• 
• 
• 
• 

Boubín

Boubín na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Rošice :: odstavec 30

  V čase, kdy tu procházel, už rudnou šípky, začíná fialovět vřes a v suchých metlicích dokvétají třezalky. Nevím, zda si povšiml i bramborového květu, mateřského znamínka naší krajiny. Spíš jej asi upoutal rozhled k Boubínu a Bobíku přes první strniště a louky, kde se i tehdy jistě pásly krávy a stranou prvních oráčů sbírala klásky bosá husopaska. Pozorně nabírám do očí jímavou tichost této krajiny, jejíž sluncem ožehlá tvář teskní z vybledlého kartounu nebes.

• Pouť vzpomínavá :: odstavec 34

  Zadní Zborovice, kam byl řídící Ullrych poslán, aby zlepšil vzájemný poměr mezi občanstvem a školou, zkalený povahou jeho předchůdce, mají docela jiný ráz než Novosedly. Svažitý terén s chudou písčitou půdou vyžadoval od drobných zemědělců obezřetné hospodaření a těžko získávaný peníz nutil k šetrnosti. Odlehlost od železnice i okresního města vytvářela zde podminky pro kulturní práci školy, s vděkem od sousedů přijímanou. Ze školy postavené o samotě na kraji obce je nádherný pohled na šumavské vrcholy, jejichž dominantu tvoří zasněžený Javor, táhlá vlna Boubína i špičatý Bobík. Sousední Třebohostice, Doubravice a Krty si zachovaly mnohé památky barokní selské architektury, zvlněná krajina skýtala malířovu oku mnohý lákavý motiv, ale Bohumilovi, který sem dojížděl z Prahy na svátky a prázdniny, stýskalo se přece jen po řece Otavě.

• Hlasy domova :: odstavce (52), (198)

  Od kostelíka je úchvatná podívaná k Třemšínu přes několik rybníčků, které malíř Stanislav Lolek nazval poeticky "Růženeček". Přijíždíval ze Lnář na kole do Záboří k panu řídícímu Nachtmannovi, jehož paní pocházela z myslivecké rodiny a upřímně dovedla našemu malíři pochválit namalovaná zvířátka, že jsou "jako živá". Toto uznání Lolkovi lichotilo, proto nabídl hostitelce, aby si podle libosti vybrala některý z jeho obrazů. Paní řídící se ostýchala, což jí měla skoro za zlé dcera Mařenka, které se tolik líbila rozměrné plátno s namalovanou rozsochatou sosnou z Kučovic lesa. Lolek si v Záboří pronajal u Havlů světničku na konci vsi a usadil se tam na celé léto. Klukovských diváků měl všude habaděj, zvláště když maloval stádo strakatých krav na pastvě u rybníka Velkého, nad nímž přelétal čáp, kníhaly čejky a za hladinou se promodrávala dálka s tušenou vlnou Boubína. Záboří si kreslil se všech stran. Několikráte kostelíček s dvorem u Helmů od Podkostelního rybníčka, kde po celé léto bylo bělidlo pradlen, na trávníku štěbetala housátka a z vody stříkal smích koupajících se pasáčků. Nakreslil si i Žižkův kámen pod kostelním svahem, jemuž místní pověst připsala jedno Žižkovo obědvání a kde na jaře rozkvétají první fialky. Vžil se brzy do místních poměrů a zvyklostí. Potkávaje zamilované dvojice v polích za nedělních odpůldní, věděl, že vejdou do Telec hájku, na jehož kraji jsou kameny, o než si od nepaměti roztrhávala kalhoty celá pokolení záhorských kluků při zimních klouzačkách. S malířským stojanem se vypravoval i k Čečelovicům. Tam mu les Žďárky a borový porost u Třebiště poskytl mnohý malebný motiv a se zvláštní oblibou tam kreslíval i skupinu velikých balvanů, nazvanou roztodivné "Kočičí kamna".

  ...

