Netolice

Netolice na Wikipedii

Obrázky

Netolice

Reference

Na Vodňansku :: odstavec 13
Z radčických kopců se k jihu sklánéjí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými. Soukeníci a řezníci, nejpočetnější z místních cechů, provozovali v domech za hradbami své živnosti a později, v pohnutých dobách patnáctého století, přidali se i Vodňanští k nejradikálnějšímu učení, stojíce věrně při Žižkovi. Tehdy se města zmocnil opovědný nepřítel nového pořádku Oldřich z Rožmberka, osadiv je svou posádkou, poté bylo dobyto Žižkou, který přitáhl se svými voji od Písku a poničil je tak, že se stalo pustinou na několik let. Jeho hněv poznali zejména papeženští kněží, vržení na budějovickém předměstí do rozpálených vápenic. Tehdy přišel z Písku do Vodňan i táborský biskup Mikuláš Biskupec, aby se na hrázi Hliněného setkal s chelčickým myslitelem, jehož sen o starokřesťanské obci boží bez "trojího lidu", kde mocní neutlačují slabé, chtěl vytvořit nové společenství, spravující se jednoznačným výkladem jednoho článku desatera, znějícím kategoricky: Nezabiješ! Ještě jednou byli měšťané postiženi za dob domácích válek na Kraví hoře u Číčenic, kde přepadeni nepřítelem ze zálohy, nechali mu napospas nejen válečné vozy a houfnice, ale i 250 zabitých a 422 zajatých druhů. Celé šestnácté století je vyplněno silničními spory s městskými sousedy píseckými a prachatickými i potyčkami s posádkou blízkého Helfenburku, jehož pán si činil nároky na lesní bohatství svobodných vodňanských "hor". Mezi českými humanisty nalézáme z vodňanských rodáků významného milovníka knih, učeného Havla Gelasta Vodňanského, a dále nejvýraznějšího představitele duševní noblesy sedmnáctého věku, zoufalého svědka pobělohorských poprav, rektora slavné almae matris mistra Jana Kampana Vodňanského. Známe jej důvěrně z Wintrova románu a představujeme si onu chvíli, kdy se v kostele svatého Klimenta u mostu zříká staré víry, pln bolestných rozporů, jen aby zachránil svou drahou kolej. Básník, který složil verše začínající slovy: De morte non timenda... nebyl zbabělec, když po krutých zklamáních opouštěl dobrovolně tento svět. Už tenkrát, když z ochozu týnské věže viděl pod šibenicí svého rodáka Nathanaela Vodňanského z Uračova, který vynikající měrou se zasloužil o vydání "majestátu" Rudolfa II., jak bez bázně přijímá smrt pro svou víru, snad tenkrát šeptly jeho rty: De morte non timenda... To už jeho rodné město bylo v rukou Marradasových a nová vrchnost světská i duchovní začala se svým neblahým působením. Ve víru krvavého času vidím u tvých bran žoldácká vojska a na střechách plápol "červeného kohouta". Později, za josefínského věku, uvolněného od fanatismů náboženských a lámajícího pouta nevolnictví selského lidu, nastává úsvit tvořivých sil celého národa. I tady v pohnutém roce osmačtyřicátém zřídili měšťané ozbrojenou národní gardu. Jejím "početvedoucím" byl lékárník Antonín Herites a o rok později zvolili jako svého zástupce do ústavodárného sněmu pozdějšího notáře Antonína Mokrého. Synové těchto měšťanů proslavili rodné město svou tvorbou literární. František Horský, libějický ředitel panství, zřídil v dvoře Rábíně v padesátých letech minulého století rolnickou školu, první v celém rakousko-uherském mocnářství. V temže dvoře se narodil schwarzenberskému úředníku Bémovi synek Rudolf, který se stal malířem a rodný kraj zpodobil v mnoha rozměrných plátnech. Jeho maminka se jmenovala Kateřina Hlavová, pocházela z Netolic a odvozovala svůj původ od husitského zemana Hlavy z Vrbice u Husince. Proto její syn později podpisoval své obrazy jménem Vratislav Hlava. Své mládí prožil na zámku Kratochvíli a školu navštěvoval v blízkých Netolicích. Později se jeho otec stal správcem dřevního skladu ve službách schwarzenberských ve Vodňanech na Rechlich a sedm let tam prožil i náš malíř. Po první světové válce jezdil na léto do Stožic a Stožičtí jej právem zvolili svým čestným občanem, poněvadž jejich ves i krajinu uvedl na svých pražských výstavách mezi kraje malířsky oslavované. Diváci mohli spatřit několik pohledů na Stožice, stožickou cihelnu i humna, a rybníky mezi Stožicemi a Chelčicemi. Ve Zlaté Praze vídali čtenáři mnohé reprodukce z Bémovy tvorby, zaměřené k jižním Čechám. V obraze Návrat poznali Vodňanští starého Hazuku, staříka