Hlasy domova ::
odstavec
182
Nafialovělé květy lupiny kvetou po obou stranách silniční serpentiny, tak nebezpečné automobilistům i cyklistům, a z nedalekého žulového lomu zaznívá tlukot kamenických kladívek i občasná střelba. Náhle se rozsvítí v sosnách, les vystřídává malinký rybníček, zarostlý šípatkami a žabníkem, zelenou clonou okřehku proplouvají potápky a do teplého večera zní táhlý žabí žalm. Kraj se rozvírá na blatenskou stranu a silnice nás zastaví na skaličanské návsi. Je překrásná. Obdivuji cit venkovských zedníků, který se tu projevil v radostné vynalézavosti jak terénního řešení jednotlivých statků a chalup, tak v ušlechtilé členitosti proporcí a fasád, které se neopakují, a přece v nich nalézáme jednotící styl. Všude je uplatněna rovnováha mezi vkusem a účelností. Je to projev lidové duše, který nás podmaňuje svou čistotou i líbezností. Všechno má svou míru a neomylný cit, typicky český. Opravdu nezvyklá jména si tu vymyslili pro rybníky. Pejcha a Závist, proč zrovna jména dvou hlavních hříchů? Pejcha je rybníček docela skromný a Závist mu nemá věru co závidět. Na jeho hrázi pradlena máchá prádlo, na břehu se prochází čáp, krávy se pasou na pastvině a pasáčci se šplouchají na kraji v mělké, teplé vodě. Babička veze na ručním vozíku jetel a cestář si sedl vedle kolce, odpočívaje po celodenní práci. Na první pobled poznáte silnici, kterou má na starosti cestář vahlovický; je udržována s dojímavou pečlivostí. Věru, přivětivý domov skromných a pracovitých lidí.
Závist
