-
Rošice ::
odstavce
24-25, 34
Za napoleonských válek se dostal majitel čekanického panství, jezdecký rytmistr rakouské armády Alois svobodný pán Helversen, za ustupujícími Francouzi od Lipska až do francouzské země. Ve vojště nalezl svého krajana z Bratronic, prostého vojáka, s nímž uzavřel důvěrné přátelství. Nevíme už, bylo-li to stálé válečné nebezpečí či opravdu těsné pouto krajanské, co porušilo společenské rozdíly, tehdy jistě ostře vyhrocené, a zároveň sblížilo důstojníka s vojínem. Rytmistrovi se to vyplatilo. Jednou zaútočila rakouská jízda velmi prudce: koně se rozcválali, blýskly palaše, boj začíná a najednou marně shání bratronický vojáček svého příznivce v ryku bitvy. Obrátí koně, rozjíždí se zpátky a nalézá svého krajana ležícího v trávě, s dlaní na oku. Nedbaje střel, vysazuje ho k sobě do sedla a ujíždí s ním rovnou na obvaziště. Byl nejvyšší čas. Francouzi se vzpamatovali, zaútočili, a rakouští jezdci se obracejí na útěk. Kopyta francouzských koní bijí o zem a rozdupávají rakouské raněné k smrti. Zatím bylo čekanickému pánu ošetřováno na obvazišti zraněné oko. V úzkosti z možné ztráty zraku učinil slib, že po uzdravení jistojistotně dá postavit na svém panství kapličku. Slib byl splněn. Ještě v Paříži dal namalovat obraz kojící Panny Marie a do rámu vyřezati podobu oka na památku, že jedno oko přece jen v bitvě ztratil. Kaplička byla vysvěcena roku 1815 a od té doby se každoročně v první červencovou neděli konala u ní pouť, která se později rozšiřovala i na ostatní neděle do konce měsíce...
Pražský student jistě se zájmem pozoroval pouťový rej, který se pestře rozvířil v samé blízkosti tetinčiny myslivny, jindy tak tiché. Byl to ještě živý projev lidového baroka. Zámecké čekanické služebnictvo mělo na starosti úpravu kapličky a jejího okolí. Děvčata uvila věnce, ozdobila jimi rám obrazu, vybílila zdi, zametla prostranství. Čekaničtí šenkýři přivezli objemné sudy a kramáři i pernikáři začali se stavbou plátěných bud. Na lesní cestě stříhali ušima vypřažení koně, ruce se míhaly a děti z hájovny, myslivny i blízké vsi pokukovaly zvědavě na tuto každoroční podívanou. V neděli přicházelo procesí z jednotlivých kolatur, z Blatné i ze Sedlice, ze Záboří a z Kadova a dále z vesnic od strakonické strany, od Mečichova a Hlupína, z Nahošína i Doubravice. Ta bývala zvlášť bohatě naparáděná. Kněžské kvadrátky se střídaly se svítivou bělí nažehlených družiček, které nesly vyzdobené "trůny" se sochami světic; za nimi šly větší družičky se sochou Panny Marie, svátečně oblečenou do blankytného nebo růžového pláště, a v týchž barvách byly i stuhy, vedoucí z dlaní děvčátek k nosítkům trůnu. Vdané ženy, černě oděné, s bílými šátky na hlavách, nosívaly sochu svaté Anny, nad hlavami vlály v slunci červené poutní korouhve ověnčené polním kvítím, zněl hlas předříkávačů i táhlý poutnický zpěv. Kolem druhé hodiny odpolední se řadila procesí v ustáleném pořádku. V čele šli hoši s korouhvemi, za nimi školní děti, dále družičky a ženy nesoucí trůny, kněží, zpěváci a nakonec ostatní poutníci. O třetí hodině byla vykonána obvyklá pobožnost, zazněly loretánské litanie, skončilo požehnání. Nyní se pomíchaly děti s dospělými, vítali se příbuzní a známí, nastala zábava i odpočinek. Děti utrácely v krámcích nastřádané peníze za mejdlíčka a cukrové "špalky", které v ústech dlouho držely svou sladkost, mládenci kupovali děvčatům perníková srdce, ženy obrázky do modlitebních knížek a dárky pro známé, kteří musili z nějakých důvodů zůstat doma. Hospodáři a chasníci se tlačili k pípám šenkýřů, babičky a hospodyně odběhly ještě s lahvičkami k studánce pro léčivou vodu. Když večerní slunce dloužilo stíny stromů, začaly se rozjíždět bryčky, nastalo loučení přátel a prořidlé řady poutníků se připravovaly k návratu do svých domovů. Mnohá dvojice se už k procesí nepřipojila a radši zabloudila do zšeřelých alejí krásných Rošických lesů.
...
Už nejezdí panský kočár z Blatné do rušných Čekanic ani z Bratronic do blatenského zámku, nezaznívá troubení postilionovy trubky na cestě mezi Blatnou a Březnicí, nezašelestí hedvábná krinolina Rošické paní lesní a studentská čamara se už také dávno nenosí.
-
Hlasy domova ::
odstavec
108
Alšovu studentskému mládí v Písku patří i čekanický rodák, universitní profesor Dr Josef Velenovský, botanik světového jména a významu. Byl čestným členem mnoha domácích i cizích učených společností a uveřejnil veliký počet vědeckých děl z různých oborů botaniky. Dožil se věku 91 let, vychoval na universitě mnoho význačných žáků a ještě v roce 1947, když mu bylo 89 let, připravil do tisku své poslední dílo Novitates Mycologicae Novissimae, v němž popsal mnoho nových druhů hub. Byl rázovitou osobností i v jiných kulturních oblastech a jeho zásluhy byly zhodnoceny odbornou vědeckou kritikou.
-
Krajina alšovská ::
odstavec
41
Záslužnou práci vlastivědnou koná zde kulturní pracovník František Krhoun, rodák čekanický, jehož články a studie, uveřejňované ve vodňanském sborníku Zlatá stezka, přinesly mnoho objevů, znalecky zpracovaných s velikou láskou a zaměřených jednak k Protivínu, jednak k rodnému Prácheňsku. Milovníci písně Už se ten Tálínský rybník nahání mu vděčně poděkují za péči, s kterou poctivě a nadšeně vysledoval autory této písně a jejich osudy.
Čekanice
