K metropoli kraje ::
odstavce
46, 89, 113, 122-124, 128
Překrásný kout svítá je kolem Opatovic: k severu zámek Hluboká, vlevo od něho k Bavorovicům dubová stromořadí, vpravo táhne se od Zámosti k Hrdijcům hosínská stráň, nahoře Hosín, barokní kostelík s plechovou lesklou střechou, stráň porostlá lesem borovým a březovým, uprostřed s velkým sadem třešňovým, takže se za květu skvěla bělostí. K jihovýchodu pahorky, táhnoucí se od Rudolfova k Doubravicím, k jihu budějovické věže, dál vpravo stráni u Včelné. Dále vzadu modré hory u Věžovaté Pláni, potom v údolí Zlaté Koruny začíná se zvedat pozvolna hora Kleť, před ni jako kulisa hora Kluk. A z hosinskě stráni vidět celé pásmo šumavských hor od Kleti přes Chlum, Libín, Boubín. Vpravo od Boubina patero kulis horských, lim dále tím vyšších a modřejších, a vzadu vidět vrcholky vzdálených hor nikde u Hor Kašperských. K severozápadu nejkrásnější pohled přes zrcadla Munického rybníka, Bezdrve, Vojtíšky, k Hlodalkám nad Netolicemi. Ještí rozsáhlejší pohled jest od vrcholku hosinského návrši a celkový pohled je zvlášť pěkný z Hůrky nad Municemi. V blízkosti Opatovic rozsáhlé louky kolem řeky, nad lukami krouží úpěnlivě plačící čejky. Za letního žáru tetelí se a vlní se vzduch nad zemí.
...
V zeleném dřímavém tichu staroměstského hřbitova zpívají kosi nad překocenými empírovými vázami a hlavy kamenných andělíčků přerůstá tráva. Břečťan se pne po kmenech starých jasanů, javorů a habrů, zatímco větve kvetoucích lip, rozeznívané včelí melodií, prosívají čerstvě ražené dukáty slunečního světla. Neslyšně propadnou na zarostlé pěšinky, pro-měníce se ve vlaštovičník a třezalku. Jen voňte, barvínky, zvonky a mydlice zpod litých a tepaných železných křížů, jejichž nápisy jsou už dnes k nepřečtení! Tolikerá symbolika připomíná našemu srdci dávné kouzlo památníků a štambuchů našich prababiček, kdy se nosívaly krinolíny a kdy ctitelé psávali tanečnicím cituplné verše na vějíře. Medailon s rozžatou vztyčenou pochodní vedle fakule sklopené a zhaslé splétá manželský věneček věrnosti s druhým medailonkem, na němž zříme kvetoucí mák a u něho makovici dolů obrácenou - symbol spánku. Tehdy sem přijíždívaly kočáry, když kameník tesal ze žuly náhrobek podoby rakve a zasazoval do ní litinový kříž. Neplašte mi kvočnu s kuřátky, krotce pobíhající kolem tohoto známem dávných časů, vždyť i jiné rameno kříže zarostlo do kmene jasanového a temně zelená věž vysokých jasanů se vrší slávou života nad celým tím zanikajícím světem. Nezabráníme úplnému rozpadnutí ani honosných zděných hrobek německých důstojnických a úřednických rodin, ani patriciátu, který i tady ukazuje svou mohovitost. Podívejme se raději průrvou probourané zdi ven do života, kde svítí slunce, kde zní dívčí smích z pokosených luk a do vůně sena zpívá skřivánek. V zjasněném modru uzříte táhlý hřeben Kleti i Kluku a nad stříbrnou chvějivou mlhou rybníka Dehtáře vystupuje hřbet vrážský s celou úžasnou nádherou letního rána.
...
Přečistá a průzračná je voda rybníka Dehtáře, svítící v plavém žňovém ránu jako zjevení. Myslil jsem na nejkrásnější japonské malby, na jejich křehký kolorit a jemné odstínění, dívaje se z hráze přes stříbřitou hlád a režné pruhy žitnišť k tušeným obrysům zalesněných kopců: Vysoké Běty a Vysokého Kamene, Buglaty, Vysokého Kořenu, Skalky nad Kvítkovicemi, Haberské Hory a Kluku. Hráz tohoto rybníka stíní staré duby a roz-sochaté koruny dvou sosen, nad hladinou se mihnou rackové, ve vodě zasvítí červené rdesno, vánek přináší vůni kvetoucích jetelů, podmítek a schnoucích pšenic, ale tato krása je stvořena především pro zrak, pro údiv.
...