  Pod nebem cvrčků se klikatí polní cesty, do jejichž prachu kladou jabloně jemný stín svých prosvítavých korun, zabelají se čela krav, zadrnčí vůz a mezi šelestivými toteny luk se ztrácejí travnaté pěšinky plné rosy a ticha. K Velkému rybníku rojickému se svažují režné obdélníky zvlněných žitnišť, z nichž voní svlačec a čiřikají koroptve, na medulkách jetelů bručí čmeláci, jitro je rozezpíváno skřivany a v bramborových brázdách trhají ženy lebedu. Za proužky sosnových lesíků se stříbří rozlehlá hláď Milavy, nepohnutě ční zakřivené větvoví dubů na hrázi rybníka Velkoborského a vzadu, za Strakonicemi, v pobledlé modři strmí Boubín, do jehož měňavého zbarvení vložil Jan Pravoslav Koubek povětrnostní zkušenost celých generací, osloviv jej v jedné své básni "barometer našich rolníků". Nemusí být člověk zrovna rodákem sedlickým, aby pochopil tuto krajinu jako domov milostiplný.

• Kašperské Hory :: odstavec 61

  Za vsí v polích mě překvapil lidový kříž umné kovářské práce, na němž jsou umístěny všechny nástroje Kristova umučení; podobný kříž je ještě na cestě k Úbislavi. Kraj se rozvírá směrem k Boubínu, přinášeje pozdrav krajiny stašské.

• Do šumavského Podlesí :: odstavce 2, 31, 45, 54, 57-58

  Strohý obrys Boubína vedl mne jižně od Strakonic po vlnách kopců drsnátou, málomluvnou krajinou směrem k Volyni. Dole pod olšemi přeskakovala voda hladké kamení, měníc se co chvíli ve vymrštěný pstruží hřbet, a na žitných políčkách plál z prořidlého nízkého obilí chudoučký planý mák. Kopky sena už hnědly na zatopených lukách, přibývalo pahorků i pastvin, odkud se rozléhalo hlasné kejhání početných husích hejn. Až z Plzně si jezdí v podjarním čase ženy železničářů k Volyni pro housátka. Žluťoučká jako kanárci je přenášejí babičky v košících. Šátkem přikrytá, z kouzně na první travičku, a sotva se u plotů objeví první kopřivy, už je děti škubají pro malé štěbetalky. Několik učedníků předjelo mne na kolech; jistě spěchají do průmyslové školy volyňské, kde se učí truhláři i tesaři, jejíž výstavnou budovou se toto město právem chlubí.

  ...

  "Počátek moudrosti je bázeň boží", mají napsáno na štítě dřevěné školy zadovské, kde jsou odříznuti od světa, závidím jim však jejích ticho a lesy. Chtěl bych znovu vidět podivné kříže se všemi nástroji Kristova umučení, na nich přibitými, chtěl bych v létě procházet brusinkovými plantážemi, kde voní vemeníky a na podzim kvete vřes, ještě jednou bych se chtěl s Klostermannovy skály zadívat k Boubínu a u napajedel s dřevěnou vodotečí poslouchat zvonky rozeznívané kroky krav, zaslechnout i starý zvon s věže dobršské, zajít do všech sednic ve Vacově, zejména tam, kde po domácku vyrábějí hračky, znovu vejít do starého románského kostelíka v Zdíkovcí, vzpomenout na "Hadrmoni" Josefa Kočího, který tu namaloval tolik akvare!ů, vidět trojštítou radnici v Kašperských Horách, znovu a znovu projít každou vesnici celého Podlesí.

  ...

