• 
• 
• 
• 

Kratochvíle

Kratochvíle na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Na Vodňansku :: odstavec 13

  Z radčických kopců se k jihu sklánéjí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými. Soukeníci a řezníci, nejpočetnější z místních cechů, provozovali v domech za hradbami své živnosti a později, v pohnutých dobách patnáctého století, přidali se i Vodňanští k nejradikálnějšímu učení, stojíce věrně při Žižkovi. Tehdy se města zmocnil opovědný nepřítel nového pořádku Oldřich z Rožmberka, osadiv je svou posádkou, poté bylo dobyto Žižkou, který přitáhl se svými voji od Písku a poničil je tak, že se stalo pustinou na několik let. Jeho hněv poznali zejména papeženští kněží, vržení na budějovickém předměstí do rozpálených vápenic. Tehdy přišel z Písku do Vodňan i táborský biskup Mikuláš Biskupec, aby se na hrázi Hliněného setkal s chelčickým myslitelem, jehož sen o starokřesťanské obci boží bez "trojího lidu", kde mocní neutlačují slabé, chtěl vytvořit nové společenství, spravující se jednoznačným výkladem jednoho článku desatera, znějícím kategoricky: Nezabiješ! Ještě jednou byli měšťané postiženi za dob domácích válek na Kraví hoře u Číčenic, kde přepadeni nepřítelem ze zálohy, nechali mu napospas nejen válečné vozy a houfnice, ale i 250 zabitých a 422 zajatých druhů. Celé šestnácté století je vyplněno silničními spory s městskými sousedy píseckými a prachatickými i potyčkami s posádkou blízkého Helfenburku, jehož pán si činil nároky na lesní bohatství svobodných vodňanských "hor". Mezi českými humanisty nalézáme z vodňanských rodáků významného milovníka knih, učeného Havla Gelasta Vodňanského, a dále nejvýraznějšího představitele duševní noblesy sedmnáctého věku, zoufalého svědka pobělohorských poprav, rektora slavné almae matris mistra Jana Kampana Vodňanského. Známe jej důvěrně z Wintrova románu a představujeme si onu chvíli, kdy se v kostele svatého Klimenta u mostu zříká staré víry, pln bolestných rozporů, jen aby zachránil svou drahou kolej. Básník, který složil verše začínající slovy: De morte non timenda... nebyl zbabělec, když po krutých zklamáních opouštěl dobrovolně tento svět. Už tenkrát, když z ochozu týnské věže viděl pod šibenicí svého rodáka Nathanaela Vodňanského z Uračova, který vynikající měrou se zasloužil o vydání "majestátu" Rudolfa II., jak bez bázně přijímá smrt pro svou víru, snad tenkrát šeptly jeho rty: De morte non timenda... To už jeho rodné město bylo v rukou Marradasových a nová vrchnost světská i duchovní začala se svým neblahým působením. Ve víru krvavého času vidím u tvých bran žoldácká vojska a na střechách plápol "červeného kohouta". Později, za josefínského věku, uvolněného od fanatismů náboženských a lámajícího pouta nevolnictví selského lidu, nastává úsvit tvořivých sil celého národa. I tady v pohnutém roce osmačtyřicátém zřídili měšťané ozbrojenou národní gardu. Jejím "početvedoucím" byl lékárník Antonín Herites a o rok později zvolili jako svého zástupce do ústavodárného sněmu pozdějšího notáře Antonína Mokrého. Synové těchto měšťanů proslavili rodné město svou tvorbou literární. František Horský, libějický ředitel panství, zřídil v dvoře Rábíně v padesátých letech minulého století rolnickou školu, první v celém rakousko-uherském mocnářství. V temže dvoře se narodil schwarzenberskému úředníku Bémovi synek Rudolf, který se stal malířem a rodný kraj zpodobil v mnoha rozměrných plátnech. Jeho maminka se jmenovala Kateřina Hlavová, pocházela z Netolic a odvozovala svůj původ od husitského zemana Hlavy z Vrbice u Husince. Proto její syn později podpisoval své obrazy jménem Vratislav Hlava. Své mládí prožil na zámku Kratochvíli a školu navštěvoval v blízkých Netolicích. Později se jeho otec stal správcem dřevního skladu ve službách schwarzenberských ve Vodňanech na Rechlich a sedm let tam prožil i náš malíř. Po první světové válce jezdil na léto do Stožic a Stožičtí jej právem zvolili svým čestným občanem, poněvadž jejich ves i krajinu uvedl na svých pražských výstavách mezi kraje malířsky oslavované. Diváci mohli spatřit několik pohledů na Stožice, stožickou cihelnu i humna, a rybníky mezi Stožicemi a Chelčicemi. Ve Zlaté Praze vídali čtenáři mnohé reprodukce z Bémovy tvorby, zaměřené k jižním Čechám. V obraze Návrat poznali Vodňanští starého Hazuku, staříka s rázovitou hlavou i jednáním, kterého měl rád zejména Julius Zeyer, jehož časté návštěvy i rozprávky u tohoto jadrného vypravěče byly pro básníka jistým osvěžením. Rudolf Bém vystavoval na prvních výstavách Mánesa a s reprodukcemi jeho obrazů jsme se setkávali v některých ročnících Volných směrů. Byl i vyhledávaným portrétistou, jeden čas měl vlastní soukromou školu, nejznámějším se však stal obrazem Jana Žižky z Trocnova, který vytvořil v několika variantách. V jeho vinohradském ateliéru jsme viděli bohatou žeň krajinářskou z okolí Žichovic a Rábí, kam jezdil 26 let a vracíval se každého podzimu s novými obrazy, žel, málo už známými novému pokolení, které neprávem jeho práci přehlíželo. Z časového odstupu vidíme už dnes, že jeho dílo si zaslouží pozornosti hlavně nás Jihočechů, neboť v našich krajinách objevil novou poezii, po svém procítěnou a po svém ztvárněnou.

