-
Vlachovo Březí ::
odstavec
5
Odmysleme si barokní kupole s farního chrámu, představme si na miste herbersteinského zámku prostou vladyčí tvrz, v obrazu městečka vynechme něco chalup, a jsme o několik století v minulosti. Sousední kostel husinecký byl ještě filiálním, když ze zdejší fary spravoval svou chudou obec věřících Oldřich z Březí, syn místního vladyky. Snad právě on pokřtil Jana z Husince vodou z gotické křtitelnice vlachobřezské, poněvadž tehdy osadníci husinectí patřili ještě pod duchovní správu jeho farnosti. Zboží březské přešlo později v držení Malovců z Malovic a po jednom z nich, Vladislavovi, zkráceně Vlachovi, nazývalo se od té doby Březím Vlachovým. On spolupodepsal a zpečetil stížný list, poslaný do Kostnice, a se svými poddanými stál věrně při kalichu. 1 po katastrofě bělohorské zůstali Vlachobřezští "pevní u víře" a k ušní zpovědi museli být později přinuceni násilím soldátským i jesuitským. Nevím, považovalo-li za trest "skryté semeno" (po soudu doby ovšem kacířské) dlouhé farní bezvládí, ale aspoň nepříjemností byla pro ně chůze k církevním obřadům do vzdálených Prachatic. Soldateska třicetiletá zanechala jistě i v této tvrdohlavé obci jizvy spálenišť a pole pýrem zbujela - dlouho trvalo, než sousedé se mohli poklidněji věnovat rozkvětu svých živností, z nichž soukenická slynula dobrou pověstí svého díla Široko v kraji.
-
Krajina Jana z Husince ::
odstavce
24, 26, 28-29, 31
Tak živě si představuješ Janovo mládí, kráčeje cestou, kterou on sám chodíval do Prachatic mezi lukami, plnými kvetoucího starčku u skály porostlé lískovím, jejíž převislý balvan tvoří přírodní podobu Husovy hlavy i hlavy mateřiny, vpravo šumí Blanice (tehdy netvořila ještě přehradní jezero) a tam za lesnatým hřbetem je město jeho školení.
...
Nedivme se, že Antonína Chittussiho zlákala temná hmota středověkého města, sevřená do hradeb, k malbě monumentálního účinu, já však nikdy nezapomenu na silný dojem prvního setkání s tímto městem u "Dolní brány". Její zubatá zed s freskou rožmberského jezdce a s dominantou svatojakubského gotického chrámu za hradbami působí vznosnou chmurností, a strohá gotika tohoto kostela s převysokými okny nabádá k tolikeré evokaci celých dob. Tady bylo dějiště pohnuté události za dob Žižkových. Prachatičtí Němčíci vyprovokovali drzým výsměchem slepého válečníka k ráznému činu. Na jeho rozkaz bojovníci husitští ztekli naráz hrazení, všechny cizí odpůrce kalicha a domácích Čechů zavřeli do sakristie a zapálili ji. Sedmdesát pět měšťanů, nenávistných, pyšných, zbohatlých obchodem, jejž podmiňoval sklad soli pro celé Čechy, škemralo nyní o milosrdí. Dívám se na prohnutou okenní mříž, kterou tehdy marně lomcovaly ruce se zoufalou silou, chtějíce uniknouti před plameny a dýmem.
...
Prachatice od té doby byly městem českým. Patřily Rožmberkům, jejichž červená růže se zlatým středem svítí v kostelním vnitřku, po okupaci zůstal na sanktuariu svatý Václav a vidíš i jiný div - německé zlobě, snad proto, že byla tolik slepá, unikly i postavy bratří soluňských, z nichž Cyril drží v ruce svitek popsaný azbukou...
České nápisy zůstaly i mezi arabeskami a sgraffity na průčelí dvoupatrové renesanční radnice, ještě z dob, kdy za vlády Viléma Rožmberka dosáhli Prachatičtí největšího bohatství.
...
Jednoho obrazu si všimněte všichni, kdož zavítáte do Prachatic. Úplatný soudce přijímá boháčův dar, soudě chudého, ale kostlivci ruka trestá vzápětí jeho skutek. Abychom nebyli na pochybách, je tam jadrně napsáno:
-
Prácheň ::
odstavec
42
Rozsáhlé pastviny se prostírají kolem mečichovských rybníků a my se díváme směrem ke klatovské silnici, kde se zvedá na výšině románský kostelík Malého Boru. Na tomto návrší sevřela těsným prstenem panská jízda, vedená Oldřichem z Rožmberka a Bohuslavem ze Švamberka, Žižkovy válečné vozy, ale i tentokrát husitské houfnice rozrazily kruh obklíčení. Jednooký zeman vyřídil panskou přesilu svým lapidárním tahem - a "bratří" měli k Prachaticům volnou cestu, nechavše za sebou bojiště plné mrtvých nepřátelských těl i koňských mrch.