  Pro Nahořany věru vymyslili případné pojmenování. Je to ves na kopci, odkud je nejkrásnější pohled nejen na Pržmo, ale i na celé lesnaté pásmo svatomářské s Boubínem a Bobíkem v pozadí, které jsem obzíral z oken školy. Kolem ní je zahrada, jejíž rudnoucí třešně na vzrostlých stromech nedají spát nahořanským klukům, a ani autorita pana ředitele Černého je neuchrání před klukovskou chtivostí. Na návsi jsem vzpomínal na přítele Josefa Ladu, jemuž by se jistě líbila pro uspořádání jejich štítů a vjezdů. Sedl jsem si na klády před kapličkou a kreslil pozorně jedno stavení za druhým: každý štít má jiné členění a každá chalupa je oštafírovaná jinou barvou. Nebe bylo v tu chvíli čistě modré, sluníčko svítilo na trávník, kde štěbetala housata, a než jsem všechno obhlédl, nakreslil a okoloroval, byl už čas obědvání. Od Uhlíků vyšel hospodář, aby v kapličce odzvonil poledne. Zaplať Bůh za to zvonění, neboť bez něho bych nebyl objevil překrásnou lidovou sochu svaté Anny, jejíž tvář měla výraz hluboké selské zbožnosti, jaký jsem jinde neviděl. A to je co říci: celé Pošumaví je samá svatá Anna. Tento den mě potkalo štěstí několikrát. Dík setkání s píseckým památkářem ing. Ivo Benešem u nahořanské kapličky, jenž se také pokochal nahořanskou návsí i svatou Annou, ale poněvadž je duše praktická, začal se shánět i po hospodě. Nic nedal na mé upřímné tvrzení, že člověku stačí krásná krajina - a jídlo, podávané třikrát denně, že je předsudek ještě z gotické doby, a opravdu pro nás vynašel hojné pohoštění. Hospoda byla sice zavřená, protože hostinského vystěhovali jako kulaka, ale v stavení u Maršálků nás pohostili "drbáky" s uzeným, všechno bratru za celých šest korun. Musil jsem mu kajícně přiznat, že i tato světská marnost má při putování svoje půvaby a tvrdošíjná odpíravost nemusí vždycky být ctností. Rozloučili jsme se před školou, on si to zamířil k Malenicím a já, s radiovkou plnou darovaných třesní chrupavek z nahořanské školní zahrady, opačným směrem k Dobrši.

  ...

  Hýsrlové z Chodů, z nichž Arnošt Ferdinand byl jedním z visitačních komisařů pro berní rulu prácheňského kraje po válce třicetileté, přestavěli tvrz do podoby dnešního zámku. Nárožní věž s bání a terakotové ornamentální reliéfy na zámeckém průčelí působí mile zejména svým barevným laděním. Před zámkem šumí voda v kamenné kašně, jejíž výzdoba není bez půvabu, a v zámeckém parku, nyní poněkud zpustlém, zarostly pěšinky trávou; jen ptáci tu zpívají jako jindy a v korunách starých lip bzučí melodie včel vždycky stejně vznešená. V podvečer jsem potkával samé pasáky, stáda kraviček na rozsáhlých drahách, potom vedla cesta stále do kopce až k Nahořanům, odkud jsem na severní stranu pozdravil Třemšín a z jihovýchodního obzoru kynul svou zříceninou hrad Helfenburg. Než jsem dosel do Nahořan, zatáhlo se nebe, hučel vítr, blesky se křižovaly nad Pržmem, Boubín s Bobíkem se přiblížili ztemněvše, a já si vzpomněl na podobnou situaci v Nahořanech, udavší se roku 1585, kterou zaznamenal archivář Teplý. Tehdy prý nahořanský rychtář Fučík, chtěje zaplašit blížící se krupobití, počínal si nezvyklým způsobem: vyhazoval sekeru naproti mračnům. Ovšem s jakým účinkem se toto počínání setkalo, už nám kronikář nedopověděl. Rozmoklými a zaplavenými cestami došel jsem k navečerní Čkyni, kde temněl černý odraz vrb na hladině rybníčku pode dvorem a dál mezi olšemi se na chvíli zatřpytila rozvodněná Volyňka. Noční vítr rozehnal mraky a hvězdná, jasná noc nad tajemnou vlnou Pržma dávala tušení slunného jitra.

  ...

