleti, když stanulas pod skálou v obláčku kvetoucího hlohu, a já tolik záviděl včelám jejich čistý alt, jimiž tě tak samozřejmě oslovovaly, ó Něžná! Všechny rozkvetlé bezy nesly Jezulátku krupičnou kaši, a když plenu upustilas, zvedlo ji z bláta tolik, tolik bělásků. Už vím, proč je na jaře v této krajině tolik rezekvítku. To se na ni usmálo boží dítě a meze se radují z dvojího navštívení.
Krajina mýtu :: odstavce 46, 48
Z Ostrolovského Újezda jsme se vypravili údolím Stropnickým k mohylným polím v lese Štěpánce, kde v mechatých stínech pod smrkovými větvemi sáhla na nás melancholie svou chladnou rukou. U řeky stála chata na chatě, dětský hlahol a ženské povídám bylo slyšet na každém kroku, slup v náhonu u Zelízkova mlýna vystřídala strmá stráň, plná písečných zmijí, a dál vedla lesní cesta do kopce až ke Komařicům. Ve větvích modřínu na kraji lesa si myslivci zřídili posed na čekání, na louce obracela seno těhotná žena a dálku uzavírala táhlá, modravá vlna Kleti.
...
Na pokraji lesa za Komařicemi jsem spatřil zvláštní druh javorů, srna vyběhla z ovsa, a na západní obzor vystoupila silueta střížovského kostela s pozadím Kleti, na jihu se zvedla Todeňská hora se Strádovem a Sedlem, východněji bylo vidět horu Kohout, Novohradské hory a borovanský kostel.
Poutní místo :: odstavec 60
Už do temně modré tmy zapadla i Kleť, k níž jsme z Krasejovky chodili vyhlížet zlatou nádheru zapadajícího slunce nad bukovými lesy, nevidět ani Pláni Věžovatou na kaplické straně, pod níž je jabloňový kraj, a u Omlenice osamělé hrazené statky s věžičkami, jejichž architektura není česká, ale naše jsou překrásná jména, jako Rožmitál, Suchdol a Pšenice.
Sluneční poutník :: odstavec 42
A tvá pouť, poutníče z našeho času, která od Českého lesa směřuje ke Kleti, dostala zde své předznamenání. Bude často vzrušována spletí lidských osudů a křižovatek, z mnohých stop bude vítr zviřovat prach minulosti a poupata nápovědí rozkvetou v plný květ jen někde a někdy. Melancholie, tvá mlčelivá průvodkyně, tě pozastaví na mnoha místech této pouti a zůstane ti po celé cestě věrnou společnicí.