Hlasy domova ::
odstavce
14, 31, 33, 178
Dva hlasy ho sváděly neodolatelně, myslivost a malování, a přely se v něm neustále o prvenství. Stýská si melancholicky, že myslivosti zde málo užil. A malba? Nákres vrat k oboře, mapa, obrázek hmyzu pečlivě nakreslený podle přírody, malba jeviště pro ochotnické představení nebo kaligrafický vinš baronce Lilgenauové, to byla objednaná themata, jistě málo schopná vyplniti tolik horoucích tužeb mladíka posedlého čaromocí barev. Jak vítal živelnou katastrofu povodně, která mu konečně poskytla motiv ve zbořené tchorovické sádce, jejíž obrázek snad dodnes visí na stěně lesní kanceláře. V úřednických domácnostech měli mnohou památku na tohoto malíře, který býval i častým návštěvníkem klášterním. V refektáři přemaloval obraz, představující strohé a trochu popisně suché panorama lnářské, "do večerní nálady", jak nikdy neopominul podotknouti stařičký pan farář. Ptám se hajného.
...
Toto čtyřverší Františka Hrbka nevyvolává jen letní thorovickou krajinu, ale i tvář básníka, jednou toužebně zpívajícího o kraji rodu, častěji se však zpovídajícího z rozporu svého městského života a vzpomínavou melancholií přivolávajiciho tklivou krásu vlastního dětství. Ve sbírkách "Šalvěj", "Cesta domů", "Otevřené okno" i "Oblaka nad krajinami" nalezneme zvláštní drsnatou chuť i vybledlé barvy tohoto kraje, do nichž odíval svou tesknici i touhu návratů. Nebyla mu souzena dlouhá cesta životní ani básnická, ale pro několik čistých básní, ražených z poctivého a ryzího kovu, zaslouží si naší upřímné vzpomínky.
...
Před lety sem pravidelně docházíval z Příbrami se svým přítelem, soudcem Josefem Ševcem, jiný malíř, žák Mařákův, Jaroslav Panuška. Nevím, co ho očarovalo víc, zda stará tvrz proměněná v špejchar, či hladiny rybničné, nebo stará "radikovaná" hospoda u Kellerů, kde příbramský sudí objevil v rozhovoru s hostinským, že on je vlastně Panuškovým bratrancem, neboť otec hostinského a Panuškova maminka byli bratr se sestrou. I rozjeli se sudí s malířem do lnářského kláštera a v tamní knize sňatků zjistili, Že František Panuška, lesník na statku Kiósie v Uhřích, stár 29 let, vstoupil ve svátost manželskou s Josefou, dcerou Františka Kellera, hostinského v Thorovicích č. 41. Svědkové byli Václav Votava, mlynář z Hydčic, a Josef Podhrazký, sládek z Oselec. Toto ověřené zjištění Panuškových rodových kořenů bylo nejen důvodem k domácí rodinné slavnosti, ale Panuška si ještě víc zamiloval tuto rodnou krajinu svých rodičů, o jejíchž rybnících prohlásil, že jsou nejkrásnější v Čechách, a ani třeboňské prý se jim nevyrovnají. A jaká krásná jména pro ně zdejší lid vymyslil: Radov, Smyslov, Vitanovy, Hadí - poslední dva jsou rozložené v zelené tišině uprostřed lesů.
...
Vůně arniky vane z lesních paloučků, zatím co kolem překrásných kamenných božích muk přejíždí autobus z Březnice a nádherné, rozvoněné a rozehrané koruny nevželických lip promítají své siluety do večerních nebes. Jdu po staré obchodní cestě, jež od nepaměti vedla od šumavských hor ku Praze zdejší krajinou a při niž založil pan Zdeněk Lev z Rožmitála nejrozsáhlejší rybník svého panství. Jedenáct let, od roku 1492 do roku 1503, stavěli rybnikáří a robotníci mohutnou hráz Labutě, která mela zadržet vodu rybníka, tři kilometry dlouhého. Na počátku sedmnáctého století byla zde postavena panská hospoda, jejíž krov spotřeboval celý les trámoví, jež tesaři předůkladně a fortelně sroubili a pokrývači pokryli kůrkovou střechou. V přízemním pokojíku jsem pod sloupnutým vápnem zahlédl část nějaké renesanční fresky. Štít zdobí sluneční hodiny. Proti hospodě byla roku 1723 postavena kovárna. Kováři měli jistě dost práce při formanské hospodě a na živé silnici, ale kromě svého řemesla byli pověřeni i vybíráním mýta, které zde bylo vybíráno již před postavením kovárny. Staré prameny udávají, že již roku 1314 dovolil král Vladislav panu Zdeňkovi z Rožmitála vybírali clo na silnicich k Blatné, Buzicům a Tchorovicům, a tuto výsadu potvrdil Václavu hraběti z Rozdražova, tehdejšímu vlastníku Blatné, i císař Rudolf II. roku 1604.
Tchořovice
