K metropoli kraje ::
odstavec
161
Proti proudu Vltavinu pojdme vrbovím v měkkém světle luk až do Boršova. Chodíval jsem tudy s malířem Viktorem Vorlíčkem, nad nějž nikdo víc nemiluje skály a stromy, které umí jeho tužka rozhovořit jejich nejvlastnějšími hlasy. Z blízkého letiště hučel motor, lehounká silueta budějovických věží taje za námi v jemném oparu a útlá dívčí dlaň mává nám z oken vlaku, jedoucího ke Zlaté Koruně. Strmá vysoká střecha kostela boršovského zvedne náš pohled k nebesům, stejně jako paže svatého Kryštofa s Jezulátkem na gotické fresce uvnitř chrámové lodi. Do stínu pod věží upustil vítr růžový plátek kaštanového květu, z bílého štítu protějšího stavení pohlédne "boží oko", nad něž vymodelovala do malty pozorná ruka zedníkova dva něžné zvonky. Sbohem, vrkající holoubci, sbohem, návsi, bělostná jako ubrus na nedělním stole! Vlhkou vůni drnu a důlek, do něhož děti na jaře pikají fazole, odnesu si v sobě už navždycky. Rozlučme se s rovinou, neboť každá lyrika se jí nakonec vyhýbá...
kostel sv. Jakuba Většího v Boršově
