K metropoli krajeK metropoli kraje

Budějovické louky - znám vás z vypravování -za hra býváte sivé - celené od svítáni - Budějovické louky - bohaté kvíty v horoucí záři -nad vámi slunce stoji s úsměvnou tváři. Budějovické louky -jak poduíka pro dětskou hlavu -kdy pohosti mne zeleň a vůně vaíeho hávu?
Budějovické louky s mlýny nemodlenými -nad vámi kalinou roštu - večery planu červánkovými.

Emil Zegadlowicz

Vzpomínavá horoucnost polského básníka, potomka jihočeských muzikantů a mlynářů, vyvolává vroucně krajinu svého rodu a její předzpěv provází naše kroky cestou k metropoli kraje, ležící v teskné rovině k severu otevřené, na soutoku dvou řek.

Z tolika stran jsem se k tobě blížil, město dávné tužby mé! Od severu pod rackovými křídly mne ovívala vůně kosatců i hořkost puškvorcová; od strany sluncové jemná vůně pupalčina z břehů řeky, jejíž prameny pospíchají k tobě z údolí šumavských hor.

Půjdeme k tobě zpovzdálečí a oklikami, abychom prodlévavčji okoušeli sličnost tvé tváře, orámované modrou, zvlněnou rouškou hraničních hor.

Kdo neviděl Kratochvíli, lovecký rožmberský zámeček, nedovede si představit českou renesanci v jejím nejpůvabnějším pojetí. Stojí v blízkosti zrušené tvrze Leptáče, kterou věnoval Vilém z Rožmberka jako dar svému regentu Jakubu Krčínovi z Jelčan za věrné služby do užívání až do jeho smrti. Zkušený Krčín sice dar přijal, ale věděl předobře, že byl odměněn vlastnictvím velmi sporným, které Rožmberkové uchvátili zlatokorunskému klášteru, a boje se případných pozdějších sporů, v nichž by byl slabším partnerem, směnil Leptáč za zboží sedlčanské. Rožmberský letopisec Václav Břežan zaznamenává i příčiny, za jakých se stala tato směna. Než Leptáč dav pěkně divným hospodářstvím a myslivostí vymalovati, chuť k němu panu vladaři uíinil, takfy tu pán sobě to místo k vůli a kratochvíli obrátiti ráčil. Pan Vilém dal kolem zámečku zřídit rozsáhlou oboru, do které zahrnul i několik zrušených vesnic s jejich katastry, a tuto nově zřízenou budovu "nechal vysaditi za tvrz" a přezvati novým jménem Kratochvíle. Málo prostorné stavení nemohlo však dobře sloužit reprezentačním účelům rožmberského velmože, proto si na Leptáč pozval svého nádherymilovného bratra pana Petra Voka a na místě rozhodli postavit zámeček nový, nynější Kratochvíli. Vlašský stavitel Baltazar Májo provedl stavbu, která je opravdovou klenotnicí malířské a štukatérské práce, na niž jistě nebylo šetřeno penězi. Střízlivý Břežan co chvíli zaznamenává částky, které byly vyplaceny vlašskému paumajstru a jeho pomocníkům kunštovním nejen za "figury v rámích", ale za práce konané v oboře, kde podle jeho slov byli postaveni "divní vodní strojové a obratové, skrz něž voda tekla". Poslední z Rožmberků neudržel v celosti své dominium, z něhož i Kratochvíle byla prodána uměnímilovnému císaři Rudolfu II.

Procházím "velikým zlatým pokojem" a obdivuji vzácné nástropní štukatury, z nichž na jedné je vyobrazen na koni sám pan Vilém z Rožmberka v plné zbroji i s erbovím svých čtyř bezdětných manželek. Podle signatury na jedné práci je celá výzdoba dílem Antonia Melany, který svou obraznost soustředil do světa antické mytologie a starých římských dějin zcela v duchu doby rudolfínské. Táž duchovní atmosféra nás ovane i v malém zlatém a bílém pokoji, stejně jako v "světnici modré" a "komoře zelené". Dolní síň, která, žel, svou vybledlostí jen napovídá barvitější život bývalé Kratochvíle, vyzdobil malbou mysliveckých výjevů malíř Jiřík Widmann. Krajina kolem dokola je česká, ale duch, který je zazděn do zdí Kratochvíle, oslovuje nás italštinou. Od říms až po komíny, od hradebních zdí s pomalovanými výklenky v baštách až ke štukaturám v zámeckém chrámku je prostoupen citovou temperaturou, která je vlastní duším, jejichž domovinou je jižní kraj pod sytě modrými nebesy s palčivějším sluncem.

Lákání tohoto kulturního klimatu neodolal Julius Zeyer, který zde byl jistě několikrát z blízkého vodňanského domova, ale jednou, v srpnu roku 1888, se tu podepsal se svými přáteli Mokrým a Heritesem, jež provázel historik dr. Jindřich Vančura a básník Jaroslav Vrchlický. Zbylo tu po něm několik vzpomínek a jedna překrásná báseň. Tehdy při návštěvě básníkové odpadávala štukatura a zámek i s chrámem působil melancholicky svou zanedbaností. Na dlažbě mezi smetím se válelo sádrové oko, odpadlé z neznámé tváře. Básník je zvedl, dlouze se na ně zadíval, zadumal se a napsal báseň nazvanou Oko, kterou čteme v jeho sbírce Má vlast. Aspoň úryvek si z ní přečteme:

Zde v směsi odpadků, ve zlomků změti a v ornamentů, arabesek tříSti, jez odkazuje na hromadu smetí nái vydělaný věk lepíí době příští, ve kusech girland, fantastických ptáků, jez zdobily zde strop i krbu plášť, se lidské oko namanulo zraku, Ze sádry oko stranou lefíc zyláši, tak smutně siřelo z rumu, v své zřítelnici ztuhlou nesouc dumu... I xrvedám zbofyě ze smetz a rumu to bílé oko, sotva schopen slova; tu jeho smutnou, mllelivou dumu ai pohostí ted jizza básníkova l Kdyz stmí se veler a kdyz vítr duje, nad knihou klesne v ruku zmdlená skráň, at zvěsti lepších dob mi vypravuje, kdy rohů plesem hlaholila stráň a v liší hlučné třesky Zněl hrdě panskou siní hlahol lesky.

Siluetu staletých dubů bychom snadno mohli zaměnit za topoly pro jejich nezvyklost, nad bílými věžovitými komíny přelétl čáp, u Petrova dvora se pasou koně a za Jágerhauským rybníkem se mihlo několik srnek. V jejich bílém kmitnutí se rozplývá vzpomínavá vlna kratochvílské architektury a silnice nás vede k modravé hladině Mnicha, za kterou se zvedá staré hradiště. Pod ním se tyčí dvě věže nad shlukem pokojně dýmajících komínů, a tady se zastavíme na delší chvíli.

Budiž pozdraveno město, jehož jméno zachovalo naší paměti jeden ze slovanských kmenů, který před tisíciletím osídlil tyto jižní končiny země. Ne náhodně jsem vybral právě Netolice, městečko na samém prahu Blat, které mne okouzlilo hned napoprvé a nezapomenutelně. Již nespatřím na tvém nedělním náměstí blatské hospodyně v čepcích zlatem vyšívaných, ani v plenách, pojmenovaných "pavoučky" pro jemnost jejich krajkoví a tkaniva, ani s "nebesklíči" v těžkých mosazných vazbách, zdobených barevnými kamínky. Těm jsem se mohl obdivovat už jen ve vitrínách muzejních, vystavujících ještě jiné poklady. Milovníci národopisu naleznou v starém nárožním domě rožmberském mnohou jedinečnou zajímavost, ale mě potěšil znamenitostí nečekanou a neočekávanou, kterou možná ani Praha se pochlubit nemůže. Ne bez dojetí jsem otevřel foliant Bible kralické, který páter Koniáš neúprosně podrobil své korektorské vášni, začerniv cudně i dřevoryt Adama a Evy, a na titulním listě se vlastnoručně podepsal. Jak se sem dostal Máchův akvarel Karlštejna, také autorem vlastnoručně signovaný, a knihy s jeho dedikací, je už jiná historie. Majitel tohoto starobylého domu, netolický lékař Josef Kudrna, byl z nejdůvěrnějších přátel Máchových, několika zmínkami vzpomenutý v básníkově deníku, a tyto památky tu zůstaly po něm; obrázek pro vzpomínku na jeden karlštejnský výlet. I s Tylem se důvěrně znával. Založil v Netolicích kulturní tradici kudrnovskou a poslední přímý potomek tohoto rodu odkázal celé své sbírky i dům rodnému městu. Jeho sběratelství by mohl někdo zaměnit s podivínstvím - zanechalť několikatisícový soubor prvních pohlednic i prvních jízdních lístků, což je dnes kuriozita světová. Procházím městem a jen brána na tržišti mi připomíná bývalou slávu koňských jarmarků, kdysi tak proslulých. Kolem kostela svatého Václava a kolem potoka v údolí Pod Jánem jsem nalezl krajinářské motivy, které by jistě upoutaly Amálii Mánesovou svou zvláštní půvabností. Můstek na hrázi Mnicha je ozdoben statuí svatojanskou a pod mostem stékají do potoka tři vodopády, jako stvořené pro štětec Navrátilův. Od rybníka Podroužkukapličkou na hrázi a letícími racky vracím se zpátky na náměstí. Loubí některých domů budiž připomínkou města, kam pospícháme...

Pamětní deska na jednom přízemním domku připomene poutníku, že se zde narodil František Gregora, zprvu vodňanský, později písecký regenschori, hudební skladatel a pedagog, velmi zasloužilý o hudební kulturu města Písku, kde ho navštívil Bedřich Smetana i Antonín Dvořák. I jeho synové podědili po otci muzikantskou vlohu a uplatnili ji na svých působištích.

Nejkrásnější návštěva Lhenic byla by jisté za dnů pozdního jara, kdy pod modrými nebesy vánek roznáší vůni rozkvetlých třešní, jejichž bílou nádheru nelze ani vyzpívat, ani vymalovat. My jsme tam však přišli až po svatojakubské pouti, která je jistě jednou z nejslavnějších v celých jižních Čechách. Po celé tři dny se tu tančí ve všech hospodách, městečko je plné hudby a veselí, i hřmotná střelba z moždířů se rozléhá do všech stran. Běda poutníku, neznalému těchto lhenických zvyklostí, přijde-li sem těsně po těchto pouťových dnech: ani kůrčičku chleba tu nesežene a napít se může jenom vody. Zeptá-li se na Netolice, uslyší, že i vítr, vanoucí od Netolic, nepřináší nic dobrého. Rovněž jsem se nedověděl, proč netoličtí sousedé jsou od Lhenických nazýváni "fraci". Netoličtí jim zase na oplátku přezdívají "peckáři". To, co tvrdí o dvou lhenických sochách, představujících Karla IV. a svatého Vojtěcha, netroufám si vůbec ani vyslovit. Sochy stojí proti sobě se zdviženými pravicemi, dotvrzujícími dialog, který by zněl příliš zlomyslně, kdyby jej opakoval někdo cizí.

Ovocnářskou tradici poetizuje i městský znak, udělený roku 1544 Ferdinandem, když povyšoval Lhenice na městečko na přímluvu jejich vrchností, kterou tehdy představovali obecní starší města Tábora. Přes cimbuří stříbrné zdi v modrém poli se sklání jabloňová snítka zatížená ovocem. Snad už tehdy z bývalých obuvníků a tkalců se stávali výborní sadaři, jejichž práce a zkušenosti dávno přesahují pouhou krajovou proslulost.

Renesanční vchod kraynarovského zámečku přestavěného ze staré tvrze, stojící v těsné blízkosti farního chrámu, i několik barokních štítů, rozhozených po městečku, působí na návštěvníka přívětivými dojmy. V bílé kapličce u cesty stojí socha svatého Floriána, který drží bílý praporec s červeným křížem jako samaritán, svatá Anna má zahalenou hlavu v plachetce a Panně Marii svinul sochař vlasy do drdolu, což je jistě nezvyklé sochařské pojetí.

Ještě pozdravme třešňové aleje, Stříbrný vrch nad Novým Dvorem, nad Vodicí Vysokou Bětu, Buglatu nad Újezdem i Fudžijamu kraje - táhlou, modravou Kleť.

Netolic, kam jsme se vrátili, pojdme budějovickou silnicí až k Podeřišti s gotickými božími mukami, za nimiž se zdvíhá lesnatý vrch se zříceninami hradu Poděhús, rozbořeného Žižkou při jedné odvetné výpravě na statky Oldřicha z Rožmberka. Dále procházíme Půjdáckem, krajinou Holečkových Našich. Zleva nás pozdraví báň kostelíka lomečského, vyhlédající z lesnatého kopce, a vpravo zajděme do Líkařovy Lhoty, odkud jezdíval na koni Adam Králenec za ospalou Anýžkou Bakulouc, dcerou mohovitého sedláka ze Stožic, jenž své veliké hodinky nosíval zavěšené vpředu na kabátě, aby každý mohl zhlédnouti tuto chloubu v celé její majestátnosti. Dožila dávno sláva formanská na Nové hospodě, jen věžička na hřebeni střechy z ní zbyla a altánek před okny, v němž jsem si přál spatřit cikánku Asniju, tak plnokrevně Holečkem nakreslenou, a slyšet i vyhrávání strunkovické muzikantské bandy ze sálu na dvůr. Po celých jižních Čechách ji znali; i knížeti pánu jednou zahrála na noční hrázi kdesi až u Třeboně, ale tato příhoda může být pro svoji rozpustilost vypravována jen za zamčenými dveřmi.