s rázovitou hlavou i jednáním, kterého měl rád zejména Julius Zeyer, jehož časté návštěvy i rozprávky u tohoto jadrného vypravěče byly pro básníka jistým osvěžením. Rudolf Bém vystavoval na prvních výstavách Mánesa a s reprodukcemi jeho obrazů jsme se setkávali v některých ročnících Volných směrů. Byl i vyhledávaným portrétistou, jeden čas měl vlastní soukromou školu, nejznámějším se však stal obrazem Jana Žižky z Trocnova, který vytvořil v několika variantách. V jeho vinohradském ateliéru jsme viděli bohatou žeň krajinářskou z okolí Žichovic a Rábí, kam jezdil 26 let a vracíval se každého podzimu s novými obrazy, žel, málo už známými novému pokolení, které neprávem jeho práci přehlíželo. Z časového odstupu vidíme už dnes, že jeho dílo si zaslouží pozornosti hlavně nás Jihočechů, neboť v našich krajinách objevil novou poezii, po svém procítěnou a po svém ztvárněnou.
Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavec 16
I jiný bavorovský synek je částí svého života spjat s jménem Julia Zeyera. Josefa Jakšího odvedla jeho výtvarná vloha z budějovické reálky, kde na škole bylo podle jeho zdání málo kreslení, do dílny vodňanského malíře pokojů Rennera. Zběhlý student se necítil nijak nešťasten - po denní učednické práci se mohl věnovat svým vlastním zálibám a tehdejší řemeslo malířské dotýkalo se svými vrcholy aspoň někde i hranic skutečného umění. Mladý učeň vzbudil jedním nástěnným obrázkem Zeyerovu pozornost. Mecenášství básníkovo umožnilo aspoň pro začátek nadšenému chlapci pomýšlet na odborné školení. Přímluva mu dopomohla na uměleckoprůmyslovou školu a později i do spcciálky Zeníškovy. Tento příběh jsem si v duchu zopakoval v netolické domácnosti muzejního kustoda Adolfa Černého, v jejímž krásném kulturním prostředí je pietně opatrována památka malířova i básníkova. "Ejhle dítě !" - Toť malířská kompozice na motiv Zeyerova Plojhara, kterou Josef Jakší vděčně oplatil svému objeviteli pomoc i přízeň, před lety kavalírsky a taktně nabídnutou.
K metropoli kraje :: odstavce 9, 11, 15, 46
Budiž pozdraveno město, jehož jméno zachovalo naší paměti jeden ze slovanských kmenů, který před tisíciletím osídlil tyto jižní končiny země. Ne náhodně jsem vybral právě Netolice, městečko na samém prahu Blat, které mne okouzlilo hned napoprvé a nezapomenutelně. Již nespatřím na tvém nedělním náměstí blatské hospodyně v čepcích zlatem vyšívaných, ani v plenách, pojmenovaných "pavoučky" pro jemnost jejich krajkoví a tkaniva, ani s "nebesklíči" v těžkých mosazných vazbách, zdobených barevnými kamínky. Těm jsem se mohl obdivovat už jen ve vitrínách muzejních, vystavujících ještě jiné poklady. Milovníci národopisu naleznou v starém nárožním domě rožmberském mnohou jedinečnou zajímavost, ale mě potěšil znamenitostí nečekanou a neočekávanou, kterou možná ani Praha se pochlubit nemůže. Ne bez dojetí jsem otevřel foliant Bible kralické, který páter Koniáš neúprosně podrobil své korektorské vášni, začerniv cudně i dřevoryt Adama a Evy, a na titulním listě se vlastnoručně podepsal. Jak se sem dostal Máchův akvarel Karlštejna, také autorem vlastnoručně signovaný, a knihy s jeho dedikací, je už jiná historie. Majitel tohoto starobylého domu, netolický lékař Josef Kudrna, byl z nejdůvěrnějších přátel Máchových, několika zmínkami vzpomenutý v básníkově deníku, a tyto památky tu zůstaly po něm; obrázek pro vzpomínku na jeden karlštejnský výlet. I s Tylem se důvěrně znával. Založil v Netolicích kulturní tradici kudrnovskou a poslední přímý potomek tohoto rodu odkázal celé své sbírky i dům rodnému městu. Jeho sběratelství by mohl někdo zaměnit s podivínstvím - zanechalť několikatisícový soubor prvních pohlednic i prvních jízdních lístků, což je dnes kuriozita světová. Procházím městem a jen brána na tržišti mi připomíná bývalou slávu koňských jarmarků, kdysi tak proslulých. Kolem kostela svatého Václava a kolem potoka v údolí Pod Jánem jsem nalezl krajinářské motivy, které by jistě upoutaly Amálii Mánesovou svou zvláštní půvabností. Můstek na hrázi Mnicha je ozdoben statuí svatojanskou a pod mostem stékají do potoka tři vodopády, jako stvořené pro štětec Navrátilův. Od rybníka Podroužku s kapličkou na hrázi a letícími racky vracím se zpátky na náměstí. Loubí některých domů budiž připomínkou města, kam pospícháme...
...
Nejkrásnější návštěva Lhenic byla by jisté za dnů pozdního jara, kdy pod modrými nebesy vánek roznáší vůni rozkvetlých třešní, jejichž bílou nádheru nelze ani vyzpívat, ani vymalovat. My jsme tam však přišli až po svatojakubské pouti, která je jistě jednou z nejslavnějších v celých jižních Čechách. Po celé tři dny se tu tančí ve všech hospodách, městečko je plné hudby a veselí, i hřmotná střelba z moždířů se rozléhá do všech stran. Běda poutníku, neznalému těchto lhenických zvyklostí, přijde-li sem těsně po těchto pouťových dnech: ani kůrčičku chleba tu nesežene a napít se může jenom vody. Zeptá-li se na Netolice, uslyší, že i vítr, vanoucí od Netolic, nepřináší nic dobrého. Rovněž jsem se nedověděl, proč netoličtí sousedé jsou od Lhenických nazýváni "fraci". Netoličtí jim zase na oplátku přezdívají "peckáři". To, co tvrdí o dvou lhenických sochách, představujících Karla IV. a svatého Vojtěcha, netroufám si vůbec ani vyslovit. Sochy stojí proti sobě se zdviženými pravicemi, dotvrzujícími dialog, který by zněl příliš zlomyslně, kdyby jej opakoval někdo cizí.
...
Z Netolic, kam jsme se vrátili, pojdme budějovickou silnicí až k Podeřišti s gotickými božími mukami, za nimiž se zdvíhá lesnatý vrch se zříceninami hradu Poděhús, rozbořeného Žižkou při jedné odvetné výpravě na statky Oldřicha z Rožmberka. Dále procházíme Půjdáckem, krajinou Holečkových Našich. Zleva nás pozdraví báň kostelíka lomečského, vyhlédající z lesnatého kopce, a vpravo zajděme do Líkařovy Lhoty, odkud jezdíval na koni Adam Králenec za ospalou Anýžkou Bakulouc, dcerou mohovitého sedláka ze Stožic, jenž své veliké hodinky nosíval zavěšené vpředu na kabátě, aby každý mohl zhlédnouti tuto chloubu v celé její majestátnosti. Dožila dávno sláva formanská na Nové hospodě, jen věžička na hřebeni střechy z ní zbyla a altánek před okny, v němž jsem si přál spatřit cikánku Asniju, tak plnokrevně Holečkem nakreslenou, a slyšet i vyhrávání strunkovické muzikantské bandy ze sálu na dvůr. Po celých jižních Čechách ji znali; i knížeti pánu jednou zahrála na noční hrázi kdesi až u Třeboně, ale tato příhoda může být pro svoji rozpustilost vypravována jen za zamčenými dveřmi.
...
