lopatárna

Reference

Hlasy domova :: odstavce 101, 103-104
Náhon Alšova mlýna je stále týž, jak jej před lety namaloval Josef Kočí, jen jiná voda a jiný čas plyne přes stará mlýnská kola, která už dávno neslouží. Jiný pražský malíř, profesor akademie Karel Minář, přišel si za okupace jistě na svou radost, když se mohl dívat, jak od Satavů nebo z Hudečkovic dvora vyváděli navečer plavit koně. A jaké koně! - Jen kaplička je tu nová, i písknutí vláčku mě mate. Ten tu za dětství Alšova ještě nejezdíval. Jeho dětské kroky však pamatuje prastarý jilm u mlýna Lopatárny, kde zvídavý zrak vídával na okolních holých vrších stádo ovec, které tu tehdy ovčák pásával.
...
Mirotický návštěvník se jistě zatoulal s dětmi i do hustých olšin kolem závěšínského potoka, kde jsou podnes patrny sejpy po ryžovnících zlata a kde na lesní louce pod vrchem Bejcinou bývalo časté tábořiště cikánů. Každé jaro vás tam překvapí žlutými petrklíči, ale tlukot slavičí, kdysi tak hojný, už tam dnes do měsíčných nocí nezaznívá. Neslyšel už jej ani Jaroslav Durych na svých procházkách z lopatárenského mlýna, když zde chodíval, přemýšleje o svých Služebnících neužitečných. Jen ťuhýků jsou tu i dnes plná křoví. Jejich hnízda upoutala za okupace i pozorný zrak Vladislava Vančury, náhodně sem zavítavšího s Ivanem Olbrachtem.
Když zde nedávno putoval Alšův kmotřenec malíř Lev Šimák, ani zdaleka netušil, po jakých stopách tu chodí. Namaloval si tu akvarelem pohled na ves přes rybník s pozadím lesa, údolí u Lopatárny i rozložitý jilm, zastavil se mezi lesy "U lávky" pod Bejcinou a šel touž cestou k Bezdědovicům, jako před devadesáti lety chodíval Mikoláš Aleš k své tetě blatenské. Ze silnice odběhl k Chlumu, prastaré a překrásné vsi s návsí plnou barokních štítů. Tady si barevně zaznamenal jitřní ves i pasoucí se krávy, v Bezdědovicích zase chalupy u potoka a panský dvůr, rovněž pamatující Alše, kde stávala ve výklenku mohutná barokní statue svatováclavská, pietně kvítím ozdobovaná.
Hlasy domova :: odstavec 38
Na závěšínské hrázi stojí dosud planá hrušeň se svatým obrázkem v malé zasklené skřínce. Tudy chodíval s tatínkem na posvícení k strýci mlynáři vlasatý chlapec z Mirotic, Mikoláš Aleš. Při jedné z návštěv, která se nezvykle prodloužila, cupitával se zdejšími dětmi kolem starého panského ovčína do bělčické školy. Pamatuje jej i prastarý jilm a topolová alej u mlýna Lopatárny, kde na okolních holých vrších vídával stádo ovec, které se tu tehdy hojně pásávaly. Snad také zaběhl s chlapci do hustých olšin kolem závěšínského potoka, kde jsou podnes patrný sejpy po ryžovnících zlata a na lesní louce pod vrchem Bejcinou bývalo pravidelně dočasné tábořiště cikánů. Každého jara můžeme tam trhati žluté petrklíče, ale tlukot slavičí, kdysi tak hojný; už tam dnes do měsíčních nocí nezaznívá. Neslyšel jej později ani Jaroslav Durych na svých procházkách, přemýšleje zde o svých "Služebnících neužitečných*:. Mikuláš Aleš nezapomněl ani v mužném věku na tuto končinu dětských okouzlení; pro svou "alšovskou" kroniku opatřil si všechny listiny, týkající se příbuzenstva usedlého v kraji — a pečlivě si je opsal. Jedna z jeho tet byla vdána v mlýně černivském. I tam se vypravil s bratry za studentských let na hrádek Křikavu, kam ještě tehdy neputovávala z daleka široka celá procesí včelařů pro mezistěny, jejichž výrobou dnes tato malá osada právem proslula. Možná, že ze Závěšína zaměřil i k tetě blatenské. To by musel jíti kolem bezdědovického mlýna, odkud pocházela jeho prabába, i kolem dvora, kde už tenkráte stávala ve výklenku mohutná barokní statue svatého Václava, dodnes pietně kvítím ozdobovaná.