Novosedly už jsou vesnice blatská, s kapličkou uprostřed rovinaté návsi. Vzpomínám vás, neznámá hospodyně, spěchající z pole celá říčná, a přece ještě nezvonili poledne. I zachtělo se svatému Petrovi malé zlomyslnosti: chvíli poslal sluníčko na přezrálý žitný lán, aby jej v malé chvilce zase vydatně pokropil teplým deštěm. Sama za hospodářem jste od páté hodiny ranní sbírala hrstě a jen několik postavených panáků za vámi bylo vidět - i přes vaši čipernost. Ještě jste mi ukázala rybník Voblánov, na jehož hrázi šuměly osiky a děti na širé pastvině sháněly prutem orobince husy do hejna. Dívčické rybníky, nad blankytným usmáním vašich hladin se ve mně zatajil dech - a já obhlížel celý ten nádherný kraj, jejž sluneční záře rozsvítila do zelena. Jen naprostý slepec může nazvat tuto krajinu jednotvárnou; já jsem slepotu vždycky považoval za největší trest boží... Za Zbudovem hrozí vztaženou paží postava Kubátova, z kamene vytesaná jako jeho spravedlivý vzdor, a snad jsou tu ještě balvany, zkropené před staletími jeho nevinnou krví. I sama nebesa se tenkráte vzbouřila nad posedlou panskou zvůlí a smyla prudkým deštěm z popravního kamene krev statečného selského vůdce. Na tomto místě ujasnil jsem si mnohé z učení Petra Chelčického a hlavou mi táhla jeho zdůvodnění biblické oběti smrti Ábelovy...

Můstek na zlívské hrázi střeží barokní světec s plechovými hvězdami nad kněžským kvadrátkem - a mohutná dubová alej, pod níž se prohýbaly fůry plné obilí, dělí dva rozsáhlé rybníky. I šel jsem kolem topolů a vrb Soudného potoka až k baště V omáčce, ale bylo příliš jasno, než abych mohl potkat pytláky, spěchající na vodní pych, jak je známe z Klostermannova blatského románu, a ani stáda koní a hříbat už tu není vidět. Lásku Vojty Hříbka k Apoleně Potužákové znají už i v Praze z filmové repliky tohoto románu, ale jejich krajina, věřte, má stále svou zvláštní poezii a tajemnost.

Jemné krajkoví blatských plen je převedeno se stejným citem a poezií do ornamentiky bělostných štítů selských stavení a lité železné křížky na krychlových žulových podstavcích nebo zděná boží muka mají v sobě touž ušlechtilost a citové vání jako stará blatská písnička. Jděte ode vsi ke vsi - a všude na každém kroku budete podmaněni čistotou těchto projevů lidové duše.

U Zlivi začíná Bezdrev, po Rožmberku největší z českých rybníků.

Pane Bože, dej mi dost vroucnosti, abych ji mohl oslovit - (zdejší lidé cítí jemně spanilost této krásy a říkají proto ta Bezdrev) - dej mi dost pokory, abych byl opravdu hoden slova básník, nesud mě podle nedostatečnosti mého nástroje, s kterým neuměle klopýtám, ale měř mne spíš podle intenzity úžasu, kterým jsem se před ní pokořil, kterým jsem se snažil pochopit jedinečnost a velikost Tvého dík. Každá kytička tady, každý zvuk, vůně, tvar, rosná krůpěj, ba i ta nejnepatrnější travička je důvodem ke zpěvu a chvále.

Jistě tu postál i Antonín Chittussi a maloval krvavé západy slunce, které málokde jsou krásnější. Jeho světská duše se mohla poklonit Stvořiteli jen stručným konstatováním, že "Pánbůh je přece jen největší kumštýř". Míra jeho obdivu byla tím zcela převršena.

Ty, Bezdreve, hrdino letitý l
Vitr ti Čechrá bílou bradu a opřádá o hráz I

Touto heroickou apostrofou oslovil tě v letech první světové války pražský básník, jenž na tvou hráz přicházíval z Hluboké hledati "jednu z čtvera bran vedoucích k národu vyvolenému". Jen tady mohl Otakar Theer nalézti začátek jedné z erbovních básní české poezie, mocné v účinu a "kovu trvalejší" - Mé Čechy!

Jdi té t vešmi, jež k pláni se tisknou, kol kováren uprostřed návsi, kol hřbitůvků s železnými křízi, jdi poli, kde pípá racek - člověka potkáš, v mejšatech, nesmělé Sámavé chůze, člověka ostrých rysů, profilu jakoby z tyfy' člověka s měkkou, zpěvavou a tichou mluvou. Je pravda, ze zceza blízko odtud, po lukách, svazích, v oranici, svatá noha toho kráčela, jenzjako světlý strom zzořel navzdory celému světu? Že někdy tudy šly roty, pavézy, cepy, vozy, sudlice, lebky, krzna a jako hromy blesk husitských houfnic hřímal?

Nevím, zastavil-li se na Králičím ostrově se svou kamerou dr. J. V. Staněk; ptačí svět by jistě zaujal jeho pozorný zrak, že by mu nestačily celé kilometry filmů. Jdeš, z dutiny dubu vyhlédne přimhouřené oko soví, volavky stojí na břehu nepohnutě jako nějaké exotické božstvo, čejka zapláče z mokřin a bukač tě zmate tolik svým zabučením, že marně vyhlížíš někde v rákosí pasoucí se skot. A těch čírek, potápek, kachen, lysek, hnízd, travin, rákosin, brouků, buchanek, perlooček, pijavek, komářích larv! Mrská se to ve vodě, žije, létá, mizí, plazí; nedohlédneš, nedopátráš se začátku ani konce...

Rozvoněné sosnové lesíky byly plny rosy a jitřního slunce, z hladiny Soudného potoka mířily k nebesům listy šípatek, jejichž bílé květy jsou nejraději zcela blizoučko hladiny, a luční cestu u bašty Vomáčky vroubily vrby a vysokánské topoly. Kraj byl pln letní pohody a ticha. A přece, kdyby dnes přišel do těchto končin Karel Klostermann, byl by překvapen mnohými a mnohými změnami. Gelá Blata jsou samý stožár elektrického vedení a dýmající komíny nad halami nových podniků tu za jeho návštěv ještě nebývaly. Se vzpomínkami na jeho román, jejž zdobil dřevoryty Karel Štěch, vyšli jsme si s grafikem po některých jeho dějištích.

Pašicích je na návsi táž půvabná kovárna s vrbou jako za jeho dob, pod hrází rybníka Volešku bělá se svými kmeny březový háj a táž líbezná linie obzoru s vlnami šumavských hor se modrá nad pšeničným lánem pod rozsvícenými nebesy. Jako přelud působí na poutníka plástovická náves se svými bílými štíty, které slunce promítá do syté modři nebes. Krajkoví ornamentů kolem oken a říms, bohatá rozmanitost obrysů i terénní učleněnost činí z této vsi úchvatný obraz jako stvořený pro malíře, divadelníky i filmaře. Vzpomínáš si, že v Plástovicích filmovali Jana Cimburu, Housle a sen, samozřejmě i Mlhy na Blatech a Usměvavou zemi. Karel Klostermann byl by však překvapen jinou skutečností: vylidněnými chalupami a tichem téměř hrobovým, ač byla slunná neděle přede žněmi a dávno po senách. Jen dva výrostci přijeli odkudsi na motorkách, zastavili před hospodou, která rovněž zela prázdnotou... Četl jsem tam moudrost, dobře vymyšlenou pro odbyt budějovického trunku:

Kdo dobře pije, dobře spí, kdo dobře spí, nehřeší, kdo nehřeší, přijde do nebe.

Z náhodných setkání i z útržku hovorů se dovídáme, že se tu děly podobné události jako v Šolochovově Rozrušené zemi a český romanopisec by tu měl mnoho bohaté látky, pokud by měl chuť ji umělecky ztvárnit. Vyslechl jsem tu jeden příběh z balady.

Jeden z prokurátorů odsoudil do vězení babičku, která vychovala osm dětí, pro nějaké provinění, jež v očích venkovského člověka není zločinem. Bvl od ní ve vězení proklet a kletba se splnila do písmene. Když se tento opilec a holkař plavil v podroušeném stavu s dvěma kamarády noční hladinou Bezdreva, vypadl z lodky a utopil se... aby se naplnila spravedlnost. Tak jsem to cítil z gesta vypravěčova, ukazujícího v tu stranu ke Zbudovu, kde stojí v lukách socha Kubátova...

O rána munických rybníků! Ó aleje na cestě k Hluboké, které pamatujete Rožmberky, ó stromy ! Vám se obdivuji nejvíce - vám a věžím žitných stébel. - Nikdo už nevymyslí účelnější a krásnější architekturu. -

Chtěl bych jít zase v některém letním večeru pod duby na hrázi velkého Munického rybníka, kdy je tu všude dvojí zrcadlení: nebes i stromů, oblak, rákosí i ptačího letu - kdy kvetou lekníny, voní voda a táhle vyzpěvují žáby z luk uprostřed senosečí, kdy veliká luna vystupuje nad černé utichlé lesy. Chtěl bych slyšet bukače, jít bos po luční pěšině v rosách a vyhlížet chřástala, kdy na ztemnělé hladině zhasínají lekníny a černá lyska rozhoupává trsy orobince. Vy večery, rozvoněné vodou, vy stmívání, plná výdechu puškvorcového kořene, tak podobná večerům mé krajiny rodné, jak vás mám rád!

A chtěl bych jít po břehu Vltavy a zase odběhnout do lesa k zarostlým mohylám na Hradišti, u Libochovského potoka si utrhnout pérovník pštrosí, zvláštní druh kapradiny, jenž roste jen tady, nechat se převézt pod zříceninu Karlova Hrádku a vystoupit k zarostlým příkopům, plným podléštek, maliní a lískových keřů, a od kamenných zdí se dívat dolů na nafialovělý stín řeky, pospíchající pod kmeny vysokých smrků. Plouvaly tady vory. Soška svatého Jana, stojící v lesním stínu nad vodou a vzpomínaná v dlouhé vorařské písni, připomíná dobu vltavských "plavců". Zastavovali se v Purkarci, staré vorařské vsi, kde mívali ložumenty v některé z hospod, slynoucích odstarodávna svou pohostinností. Před třicetiletou válkou byl Purkarec městečkem s vlastní správou, o čemž svědčil nápis z roku 1637 na velikém zvonu, zavěšeném ve věži zdejšího svatojiřského chrámu. Stávala tu i tvrz vladyk Janáků, kterou Sommer umisťuje do selského stavení v čísle sedm. Vorařská sláva je tatam, také pivo už se v Purkarci nevaří, jen jez tu vyzpěvuje a šumí lesy, jež se rozprostírají daleko po obou stranách řeky. Po mnoho let sem jezdil spisovatel Karel Horký a napsal o Purkarci několik fejetonů.

Šel jsem přes lesy do Poněšic, také bývalého vladyčího sídla, které leží uprostřed dvou rozsáhlých obor, staré a nové, rozdělených řekou. Na návsi jsem viděl kovárnu, jejíž štít byl proměněn v zvoničku, která vypadala tak starosvétsky a idylicky, že jsem neodolal a nakreslil jsem si ji pozorně s celou návsí.

Krásné jsou lesy v Poněšické oboře a krásné je okolí hájovny U Cirhana, kam za večera na luční pastvu vycházeli z lesa jeleni a kníže pán tu přicházíval "na piřt", jak se zde říká čekané, aby si mohl střelit nějakého tetřívka. Vyprávěli mi, že tato hájovna bývala soukromým vlastnictvím, které zakoupil kníže Schwarzenberk, a bývalý majitel se odstěhoval do Ševětína, kde čepoval pivo v bývalé hospodě básníka Šimona Lomnického z Budce, a říkalo se tam pak U Cirhanů. Vrch Na babách, ležící západně od Ševětína, kde jsou neprozkoumané mohyly, svědčí svým názvem stejně jako vzdálenější Litoradice o dávném osidlem této krajiny slovanským lidem.

Démonická tváři záhadného Vítkovce Záviše z Falkenštejna, ještě dlouho budeš neklidem zvichřovat obraznost básnickou a zmateš mnohé závěry historikovy!

Snad zavinil tento dobrodruh i smrt Zlatého krále, do jehož horkého lože mohl bezostyšně ulehnout až po nešťastné bitvě na poli Moravském a proměnit je v pelech cizoložný. Nemám však odvahu poplivat spanilost zjevu královnina, neboť její tvář, souchotivé průsvitná, tají pro mne příliš mnoho složitého života vnitřního, příliš skryté noblesy citové, příliš nervní kultury, ztajené pod ohnivou masku milování, než abych si ji mohl zkomoleně zjednodušit na pouhou živočišnost děvky. Jen ruka citlivá a křehká postihne v tuchách její modelace to skryté, to chvějivé zevnitř, co se pravdivé zvím a zachvěje jen pod prsty vědoucími a zrakem vidoucím.

Tady pod Hlubokou byla Závišova hlava sťata ostřím plkna. - To je fakt historický.

Při pohledu na město, založené Přemyslem Otakarem II., chtělo se mi nalézt souvislost osudovější. Tady si železný vladař budoval jeden ze základů své věžovité stavby mocenské touhy, ale která zákonitost přivedla jeho soka sem na Popravní louku, aby svou hlavou zaplatil za její zrádné podkopání?

V zajetí těchto myšlenek jsem došel až na hlubocké nádvoří a celá historie tohoto hradu mne odněkud z hloubi široce ovála.

Pohled na imitovanou gotiku z minulého století, "tudorism", suchou kalkulací rozumovou přenesený sem jako odlitek windsorského zámku z Anglie, zchladil docela mou touhu. Nelze beztrestně obnovovat život mumie, nelze na přízraku kostlivčím předstírat koloběh krve, to, co dožilo, je možné snad konzervovat, jen city konzervovat a předstírat nelze. Ztráta přesvědčivosti je okamžitá.

Poklonil jsem se stromům, odcházeje od bran tohoto novodobého sídla, nevkročiv ani do jedné z jeho komnat.