  U Štítkova se vysoko zvedá kraj a jako na dlani vidíte odtud Pržmo i Elčovice, Boubín s Bobíkem, helfenburský hrad, a na severní straně Třemšín. Pod dojmem krajinomalby Nerudových "Prostých motivů" sestupoval jsem od bílé kapličky k Svaté Máří, která se z této strany zdá opravdu ležeti v dolině, zatím co od druhé kapličky, stojící u vimperské silnice, vidíme ji zase na vršíčku. Bylo podmračno, větrno: sluneční hodiny na faře neukazovaly čas, fara zela prázdnotou, kostel byl zavřen a v hospodě neměli ani chléb. Zdánlivě se nezměnilo nic, všechna stavení pamatují Jana Nerudu, Boubín měl stejnou čepičku z mračen jako za jeho návštěvy, ale z celé vsi čišel chlad a prázdno, které jsem zaplňoval vzpomínkami. Jda s kopce kamenitou cestou dolů k Vimperku, utěšoval jsem se přírodou: v zeleném ovse rozkvetlým fialovým hadincem, pod břízami planoucí muchomůrkou a na mezi něžným pousmáním rozkvetlé šípkové růže...
  Řeka Volyňka zpívá zase až v údolí pod vimperským hradem, který Rožmberkové rozšířili a přeměnili v důležitou fortifikaci. Město, vzniklé mezi vrchy na staré kupecké cestě vedoucí do Pasova nevděčí za svou proslulost jen křišťálovému sklu, které se těšilo oprávněné pozornosti na tržištích celé Evropy. Vimperk má jiný primát. Může se pochlubit prvním českým kalendářem z roku 1485, jehož převzácný tisk teprve nedávno objevil v strahovské klášterní knihovně bibliotékář Cyril Straka. Pasovský knihtiskař Jan Alakraw přenesl jen o rok dříve svou impressi do města pod Boubínem, vytisknuv nejprve "dvé knih dvou sloupů středověkého myšlení", svatého Augustina "Soliloquia Animae ad Deum" a Alberta Magna "Summa de Eucharistidae Sacramento", a potom svůj kalendář, třetí český tisk vůbec, jeho tradici, přerušenou na 350 let, obnovili Steinbrennerové. Modlitební knihy z této tiskárny našly si cestu do všech oblastí katolického světa, ba i do končin zámořských, kde se staly nenahraditelnou pomůckou všem misionářům. Představme si, že někde v pralese si bolivijský Indián přeslabikuje z titulního listu i těžko vyslovitelné jméno neznámé země, kterou jsou pro něho Čechy - nebo jak denkarský černoch z afrického Sudanu se modlí z knížky, kterou balily ruce českého děvčete. Exotická vůně nás ovane z jmen jako Nový Zéland, Samoa, Indočína, Venezuela, Peru a Tahiti, kam všude pronikla práce tiskárny z Čech. Katechism a Otčenáš tištěný ve Vimperku si čtou až na bavlníkových plantážích v Kubě, u kávovníků v Brazílii, ba i mexický Indián má své "Llavelita del cielo", tištěné španělsky v lisech tiskárny u Volyňčiných břehů. Českýma rukama projdou miliony těchto knížek, dovedné prsty knihvazaců tvoří zde hotové zázraky z perleti, želvoviny, skla, kůže i celuloidu, které je proslaví daleko, daleko - až závrať člověka jímá při tomto pomyšlení...

• Vlachovo Březí :: odstavec 25

  To by mohla být Svatá Máří. Přišel jste do této vesničky od svatovojtěšského kostelíka ze Lštění, kde hospoda u Taliánů hostila často i Adolfa Heyduka, a poseděl v téže hospodě prapodivného průčelí ve Svaté Máří, které tam zříme podnes. A jaká vyhlídka! "Nás Boubín má šedivou čepičku", "z mlh dešťovou polívku vaří", "již širý kraj zhnednul a hory jsou jak holé zdě", "plují mráčkové šedí..."

• Krajina Jana z Husince :: odstavec 22

  Pamatuje jej i tisíciletá chlistovská lípa, i chráněný prales Lukenský na svahu Boubína, jehož hloubka má podnes "všechnu nádheru i krutost svobody". Chápete zadívání k Líbinu, že

• Prácheň :: odstavce 3, 14

  Museli byste přijít na vrchol Práchně o vojtěšské pouti, abyste tu zahlédli modro podléštek a poznali lidi z celého kraje. Chasníci kupují děvčatům perníková srdce v poutních boudách a křik vyvolavačů se tříští o lesní tiš. Sosny a thuje šumí nad hroby nebožtíků z Veřechova, Hydčic a Boubína. Ti spí uprostřed lesa na hřbitůvku kolem prastarého kostelíka svatého Klimenta, kam vede z hydčické strany "smrtelná cesta" až k hradišti, po němž má celá tato širá krajina své jméno.

  ...

  Obzírám jižní horizont kraje, uzavřený Boubínem a Bobíkem, od nichž pokračuje k západu táhlá linie, přerušená siluetou ohromné lípy a tušenými střechami. To je Maleč. Ves mezi lesy je Zuklín, a mírně zdvižený horský oblouk s prstem rozhledny neklamně udává Javorník, nejvyšší horu v bývalém protektorátu. Má pozornost se soustředuje ke krajině, uzavřené mezi horou Ždánovem a hradištěm Sedlem, k domovu "světáků".