Z výšiny nad Kvítkovicemi obhlížíme kraj, jehož vsi mají krásná pojmenování jako Dubí, Lipí a Habří. Na východní straně promodrává zamlžená rovina s táhlými pruhy lesů, v nichž zvláštní šedí zasvitne Hluboká, kousíček dál na kopci kostel hosínský a pod ním jezero střech, komínů a věží jsou Budějovice. Hledám mezi Lipím a Dubím místo, kam pravidelně bije blesk, snad proto, že tu jsou ložiska tuhy. Ještě jeden pohled ke Kvítkovickému rybníku a na zelenou čupřinku Kluku, a potom okusíme lesního chladu, hřibové vůně a vlhkosti mechů až k Dubnému, odkud už se prostírá rovina až do Budějovic. I zdejší kostel má gotický presbytář, ale síťovou klenbu lodi nesou tři štíhlé pilíře, kazatelnu zavrcholuje socha proroka držící jablko, s nímž jsem si nevěděl rady. V blízkosti kostela upoutá návštěvníka lidová architektura z osmdesátých let, v níž zedník užil bohatého dekoru říms a nad vjezd umístil plastickou výzdobu s řeznickým znakem, tak nápaditou, že by se jistě hodila Josefu Ladovi do nějaké návsi.
Nevím, kdo vymyslil jméno Kluk pro horu od úpatí až po vrchol zalesněnou, kde jsem nenašel nic "vyklučeného", čímž naši předkové nazývali vypálený les, proměněný v pole. V Budějovicích uslyšíte vžitou personifikaci tohoto oblíbeného místa k výletům v rázovitých rčeních, která poprvé zmatou váš sluch: "Byli jsme u Kluka, půjdeme na Kluka, šli jsme ke Klukovi, byli jsem na Klukovi..." Na jeho úpatí kvetou konvalinky, zlátnou tam kručinky na mezích a pod sosnami se to hemží borůvkami, dětmi a ženskými hlasy. Potom přibývá smrků, kapradí a kamení, pěšinka se ztrácí v ostružinách, nohy se boří do vysokého mechu, ale kdo zteče skalnatý vrchol, je odměněn širokým rozhledem na netolickou stranu i do budějovických luk, a věřte, že je to krása, která věru stojí za podívanou.
V údolí mezi mohutnou, táhlou Kletí a Klukem rozložila se kolem dvou věží Křemže, městečko s nízkými domky na náměstí, jemuž dominuje kostel svatého Michaela archanděla, přestavěným vnějškem celkem nezajímavý, ale gotický interiér překvapí křížovou klenbou, sanktuariem, sedilií i sličným portálkem do sakristie. Oltářní obraz je dílem oblíbeného portrétisty Rudolfa Váchy, rodáka z Hluboké, který jej maloval na objednávku knížete Schwarzenberka. Zbytky valů na Hradišti připomínají bývalou tvrz Smilů z Křemže. Jeden člen tohoto rodu, Jan Smilek z Křemže, byl smělým husitským válečníkem, který byl v stálých půtkách s krumlovským pánem, pověstným Oldřichem z Rožmberka. Stal se po Mikuláši z Pístného vlastníkem hradu Husy u Blanice a odtud i z blízkého Zablátí neustále válčil s mocným Rožmberkem, kterému nakonec prodal rodové zboží křemžské. Byl však zajat a chován v rožmberském vězení několik let. Když města žádala za jeho propuštění, slíbil jim Rožmberk vyhovět pod tvrdými podmínkami. Smil musil dát úpis, jímž se za sebe, rodinu i dědice zavazuje postoupit mu všechno své zboží, a dále musil slíbit, že se nebude mstít. Když splnil všechny podmínky a dal Rožmberkovi čtyři zápisní listy na hrad Hus, Volary, Prachatice a vesnice zlatokorunské, Oldřich jej z vězení nepropustil, naopak, nechal jej v něm umořit. Tak se stal válečnický bouřlivák jednou z mnoha obětí Oldřichovy licoměrnosti.
...
Byl krásný rozhled ke kudrnaté chocholce Kluku, na Křemži, Chmelnou i Krasetín, ale mne upoutaly listy konvalinek, jimiž je celé hradiště doslova poseto. Chtěl bych tu postát někdy v měsíci máji, kdy rozkvétají za měsíčné noci, a poslouchat zdola chór Vltavinných vln. Jen klasnatý zlatobýl a pronikavá vůně oranžového rmenu promíšená vůní melisy vydychovaly z trav, ale já myslil na budovatele tohoto opevnění, v České zemi nejjižněji položeného.
Kluk