Bývalá zámecká jízdárna je dnes proměněna v Alšovu jihočeskou galerii, kde návštěvník užasne především nad krásou jihočeské gotiky, jejíž spanilost jímá po staletích naše srdce i zrak, znovu okouzlovaný tolikerou líbezností. Vzdal jsem chválu všem dovedným rukám sošníků a jejich horoucí zbožnosti před líbeznými tvářemi světic, vzpomněl jsem i zlatotepců, třebaže tu není nic vystaveno z jejich jemné práce. I oni zanechali nám v sličném díle monstrancí, relikviářů a svícnů čistý odlesk své duše, a jak opo-minouti vás, kteří jste olůvkem spájeli barevná skla v úchvatnou hru světel, i vás, v kytlicích od barev, zažíhající na stěnách chrámů svatozáře nad vlasy Madon do vybledlého modra? Ve všech těchto anonymních dílech je ztajena určitá samozřejmá cudnost, která zabraňovala jejich tvůrcům jakémukoliv obnažování a zdůrazňování vlastní osoby. Tak to předpisovala scholastická filosofie Tomáše Akvinského, tolik zdůrazňující podřízenost jednotlivostí celku.

Co krásy je tady vkouzleno neznámými malíři a řezbáři do postav světic, jaká škála českého půvabu ženského a dívčího, jaká lyricky vznosná oslava českého citu mateřského! Díla tohoto údobí nám představují dosud nejvyšší vlnu, zdviženou českým úsilím výtvarným za trvání celé tisícileté národní existence. Neznámý Mistr třeboňský a anonymní malíři Pasionálu vyšebrodského zařadili nás do tvořivého úsilí středoevropského, a tehdy byla českému umění svěřena na čas i úloha vůdčí.

I nejkrásnější živá dívčí tvář je podrobena zákonu vadnutí jako konvalinky a růže, těmto tvářím však čas na kráse ještě přidává.

Tato díla podmaňují naši duši, ale Alšovy kartóny a kresba sahají teple k našemu srdci, neboť je to zase vroucnost, která jej přes staletí spojuje s tèmi gotickými anonymy. Dále tu vidíme díla drahá naší lásce, ať už patří kterékoli škole nebo století, jež zde přichystali diváku v pěkném výběru pracovníci galerie, iniciativně řízené Bohumilem Houdkem.

Překrásný kout svítá je kolem Opatovic: k severu zámek Hluboká, vlevo od něho k Bavorovicům dubová stromořadí, vpravo táhne se od Zámosti k Hrdijcům hosínská stráň, nahoře Hosín, barokní kostelík s plechovou lesklou střechou, stráň porostlá lesem borovým a březovým, uprostřed s velkým sadem třešňovým, takže se za květu skvěla bělostí. K jihovýchodu pahorky, táhnoucí se od Rudolfova k Doubravicím, k jihu budějovické věže, dál vpravo stráni u Včelné. Dále vzadu modré hory u Věžovaté Pláni, potom v údolí Zlaté Koruny začíná se zvedat pozvolna hora Kleť, před ni jako kulisa hora Kluk. A z hosinskě stráni vidět celé pásmo šumavských hor od Kleti přes Chlum, Libín, Boubín. Vpravo od Boubina patero kulis horských, lim dále tím vyšších a modřejších, a vzadu vidět vrcholky vzdálených hor nikde u Hor Kašperských. K severozápadu nejkrásnější pohled přes zrcadla Munického rybníka, Bezdrve, Vojtíšky, k Hlodalkám nad Netolicemi. Ještí rozsáhlejší pohled jest od vrcholku hosinského návrši a celkový pohled je zvlášť pěkný z Hůrky nad Municemi. V blízkosti Opatovic rozsáhlé louky kolem řeky, nad lukami krouží úpěnlivě plačící čejky. Za letního žáru tetelí se a vlní se vzduch nad zemí.

Všechno je krásné ve skutečnosti a mnohem krásnější v dávné vzpomínce.

Tak citlivé a přesné viděni domova může vyjádřit jen opravdová láska opatovického rodáka, jak je čteme v rukopisné knize vzpomínek významného českého fyziologa dr. Františka Mareše, profesora Karlovy university. Pod dojmem této láskyplné četby budu už provždy hledat za Marešovým statkem Čertíkův potok provoněný puškvorcem, jehož srdíčka vybírali opatovičtí kluci jako salát, v zátočině "na harvánkách" si vyvolám nedělní plavení koní a jiné plavení na Dolině, kousek dál na Pokutní louce u Závišova kamene mne roztetelí strašidelná bezhlavá kobyla s krvavými zuby. Celá galerie venkovských typů, výrazně nakreslených vzpomínkou, žije v mém povědomí. Ať je to stoletá babička slouhojc nebo její syn Kalkant, který měl slouhovskou troubu složenou z úzkých březových latěk, obtáčených spirálou vrbového proutí. Aby se nerozeschla, míval ji nalitu vodou, a před každým troubením pokropil jí děti. Jak se žilo před sto lety v Opatovicích a v Dasném, je vyprávěno v Marešových pamětech psychologicky přesvědčivě a slovem plastickým.

Kolikrát už jsem kreslil opatovickou náves, bělostný štít vedle štítu jako ideální jeviště pro Prodanou nevěstu, z nichž nejbohatší je právě u Maršů, který se štítem kovárny a statkem u Krčmů uzavírá náves na západní straně. Směrem k Hrdějovicům stojí v polích kaplička svaté Anny, která mi připomene jednu lidovou legendu, vyprávěnou Marešovým dědem Janem Paulem z Dasného. Má půvab románských fresekhosínské apsidě i poezii obrázků na skle, jejíž citová složka tolik vábí dnešní obdivovatele naivního umění.

Chodili na Hlubokou do kostela okolo Bezdrve. Tam pásl ovce ovčáček, jenž vídal lidi chodit tudy, jak říkali, do kostela se modlit, ale sám v kostele nikdy nebyl a modlit se neuměl. Modlil se tedy sám tak, že skákal přes potok. Skočil tam a řekl: "To je, Pane Bože, Tobě", skočil nazpátek a řekl: "To je mně." A tak skákal sem a tam jako na modlitbu. Šel tudy svatý muž, vidi ovčáčka skákat přes potok, zastaví se a ptá se: "Co to děláš, ovčáče?" A ten, nu, že se modlí, že jinak neumí. I slitoval se svatý muž a naučil ho modlit se otčenáš. Ovčáček si modlitbu pamatoval a svatý muž šel dále po hrázi. A když už byl u bašty, slyší za sebou volatí: "Svatý muži, svatý muži!" Obrátí se a vidi: ovčáček běží zrovna po hladině rybníka k němu a prosí: "Svatý muži, nauč mne to znova, já jsem to zapomněl." A svatý muž odpoví: "Jdi a modli se tak, jak jsi se modlil dřív, tvá modlitba je silnější."

Jistě by toto lidové vyprávění upoutalo Jana Nerudu a přimělo k napsání nové básně do Balad a romancí.

Zpěv sedmihláska pamatují v Opatovicích jen nejstarší pamětníci, stejně jako křepelčino pozpěvování, v potocích vymřeli raci a mezi lidmi se rozmohla rakovina, ani Vltava není už tak rybnatá v tůních otrávených fenolem, jen rackové se sletují do brázdy za oráčem jako před lety, jako vždycky. Ani topolům na březích řeky nějak nesvědčí zdejší mrazy, je to přece jen strom nesnášející naši severskou zimu.

Vysoké nebe strmí nad budějovickou rovinou, orámovanou modravou rouškou hraničních hor.

Nemůžeš se dosytit pohledu na její lyrickou krásu.

Mnohokrát už jsi ji viděl, ale pokaždé se ti zjevuje jinak: jednou nápovědí své historie, jindy kouzlem své přírody, ale nikdy té nenechá lhostejným...

Jak krásná byla blankytná křídla modráskova na květu třezalky, jak úchvatný pohled na krajinu, stulenou pod táhlou vlnou Kleti a Boubína. I usedl jsem na kraji lesa pod Hosínem a díval se k městu, kam se sbíhají všechny cesty kraje.

Lučními pěšinami jsem vešel do okrajových budějovických uliček s dělnickými domky, kde je víc dělného života než historie, kde prsty továrních komínů píší kouřem do večerních nebes stínovou kresbu všedního dne a všedních lidí, bez jejichž práce bychom neměli ani tužky, ani zápalky bychom si nemohli rozškrtnout, rozdělávajíce si ohníček...

V uličce s přízemními baráčky na Starém městě budějovickém žil pod oteckou střechou grafik Karel Štěch, poněvadž jeho duše potřebuje neustálé obnovy a přítomnosti tohoto rázovitého prostředí, jehož lid důvěrně zná a upřímně miluje. Jeho šlašité postavy dělníků, kameníků, vyzáblých maminek a bledých děvčat nemůžeme zaměnit schématy sociálního žánru, vyráběnými jinde suchou cestou k účelům a zřetelům víceméně posluhovatelským. Má vzácnou vlastnost: je paličatě svůj a tvrdá slupka skrývá předobré jádro. Z truhlářské dílny odešel rovnou do grafické speciálky Šimonovy, aby se tam naučil finesám řemesla, ale Praha nenarušila tento rázovitý charakter. Jako první dílo zralosti vyřezal do dřeva tvář matčinu. Jaké monumentality dosáhl touto chválou mateří; niternost a citová hloubka tohoto listu se vám vryje do paměti nesmazatelně. Chodili jsme za války těšit jeho drobnou, prostou maminku, upřímnou, pracovitou a zbožnou, která si nakonec přece jen na Panně Marii návrat svého Karlíčka z terezínské pevností vymodlila. Vrátil se jí ve stavu zuboženém, marně shledávaje mezi čtyřmi holými stěnami i své rytecké nářadí. Vykopali jsme spolu v zahradě několik pušek, skrytých v černé zemi pod okurkovými trsy, ale jen zrezivělé, beztvaré železo se nám na prach rozpadlo v ruce jako (doufejmež pevně - už navždycky) i celá ta mučivá doba nesvobody. Václav Němec, redaktor a básník, se svou pobledlou tváří si nad nimi tiše zavzpomínal na svá léta, strávená v německých koncentrácích. Nevrátil se s ním, žel, náš dobrý kamarád Josef Valut, vždy plný podnětů, vždy hotový k činům, nadšenec a bibliofil, duše jemná a ušlechtilá. Doktora Josefa Stejskala, žijícího horce jen pro své divadlo, zastřelili gestapáci v době heydrichiády. O málo později i dr. Borkovce, statečným perem bránícího duchovní statky domova před cizáckou škorní, odstranili z jeho milovaného města, po němž snad nikdy nepřestal ve svém exilu toužit.

Kruh přátel se nám zúžil do těsnosti přesmutné a marně se jej snažíme rozšířit vzpomínáním.

Na překladatelském díle jihočeské Thelemy se velmi podstatně podílel profesor Karel Šafář. Tato pracovní pospolitost velmi zdařile převedla do našeho jazyka dílo Rabelaisovo. On sám nám přebásnil i jednu z nejkrásnějších básní Alfreda de Vigny a je doma i v oblasti duchovního světa italského. Smyslu, kterým dovede citlivě zvážit gramatické minuciozity arabštiny a turečtiny, se obdivuji. Ryzosti charakteru si vážím, jeho přátelství, dávající se bezelstně a bez výhrad, dojímá i odzbrojuje.

Než se setmí, vyjděme si do ulic vnitřního města a pokloňme se velkorysosti zakladatelů, která i po staletích je schopna vyvolat údiv nad vyváženou účelností půdorysu i pravoúhlých křižovatek ulic a uliček - nikterak si nezadávajících s výsledky moderního urbanismu. Na gotiku klášterního chrámu, který je krásným svědectvím o době vzniku tohoto města, zahleděl se před lety malíř Ludvík Kuba, aby ve svém akvarelu podtrhl přísnou majestátnost strmého štítu, zrcadlícího se v stříbrně šedé vodě. Ambit s kamennými skružemi v oknech i zarostlý rajský dvůr nás přenese svou šeřivou tichostí do časů, kdy tu mniši pěli své hodinky a mysl měšťanova se soustřeďovala k povznesenosti nad běžné kupecké zájmy. Ty nám připomene víc strohost zubatého štítu staré solnice, i dobu, kdy Budějovičtí měli "právo skladu, jímžto ti, kdo z Rakous sůl přiváželi, zavázáni jsou do města zajeti a sůl na prodej vyložiti, a dále jetí nesměli, dokud nezaplatili cla jistého". Barokní kuriozitu kaple Smrtelných úzkostí Páně vystřídají čtyři věže z původního opevnění, pod nimiž chodíval statečný a čestný purkmistr z doby poděbradské Ondřej Puklice ze Vztuh, německými spo-lurodáky zavražděný. Nezbytné masné krámy s kůrkovou střechou, které jsou středoevropskou zvláštností, splývají v jednotu i se štíty měšťanských domů v České ulici, jež míří na rynk, barokním rathauzem zdůrazněný. Moudří otcové města dali si v něm vymalovat nabádavou fresku Šalomounova soudu.

Do historických reminiscencí zazní náhle hudba zjasněle přítomná a ty si připomeneš jméno Otakara Jeremiáše, jehož mladistvá léta poznamenal tento kraj už navždycky. Stačí říci jen jediný název jeho opery, Bratři Karamazovi, a už víme, odkud pramení hluboká lidská účast k uraženým a poníženým. Hlavně za dob teskná a bolesti nám bylo třeba jeho víry "Před jasným dnem".

Jeho otec Bohuslav založil krásnou hudební tradici jihočeskou jak v Písku, tak i v Budějovicích, a výraznou hlavu tohoto umělce pietně vyjádřil citlivým hmatem budějovický rodák sochař J. V. Schwarz na pamětní desce.

Ozvěna dvou řek násobí svou nápovědí noční lyriku utichlého náměstí, kde v kašně se koupá luna, zdůrazňující radniční štít i prostřední věžičku s osvětleným ciferníkem, a v stínech podloubí se horce tisknou milenci pod vlaštovčími hnízdy. Doznělo křesťanské pozdravení hlásného z ochozu Černé věže, už dávno v kasárnách odtroubili večerku - také jste ji zde po-slouchával, Fráňo šrámku - žhne dlažba a jen vlasy vánku voní rosou a kvítím, "českou Florend" tě nazval Jan Neruda "pro jistou nepopiratelnou líbeznost tvou", ó město, a zdůraznil ji i grafik Cyril Bouda nejen ve své rytinové vedutě, ale i v gobelínu, zdobícím stěny radniční dvorany. "Voda a zeleň objímají místo jako prsten skvostný", poznamenal už dávno Jan Neruda. Jak úžasně a přesně byla modelována tato obdivná zkratka, básníku, a Čas ne-setřel nic z její přesné ražby...

Za našeho dětství se zpívala ve školách pochodová píseň Krásný vzhled je na ten boží svět, jejímž autorem je Václav Novotný, první ředitel české matiční školy v Českých Budějovicích. Jeho syn stejného jména byl jedním z našich předních historiků a rád vzpomínal na léta, strávená v škamnách Jirsíkova gymnasia.

Kolikrát jsme zvečera chodili s Karlem Štěchem k soutoku VltavyMalší kolem hradební věže, nazvané Železná panna, kde pod svěšenou vrbou sedávali rybáři a měkké světlo odráželo v hladině dvoj obraz setmělých korun i půlměsíce, všechno odhmotnělé jako na obrazech Corotových nebo Claude Lorrainových, kteří dovedli každou krajinu proměnit v báseň. Z Dlouhé louky voněla rosa a jen čtyři siluety topolů zbyly z bývalé stromové krásy, již ještě zachytil ve svých kresbách Viktor Vorlíček. Vzpomínám na nedělní dopoledne v Krumlovských alejích, plné hudby a dívčích úsměvů, okřídlujících naši mladost, ale už dávno jsem tam vojenskou hudbu neslyšel. Po břehu kolem biskupské zahrady jsme se vracívali za tmy ke klášteru, kde v tmavé vodě se očím ztratily haltýře a nebe bylo světlejší než hladina. Najednou se rozsvítila okénka za hradební zdí a v nich za muškáty se mihla dívčí tvář, jakoby čekající na zpěv serenády. Snad to byla ona pradlenka, jejíž gesto bylo tak něžné při máchání v poledním slunci. Kolikrát jsme se zastavili v údivu na Sokolském ostrově, odkud jsme pozorně vyvažovali v očích večerní siluetu přemyslovského města a na druhé straně Vltavy zase staré loděnice Lannovy, abychom pod vonícími akáty pokračovali v chůzi kolem kasáren, kde vojákovali Fráňa Šrámek a Jaroslav Hašek, na Staré město, jehož uličky byly plny stínoher a ticha. Staré zdi i podloubí s pilíři tenkými jako čapí noha se probouzejí k slovům a do hvězdné noci jdou vstříc sdělení dávných rtů...

Pan Bedřich, purkrabě z Donína, aby přehlušil žalost nad ztrátou manželky a syna, vypravil se v rudolfínské době do italského Loreta a touže cestou, po níž šel později Mácha, dojel z Prahy do Budějovic, kde bylo jeho čtvrté nocování na české půdě. Zvídavý šlechtic zaznamenal s věcnou stručností obraz tohoto města ve svém cestopise, omeziv se na nejvýraznější rysy: Město katolické, dosti velké a pěkné, ulice rovné, rynk velký, kostel pěkný a při ním vysoká vlz z štukového kamene jest, v sakristii mnohé reliquie a stříbrné veliké obrazy maji.

Jeho katolicitu podtrhuje s vášnivějším zaujetím jiný geograf a historik sedmnáctého věku, Pavel Stránský ve své elzevirské edici De Respublica Bohéma. I toto svědectví si připomeňme oproti Donínově popisné objektivnosti: Místo netoliko velmi ouhledné, nýbrž také náležití opevněné... přísní Zachovává náboženství papeženské a urputné štítí se bohoslužby evangelíkův...

Písmák barokního selství František Vavák si všímá zcela ve smyslu doby víc kostelů v okolí, v Boršově a v Doudlebech, nežli města samého, kam si na sklonku léta zajel pro svého syna Vojtěcha, druhujícího u pana kanovníka Pingasa.

Mne víc zaujaly tři básnické postavy českého obrození, které - každou jinak - poznamenaly Budějovice svým osudem.

Vám, básníku Růže stolisté, se nevyplatilo číst v gymnasiální škamně Husovu Postilu, vypůjčenou tajně z knihovny jistého kanovníka. Až v Linci jste musil pro tento přečin dostudovat filosofii, ale už tehdy vaše verše, inspirované lidovou poezií, předstihly vše, co soudobá česká lyrika vytvořila. Přátelství, uzavřené v Budějovicích s mladým velešínským Kamarýtem, přetrvalo však mnohou zlobu času i strakoničanství Vaší povahy, neschopné zachovat si natrvalo přízeň nejbližších druhů...

Vnitřní zážitek italského poutníka Karla Hynka Máchy se omezuje jenom na nékolik slov jeho deníku a dopisové sdélení rodičům: Já jsem v Budějovicích, a mám se dobře. Krásný pánský pokoj na nocleh, k večeři zvěřinu, ale - pomoz Bůh penězům. Mimo nadání nalezl jsem zde mnoho známých pánů Teologů, a prošel jsem s nimi v mém podivném obleku město, všecko na nás otvíralo oči i ústa, prošli jsme Seminář a Seminářskou ohradu, obzvláště mě přijal pan Mácha, co jim to psaní odevzdá, žádám, aby i oni ho, tak jako on mě, přijali...

Jak asi působil poutnický zjev básníkův v bílém plášti, rudě podšitém, kráčející v průvodu bohoslovců po tehdejším budějovickém náměstí? - Poslem tohoto listu byl teolog Jan Mácha, rodák bavorovský - jaká zvláštní shoda jmen! A co tají dvě slova v deníku, významně napovídavá: Neklidná noc!

I na spisovatele Alberta Camuse zapůsobilo toto město silným dojmem. Již první velké drama Le Malentendu se mělo původně jmenovat Budějovice, kde se zastavil na cestě z Prahy.

Vás, Josefe Kajetáne Tyle, vzpomínám nejdojatěji. V tomto městě jste si naposledy zahrál hlavní úlohu ve vlastní hře Chudý kejklíř. Vzpomínám: v Jindřichově Hradci jste tenkrát onemocněl. V Třeboni jsem viděl nedaleko hradeb domeček, v němž jste už jen z lože mohl rozmlouvat s druhy a rodinou. Jak jste se však mohl pěšky vypravit, sám churavec, s hercem Polákem až do Budějovic a vystoupit zde na jevištním pódiu ještě v posledním vzepjetí své uštvané duše ? Na křídovou bledost Vaší tváře už nebylo třeba ani líčidla, ani do kostýmu jste se nemusil oblékat. Kdo z tehdejších diváků si vlastně uvědomil, že v posledním plápolu rozdáváte sám sebe, naposledy a navždycky? Celá Vaše tragédie milostná a lidská zaznívá mi z jednoho monologu, jehož slova jsou netylovsky okřídlená a žhavá:

Ale ted se namáhati, navlékati na sebe tu kuklu světského bláznovství kvůli soustu chleba, který se někdy psovi že žertu hodí; necitelnému diváku strojili kratochvíli, když zlo v prsou klokotá, jako by mělo srdce prasknouti - zlořečené živobytí -

Ach ty svatá kotvice mé útěchy, ty mě už neudržíš a já neudržím tebe; mám zlomené perutě. -

Jedné prosincové noci, těsně před vánocemi, vjel do zasněžených ulic krytý kočár, doprovázený jízdním žandarmem. Přijel také od Jindřichova Hradce. Policejní komisař, doprovázející Karla Havlíčka do exilu brixenského, jisté tenkrát netušil, že delikvent zvěční jednou i jeho existenci ve svých Tyrolských elegiích:

Nesmím ale zapomenout Budějovice,
tam Dedera koupil mělnického
čtyři lahvice.
Čili se v něm vlastenecké
hnuly myšlenky,
čili doufal, že to pro mne bude
Léthé na Čechy.

To už byla zřízena koňská dráha, první na evropské pevnině, o níž se zmiňuje i Mácha jako o "železné silnici", a naše myšlenky provázejí po ní novinářského "delikventa" až do "alpejské krajiny", jejíž ledovce můžeme ostatně zřítí za jasných dnů z granulitového vrcholu Kleti.

Železná dráha. - Tato technická znamenitost a zároveň průbojný čin své doby se zrodila v hlavě Franze Josepha Gerstnera, synka chudého chomutovského řemenáře, jehož učitelem matematiky na pražské universitě byl páter Stanislav Vydra, známý z Jiráskova Věka pod přiléhavým epitetem "cordatus Bohemus".

Profesor mechaniky na polytechnickém učení, právě zřízeném, dostal úkol vyřešit průplavní spojem Vltavy s Dunajem. Tento návrh proměnil v plán naprosto odlišný a navrhl odvážně stavbu dráhy. Uskutečnil ji teprve jeho syn František (když otce vyřadil z práce oční neduh jako předtím jeho učitele universitního, "cordata Bohéma"), ale zdroj akcionářských peněz vyschl ještě dříve, než byla skončena polovice díla, a za zkomolené pokračování odmítl ředitel stavby vzít odpovědnost. Redukci původního plánu dokončili jiní, zatímco náš inženýr stavěl na státní náklad jinou dráhu v daleké Rusi z Petrohradu do Carského Sela. Než mohl uskutečnit železniční spojení Moskvy s Petrohradem, zastihla ho smrt na studijní cestě v americké Filadelfii. Budějovickým však zůstalo slavné prvenství jeho díla a zároveň pěkná památka na tohoto muže.

Vedle stanice koňské dráhy a ramene Vltavy vystavěl Karel Hardtmuth před sto lety továrnu na kameninové zboží a přenesl sem z Vídně i výrobu tužek, počítaje s blízkostí jihočeských tuhových dolů. Hardtmuthové pocházeli z Dolních Rakous, z rodu všestranně vynalézavého, jehož největším objevem byla výroba tužky. Vynález Josefa Hardtmutha spočíval v tom, že mísil rozemletou tuhu s různým množstvím jílu a získal takto spolu s pálením hmoty při různě vysokých teplotách směs libovolné tvrdosti. Jeho vnuk František dosáhl ve výrobě tužek nejvyššího úspěchu výrobou tužky "koh-i-noor", připravovanou dlouholetými pokusy, kterou uvedl na světový trh na sklonku osmdesátých let minulého století.

Nebudeme se obírat historií tužkárenskou, která proslavila budějovické jméno v celém světě, a zajdeme si přímo do továrny podívat se, jak se dnes dělají tužky.

V tuhárně třídí dováženou cejlonskou tuhu a odstraňují z ní nežádoucí kyzy a zeminy. Roztříděnou tuhu rozemelou jemné mlýny na prášek. V kádích rozpuštěné hlinky se míchají do rozemleté tuhy, aby se docílilo příslušné tvrdosti, potom se směs taví v peci a vzniknou tuhové tyčinky. To je první část výroby, která se koná v tuhárně.

Tužka bez dřeva by nebyla celá. Teprve dřevovýroba dokončí tento složitý výrobní proces. Zvláštní stroje rozřežou prkénka bud cedrová pro vývozní tužky "koh-i-noor", nebo dřevo lipové a osikové pro tuzemskou spotřebu, nadělají v nich drážky, jiné stroje do nich vloží tuhu, zaklíží jednu stranu a potom přilepí druhou. Další stroje dřeva vyleští, šestihranné tužky se opracovávají na šesti jiných strojích, brousí se na smirku, při-říznou se na koncích a obarví, a razicí stroje vyrazí do dřeva příslušné nápisy. Hotové tužky třídí hbité ruce dělnic, jejichž pozornému oku neunikne žádný kaz, jiné ženské ruce je zabalí do balíčku, mužské ruce odvezou v bednách na nádraží, odkud je vlaky rozvážejí do celé Evropy a lodi až do zámoří.

V Koh-i-noorce se ještě vyrábějí tužky barevné i mechanické, dále je tu celé oddělení na výrobu pryží, ale to jsem neviděl, a proto o něm nemohu vyprávět.

Mohli bychom se ještě zmínit o slavném budějovickém Budvaru, pivu, které získalo ve světě stejnou oblibu jako proslavenější plzeňské, a z ostatního průmyslu si zaslouží zmínky továrna Igla, vyrábějící jehly všech velikostí a upotřebení.

V zeleném dřímavém tichu staroměstského hřbitova zpívají kosi nad překocenými empírovými vázami a hlavy kamenných andělíčků přerůstá tráva. Břečťan se pne po kmenech starých jasanů, javorů a habrů, zatímco větve kvetoucích lip, rozeznívané včelí melodií, prosívají čerstvě ražené dukáty slunečního světla. Neslyšně propadnou na zarostlé pěšinky, pro-měníce se ve vlaštovičník a třezalku. Jen voňte, barvínky, zvonky a mydlice zpod litých a tepaných železných křížů, jejichž nápisy jsou už dnes k nepřečtení! Tolikerá symbolika připomíná našemu srdci dávné kouzlo památníků a štambuchů našich prababiček, kdy se nosívaly krinolíny a kdy ctitelé psávali tanečnicím cituplné verše na vějíře. Medailon s rozžatou vztyčenou pochodní vedle fakule sklopené a zhaslé splétá manželský věneček věrnosti s druhým medailonkem, na němž zříme kvetoucí mák a u něho makovici dolů obrácenou - symbol spánku. Tehdy sem přijíždívaly kočáry, když kameník tesal ze žuly náhrobek podoby rakve a zasazoval do ní litinový kříž. Neplašte mi kvočnu s kuřátky, krotce pobíhající kolem tohoto známem dávných časů, vždyť i jiné rameno kříže zarostlo do kmene jasanového a temně zelená věž vysokých jasanů se vrší slávou života nad celým tím zanikajícím světem. Nezabráníme úplnému rozpadnutí ani honosných zděných hrobek německých důstojnických a úřednických rodin, ani patriciátu, který i tady ukazuje svou mohovitost. Podívejme se raději průrvou probourané zdi ven do života, kde svítí slunce, kde zní dívčí smích z pokosených luk a do vůně sena zpívá skřivánek. V zjasněném modru uzříte táhlý hřeben Kleti i Kluku a nad stříbrnou chvějivou mlhou rybníka Dehtáře vystupuje hřbet vrážský s celou úžasnou nádherou letního rána.