• Strakonice :: odstavec 20

  "Ples čarodějnic" je umístěn na Boubín, "Píseň při draní" je z této končiny a "Vodníka" můžeme docela dobře hledat v kterémkoliv ze zdejších rybníků. Co je tu příbuznosti s Alšem, ovšem bez jeho protepleného úsměvu.

• K metropoli kraje :: odstavec 46

  Překrásný kout svítá je kolem Opatovic: k severu zámek Hluboká, vlevo od něho k Bavorovicům dubová stromořadí, vpravo táhne se od Zámosti k Hrdijcům hosínská stráň, nahoře Hosín, barokní kostelík s plechovou lesklou střechou, stráň porostlá lesem borovým a březovým, uprostřed s velkým sadem třešňovým, takže se za květu skvěla bělostí. K jihovýchodu pahorky, táhnoucí se od Rudolfova k Doubravicím, k jihu budějovické věže, dál vpravo stráni u Včelné. Dále vzadu modré hory u Věžovaté Pláni, potom v údolí Zlaté Koruny začíná se zvedat pozvolna hora Kleť, před ni jako kulisa hora Kluk. A z hosinskě stráni vidět celé pásmo šumavských hor od Kleti přes Chlum, Libín, Boubín. Vpravo od Boubina patero kulis horských, lim dále tím vyšších a modřejších, a vzadu vidět vrcholky vzdálených hor nikde u Hor Kašperských. K severozápadu nejkrásnější pohled přes zrcadla Munického rybníka, Bezdrve, Vojtíšky, k Hlodalkám nad Netolicemi. Ještí rozsáhlejší pohled jest od vrcholku hosinského návrši a celkový pohled je zvlášť pěkný z Hůrky nad Municemi. V blízkosti Opatovic rozsáhlé louky kolem řeky, nad lukami krouží úpěnlivě plačící čejky. Za letního žáru tetelí se a vlní se vzduch nad zemí.

• Prácheň :: odstavce 3, 60

  O čem? — U panského dvora náš Vitoušek orá, strakaté volečky má. Ano, to je znárodnělá zamilovaná písnička Alšovy maminky Veroniky, písnička, jejíž dějiště umístil dojatý syn sem na Horažďovicko. Jistě si na ni vzpomněl jda tudy jednou, nevíme už přesně s kým a kdy, ale do malého náčrtníku zaznamenal si strmý obrys Práchně i panský dvůr s alejí starých hrušní a oráčem. S polí voní řebříček a máta, na vyprahlé pěšině zvedá se stonek jitrocelů, Alšovy erbovní květiny, z trav zní "crkot cvrčků" — a řeka plyne. Museli byste přijít na vrchol Práchně o vojtěšské pouti, abyste tu zahlédli modro podléštek a poznali lidi z celého kraje. Chasníci kupují děvčatům perníková srdce v poutních boudách a křik vyvolavačů se tříští o lesní tiš. Sosny a thuje šumí nad hroby nebožtíkii z Veřechova, Hydčic a Boubína. Ti spí uprostřed lesa na hřbitůvku kolem prastarého kostelíka svatého Klimenta, nedaleko hradiště, po němž má celá tato širá krajina své jméno.

  ...

  I tato skrytá tvář má něco z kraje: baladičnost a mythus. "Kátoucká" hora není daleko a tam cítíme obojí. Pravěké spečené valy strmí nad tuhovými doly, starý můstek jakoby z Alšova "Rukopisu zelenohorského", kamenný epitaf s nečitelným písmem — tucha pověsti. A tu zveršoval mladý čelakovský pod názvem " Svatební den". Ludmila, dcera rytíře Zicha, pána na Střele, se vdávala za neznámého rytíře, kterým nebyl nikdo jiný, než sám satanáš. Jejich dramatická svatební jízda skončila tragicky skokem splašených koní i s kočárem do Otaviných vln. "Ples čarodějnic" je umístěn na Boubín, "Píseň při draní" je z této končiny a "Vodníka" můžeme docela dobře hledati v některém ze zdejších rybníků. Zcela určitě patří na Strakonicko i sčeský sedlák, vychytralý ptáček, který "strčí urozenost s rozumem do kapsy" a jen Strakoničan mohl nakresliti obrázek "radostného cestování" s tímto kousavým humorem: