K metropoli kraje ::
odstavce
135, 137-139, 151
Tuto pouť od dívčického nádraží podnítilo vypravování profesora Karla Šafáře o jeho učiteli dr. Rudolfu Dvořákovi, universitním profesoru a zakladateli české orientalistiky, jehož dětská léta jsou spojena s dříteňským rodištěm a chlapecká s učitelským působištěm otcovým na Bílé Hůrce, šli jsme po jeho stopách v krajině jeho dětství.
...
Minuli jsme rybník Malý a zastavili se u ženy v brambořišti, trhající převysoké stonky rmenu, kterému tady říkají "barany". Červený květ drchničky, žlutá tolita a fialový vičenec na zeleném podkladě ovsa zářily jako barevné šperky. Jen schnoucí jilmy připomínaly nemoc, která v posledních letech zachvátila u nás tento druh listnáčů. Posvačili jsme pod nimi a přítel vyvolával ze svých studentských let několik vzpomínek, vztahujících se právě k Dřítni, kam jsme měli namířeno, a ani jsem si v prvé chvíli neuvědomil, že nás od nich dělí celý lidský věk.
Když profesoru Karlu Šafářovi umřel v deseti letech otec, dělník z českobudějovické Hardtmuthky, hledala maminka pro osiřelého chlapce nějakého poručníka. Obrátila se o radu do domu budějovických katolických tovaryšů. Měla štěstí, že se setkala s malířem Janem Řehořem, dříteňským rodákem, který měl mnichovskou školu a živil se malováním kostelních obrazů. K stáru se odstěhoval do Prahy, kde vstoupil jako fráter do nemocnice U milosrdných bratří a ošetřoval tam nemocné až do své smrti.
Tento zbožný malíř měl v Dřítni na hospodářství bratra, který vodíval procesí až do Maria Zeli. Nabídl Šafářově mamince, aby už nesháněla jiného poručníka, že se o malého studenta postará sám, a nabídl jí pro chlapce prázdninový pobyt v Dřítni. Tak se budějovický gymnasista dostal na venkov a k svému údivu nalezl u Řehořů spolužáka Vojtěcha, u jehož rodičů byl nyní hostem. Vojtěch byl už od dětství určen zbožnými rodiči k stavu kněžskému, ale tehdy na to mnoho nemyslil. Prožíval se spolužákem kouzlo teplých letních nocí na zahradě v slaměné hlídačské boudě, chodil se s ním koupat do Zámeckého rybníka, a měli i společnou kamarádku, která s nimi sdílela jejich klukovská dobrodružství...
...
Od Dřítně jsme vyšli vymletou polní cestou do celkem plochého kraje, v němž právě zrály ječmeny a všude na lukách už kvetl starček barborkolistý, první posel podzimku. Běláskové vzlétali z bláta k temně modrému nebi, do něhož se světle promítala kostelní věž Bílé Hůrky, tyčící se na kopci jako tvrz. Došli jsme ke škole a na hřbitov, kde hrobník právě vykopával nový hrob. Přes zídku jsme se dívali k lesům na týnskou stranu a na Chvalešovice se schwarzenberským dvorem. Na otázku, kde je hrob pana řídícího Dvořáka, odpověděl udiveně a stručně: "Proč ho hledáte? Už dávno byl vykopán..."
Dříteň