Rozkvetlé šeříky pod ptačími hnízdy přivábí po zákonu života do těchto zákoutí mlčelivé dvojice milenců i chůvy s dětskými kočárky a nezbytným doprovodem vojáčka, které chtíce nechtíce musí přehlédnout oči penzistovy, pohroužené do novinových řádek. Šeptávaly tu rty seminaristů nad listy breviáře své hodinky a žalmy, růže voněly z kroků gymnasistek, jež si zde z poznámkového sešitu opakovaly latinská slovíčka. Bylo sice před maturitou, ale ony jistě myslily na věci líbeznější.

Jda za nimi, došel jsem až k tepané mříži pod věží gotického kostelíka svatého Prokopa, kde nad hrobem, břečťanem porostlým, jsem si z prosté desky přečetl tento lapidární nápis: Biskup Jan Valerian Jirsík.

Kácovský rodák, hradecký gymnasista a pražský teolog kaplanoval na Mělnicku, v Roudnici i v zámku železnohorském, aby pak z minické fary u Velvar usedl na kanovnické křeslo slavné kapituly svatovítské a odtud v letech padesátých minulého století přišel do Budějovic jako biskup rozsáhlé diecése. Během necelých tří let zřídil studentský seminář pro chudé chovance, do dějin budějovických a celého národa zapsal se však jiným odvážnějším činem, jehož důsažnost odstupem času stále vzrůstá. Proti vůli úřadů, samozřejmě německých, založil v tomto městě české gymnasium, svým nákladem postavil pro ně budovu, celá tři léta vydržoval ze svých prostředků profesorský sbor, učebné pomůcky a celý provoz, takže vydal na tehdejší dobu částku nemalou, 90 000 zlatých, nepočítaje v ni výlohy na studentský seminář, které obnášely 22 000 zlatých. On to byl, kdo zřídil zde ještě školu pro hluchoněmé i školu pro české dívky - a ze svého dal postavit i kostel svatého Václava. Na vídeňské říšské radě stál na straně české opozice, což mu vyneslo císařskou nemilost a zákaz vyplácení osobního přídavku, věc nemilá, pomyslíme-li, že budějovické biskupství bylo na statky vezdejší jedno z nejchudších v celé monarchii.

Ne jako nepřístupného hodnostáře církevního, ale "velebnost ideálného starce, který miluje velikého boha a malé lidi" jej ve vzpomínce našemu času přibližuje Josef Holeček. Biskup odmítající dogma neomylnosti papežské, vlastenec neúplatný, kněz lidský a tolerantní - toť Jirsík.

Přišel se jednou podívat na žáky svého gymnasia a promluvil k nim otecky o kráse řeči mateřské a její důležitosti. Bouřlivácký student se na tuto návštěvu připravil podle své přirozenosti. Uvázal si provokativně mohutnou černou vázanku s husitskými kalichy, a když na stupínku doříkal báseň Čelakovského, tu krásný stařec se ho jen tiše pozeptal:

"Což pak to máš, synáčku?"

"Kravatu s husitskými kalichy, Vaše Excelence."

- Veliké napětí. Žáci zapomněli dýchat, profesor přešlapoval. Co z toho bude? Biskup děl otcovsky vážně a šetrně:

"Vidím, synáčku, že prožíváš Husovu krizi. Každý syn české matky prožiti ji musí v létech, kdy se vzdělává a poznává. Přeju ti, abys její bolesti šťastní překonal s duší čistou a vírou ve svaté učení Kristovo tak pevnou, jako měl Hus." Pozdvihl pak se, aby odešel. Než odešel, pravil k žákům, stoje za katedrou:

"Synáčkové milí, mám radost a diky činím Všemohoucímu, že mi dal milost, abych tuto školu pro vás pořídil.

Má-li rostlina podle svého určení vydati dobrý plod, musí před tím dospíti do kvitu, kvit jí nesmí zlá ruka uraziti, ani sucho zpraží ti. Když se pak kvit pravidelně a dobře vyvinul, i plod bude dobrý. Kvitem národa je mateřská jeho řeč. Nemůže-li se národ vzdílávati ve své mateřštiní, jistí zakrní a nevydá k blahu člověčenstva a slávě boží toho ovoce, k jehož vydání byl Prozřetelností do řady národů postaven. Děkujte se mnou, synáčkové, Otci nebeskému, že mládež česká má již rozličné školy ku svému vzdělání, učte se v takové škole pilně a rádi a prospívejte na slávu boží věděním i uměním."

Tolik Josef Holeček.

Nenašli bychom už pod Černou věží Myslbekův monument, láskou Budějovických postavený milovanému biskupovi; německá zloba zničila i Kafkovu sochu dr. Augustina Zátky, která stávala symbolicky do okupace před radničním průčelím, z podstavce v sadech zmizela i spěžová postava Vojtěcha Lanny, jehož podnětnost zasáhla tak mocně v minulém století do průmyslového rozvoje rodného města. Jen Bílkův pomníček básníka Otakara Mokrého unikl zkáze, poněvadž z kamene se děla líti nemohou - a o tomto poetovi, dnes pozapomenutém, ví vlastně víc jen literární historie.

Umlkl už ve zdejších ulicích hlučný hovor copatých Němkyň, ó, jak by se zaradoval Jan Neruda! A jak asi tuto změnu viděl rád i básník Jaroslav Kvapil, když sem jezdil potěšit se s vnoučaty!

Podíváme se kolem po kraji.

V Suchém Vrbném vzpomenem všech zvonů, ulitých ve zdejší zvonařské dílně Pernerově - ach, kolik jich bylo znovu přelito v děla za obou světových válek - ale než domyslíme toto hrůzné vzpomínání, spatříme na výšině červené báně dobrovodského barokního chrámu Panny Marie; jeho architekturu navrhoval sám Dientzenhofer, zatímco nástropní fresky jsou mistrovským dílem Reinerovým a oltářní obrazy vyšly z malířské dílny Brandlovy. Tři nejslavnější jména českého výtvarného baroka se tu sešla pod jedním krovem a my máme věru co obdivovat. Kolem dokola voní košaté lípy, pod nimiž o poutích rozkládali pernikáři své sladkosti, neboť tyto poutě bývaly slavné a hojně navštěvované. V kapli za kostelem v blízkosti hojivého pramene jsem viděl sošky dvanácti apoštolů; jméno osadě dala jistě tato léčivá voda, u niž byly později zřízeny lázně. V lukách na výšině svítí hladina dobrovodského rybníka se zastíněnou hrází, plnou návštěvníků, koupajících se v přečisté, chladivé vodě. Polní cesta nás dovede k božím mukám, stojícím pod vzrostlými lípami, odkud je překrásný rozhled, a každý ze zdejších lidí vás bude přesvědčovat, že právě tady se nalézá střed Čech, rozuměl-li jsem dobře. Ferdinand d'Este se tu prý na manévrech radil se svými generály. Věru, že tu mohl být jeho štáb, neboť z tohoto místa lze přehlédnout veliký kus kraje. Mezi Hodějovicemi a Budějovicemi je na trati podobná vyhlídka, která vždy přiměla básníka J. S. Machara k obdivnému srovnání s Pádskou nížinou, kdykoliv jel vlakem z Vídně do Prahy.

My půjdeme polními cestami k "Peřtátu", jak zde nazývají staré hornické městečko Rudolfov, v jehož okolí jsou zavalené šachtice bývalých zlatých couků, v kterých se dolovalo už v dobách Václava IV.kostele svatého Víta objevili budějovičtí muzejní pracovníci překrásnou gotickou Madonu, která je dnes chloubou Alšovy jihočeské galerie. Z výšin u města je nejkrá-nější večerní pohled do budějovické roviny, kdy nazlátlé, vysoké nebe se zrcadlí v mnoha rybničních hladinách a celý kraj je ponořen do modré, rozvíravé hloubky. Nedivím se pranic, že se zde usadil malíř Jiří Probošt, Kojanův žák, neboť nenalezl by jinde malířštější hodnoty širokých krajinných panorámat než tady. V střídání proměn za všech ročních dob byla to jistě inspirace nevyčerpatelná.

Vlna krajiny se stále střídavě zdvíhá až k Lišovu, městečku, jehož jméno proslavili svou dobrou řemeslnou prací místní truhláři, vystavující svůj nábytek na nejvýznačnějších výstavách. Kostel svatého Václava zde stál již ve čtrnáctém století, z architektonických památek upoutá obecní pivovar a schwarzenberský špitál s renesančními arkádami, postavený roku 1669. Ještě donedávna bývalo vidět špitálníky a špitálnice v bílém soukenném oblečení, jehož jeden rukáv byl zbarven modře, druhý bíle, a ženy mívaly na hlavách zvláštní klobouky, přetažené šátkem. Každý den musili přečísti modlitby za zakladatele. Lišovská krojová družina je známa v okolí svými národopisnými pořady a obnovou starého lišovského kroje, který už patří oblasti třeboňské. Vyšívačky vyjádřily volbou materiálu jemnou krajinnou poezii: tyl značí mlhu, rybí šupiny lesk vody a korálky rosu. V místním muzeu jsem se zájmem prohlížel lišovský národopis a dověděl jsem se, jak nákladné bylo pořízem třeba jediné pleny. Dvě krávy na ni musila hospodyně obětovat, než se mohla v kostele pochlubit její krásou. Zdejší rodák František Miroslav Čapek věnoval mnoho chvil jihočeskému národopisu a historii, dočkal se vytištění svých prací i rodáckého vděku. Navštívil jsem jiného lišovského kulturního pracovníka, jehož jméno jsem slyšel poprvé, ač je mu už 86 let. Bývalý ředitel spořitelny Klement Pávek zasvětil historii rodného města celý dlouhý život. Ukazoval mi své rukopisné dílo, s láskou a pečlivostí budované, nad nímž se zatají dech. Co musil přečíst archiválií, kolik opisů pořídil ze zemského archívu a z knih universitní knihovny, než se dobral podrobného obrazu minulosti svého rodiště a kraje. To už není jen láska, to je přímo vášeň, která bez ohledu na hmotné oběti vlastní a bez jakékoliv morální podpory přátel se dovedla na celý život soustředit k dílu, které nakonec nemůže počítat ani se žádnou slávou světskou. Do jakých jemností krajové minulosti pronikl tento tichý pracovník, jak bezpečně ovládá všechen rozsáhlý materiál! Chtěl bych upozornit na toto dílo aspoň historiky kraje, kteří by se s ním měli seznámit.

Celý Lišov tvoří vlastně dvě dlouhé ulice, z nichž hlavní je postavena kolem staré silnice vídeňské a rozšířena na jednom místě v náměstí, proměněné v hezký parčík. Nenalezneme tu zvláštních architektur, ale v blízkosti městečka je na vrchu Větrníku vytesán žulový hranol, který označuje místo přesného středu našeho světadílu, nazývaného jinak "pupek Evropy". Český překlad latinského nápisu zní: "Trvalé místo nejpřesnějšího měření nivelačního, jež bylo provedeno při měření poledníkových a rovnoběžkových stupňů, zvané evropské. Postaveno roku 1889." Tedy i z hlediska vědy a čské jistoty mám potvrzenu skutečnost, že na Větrníku jsem stál v přímém středu celého evropského kontinentu.

Mohli bychom se ještě podívat do lázní Libniče, kde na jedné zahradě rozkvétá vzácný květ střevíčníku a kde se za okupace skrýval spisovatel Jaroslav Kratochvíl, autor Vesnice a Pramenů, mohli bychom zhlédnout zachovanou tvrz zvíkovskou nebo navštívit Libín s hezkou návsí a starou kovárnou s rybníčkem, ale to už je pozdrav krajiny třeboňské.

Při jiné pouti zastírala ranní mlha Černičský rybník, který býval rezervací fauny: jespáků, orla říčního,

čápů

i

volavek

, a mokřadla kolem něho byla tak záludná, že se jednou do nich propadl sedlák i s fůrou. Zvláštní druhy vstavačů kvetly na lukách u Haklových Dvorů, vsi, která byla ostrovem německého obyvatelstva v nejbližším budějovickém okolí. Od Žabovřesk vede březová alej k Dehtářům. Slunce proniklo z mlh a zdůraznilo bílé zdi chalup, louky byly plné rosy a červených paliček totenů, z rybníka vystupovaly páry a v jejich lehounkém stříbrnu temněly siluety stromů jako nějaký poutnický průvod.

Přečistá a průzračná je voda rybníka Dehtáře, svítící v plavém žňovém ránu jako zjevení. Myslil jsem na nejkrásnější japonské malby, na jejich křehký kolorit a jemné odstínění, dívaje se z hráze přes stříbřitou hlád a režné pruhy žitnišť k tušeným obrysům zalesněných kopců: Vysoké Běty a Vysokého Kamene, Buglaty, Vysokého Kořenu, Skalky nad Kvítkovicemi, Haberské Hory a Kluku. Hráz tohoto rybníka stíní staré duby a roz-sochaté koruny dvou sosen, nad hladinou se mihnou rackové, ve vodě zasvítí červené rdesno, vánek přináší vůni kvetoucích jetelů, podmítek a schnoucích pšenic, ale tato krása je stvořena především pro zrak, pro údiv.

Brouzdáme se rosou k silnici, nad níž rudnou jeřabiny a modrá se nebe, zahlédneme Chvalovice, kde jsou tuhové doly, a sestupujeme do údolí k Strýčkům, jejichž siluetu tvoří kostelní věž a vlašské topoly. Kostel svatého Petra a Pavla má presbytář a menší lod křížově sklenutou, dále gotické sanktuarium a pozdně gotickou sošku Madony, okna jsou ozdobena obrazy českých patronů, což je setkání překvapivé, poněvadž na hřbitůvku, prostírajícím se kolem chrámu, čteme mnoho německých nápisů.