-
K metropoli kraje ::
odstavce
124, 173
V údolí mezi mohutnou, táhlou Kletí a Klukem rozložila se kolem dvou věží Křemže, městečko s nízkými domky na náměstí, jemuž dominuje kostel svatého Michaela archanděla, přestavěným vnějškem celkem nezajímavý, ale gotický interiér překvapí křížovou klenbou, sanktuariem, sedilií i sličným portálkem do sakristie. Oltářní obraz je dílem oblíbeného portrétisty Rudolfa Váchy, rodáka z Hluboké, který jej maloval na objednávku knížete Schwarzenberka. Zbytky valů na Hradišti připomínají bývalou tvrz Smilů z Křemže. Jeden člen tohoto rodu, Jan Smilek z Křemže, byl smělým husitským válečníkem, který byl v stálých půtkách s krumlovským pánem, pověstným Oldřichem z Rožmberka. Stal se po Mikuláši z Pístného vlastníkem hradu Husy u Blanice a odtud i z blízkého Zablátí neustále válčil s mocným Rožmberkem, kterému nakonec prodal rodové zboží křemžské. Byl však zajat a chován v rožmberském vězení několik let. Když města žádala za jeho propuštění, slíbil jim Rožmberk vyhovět pod tvrdými podmínkami. Smil musil dát úpis, jímž se za sebe, rodinu i dědice zavazuje postoupit mu všechno své zboží, a dále musil slíbit, že se nebude mstít. Když splnil všechny podmínky a dal Rožmberkovi čtyři zápisní listy na hrad Hus, Volary, Prachatice a vesnice zlatokorunské, Oldřich jej z vězení nepropustil, naopak, nechal jej v něm umořit. Tak se stal válečnický bouřlivák jednou z mnoha obětí Oldřichovy licoměrnosti.
...
Proti toku Vltavy dojdeme k táhlému ostrohu, odkud se nad řekou zdvíhá k východu Třebonínská hora a západní obzor uzavírá zdvižená, zalesněná vlna Kleti s věžičkou rozhledny na vrcholu. V říčním údolí založil český král Přemysl Otakar II. po vítězství nad Uhry u Kressenbrunnu nový klášter, který bohatě obvěnil a povolal do něho cisterciáky, aby kolonizovali tento odlehlý kraj i aby uprostřed držav Vítkovců měl oporu své panovnické moci. Zřízenému klášteru věnoval kromě světského bohatství jeden trn z Kristovy trnové koruny, dar to francouzského krále, a podle tohoto daru dostal klášter jméno Svatá Koruna, později přezvaný na Zlatou Korunu - Aurea corona. Lesnatá tichost a blízkost řeky s možností rybolovu dobře vyhovovala otcům cisterciákům, jejichž jídelní lístek obsahoval většinu krmě připravované z ryb, jak jim předpisovala řádová regule. Ještě tu mniši valně nezdomácněli, když došlo ke královské katastrofě na Moravském poli, a začaté stavební dílo bylo napadeno soldateskou, prameny neudávají, zda habsburskou nebo vítkovickou, a ještě nedostavěné proměněno v sutiny a spáleniště. Během století čtrnáctého nastala zde nová stavební činnost a zboží zlatokorunského kláštera se stalo jedním z největších panství jižních Čech. Tento lesk klášterního života měl i své stíny, v přílišných nárocích mnichů na robotu, berně a desátky poddaného lidu, který využil první příležitosti, aby napadl klášter, jenž zanedlouho byl navštíven znovu ničivou rukou bojovníků husitských, zapálen a vybit. Dlouho stály očazené zdi pod zřícenými klenbami a gotická nádhera se tu v původní sličnosti už neobjevila nikdy. Oldřich z Rožmberka, využiv válečných zmatků, uchvátil klášterní latifundie pro vlastní obohacení a neměl nijakého zájmu, aby se přemyslovský klášter zvedl k bývalé slávě. Až s postupující protireformací se ujal rozbořeného kláštera nový řád, který postupně zrenovoval jak chrám, tak ostatní budovy. Rakouský kupec Eggenberk, povýšený do panského stavu za finanční a hospodářskou podporu císařské moci proti české evangelické šlechtě, dostal od něho bývalé panství zlato-korunské a stal se s ostatní protičeskou šlechtou příznivcem kláštera. Po zrušení cisterciáckého řádu stává se Zlatá Koruna majetkem Jana Schwarzenberka. Ambity, konvent, cely i tři chrámy přestaly být centrem zbožnosti: pronajal si je čiperný podnikavec a přeměnil je v objekt fabriční. Z kláštera se stala nejdříve továrna na kartouny, pak prádelna a nakonec slévárna. Refektář i křížová chodba otřásaly se duněním strojů, krásné rokokové fresky očazoval kouř a v kostele svaté Markéty se vyráběly sirky. Tato katastrofa krásy pokračovala tak dlouho, až i továrna musila být zrušena a provedeny nej nutnější záchranné práce. Důkladné renovace se dočkala tato vzácná architektonická památka až v roce 1939, kdy po několikaleté práci zaskvěla se krása starého kláštera v podobě, jež je poznamenána rokokem z údobí posledního opata Bylanského, rodáka z Prachatic.