• K metropoli kraje :: odstavce 5, 6

  Kdo neviděl Kratochvíli, lovecký rožmberský zámeček, nedovede si představit českou renesanci v jejím nejpůvabnějším pojetí. Stojí v blízkosti zrušené tvrze Leptáče, kterou věnoval Vilém z Rožmberka jako dar svému regentu Jakubu Krčínovi z Jelčan za věrné služby do užívání až do jeho smrti. Zkušený Krčín sice dar přijal, ale věděl předobře, že byl odměněn vlastnictvím velmi sporným, které Rožmberkové uchvátili zlatokorunskému klášteru, a boje se případných pozdějších sporů, v nichž by byl slabším partnerem, směnil Leptáč za zboží sedlčanské. Rožmberský letopisec Václav Břežan zaznamenává i příčiny, za jakých se stala tato směna. Než Leptáč dav pěkně divným hospodářstvím a myslivostí vymalovati, chuť k němu panu vladaři uíinil, takfy tu pán sobě to místo k vůli a kratochvíli obrátiti ráčil. Pan Vilém dal kolem zámečku zřídit rozsáhlou oboru, do které zahrnul i několik zrušených vesnic s jejich katastry, a tuto nově zřízenou budovu "nechal vysaditi za tvrz" a přezvati novým jménem Kratochvíle. Málo prostorné stavení nemohlo však dobře sloužit reprezentačním účelům rožmberského velmože, proto si na Leptáč pozval svého nádherymilovného bratra pana Petra Voka a na místě rozhodli postavit zámeček nový, nynější Kratochvíli. Vlašský stavitel Baltazar Májo provedl stavbu, která je opravdovou klenotnicí malířské a štukatérské práce, na niž jistě nebylo šetřeno penězi. Střízlivý Břežan co chvíli zaznamenává částky, které byly vyplaceny vlašskému paumajstru a jeho pomocníkům kunštovním nejen za "figury v rámích", ale za práce konané v oboře, kde podle jeho slov byli postaveni "divní vodní strojové a obratové, skrz něž voda tekla". Poslední z Rožmberků neudržel v celosti své dominium, z něhož i Kratochvíle byla prodána uměnímilovnému císaři Rudolfu II.

  ...

  Procházím "velikým zlatým pokojem" a obdivuji vzácné nástropní štukatury, z nichž na jedné je vyobrazen na koni sám pan Vilém z Rožmberka v plné zbroji i s erbovím svých čtyř bezdětných manželek. Podle signatury na jedné práci je celá výzdoba dílem Antonia Melany, který svou obraznost soustředil do světa antické mytologie a starých římských dějin zcela v duchu doby rudolfínské. Táž duchovní atmosféra nás ovane i v malém zlatém a bílém pokoji, stejně jako v "světnici modré" a "komoře zelené". Dolní síň, která, žel, svou vybledlostí jen napovídá barvitější život bývalé Kratochvíle, vyzdobil malbou mysliveckých výjevů malíř Jiřík Widmann. Krajina kolem dokola je česká, ale duch, který je zazděn do zdí Kratochvíle, oslovuje nás italštinou. Od říms až po komíny, od hradebních zdí s pomalovanými výklenky v baštách až ke štukaturám v zámeckém chrámku je prostoupen citovou temperaturou, která je vlastní duším, jejichž domovinou je jižní kraj pod sytě modrými nebesy s palčivějším sluncem.

• Obděnická pouť :: odstavec 31

  Po dostavění Rožmberka buduje si v krajině sedlčanské lepé renesanční sídlo, zámek Krčínov u Křepenic, skromnou repliku rožmberské Kratochvíle. Sličnost obytných křídel je tu ovšem po krčínovsku vyvážena strohou účelností hospodářského stavení. Přikupuje zámek obděnický, který nákladně opravil, a renovoval zdejší chrám, což je vyznačeno na klenbě jménem i letopočtem. Dále své zboží rozhojňuje o Petrovice, Skoupý, část Horní Lhoty a jiné vsi, takže se stává natolik zámožným, aby mohl i většími částkami zakládat některé špatně hospodařící feudální velmože, jako Petra Voka z Rožmberka a Jana Jiřího ze Švamberka, a být častějším a jistě nepříjemným věřitelem měšťanů budějovických. V celé krajině nalezneme stopy jeho stavebnictví.