• 
• 
• 
• 

Bavorov

Bavorov na Wikipedii

Související

kostel Nanebevzetí Panny Marie v Bavorově

Bavorov, hostinec u Zvonu

Obrázky

Reference

• Na Vodňansku :: odstavce 53-58

  Tato krajová písnička mě provázela od Strunkovic do Bavorova, a než jsem došel k městečku, zastavil jsem se u tří mezníků, jejichž vtesaná znamení jsou jistě neobvyklá: kříž, meč a rýč. Vysvětlení je pozoruhodné, i srdnatcům při něm naskakuje husí kůže. Jak by ne, když je tu názorně řečeno asi toto: Kdo mě vykopá, bude sťat a zahrabán. Bílá věž gotického chrámu Nanebevzetí Panny Marie i celá stavba se odráží od temného pozadí vodňanských hor a působí nad skromnými střechami městečka opravdu majestátně. Tato rožmberská architektura z konce století čtrnáctého je takové krásy, že se nad ní tají dech, poněvadž je málokde vídána a v tomto venkovském městečku nečekaná. Skvostný jižní portál, chrliči na opěrácích, sank-tuarium i sedile, barevný úsměv vybledlé fresky jsou opravdovým překvapením po mnoha stránkách. Krok za krokem by bylo možno kreslit a obdivovat tuto krásu, a stále by člověk nalézal na ní nové půvaby.
  Toto městečko nezámožných rolníků a řemeslníků, dříve slynoucí svými dřevěnkářskými trhy, dalo české kultuře několik význačných osobností. Už v šestnáctém století se setkáváme s jménem svatovítského kanovníka Tomáše Bavorovského, který psal knihy obsahu bohovědného a je uváděný Jungmannem. Jako učitelský syn se narodil v Bavorově 7. srpna 1800 Josef Krasoslav Chmelenský, doktor práv a dvorský místosudí v Praze, probuzenecký básník a kritik, budějovický spolužák Čelakovského. Tento idylik jemného hudebního sluchu a zpěvného verše, jehož mnohé písně znárodněly, napsal text k první české opeře, Škroupovu Dráteníku, a pro téhož skladatele napsal ještě dvě slovesné předlohy k zpěvohrám. Jeho kritická činnost, zaměřená k divadlu, byla po mnohých stránkách objevná a záslužná, stejně jako zájem soustředěný k hudbě, který z přílohy k Věnci vytvořil náš první hudební časopis. Jako literární kritik vysloužil si smutnou proslulost příkrým odmítnutím Máchova Máje, a vlastně jen tímto odsudkem žije v naší paměti. Snad křivdíme tomuto probuzeneckému vzdělanci, snad si zkreslujeme poněkud podjaté jeho tvář do podoby málo sympatické; vždyť některým jeho veršům nemůžeme upřít líbeznost ani dnes.
  Kulturní život bavorovský se dosti záhy soustředil k divadlu. Víme, že už roku 1837 bylo sehráno v zdejším hostinci U zvonu první ochotnické představení Čech a Němec od Jana Nepomuka Štěpánka.
  Z rodin schwarzenberských úředníků, kteří bydlili v zámečku, a hlavně z rodin učitelských vycházela mladá inteligence, doplňovaná později i synky z domácností řemeslnických a rolnických. Z Bavorova pochází dr. František Mareš, archivář třeboňský, vydavatel Popravčí knihy Rožmberské, tolik důležité pro studium mladých let Žižkových, z lékařské rodiny pochází jiný ze zdejších rodáků, spisovatel Bohumil Havlasa, jehož román Tiché vody se vztahuje k zámečku v Dubu, a z Bavorova je i dr. Jindřich Veselý, spisovatel a jeden z nejlepších znalců našeho loutkářství. Z učitelských rodin pocházejí malíři Bedřich Mudroch, žák Švabinského na akademii, grafik a krajinář, a Svatopluk Havrlík, žák profesora Otakara Nejedlého. Svému rodišti věnoval celý krajinářský cyklus a ze zápisků svého otce vydal drobnou knížečku o dětských říkadlech v kraji, doprovodiv ji litografiemi s bavorovskými motivy. Mnoho motivů z okolí Bavorova namaloval Miloslav Holý, který v třicátých letech se ubytoval v domě na náměstí. Vysoké stromy tehdy poničila velká vichřice, která zlámala vrcholy topolů a jiné vyvrátila z kořenů. Už tehdy objevil barevnou krásu Čichtic, které se staly malířským rájem jinému krajináři, Františku Zikmundovi, dlouho přehlíženému, jenž nás na předsmrtné souborné výstavě překvapil rozsáhlostí a zralostí svého díla. Mnoho překrásných obrazů vytěžil ze zdejší krajiny, kam uvedl v roce 1952 i Otakara Kubína, hledajícího po dlouhém pobytu ve Francii krajinu českou, která by vyhovovala jeho básnivému pojetí. Jezdívali sem malovat z Vodňan, kde tehdy bydlili v hostinci U Chocholů, a podnes vzpomínají na ně v čichtické baště, kde bývali hoštěni přívětivou paní bašteckou. Nevím, zdali si všimli na baštách v kraji keřů černého bezu, z něhož bezinkový odvar pijí rybáři proti "loupání", když nastydnou při rybolovech a účinnému pocení nenapomáhá ani osvědčený všelék - rum. Pro hospodyně jsem se dověděl i jinou radu, jak upravit lysky, aby byly zbaveny bahenní příchuti; nevyzkoušel jsem ještě tento recept, který doporučuje vařit jejich maso s rozstrouhanými bramborami, čímž prý vznikne krmě velmi lahodná i pro nejnáročnějšího labužníka ...
  Sousední Blanice rovněž zlákala naše dva malíře svou malebnou polohou a gotickým kostelíkem svatého Jiljí, kde kromě architektonických gotických detailů upoutají tři pozdně gotické deskové obrazy, představující světce Jiljího, Vojtěcha a Prokopa. Bavorovští vymyslili pro znění blanického zvonu škádlivou říkanku, snad proto, že bavorovské zvony, tehdejší místní chlouba, bývaly před velikým požárem v minulém století, kdy byly zničeny ohněm, slyšitelné až ve vzdálenějších Vodňanech. Vesnice pod Helfenburkem čekají ještě na své malíře, ať je to třeba Bílsko s kostelem, na jehož zdi namaloval lidový malíř sluneční hodiny a ukřižovaného Krista, u jehož kříže sedí kostlivec vedle kaktusů, drže nápis: "Chodte, dokud máte světlo, aby vás nezachvátila tma." Jiný nápis, poněkud neobvyklý, jsem četl po obou stranách kříže: "Kdo umře, než umře, neumře, když umře." Já nemyslil na smrt, prohlížeje v kostele překrásnou Pietu a na návsi hezké štíty, zhlížející se v hládi rybníčka, ale ke kostelu jsem se vrátil ještě několikrát. Poněkud stranou světa leží ves se zvláštním jménem Měkynec a s rybníkem uprostřed návsi, v němž se odrážejí večerní oblaka stejně jako koruny lip, zastiňující neorománskou rotundu, vystavěnou roku 1854. Pod rybníkem svítí překrásný empírový štít. Nejpůvabnější jsem však viděl na návsi jiřetické a těšovické. Dominantu této strany kraje tvoří zříceniny hradu Helfenburku, založeného v polovině čtrnáctého století Rožmberky, který však už byl roku 1592 zcela pustý. Svůj největší význam měl ve válkách husitských, kdy jeho posádka ovládala celé okolí a purkrabí ve jménu pánově spravoval rožmberské poddané. Dnes tyto rozsáhlé zříceniny ovládají vysoké rozsochaté sosny a modříny, stmívavé ticho smrků, oman lesní i oranžový rmen. Zdi hradního paláce se sesouvají pod ničivou rukou času a hluboká studně pokouší naši závrať.
  Před kterým z běsů unikal básník Máje pod modré nebe italských krajin a co si asi myslil při návratu z nich právě v této končině, doprovázen z Bavorova druhem stejného příjmení, bohoslovcem Janem Máchou, až k těmto rozpadlým zdem? Jedna poznámka v korespondenci víc napovídá, než sděluje naší zvídavosti...

• Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavec 16

  I jiný bavorovský synek je částí svého života spjat s jménem Julia Zeyera. Josefa Jakšího odvedla jeho výtvarná vloha z budějovické reálky, kde na škole bylo podle jeho zdání málo kreslení, do dílny vodňanského malíře pokojů Rennera. Zběhlý student se necítil nijak nešťasten - po denní učednické práci se mohl věnovat svým vlastním zálibám a tehdejší řemeslo malířské dotýkalo se svými vrcholy aspoň někde i hranic skutečného umění. Mladý učeň vzbudil jedním nástěnným obrázkem Zeyerovu pozornost. Mecenášství básníkovo umožnilo aspoň pro začátek nadšenému chlapci pomýšlet na odborné školení. Přímluva mu dopomohla na uměleckoprůmyslovou školu a později i do spcciálky Zeníškovy. Tento příběh jsem si v duchu zopakoval v netolické domácnosti muzejního kustoda Adolfa Černého, v jejímž krásném kulturním prostředí je pietně opatrována památka malířova i básníkova. "Ejhle dítě !" - Toť malířská kompozice na motiv Zeyerova Plojhara, kterou Josef Jakší vděčně oplatil svému objeviteli pomoc i přízeň, před lety kavalírsky a taktně nabídnutou.

• K metropoli kraje :: odstavec 73

  Jak asi působil poutnický zjev básníkův v bílém plášti, rudě podšitém, kráčející v průvodu bohoslovců po tehdejším budějovickém náměstí? - Poslem tohoto listu byl teolog Jan Mácha, rodák bavorovský - jaká zvláštní shoda jmen! A co tají dvě slova v deníku, významně napovídavá: Neklidná noc!

• Do nejjižnějších Čech :: odstavec 20

  Hořká vůně arniky, květy náprstníků a zelené světlo pospíchající vody pod zalesněnými stráněmi vedou naše kroky až k zříceninám hradu Pořešína. Do čistého blankytu nebes promítá slunce oranžové sosnové kmeny jako jantarové sloupy. Marné jsem se snažil před zavalenými příkopy vyvolat si původní podobu tohoto hradu, založeného pány Bavory ze Strakonic, kteří jej směnili se svými příbuznými za hrad vitějovický, aby tak zaokrouhlili své državy u Bavorova. Noví majitelé psali se už z Pořešína a užívali v erboví střelu, v klenotu sokola a psa. Markvart z Pořešína dosáhl dokonce hodnosti hofmistra u královny Elišky, manželky Karla IV. V polovině patnáctého století koupil hrad Oldřich z Rožmberka a dal jej sám rozbořit, aby se nestal pevností husitskou.