Měkká zeleň strništního jetele a nafialovělé stíny žitných panáků ladí barevně krajinu až k Záboří, staré vsi, kde bývali nejfanatičtější Němci. Rybníček na travnaté návsi zrcadlí z jedné strany bílé štíty chalup a z druhé temné koruny topolů, nad mostním obloukem se bělá kaplička svatého Jana a celá ves voní heřmánkem a vodou. Cesta pokračuje přelíbeznou krajinou, kde u cest kvete kakost krvavý a v ovsech čekanky, kde rybníky zrcadlí temně modrý odraz hor a proti slunci se jemně rýsuje lehounká silueta čakovského kostela. Je to odlehlá končina mezi Budějovicemi a Lhenicemi, mírně zvlněná a plná tichosti a barevného kouzla, krajina české krajinomalbě ještě neobjevená.

Zde u Břehova vzpomínám na první a zároveň poslední jihočeskou návštěvu spisovatele Václava Beneše Třebízského dne 23. srpna 1883, kdy se vracel domů z alpské a vídeňské cesty. Se svým průvodcem se zastavili nejdříve v budějovické Besedě, a téhož dne odjeli do Břehová, kde navštívili Poustku, studánku pod Hlaváčem i Jarov, a zapsali se do pamětní knihy. Potom dojeli přes Budějovice a kolem Trocnova do Borovan. Cílem jejich cesty byla mladošovická fara, kde navštívili pana faráře Fišmeistra a zůstali zde přes pouť, která se tu slaví v neděli 26. srpna. Spisovatel sloužil, v kostele svatého Bartoloměje slavnou mši, měl tu poutní kázání a tolik se mu líbilo v Mladošovicích, že si na příští pouť sjednal novou návštěvu i kázání. Večer odjel na knížecím povoze do Třeboně a v pondělí ráno se už procházel na hrázi Světa i Opatovického rybníka, pochválil Zlatou stoku, prohlédl si knihovnu a byl tak nadšen přírodou jihočeské krajiny i jejími historickými památkami, že chtěl každý příští rok znovu zajet do jižních Čech. Nedočkal se však ani příštích prázdnin, skonav v Mariánských Lázních na chrlení krve...

Nahořklá vůně ořechového listí dýchne na vás před čakovským kostelem svatého Linharta, jehož presbytář je gotický stejně jako socha Madony na levém bočním oltáři, náhrobní kámen pana Jiřího Čakovce z Bohušic na Čakově patří století šestnáctému. Kolem kostela, který je dominantou krajiny, se prostírá hrazený hřbitov, plný litých železných křížů, karafiátů a měsíčků, odkud se rozvírá pozamžená vyhlídka k rybníku Dehtáři a na lhenickou stranu.

Cesta k Čakovci je střídána lukami a hladinami rybníčků, náves překvapí dřevěnou zvoničkou na sloupech a několika štíty, pod lesem zahlédneme Lipanovice a Holašovice, jejichž jména jsou slovanská, ale obyvatelstvo bylo německé stejně jako v Kvítkovicích, slynoucích nejbohatšími sedláky.

Holašovická náves je sličná svými rozmanitými štíty s plechovými kohouty, zrcadlícími se v modré hládi návesního rybníčku, které ukazují na vkus a práci českých rukou. Bývali tu němečtí sedláci, pěstující zvláštní odrůdy žita.

Kvítkovická kovárna má honosný štít jako nějaká kaplička.

Zamířili jsme k lesu, kde mezi kaštany a javory šedne zřícené zdivo kostela svatého Víta se třemi okny s lomenými oblouky. Byl založen roku 1647 od vyšebrodského opata poblíž zázračné studánky a kaple, navštěvované věřícími z dalekého okolí. Za císaře Josefa II. byl zrušen a oltáře odvezeny do Boršova. Teprve roku 1867 byla část stavby stržena a materiálu použito k opravě haberské myslivny. Malebná samota Dobrovodských s doškovou střechou oživuje tento líbezný lesní kout.

Z výšiny nad Kvítkovicemi obhlížíme kraj, jehož vsi mají krásná pojmenování jako Dubí, Lipí a Habří. Na východní straně promodrává zamlžená rovina s táhlými pruhy lesů, v nichž zvláštní šedí zasvitne Hluboká, kousíček dál na kopci kostel hosínský a pod ním jezero střech, komínů a věží jsou Budějovice. Hledám mezi Lipím a Dubím místo, kam pravidelně bije blesk, snad proto, že tu jsou ložiska tuhy. Ještě jeden pohled ke Kvítkovickému rybníku a na zelenou čupřinku Kluku, a potom okusíme lesního chladu, hřibové vůně a vlhkosti mechů až k Dubnému, odkud už se prostírá rovina až do Budějovic. I zdejší kostel má gotický presbytář, ale síťovou klenbu lodi nesou tři štíhlé pilíře, kazatelnu zavrcholuje socha proroka držící jablko, s nímž jsem si nevěděl rady. V blízkosti kostela upoutá návštěvníka lidová architektura z osmdesátých let, v níž zedník užil bohatého dekoru říms a nad vjezd umístil plastickou výzdobu s řeznickým znakem, tak nápaditou, že by se jistě hodila Josefu Ladovi do nějaké návsi.

Nevím, kdo vymyslil jméno Kluk pro horu od úpatí až po vrchol zalesněnou, kde jsem nenašel nic "vyklučeného", čímž naši předkové nazývali vypálený les, proměněný v pole. V Budějovicích uslyšíte vžitou personifikaci tohoto oblíbeného místa k výletům v rázovitých rčeních, která poprvé zmatou váš sluch: "Byli jsme u Kluka, půjdeme na Kluka, šli jsme ke Klukovi, byli jsem na Klukovi..." Na jeho úpatí kvetou konvalinky, zlátnou tam kručinky na mezích a pod sosnami se to hemží borůvkami, dětmi a ženskými hlasy. Potom přibývá smrků, kapradí a kamení, pěšinka se ztrácí v ostružinách, nohy se boří do vysokého mechu, ale kdo zteče skalnatý vrchol, je odměněn širokým rozhledem na netolickou stranu i do budějovických luk, a věřte, že je to krása, která věru stojí za podívanou.

V údolí mezi mohutnou, táhlou Kletí a Klukem rozložila se kolem dvou věží Křemže, městečko s nízkými domky na náměstí, jemuž dominuje kostel svatého Michaela archanděla, přestavěným vnějškem celkem nezajímavý, ale gotický interiér překvapí křížovou klenbou, sanktuariem, sedilií i sličným portálkem do sakristie. Oltářní obraz je dílem oblíbeného portrétisty Rudolfa Váchy, rodáka z Hluboké, který jej maloval na objednávku knížete Schwarzenberka. Zbytky valů na Hradišti připomínají bývalou tvrz Smilů z Křemže. Jeden člen tohoto rodu, Jan Smilek z Křemže, byl smělým husitským válečníkem, který byl v stálých půtkách s krumlovským pánem, pověstným Oldřichem z Rožmberka. Stal se po Mikuláši z Pístného vlastníkem hradu Husy u Blanice a odtud i z blízkého Zablátí neustále válčil s mocným Rožmberkem, kterému nakonec prodal rodové zboží křemžské. Byl však zajat a chován v rožmberském vězení několik let. Když města žádala za jeho propuštění, slíbil jim Rožmberk vyhovět pod tvrdými podmínkami. Smil musil dát úpis, jímž se za sebe, rodinu i dědice zavazuje postoupit mu všechno své zboží, a dále musil slíbit, že se nebude mstít. Když splnil všechny podmínky a dal Rožmberkovi čtyři zápisní listy na hrad Hus, Volary, Prachatice a vesnice zlatokorunské, Oldřich jej z vězení nepropustil, naopak, nechal jej v něm umořit. Tak se stal válečnický bouřlivák jednou z mnoha obětí Oldřichovy licoměrnosti.

Tuto krajinu v Podkletí miloval malíř Adolf Träger, který sem zajížděl zjara, aby ji maloval s kvetoucími stromy u vsí a chalup; několikeré léto pracoval v Pozděrazi a velkou část svého díla zaměřil přímo ke Zlaté Koruně a Krumlovu. Byl také z nejdůvěrnějších znalců jihočeské gotiky, milovníkem starého umění a památek, jichž mnoho zachránil pro nynější Alšovu jihočeskou galerii.

Tam, kde pod Kletí tvoří Vltava hluboký ohyb, vlní se na ostrohu mezi lískovím, břízami a mohutnými lípami dvojí pás kamenných valů hradiště třísovského, důležitého to keltského opida a zároveň důmyslně opevněného střediska řemeslné výroby i tržiště, navštěvovaného počátkem našeho letopočtu lidem z dalekého okolí.

Přišli jsme sem právě v době, kdy archeolog Jiří Břeň z pražského Národního muzea zde řídil archeologický průzkum. Pomocní dělníci s dvěma ženami prokopávali val, aby se poznalo složení a stáří zdiva, zároveň však i celý fortifikační systém.

Byl krásný rozhled ke kudrnaté chocholce Kluku, na Křemži, Chmelnou i Krasetín, ale mne upoutaly listy konvalinek, jimiž je celé hradiště doslova poseto. Chtěl bych tu postát někdy v měsíci máji, kdy rozkvétají za měsíčné noci, a poslouchat zdola chór Vltavinných vln. Jen klasnatý zlatobýl a pronikavá vůně oranžového rmenu promíšená vůní melisy vydychovaly z trav, ale já myslil na budovatele tohoto opevnění, v České zemi nejjižněji položeného.

Proč se tehdy usadili právě zde, v kraji bohatém na tuhu, a založili tu rozvinutou výrobu železa? Jaké byly příčiny jejich odchodu - dobrovolného či násilného? Poví nám o něm víc zkoumání archeologické než naše představivost? Zůstaly jen valy, jejich dílo nejmohutnější, tak výrazně zapsané do krajiny, a trsy kručinek, jako vzpomínka na jejich pravlast, ale stačily vyvolat kouzlo čisté a moudré poezie Francise Jammesa, básníka provždy už milovaného od prvního setkání s jeho verši...

Lesní stezkou mezi maliním jsme ještě téhož dne sestupovali k Dívčímu Kameni, jehož světlé kamenné zdivo strmělo z ostrožny nad stříbřitým pásem řeky. Zastali jsme tu brněnského archeologa dr. Josefa Poláška u chaty pod hradem s dvěma studentskými brigádnicemi, z nichž jedna na slunci bělila prádlo a druhá cosi kutila na improvizované plotně vedle chaty. Přijal nás vlídně a pochlubil se nám pravěkými nálezy ze starší a střední bronzové doby, ať to byl spirálově stočený náramek nebo bronzová sekyrka, ale dvě stě jantarových korálků, které patří mezi nejcennější nálezy svého druhu ve střední Evropě, nám bohužel nemohl ukázat. Než vody příští přehrady zaplaví zde celé údolí, byla zde zřízena tato výzkumná archeologická stanice, my využili příležitosti a prohlédli si s archeologem celé hradiště nad soutokem Křemžského potoka a nakreslili si celou scenérii se zákrutem řeky. Mezitím nám sdělil několik zajímavostí. Z původního hradiště se mnoho nezachovalo... Když rožmberský stavitel dostal za úkol postavit zde feudální sídlo, použil nalámaného kamene z původního hradiště ke stavbě středověkého hradu, pranic se neohlížeje, že ničí starou stavitelskou památku. Proto většina pravěkých nálezů je z předhradí a podhradí.

Byl modravý slunečný den. Celá stráň žloutla rozkvetlým starčkem Fuchsovým, nad nímž cosi do vzduchu kreslila křídla bělásků, a zase z temné zeleně stínu zasvitly červené plody dřišťálu i bílé květy ptačince velekvětého, bělozářky větevnaté a mařinky vonné. Pospíchající řeka se přelévala přes kamení, pamatující víc, než může obsáhnout paměť i několika lidských pokolení.

Poděkovali jsme za tolikerá poučení a ubírali se zpátky k Třísovu a dál obloukem stranou okrouhlé plešovické návsi s hezkými štíty dolů k řece, kde nás dlouho provázelo hřmění štěrkového drtiče z velkého lomu u Plešovic jako rytmus zcela jiné doby, než kterou jsme si vyvolávali nad střepy keramiky na obou hradištích...

Jindy naše pouť směřovala ke Kuglvaidu. Kvetoucí parnasie v lukách za Brlohem nasvědčují horské poloze, ale třešňové aleje, pro zdejší okolí příznačné, jsou svědectvím vhodných tepelných podmínek pro jejich růst. Zdejší krajina, uzavřená pásem vrchů proti drsným severním větrům, je jistě příznivá sadařství i zemědělství. Červené jeřabiny nad dozrávajícími ovsy dovedly nás k luční pěšině, při níž se stříbřila hláď malého rybníčku, v níž se tměl odraz zamyšlené smrčiny a břehy se červenaly rozkvetlým kyprejem, rosa jiskřila v travách tak sytě zelených a tak čistých, jako by je tu příroda připravila pro tance rusálčí. Stmívavý stín jedlí a tmavě zelené ticho dřímají nad kamennými zbytky hradu Kuglvaidu, který byl za Oldřicha z Rožmberka dobyt královským vojskem a proměněn v rozvaliny. Jen osmihvězdí listů mařinky vonné a její bílý květ napovídají příběhy o hradních pannách, modré zvonky na skále neslyšně vyzvánějí k jejich rozjímavým samotám a suché bukové listí probouzí náš krok k unikavé rozpomínce na doby, kdy se tu rozléhal třesk zbroje a za cimbuřím procházela stráž. Hledáte-li krajinu zelenou a tichou, navštivte tento pozapomenutý kout. Jsou zde svažité pastviny mezi osamělými duby a smrky se stády strakatých krav, jsou zde lesy laděné do černě a indiga, překvapí vás tu žlutý terč mléče v zeleném ovse stejně jako čistec bahenní, kvetoucí na houpavém mokřadle.