-
Prácheň ::
odstavec
27
Putujícího apoštola ze Strašeně vystřídal v prácheňském kraji "prosťáček boží", jímž byl jesuita Páter Albrecht Chanovský, rodák svéradický — replika italského světce z Assisi. Také on dvořil "Paní Chudobě" a zdůrazňoval slovo boží utištěným a prostným, sám se řídě slovy Písma "Pohled'te na ptactvo nebeské — pohleďte na kvítí polní..." Miska žebrákova, sestřičky vši a děti, které proměňoval v andělíčky, přivázav jim na záda husí peroutky, byly jeho dvořanstvem. Hle, za vrchem na obzoru pod chanovickým kostelíkem leží Svéradice, jeho rodiště, a ves v údolí s nápadnou budovou byvšího hradu u rybníčka je Velký Bor. Stával tu ženský klášter maltánského řádu, tábority rozbořený. Název louky "Pod městem" je jedinou vzpomínkou na významnou dobu horského rozmachu. Kdo ví, že odtud pochází Sylvestr Krnka, vynálezce rychlopalné ručnice? Široké pastviny se prostírají kolem mečichovských rybníků a s čečelovické výšiny na blatenské straně přehlédneme celou Šumavu. U klatovské silnice se zvedá na výšině románský kostelík Malého Boru. Na tomto návrší sevřela těsným prstenem panská jízda, vedená Oldřichem z Rožmberka a Bohuslavem ze Švamberka, Žižkovy válečné vozy, ale i tentokrát husitské houfnice rozrazily kruh obklíčení. Jednooký zeman vyřídil panskou přesilu svým lapidárním válečným tahem — a "bratří" měli k Prachaticům volnou cestu, nechavše za sebou bojiště plné mrtvých nepřátelských těl i koňských mrch.
-
Vlachovo Březí ::
odstavec
4
Městečko půvabně rozložené na úpatí Vyšoháje
uvede naše vzpomínání do idyly i do dramatu.
Odmysleme si barokní kopule s farního chrámu
představme si na místě herbersteinského zamkni
prostou vladyčí tvrz, v obrazu městečka vynechme něco
chalup a jsme o několik století v minulosti. Sousední
kostel husinecký byl ještě filiálním, když ze zdejší
fary spravoval svou chudou obec věřících Oldřich
z Březí, syn místního vládyky. Snad právě on pokřtili
Jana z Husince, poněvadž tehdy osadníci husinečtí
patřili ještě pod duchovní správu jeho farnosti. Zboží
březské přešlo později v držení Malovců z Malovid
a po jednom z nich, Vladislavovi, zkráceně Vláčnou
nazývalo se od té doby Březím Vlachovým. On spolu
podepsal a zpečetil stížný list, poslaný do Kostnic
a se svými poddanými stál věrně při kalichu. Po
katastrofě bělohorské zůstali Vlachobřezští »pevni
u víře« a k ušní zpovědi museli být později přinuceni
násilím soldátským i jezuitským. Nevím, považovalo-
li za trest »skryté semeno« (po soudu doby ovšem kacířské) dlouhé farní bezvládí, ale aspoň nepříjemností
byla pro ně chůze k církevním obřadům do vzdálených Prachatic. Soldateska třicetiletá zanechala jistě
li v této tvrdohlavé obci jizvy spálenišť a pole pýrem
izbujelá — dlouho však trvalo, než sousedé se mohli
poklidně ji věnovati rozkvětu svých živností, z nichž
soukenická slynula dobrou pověstí svého díla široko
v kraji.
Prachatice
