-
K metropoli kraje ::
odstavec
71
Vám, básníku Růže stolisté, se nevyplatilo číst v gymnasiální škamně Husovu Postilu, vypůjčenou tajně z knihovny jistého kanovníka. Až v Linci jste musil pro tento přečin dostudovat filosofii, ale už tehdy vaše verše, inspirované lidovou poezií, předstihly vše, co soudobá česká lyrika vytvořila. Přátelství, uzavřené v Budějovicích s mladým velešínským Kamarýtem, přetrvalo však mnohou zlobu času i strakoničanství Vaší povahy, neschopné zachovat si natrvalo přízeň nejbližších druhů...
-
Do nejjižnějších Čech ::
odstavec
16
Před mnoha lety se vracel jeden voják z Itálie domů do Velešína. U Říma se setkal s poustevníkem, který ho oslovil česky a tázal se ho, zda ještě stojí v údolí u Dolního Dvořiště prastará lípa. Překvapený voják s úžasem vyslechl doznání starého eremity, svého krajana, který mu svěřil svůj pohnutý životní běh, jistě neobvyklý, a vyslechl daleko od domova dávné příběhy z rodného kraje, o nichž nemel ani potuchy. Starý kajícník byl v své mladosti příslušníkem loupežnické posádky v Louzku, zle hospodařící v lesnatém okolí hradu. Bývalý stupka, nyní oděný řeholním rouchem, číhával často v lese za lipou na kupce a pocestné, a proto mu zůstalo v paměti právě toto místo. Svěřil užaslému vojákovi, že v zmíněném údolí byla sklepem s podzemními chodbami stejně jako na Louzku, kam lupiči ukrývali nejcennčjšl lup, ukořistěný na obraných a zavražděných obětech. Starý poustevník velmi úpěnlivě prosil svého krajana, aby poklady vyzvedl, věnoval je na zbožný účel a usmířil tak krvavé činy kajícnikovy. Voják chtěl upřímné splnit krajanovo poslední přání. Stará lípa ještě stála při jeho návratu, nalezl i sklepení, ale pokladů se nedohledal. Pověst je určila tomu, kdo se odvážné za nimi vypraví v hodině duchů. Ten prý si je modlitbami přivolá a tím osvobodí duši poustevníkovu...
-
Poutní místo ::
odstavce
29, 48, 59
U nich je soustředěn zástup věřících, kterému předzpěvují z tištěné knížky čtyři zpěváci z Římova, Komařic a Velešína. Podivně zvlněná píseň, čistě barokní intonace, nekonečně dlouhá, se hlasně rozléhá pod klenbami. Nejstarší zpěvák s brýlemi na nose protahuje přízvuk do kněžské kadence a vůbec celou modulací hlasu dává najevo svoji důležitost; zástupu jeť zde samotného duchovního. Hospodáři sedí na lavicích, umístěných podél celých ambitů, a doprovázejí jej necvičenými hlasy. Tato zpívaná pobožnost trvá celé tři hodiny. Jen u zpovědnice se tentokrát nikdo netlačí.
...
Než domyslíš nad květem zeměžluče a náprstníku všechny moudré rady bab kořenářek, nastrčí podivnou agrafu tvým očím křídlo okáče bojínkového, a než ji rozluštíš, zmizí ti v chvějivém listoví bříz. Jen modrý pávinec, bratr omšelých kamenů, lišejníku a vyprahlých strání, zůstane tu s tebou sám. A s ním si už porozumíš: ty i sestra chudoba. V přeschlých metlicích zapraská jiskra saranče vrzavé, zapalujíc troud tvébo snění, a ty marně hledáš rozchodník vždyživý, tu podivnou rostlinu, jejíž domovská příslušnost je zapsána právě zde. Na zříceninách velešínského hradu zvedl jsem vraní křídlo, černé jako zbojnická noc - a nad kopytníkem šlehl mi do tváře vítr koňské hřívy. Neslyšíte odněkud z dálky až sem dupot kopyt a hlas koňského ržání a nevidíte stíny uhánějících jezdců ? Velešín, Velešín - Bože, kde už jsem slyšel toto jméno? Už vím. Tovařišstvo Matěje vůdce i tovařišstvo Jana Kolúcha, lapkové, štvanci a ztracenci, velicí "lúpežníci na silniciech", opověděli nepřátelství pánu z Rožmberka a usilovali dobýt i tohoto jeho hradu. Jan Žižka byl tenkrát mezi nimi - ale to bylo dávno, tak dávno, že to už ani ploník nepamatuje. Alois Jirásek se tady zamýšlel nad dějem třetího dílu svého románu Mezi proudy.
...
Ó letní noci, plná nápovědí a tajných vzkazů, v níž jsme se projížděli bryčkou na holkovské nádražíčko, kde tma rozžala u kolejí tolik bílých knůtků knotovky polní, a opuštěný kamenný most v polích stranou Velešína se rozpomínal na kočár ruského gosudara i na všechny jízdy koňské dráhy, která by mohla vyprávět mnohé z osudů lidí, jedoucích tady kdysi z Budějovic do Lince.
Velešín