S jménem Oldřicha z Rožmberka je spjato i založení kuglvaidského kláštera, kde pěli pauláni své hodinky až do dob války třicetileté. Potom zde ustaly bohoslužby a začalo tu vladařství lesa. Jen zdivo nedostavěné chrámové lodi s kamennými pilíři a rulová ostění oken odolávají ničivé ruce času. Křídla vlaštovek proletují prázdnými okenními otvory a tam, kde kdysi měla být klenba, díváme se přímo do hvězd. Gotické branky vedou do stodol a místo varhan hvízdá tu v zimních fujavicích mrazivý vítr. Dnes je tu hospoda, pivní sudy čekají u zdi na pivovarské auto, hajní a cestáři se tu občas zastaví na kus hovoru u džbánků piva, přejede kolem sanitka nebo zvěrolékař a zas je tu ticho, přerývané v létě jen hlasy přírody. Na mýtině jsem si utrhl červené plody lýkovce jako pozdrav zdejší krajiny a v světlém, zeleně šedém stmívání bukového lesa vrátil jsem se zpátky do Brloha, abych z Budějovic pokračoval v další krajinné pouti.

Tuto pouť od dívčického nádraží podnítilo vypravování profesora Karla Šafáře o jeho učiteli dr. Rudolfu Dvořákovi, universitním profesoru a zakladateli české orientalistiky, jehož dětská léta jsou spojena s dříteňským rodištěm a chlapecká s učitelským působištěm otcovým na Bílé Hůrce, šli jsme po jeho stopách v krajině jeho dětství.

Vykročili jsme stinnou dubovou alejí na hráz rybníka Velkého, jehož dřevěná vazba se zábradlím působila opravdu zvláštním dojmem. Na kolika hrázích jsem už postál, kolik rybníků nakreslil, ale s tímto druhem vypouštěcího zařízení jsem se setkal poprvé. I rybníky Černá a Březovec s hustým porostem žabníků měly stejnou vazbu, další Blatec se bělal peřím kachen z místní kachní farmy, mezi vysokým rákosím žloutly květy pryskyřníku velkého, řada vysokých vlašských topolů přetínala jižní obzor se stříbřitou siluetou Kleti, vánek byl přioděn sladkou vůní bílého jetele a rozezníván bručivým zpěvem čmeláků. U cesty rozkvétaly hrachory a starčky, na hrázích se světlo zamodralo čekankovým květem a vysoké nebe strmělo nad rovinou, jejíž dominantu tvořila sedlová střecha kostelní věžeNákří. Kromě kamenné gotické křtitelnice a epitafu z 16. století jsme viděli v této vsi hezké štíty u Komzáků a Mikolášů na neupravené návsi s hospodářskými stroji pod stromy, a na samém konci vsi hezký ohrazený parčík s pomníkem padlých, nad nímž voněly lípy a zvučely jako varhany včelím zpěvem.

Minuli jsme rybník Malý a zastavili se u ženy v brambořišti, trhající převysoké stonky rmenu, kterému tady říkají "barany". Červený květ drchničky, žlutá tolita a fialový vičenec na zeleném podkladě ovsa zářily jako barevné šperky. Jen schnoucí jilmy připomínaly nemoc, která v posledních letech zachvátila u nás tento druh listnáčů. Posvačili jsme pod nimi a přítel vyvolával ze svých studentských let několik vzpomínek, vztahujících se právě k Dřítni, kam jsme měli namířeno, a ani jsem si v prvé chvíli neuvědomil, že nás od nich dělí celý lidský věk.

Když profesoru Karlu Šafářovi umřel v deseti letech otec, dělník z českobudějovické Hardtmuthky, hledala maminka pro osiřelého chlapce nějakého poručníka. Obrátila se o radu do domu budějovických katolických tovaryšů. Měla štěstí, že se setkala s malířem Janem Řehořem, dříteňským rodákem, který měl mnichovskou školu a živil se malováním kostelních obrazů. K stáru se odstěhoval do Prahy, kde vstoupil jako fráter do nemocnice U milosrdných bratří a ošetřoval tam nemocné až do své smrti.

Tento zbožný malíř měl v Dřítni na hospodářství bratra, který vodíval procesí až do Maria Zeli. Nabídl Šafářově mamince, aby už nesháněla jiného poručníka, že se o malého studenta postará sám, a nabídl jí pro chlapce prázdninový pobyt v Dřítni. Tak se budějovický gymnasista dostal na venkov a k svému údivu nalezl u Řehořů spolužáka Vojtěcha, u jehož rodičů byl nyní hostem. Vojtěch byl už od dětství určen zbožnými rodiči k stavu kněžskému, ale tehdy na to mnoho nemyslil. Prožíval se spolužákem kouzlo teplých letních nocí na zahradě v slaměné hlídačské boudě, chodil se s ním koupat do Zámeckého rybníka, a měli i společnou kamarádku, která s nimi sdílela jejich klukovská dobrodružství...

Hezky se mi poslouchalo přítelovo vyprávění na cestě ke vsi, která je úpravná jako městečko, s osmibokým kostelem svatého Dismase, jehož červená mansardová střecha i střecha věže se kontrastně odrážela od syté modři nebes. Než jsem dokreslil dříteňskou uličku, zastavil se u nás asi osmdesátiletý kostelník a příteli nedalo, aby se nepozeptal na Řehořovy. Dostalo se mu rozšafné odpovědi, že nikdo toho jména už tam nebydlí, snad syn Vojtěch, co býval kaplanem v Bělčicích, že je ještě živ. Zpozorněl jsem při této zprávě a okamžité se mi vybavila známá tvář mého učitele náboženství z obecné školy a kolem ní jsem odvíjel před užaslým přítelovým zrakem zcela nové pásmo příběhů, v nichž měla svou důležitou roli i jejich společná kamarádka z chlapeckých let. Dumali jsme, jak klikaté bývají někdy cesty lidských osudů a jak se protnou na místech nejméně očekávaných...

V kostele jsme se setkali s díly starého malíře rodáka, který pro zdejší barokní chrám v rokokové přestavbě namaloval oltářní obraz svaté Barbory, křížovou cestu i fresky s postavami evangelistů. Hlavní oltář v podobě Kalvárie je vynikající dílo plastické nejspíš z okruhu Brokoffova.

Kulturní dům je oprávněnou chloubou dříteňskou. Poobědvali jsme v čisté, vkusně upravené jídelně ve společnosti traktoristů a družstevnic, z oken je krásná vyhlídka na zámek a sochu svatého Jana Nepomuckého mezi kaštany, čápi přilétali do hnízda na zámeckém komíně a všude kolem zámku i kolem staré obecní kovárny kvetly vysoké nafialovělé slezy. Naše cesta vedla kolem domu, kde dlouhá léta bydlil dříteňský lékař dr. Šíma, a skončila u školy, kde se roku i860 narodil dr. Rudolf Dvořák, a já vyslechl pozorně přítelovy vzpomínky na svého učitele, muže vzácného charakteru a sociálního cítění, jejž profesor Gebauer nazýval "povaha spanilá".

Když otec Dvořákův zemřel na Bílé Hůrce jako řídící učitel, bylo malému Rudolfovi deset let. Maminka se odstěhovala s dětmi do Českých Budějovic, aby chlapci mohli vystudovat. Jan Evangelista se stal ředitelem gymnasia v Domažlicích a tam poskyd básníku Jaroslavu Vrchlickému přátelskou pomoc a službu v jeho nejtéžších chvílích. Nejmladší z bratrů, Ladislav, dosáhl doktorátu teologie, byl osobním kaplanem císaře Františka Josefa I. a po převratu roku 1918 přesídlil z Vídně do Českého Krumlova jako arcijáhen a prelát. Tento vysoce vzdělaný muž žil v paměti vrstevníků jako "český vyslanec" u císařského dvora, pomáhající svým krajanům v těžkých válečných dobách, kde jen bylo možno. Rudolf po maturitě na postátněném budějovickém gymnasiu věnoval se studiu klasické a orientální filologie, se svými druhy ze studií, hlavně Františkem Marešem, rodákem opatovickým a pozdějším profesorem lékařské fakulty a rektorem university, založil Budivoj, spolek jihočeských akademiků, který vykonal v poněmčelém městě mnoho prospěšného pro národní kulturu. Když byla roku 1882 pražská universita rozdělena na českou a německou, byl vyslán na studia orientalistiky na universitu lipskou, kde se u odborníků světového významu připravoval na svůj úkol universitního profesora orien-talistiky na českém vysokém učení v Praze. Doktorskou hodnost mu udělila universita v Lipsku, další studium v Mnichově prohloubilo jeho znalosti a čtyřiadvacetiletý se habilitoval na pražské universitě, kde se stal později děkanem filosofické fakulty a jeden rok i rektorem. Jeho vědecká práce má význam zakladatelský: obsáhla kromě filologického bádání z kulturní historie svými překlady základní díla a celý široký svět poezie hebrejské, arabské, perské, turecké a čínské.

Přítel zde načal vyprávět nové pásmo lidských osudů.

"Když jsem se po maturitě roku 1908 rozhodoval, co budu dělat, když mé životní plány ztroskotaly pro nedostatek finančních prostředků, zvolil jsem si na radu svého bývalého profesora dr. P. M. Haškovce studium moderní filologie: byl to obor, který v tehdejší době suplentské krize skýtal jakés takés vyhlídky do budoucna. Na obloze české vědy orientalistické zářily tehdy dvě hvězdy první velikosti: prof. dr. Josef Zubatý a prof. dr. Rudolf Dvořák. Dal jsem si zapsat všechny jejich přednášky ke svým povinným přednáškám z moderní filologie, pedagogiky a školské hygieny, takže jsem měl v indexu zapsáno na padesát hodin týdně. To jsem však déle nevydržel než dva roky. Postupně některé lekce odpadaly, ale přednáškám dr. Rudolfa Dvořáka jsem zůstal věren, i když jsem některé, jako čínštinu, musil vypustit. Vyžadovaly, aby se jim člověk věnoval zcela, a to při mé zaměstnanosti bylo nemožné. A tak jsem se omezil na jazyky Předního východu, takzvanou islámskou skupinu: arabštinu, perštinu, turečtinu. Zájem o východní jazyky jsem měl již od dob gymnasiálních studií. Jako tercián jsem získal výměnou sbírky poštovních známek od židovského chlapce hebrejskou gramatiku a těžce jsem se prokousával německým textem ke znalostem kvadrátního hebrejského písma a primitivním začátkům hebrejské mluvnice."

Další přítelovo vzpomínám se soustředilo k době jeho vysokoškolských studií před půlstoletím a vyvolávalo tehdejší pražské prostředí i Dvořákovu tvář velmi odstíněně a citlivě.

"Měl jsem to štěstí, že jsem po maturitě roku 1908 si mohl dát zapsat mezi jinými přednáškami z orientalistiky též cyklus přednášek z arabštiny, rozvržený na čtyři semestry, po nichž následovala četba z Tisíce a jedné noci, její přehled, rozbor a srovnávací motivický výklad. Byli jsme celkem tři až čtyři posluchači, snad už já jsem zůstal z nich jediný naživu. Dvořákův nadšený výklad a přednes vytvářely v zšeřelé pracovně ovzduší nezapomenutelné intimity. S účastí se vyptával na naše osudy i starosti, rád si zavzpomínal na studentská léta v Českých Budějovicích, odkud měl ženu. Seznámil se s ní v domě prvního ředitele matiční školy Václava Novotného, otce známého historika profesora Václava Novotného, s nímž byl sešvagřen.

Tehdejší rektor káhirské university princ Fuád mu nabídl, aby organizoval universitní studium, hlavně orientalistiky, ale odmítl to vábné pozvání. S dojemným zájmem sledoval práci našich mladých orientalistů, kteří tehdy žili a studovali ve Vídni, dr. Bedřicha Hrozného, dr. Jana Rypky a profesora dr. Aloise Musila. Kladl na ně velké naděje a těšil se, že snad přijde doba, kdy budou moci svou prací i bádáním obohatiti českou orientalistiku a uplatnit se doma ve prospěch české vědy."

Jednou vybídl svého krajanského žáka, aby pro Laichtrovu Žeň z literatur přeložil Vypravování o Sindibádu námořníkovi z arabského cyklu pohádek "Tisíce a jedné noci". Jeho pobídce vděčíme i za Šafářův překlad z turečtiny Šprýmy hadži Nasr-ed-dina, věnovaný posmrtné paměti dr. Rudolfa Dvořáka.

"Nikdy jsem nezapomněl," končil přítel své vyprávění, "a nezapomenu těch chvílí, které mi dávaly zblízka nahlédnout do hlubiny jeho vědomostí a stylistické pohotovosti, zdůrazňováni jeho zásad překladatelského umění, aby překlad byl věrným obrazem originálu, ale přitom srozumitelný a vyjádřený správným jazykem."

Od Dřítně jsme vyšli vymletou polní cestou do celkem plochého kraje, v němž právě zrály ječmeny a všude na lukách už kvetl starček barborkolistý, první posel podzimku. Běláskové vzlétali z bláta k temně modrému nebi, do něhož se světle promítala kostelní věž Bílé Hůrky, tyčící se na kopci jako tvrz. Došli jsme ke škole a na hřbitov, kde hrobník právě vykopával nový hrob. Přes zídku jsme se dívali k lesům na týnskou stranu a na Chvalešovice se schwarzenberským dvorem. Na otázku, kde je hrob pana řídícího Dvořáka, odpověděl udiveně a stručně: "Proč ho hledáte? Už dávno byl vykopán..."

Nechť zůstane aspoň těchto několik stop po životě a plodné práci jeho syna v lidské paměti této krajiny...

Půjdu sám proti proudu Malše, abych v tůních za Červeným Dvorem mohl znovu spatřit botanickou zvláštnost,

řezán aloeovitý

, s jehož bílým květem mezi tuhými listy jsem se setkával jen u Závišova kamene pod Hlubokou.

Všechny vůně převoní tady pupalka svým citrónově žlutým květem; voní i z mokrých vlasů vesnických děvčat, vracejících se od řeky po večerní koupeli, a její vůně se vlní chvěním žluťáskových křídel. Chtěl bych tu na jaře vidět bílý blesk těla hranostajova - hermelín pláště královského! Nebát se ani podfouknutí lasiččina, ani zaštěkání vydřina znamená žít v přátelství se vším božím stvořením. Na otavních lukách mne dlouho mátl žlutavý koberec utkaný z květin neznámého jména. Starčku barborkolistý! Jak se mi ulehčilo tímto jménem; to je jako milovat krásnou dívku, již si nemůžeme zpřítomnit ani zdůvěrnit pojmenováním. Vcházeje z roviny do lesnatého kopce, sebral jsem ryzec, ve stínu zvlhlé trávy se leskl klouzek, u Vidova jsem voněl k oměji žlutému, ani si honem neuvědomiv, že vstupuji do kraje doudlebského, který mne podmaní jinými kouzly.

I kytičky už byly jiné. Na písčitých polích kvete modřenec chocholatý, jehož cibulka páchne česnekem, louky jsou plny rdesna, bůhvíproč nazývaného "hadí kořen", polní studánce už tady všude říkají "temenec" a v dalších vsích po řeči poznáš, že jsi v krajině zcela nové.

Od Plava, kde je v lese rozsáhlé mohylové pohřebiště, teče řeka Malše tiše, tichounce pod skalami ve stínu borovic, tvoříc ostrůvky z oblázků, a její voda je panensky cudná. Odmítá chladně tvou horkou žádostivost. Černozelený stříbrný lesk vln zrcadlí náhle smrkovou tmáň hradiště doudlebského. Prudce stoupá doudlebská ostrožna lesním stínem až k valům, za nimiž se ježí na hřbitůvku dřevěné kříže, u kostela, jednoho z nejstarších v celém kraji.

Pětilistá růže na svorníku klenby i na oltářním obraze Madonině, bledé postavy apoštolů na fresce v sakristii a na jiné gotické desce Jezulátko v seně ležící, jsou novým setkáním s jihočeskou gotikou. I pod odpadlou omítkou na zdech márnice tušíš výtvarné tajemství...

Nějaká babička zalévá hroby a ty se díváš k řece na zvláštní kůl, stojící dole na bělidle. Dozvíš se od jiné doudlebské panímámy, že je to "děvka" na ždímání prádla, a tvá zvídavost je odměněna i jinak. "Ať se v městě strojejí, kerak chcou," říká - a už mi ukazuje starý doudlebský kroj. Sluší jí, jen co je pravda. Dole u dřevěné lávky zpívá husopaska, a než pohladíš očima rozchodníky, vejdeš pod košatými štěpy do mlýna, kde je na letním bytě malíř Ota Matoušek. Všechny kapličky, všechny staré lípy (a není jich tu málo) obešel se svým malířským nádobím, aby do své hutné malby sevřel těžké obzory starého Doudlebska. Vezměme si opatrně do očí siluetu kostela ve Svatém Janě i obrys Střížova a Slepičích hor, než se vydáme do strání ke Kamennému Újezdu.

Prozatím jen kradmo jsme svěřili smyslům první dotek "krajiny mýtu", k níž se vrátíme jiným vypravováním.

Proti proudu Vltavinu pojdme vrbovím v měkkém světle luk až do Boršova. Chodíval jsem tudy s malířem Viktorem Vorlíčkem, nad nějž nikdo víc nemiluje skály a stromy, které umí jeho tužka rozhovořit jejich nejvlastnějšími hlasy. Z blízkého letiště hučel motor, lehounká silueta budějovických věží taje za námi v jemném oparu a útlá dívčí dlaň mává nám z oken vlaku, jedoucího ke Zlaté Koruně. Strmá vysoká střecha kostela boršovského zvedne náš pohled k nebesům, stejně jako paže svatého Kryštofa s Jezulátkem na gotické fresce uvnitř chrámové lodi. Do stínu pod věží upustil vítr růžový plátek kaštanového květu, z bílého štítu protějšího stavení pohlédne "boží oko", nad něž vymodelovala do malty pozorná ruka zedníkova dva něžné zvonky. Sbohem, vrkající holoubci, sbohem, návsi, bělostná jako ubrus na nedělním stole! Vlhkou vůni drnu a důlek, do něhož děti na jaře pikají fazole, odnesu si v sobě už navždycky. Rozlučme se s rovinou, neboť každá lyrika se jí nakonec vyhýbá...

Ještě ted cítím v dlani pichlavý dotek stvolu hadince, ještě mi sálá do tváře horko rozpáleného lomu u Zátková mlýna, chlad, dlani vánku, a ty, jeze, stříbrně zpívej! Až zezlátne nebe, ukáže nám smrk svou sošnou krásu, a ani rosa nezhasne na večerních travách modravá světýlka svatojanských broučků...

Ráno se rozloučíme s končinou prostřenou kolem metropole kraje a vypravíme se jižněji, tam, kde krajina je vážnější a hornatější a její historie je spjata s rodem, majícím ve svém erboví pětilistou planou růži.

Za Pozděrazí zvážní Vltava zamyšlením smrčin, zahleděných do stříbra řeky, a těžko je pak se ubránit vzpomínavému stesku zříceniny, jejíž jméno je tak mnohoznačně vábivé: Dívčí Kámen.

Vůně zelenavého vřesu, jinde tolik vzácného, a svítivé hvězdičky kvetoucích bělozářek přivolaly mi celý fraucimor pěti panen, pro nějž dal ve čtrnáctém století pan Jošt z Rožmberka vystavět toto nedobytné sídlo, určené klauzuře. Jen nábožné znění zlatokorunských zvonů smělo proniknout za pevnost hradeb, střežících ctnost. Nevím, odvážil-li by se některý "pacholík nekochaný" podplatit "víie zlé strofy" svým nyvým hlasem, jenž "u milosti hoři", aby pak byla "klevetníkóm radost dána..."

Leda na Krumlově si mohl vyzpívat "svá tajnú želost" -

Noci milá, pročs tak dlúhá?
Po mé milé jest mi tuha,
že mi s ní nelze mluvit i. .
Komu se mám utěšiti?
Již mé srdce bydli v strasti,
v smutku, v tužebné žalosti.
To vše činí nebývánie
u tě najmilejši panie.
Milý bože, nedej dlúze
po mě milé býti v túze!

Která Rožmberkovna by se odhodlala k souznění srdce svého se srdcem tohoto panice, jež neustávalo "věčnú túhú lkáti"? Jen vánku mohla svěřit žhavost svého kochání...

Brach ku milý, nestylt sobě, nadjiné chci prie ti tobě.

Pan Jošt, znalý křehkosti ženské, vymyslil pro všechny případy ještě bezpečnější závory nad samotný pás cudnosti. Stráže dostaly přísný rozkaz, aby sestřelily kuší i každičkého holuba, který by se nad hradem objevil, nesa milostné poselství...

K těmto rozvaleným zdem a nočnímu lkám patří stejně zahoukání výrovo, které tu děsívalo v bezesných tmách i pozdního kajícníka pana Oldřicha z Rožmberka. Po životě naplněném podlostmi uchýlil se do zdejších zdí, aby v nich poustevničil celých dlouhých sedm let. Žádný historik už přesně nezjistí počet zfalšovaných listin, zlehčených mincí a padělaných pečetí této rožmberské šelmy, jež ve sklepení svých hradů tolik husitských kněží a odpůrců k smrti umořila. Když se dost narušil slova, daného pod rytířskou ctí, přestěhoval se s dcerou Anežkou na Dívčí Kámen, ale i tady jej nakonec našla trestající ruka Páně. Žádný smrtelník nevymyslil by pro něho spravedlivější trest: najednou v něm ožilo svědomí a lidský cit. On, jenž bez zachvění se dovedl dívat na tolikerá umírání, zhroutil se po zprávě o úmrtí synově, a sotva ho převezli na Krumlov, skonal lítostí. Neuvěřitelné - ale pravdivé.

Mříže zdejšího vězení skličovaly jiného vzácného zajatce, tentokráte královské důstojnosti, Václava IV., který, poznav kobky mnohých rožmberských hradů, byl odtud zavezen až na Vildberg.

Proti toku Vltavy dojdeme k táhlému ostrohu, odkud se nad řekou zdvíhá k východu Třebonínská hora a západní obzor uzavírá zdvižená, zalesněná vlna Kleti s věžičkou rozhledny na vrcholu. V říčním údolí založil český král Přemysl Otakar II. po vítězství nad Uhry u Kressenbrunnu nový klášter, který bohatě obvěnil a povolal do něho cisterciáky, aby kolonizovali tento odlehlý kraj i aby uprostřed držav Vítkovců měl oporu své panovnické moci. Zřízenému klášteru věnoval kromě světského bohatství jeden trn z Kristovy trnové koruny, dar to francouzského krále, a podle tohoto daru dostal klášter jméno Svatá Koruna, později přezvaný na Zlatou Korunu - Aurea corona. Lesnatá tichost a blízkost řeky s možností rybolovu dobře vyhovovala otcům cisterciákům, jejichž jídelní lístek obsahoval většinu krmě připravované z ryb, jak jim předpisovala řádová regule. Ještě tu mniši valně nezdomácněli, když došlo ke královské katastrofě na Moravském poli, a začaté stavební dílo bylo napadeno soldateskou, prameny neudávají, zda habsburskou nebo vítkovickou, a ještě nedostavěné proměněno v sutiny a spáleniště. Během století čtrnáctého nastala zde nová stavební činnost a zboží zlatokorunského kláštera se stalo jedním z největších panství jižních Čech. Tento lesk klášterního života měl i své stíny, v přílišných nárocích mnichů na robotu, berně a desátky poddaného lidu, který využil první příležitosti, aby napadl klášter, jenž zanedlouho byl navštíven znovu ničivou rukou bojovníků husitských, zapálen a vybit. Dlouho stály očazené zdi pod zřícenými klenbami a gotická nádhera se tu v původní sličnosti už neobjevila nikdy. Oldřich z Rožmberka, využiv válečných zmatků, uchvátil klášterní latifundie pro vlastní obohacení a neměl nijakého zájmu, aby se přemyslovský klášter zvedl k bývalé slávě. Až s postupující protireformací se ujal rozbořeného kláštera nový řád, který postupně zrenovoval jak chrám, tak ostatní budovy. Rakouský kupec Eggenberk, povýšený do panského stavu za finanční a hospodářskou podporu císařské moci proti české evangelické šlechtě, dostal od něho bývalé panství zlato-korunské a stal se s ostatní protičeskou šlechtou příznivcem kláštera. Po zrušení cisterciáckého řádu stává se Zlatá Koruna majetkem Jana Schwarzenberka. Ambity, konvent, cely i tři chrámy přestaly být centrem zbožnosti: pronajal si je čiperný podnikavec a přeměnil je v objekt fabriční. Z kláštera se stala nejdříve továrna na kartouny, pak prádelna a nakonec slévárna. Refektář i křížová chodba otřásaly se duněním strojů, krásné rokokové fresky očazoval kouř a v kostele svaté Markéty se vyráběly sirky. Tato katastrofa krásy pokračovala tak dlouho, až i továrna musila být zrušena a provedeny nej nutnější záchranné práce. Důkladné renovace se dočkala tato vzácná architektonická památka až v roce 1939, kdy po několikaleté práci zaskvěla se krása starého kláštera v podobě, jež je poznamenána rokokem z údobí posledního opata Bylanského, rodáka z Prachatic.

Tato pouť historií mě provázela nově zřízenými klášterními interiéry i hlavním chrámem, jenž jediný byl ušetřen podnikatelské zhouby.

Nikdy jsem neviděl akantový list, tolik podobný prý našemu bodláku. Jeho vlast je kdesi daleko - až v řecké zemi. Setkal jsem se s ním zde na jedné hlavici sloupu, zatímco z jiné, v kapitulní síni, tesknila sladká tvář Kunhutina a veliká okenní růžice vyvolávala ve mně neodbytnou představu katedrály. A zase jsem se ptal, proč listoví staletých lip má zde podobu mnišské kápě, a odpověděla mi ústa pověsti o upálených mniších z husitských válek. Gotický náhrobek purkrabího Hirzy jsem nemohl odloučit od obrazu Zvíkova a stále mě těmito síněmi provázela vzpomínka na Zlatého krále.

Ať už anděl zavře jednou provždy víko kenotafu a zloupené Múzy ať se brzy vrátí do tohoto sídla štědrosti vpravdě panovnické! Já přišel hlavně za tebou, Madono!

Z obrazu sestoupilas, cudně zapýřená, s děťátkem na loktech, a kráčelas pod růžovými květy jabloní, tolik podobná svou zjihlou ostýchavostí všem mladým maminkám tohoto kraje. Oděl tě chvějivý modrojas Kleti, když stanulas pod skálou v obláčku kvetoucího hlohu, a já tolik záviděl včelám jejich čistý alt, jimiž tě tak samozřejmě oslovovaly, ó Něžná! Všechny rozkvetlé bezy nesly Jezulátku krupičnou kaši, a když plenu upustilas, zvedlo ji z bláta tolik, tolik bělásků. Už vím, proč je na jaře v této krajině tolik rezekvítku. To se na ni usmálo boží dítě a meze se radují z dvojího navštívení.

Nedaleko odtud, v Černici, se mi tvoje ruka změnila v klas zlatého žezla, ó královno andělů - a ještě na hřbitově na mne pohlédlas z modravé studánky barvínků. Potok v kručinkách předzpěvoval Vltavě své stříbrné Ave a křídla vlaštovek, namáčená do modři nebeské, psala v mých očích tvé jméno nejspanilejší...

Jako v mrákotách jsem zahlédl gotická boží muka ve Štěkři a za obilím svitl bílý renesanční štít staré vladyčí tvrze. Tolik krásy se mi tu soustředilo v jednom jediném dni.


tato kapitola v PDF