Hlasy domova ::
odstavce
23, 58
Rosa tiše padá, na palouku hlasitě syčí kosa, vychází večernice, od bříz zazvonil dívčí smích — ale
tobě náhle klíží oči prach popelu mrtvých ...
Krajino rodná, odhozený oříšku Popelčin, mnohá
překvapení máš ještě schystána pro mé nedočkavé
srdce — ale věř, neslušel by ti jiný šat, než právě
tento režný. Jinému by byl směšný střelec v dřevácích
a kalmuku, vážně kráčející s dýmkou brambořištěm
jako tetřev na borovici, mne však neruší. Patří do této
krajiny, jako nad úvoz stín plané hrušně, v němž tak
dobře se svačívá v čase žňovém hospodáři i chase.
Každá honosnost tu jaksi pobuřuje ... Jako třeba
onen neúměrný žulový pomník, který daly na tomto
malém hřbitůvku postaviti rodičům děti z Ameriky. Já
vím, já vím ... ale i dík má býti u nás vyjádřen spíš
kradí a náznakem — a pak — není třeba příliš vysvětlovati, kdo a proč jezdíval odtud za "velikou
loužk. Víc upřímné zbožnosti a vděku vyzařovalo
z přivřených očí mladé maminky, jež se tu tiše
modlila nad rozkvetlým hrobem. Odběhla zřejmě od
práce — a já cítil stud i provinění, že jí přece jen, byť
nechtě, překážím svou přítomností. Jsou chvíle, kdy
chce být člověk sám, docela sám ...
...
Mladý malíř nemohl si věru stěžovati na nudu časové prázdně, měl v okolí mnohý motiv, lákající svou
zvláštní náladou, jíž hověla citová křehkost jeho pokolení —- a zámek sám, kol dokola obklopený stromovím
a vodou, byl schopen vyvolati na citlivé sítnici mnohou
barevnou dumku. (Vždyť i Václav Jansa dojížděl sem
ze Lhotky mnohokrát malovati rozsochatou borovici
ve starém parku, která mu učarovala.) Rozměrná
kresba zámeckého nokturna je pádným svědectvím
tehdejších malířových zálib i zajímavým dobovým dokumentem. Maloval jej Viktor Stretti s více stran,
i návsi okolních osad, ale jeden z jeho ranných leptů,
představující rybolov na Blatensku, krásný svou komposiční soustředěností a postižením mlhavé atmosféry
pozdního podzimu, je podnes chloubou i hodně náročné grafické sbírky.