Překrásný kout svítá je kolem Opatovic: k severu zámek Hluboká, vlevo od něho k Bavorovicům dubová stromořadí, vpravo táhne se od Zámosti k Hrdijcům hosínská stráň, nahoře Hosín, barokní kostelík s plechovou lesklou střechou, stráň porostlá lesem borovým a březovým, uprostřed s velkým sadem třešňovým, takže se za květu skvěla bělostí. K jihovýchodu pahorky, táhnoucí se od Rudolfova k Doubravicím, k jihu budějovické věže, dál vpravo stráni u Včelné. Dále vzadu modré hory u Věžovaté Pláni, potom v údolí Zlaté Koruny začíná se zvedat pozvolna hora Kleť, před ni jako kulisa hora Kluk. A z hosinskě stráni vidět celé pásmo šumavských hor od Kleti přes Chlum, Libín, Boubín. Vpravo od Boubina patero kulis horských, lim dále tím vyšších a modřejších, a vzadu vidět vrcholky vzdálených hor nikde u Hor Kašperských. K severozápadu nejkrásnější pohled přes zrcadla Munického rybníka, Bezdrve, Vojtíšky, k Hlodalkám nad Netolicemi. Ještí rozsáhlejší pohled jest od vrcholku hosinského návrši a celkový pohled je zvlášť pěkný z Hůrky nad Municemi. V blízkosti Opatovic rozsáhlé louky kolem řeky, nad lukami krouží úpěnlivě plačící čejky. Za letního žáru tetelí se a vlní se vzduch nad zemí.
Poutní místo :: odstavce 35-36
U cukráře Petra si můžete koupit poutní sladkost v podobě římovských hadů - ale pro procesí netolické je tu přichystáno na červencovou pouť pečivo onačejší, které nedostane nikdo jiný, kdyby je třeba zlatem vyvažoval, než Netoličtí. Abych nemluvil jako "stará Kolemáda", kolem dokola, věc se udála takto:
Netolické postihla totiž před lety prudká bouřka při návratu z pouti. Ani nejstarší pamětníci nezažili takový liják, který se proměnil v hroznou zhoubu, jaká byla snad jen v dobách biblických při potopě světa. Voda strhovala hráze ne jinak, než jako by byly z papíru - poutníci promokli na kost, ale před Netolicemi byli štědře odměněni. V strouhách se pleskali vyplavení kapři v takovém množství, že by bylo hříchem přejít kolem nich nevšímavě. Vždyť kníže pán má rybolovy každý rok a chudým poutníkům nadělila tuto nenadálou hojnost snad sama římovská Panna Maria. Každý z nich přišel domů bohatě obdarován. Od těch dob musí pro ně a jen pro ně péci římovský cukrář zvláštní pečivo podoby rybí.
Od Hradce k Počátkám :: odstavec 56
Sousední "starožitné" město Počátky je v sousedském poměru k Žirovnici asi jako Lhenice k Netolicům nebo Pelhřimov k Pacovu. Počátky nemají zámek, byť vyhořelý, ale Žirovničtí musí do počátecké nemocnice, když potřebují vyoperovat slepé střevo nebo vyhojit jiný tvrdošíjný neduh. Počátečtí se oproti nim chlubívali svými lázněmi u Svaté Kateřiny. Působil tam jedno léto jako lázeňský lékař otec bratří Čapků. Jeho syn Karel se tam tehdy zamiloval a bratr Josef mu zvěčnil hradeckou krásku drobnou portrétní kresbou. V sedmdesátých letech minulého století hostily Julia Zeyera, který zde napsal novelu Dobrodružství Madrány.
Obděnická pouť :: odstavce 27, 29
Nerozpačitý Krčín byl jisté úspěšnější. Dvůr Leptáč u Netolic, věnovaný mu panem Vilémem jako ošidné sporné vlastnictví, vyméňuje za zboží sedlčanské, a po dostavění Rožmberka přesídlí z Krumlova do kraje své matky. Hospodaří pro sebe mnohem opatrněji než jeho tchán Zelendar.
...
Na jedné straně skrblík a chamtivec, který zakáže sedlčanským poddaným hlavní zdroj jejich příjmů, várky piva, a na druhé okázalý mecenáš, pořizující o devět let později nádherný iluminovaný český kancionál. V Netolicích pronásleduje české bratry, v Sedlčanech si oblíbí horlivého čtenáře bible soukeníka Mikuláše Křikavu, evangelického hloubavce. To by svědčilo spíš o náboženské toleranci než o fanatismu. Okolnost, že si bere za manželku dceru vyhraněného kališníka, jehož nesmlouvavý postoj ve věcech víry byl všeobecně znám a který kvůli své přísné ortodoxii je na sklonku života zbaven úřadu a málem i chleba, jen zvýrazňuje tento rys. Kolikát se s mravně přísným tchánem pohádali ani ne tak o náboženství nebo Nové řeky, jako spíš o věno dceřino, vyžadované tvrdě bez nějaké ostýchavosti nebo rozpaků.