• 
• 
• 
• 

Čížová

Čížová na Wikipedii

Související

kostel sv. Jakuba v Čížové

Odkazy

Domovská stránka

Obrázky

Reference

• Hlasy domova :: odstavec 205

  I syn, inženýr a grafik, miloval rodný kraj otcův a desítkami kreseb citlivě vyjádřil krásné lesní scenerie zdejší obory. Jeho dřevorytecké listy mají své zvláštní kouzlo v podání lesní tichosti. Kolikrát kreslil skupinu sosen, kterou sám pokřtil případným názvem "U pěti sester", a tento český strom se mu stal podnětem k mnohému uctívání, jež vyvrcholilo v celých cyklech. Nejvěrnější z druhů, krajinář Antonín Hudeček, sdílel Řeřichovu lásku k sedlické oboře stejně intensivně a namaloval tu mnoho obrazů. V jeho monografii se setkáváme s reprodukovanou partií starých stromů u strážního domečku, v němž přenocovávali adjunkti s hajnými, když se ještě v kraji hodně pytlačívalo. Světelný problém lesního příšeří vzněcoval všechny impresionisty. Lyrického Hudečka zneklidňovala tmáň jednoho kouta, do níž hodilo listoví jedinou slunečnou skvrnu. Chtěl tuto barevnou dumku rozeznít na velkém plátně, žel, zůstalo jenom při záměru. Partii sosen akvareloval i synovec Julia Zeyera, malíř Angelo Zeyer, který svým osobitým způsobem namaloval pro Řeřichu i starý písecký most s řekou Otavou. K panu lesmistrovi Kolárskému zajíždíval za lovnou zvěří i za malováním ještě jeden malíř, Vilém Trsek, který se narodil v myslivně uprostřed křivoklátských lesů a měl po předcích v žilách hodně zelené krve. Nezjistil jsem už, kam se dostaly jeho obrazy s mysliveckými náměty, kterých tu několik namaloval. Jednoho léta se sem zatoulal ze svého čížovského prázdninového bytu krajinář Ota Bubeníček, žák Mařákův, jemuž nestačilo jenom malování, ale vykopal tu i jednu z mohyl a odnesl si z obory na památku velikého dřevnatého choroše.

• Kašperské Hory :: odstavec (20)

  Na půlnoc se do měkkého slunečního světla rozkládá široké panorama české krajiny. Za řekou Otavou se zabělá zdivo hradu Rábí a vápencové lomy u Žichovic, za nimi se modrá vrch Štědrý u Nepomuku, Olymp kraje, dále se stupňuje vlna s náznakem zámku zelenohorského a docela vzadu za tratí sedavá tucha Radyně, pozdrav krajiny plzeňské. Prácheň jen tuším, ale Slavník rýsuje docela zřetelně svůj obrys, a stranou vrchů strakonických poznávám písecké Hůrky, kopčitý terén za Dobeví, Čížovou s kostelíčkem, Třemšín a pásmo brdských lesů až k Příbrami. Rozsáhlou část české země nabíráš pozorně do očí a laskáš se s její krásou, tichou a neokázalou jako zasnění venkovského děvčete nad srpem uprostřed pondělního rána.

• Krajina alšovská :: odstavce 26, 40

  Tuto selskou hrdelní při z šestnáctého věku znal dobře strejček Tomáš z lidového vyprávění a Alšův bratr František, který byl nadšeným milovníkem historie rodného kraje, četl snad v Časopise Českého muzea z roku 1832 tento příběh, sepsaný od kněze Mikuláše Dvorského, faráře na Čížové, svědka této tragédie. Kněžské sdělení je v tomto případě poněkud zkreslující; bylo objednáno a upraveno v pánův prospěch. Pokusme se vylíčit tento chmurný příběh, jistě vzrušující ještě dnes.

  ...

  Je tomu téměř půl století, co zde bydlil u Řehořů krajinář Ota Bubeníček se svým druhem z Jednoty výtvarných umělců Oskarem Fialou a pilně malovali v celém okolí. Bubeníčkův obraz Zlivického rybníka, namalovaný za tehdejšího pobytu, dostal se do sbírek Moderní galerie. Už tenkrát hrával loutkové divadlo a v Čížové si neodpustil divadlo bramborové, na kterém předvedl svou zvláštní hru, nazvanou lákavě Drak aus Křivolák. Brzy však přijela na Čížovou konkurence, loutkářka Arnoštka Kopecká; měli tedy čížovští dětští diváci dvě scény jako někde ve velkém městě.

• Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavec 23

  Heydukova vzpomínka na kříž Julia Zeyera, kterou nám zachoval ve své tenounké knížce pamětí, dovede nás na několik hřbitůvků krajiny písecké. Malíř Antonín Chittussi si jednou přál před svou tušenou smrtí mít označen svůj hrob venkovským kovaným křížkem. Zeyer, chtěje splnit přání mrtvého druha, obrátil se na svého píseckého přítele. Vždy nadšený a dojatý Heyduk objednal ihned kočár a rozjeli se se Zeyerem na čížovský hřbitůvek. Tam před časem vskutku stávaly dva pěkné kované kříže - ale naši hledači nalezli na jejich místech jenom své zklamané tužby. V Radobytcích jim štěstí přálo. Tam skutečně stál krásný rokokový kříž - ale nadšení Zeyerova objevu bylo zchlazeno neúplatným odmítnutím místního duchovního správce. Naše posmutnělá dvojice nemluvně se krčila v koutě kočáru, který je večerní krajinou odvážel zase k Písku. Do houstnoucích mlh zadumaně tesknil Zeyerův zrak, a proč nevěřit Heydukovu svědectví, které nám doslovně zaznamenalo zjihlou meditaci lítostivého Zeyera: