K metropoli kraje ::
odstavec
32
A chtěl bych jít po břehu Vltavy a zase odběhnout do lesa k zarostlým mohylám na Hradišti, u Libochovského potoka si utrhnout pérovník pštrosí, zvláštní druh kapradiny, jenž roste jen tady, nechat se převézt pod zříceninu Karlova Hrádku a vystoupit k zarostlým příkopům, plným podléštek, maliní a lískových keřů, a od kamenných zdí se dívat dolů na nafialovělý stín řeky, pospíchající pod kmeny vysokých smrků. Plouvaly tady vory. Soška svatého Jana, stojící v lesním stínu nad vodou a vzpomínaná v dlouhé vorařské písni, připomíná dobu vltavských "plavců". Zastavovali se v Purkarci, staré vorařské vsi, kde mívali ložumenty v některé z hospod, slynoucích odstarodávna svou pohostinností. Před třicetiletou válkou byl Purkarec městečkem s vlastní správou, o čemž svědčil nápis z roku 1637 na velikém zvonu, zavěšeném ve věži zdejšího svatojiřského chrámu. Stávala tu i tvrz vladyk Janáků, kterou Sommer umisťuje do selského stavení v čísle sedm. Vorařská sláva je tatam, také pivo už se v Purkarci nevaří, jen jez tu vyzpěvuje a šumí lesy, jež se rozprostírají daleko po obou stranách řeky. Po mnoho let sem jezdil spisovatel Karel Horký a napsal o Purkarci několik fejetonů.
Purkarec
