K metropoli kraje ::
odstavce
113, 120, 122
Přečistá a průzračná je voda rybníka Dehtáře, svítící v plavém žňovém ránu jako zjevení. Myslil jsem na nejkrásnější japonské malby, na jejich křehký kolorit a jemné odstínění, dívaje se z hráze přes stříbřitou hlád a režné pruhy žitnišť k tušeným obrysům zalesněných kopců: Vysoké Běty a Vysokého Kamene, Buglaty, Vysokého Kořenu, Skalky nad Kvítkovicemi, Haberské Hory a Kluku. Hráz tohoto rybníka stíní staré duby a roz-sochaté koruny dvou sosen, nad hladinou se mihnou rackové, ve vodě zasvítí červené rdesno, vánek přináší vůni kvetoucích jetelů, podmítek a schnoucích pšenic, ale tato krása je stvořena především pro zrak, pro údiv.
...
Kvítkovická kovárna má honosný štít jako nějaká kaplička.
...
Z výšiny nad Kvítkovicemi obhlížíme kraj, jehož vsi mají krásná pojmenování jako Dubí, Lipí a Habří. Na východní straně promodrává zamlžená rovina s táhlými pruhy lesů, v nichž zvláštní šedí zasvitne Hluboká, kousíček dál na kopci kostel hosínský a pod ním jezero střech, komínů a věží jsou Budějovice. Hledám mezi Lipím a Dubím místo, kam pravidelně bije blesk, snad proto, že tu jsou ložiska tuhy. Ještě jeden pohled ke Kvítkovickému rybníku a na zelenou čupřinku Kluku, a potom okusíme lesního chladu, hřibové vůně a vlhkosti mechů až k Dubnému, odkud už se prostírá rovina až do Budějovic. I zdejší kostel má gotický presbytář, ale síťovou klenbu lodi nesou tři štíhlé pilíře, kazatelnu zavrcholuje socha proroka držící jablko, s nímž jsem si nevěděl rady. V blízkosti kostela upoutá návštěvníka lidová architektura z osmdesátých let, v níž zedník užil bohatého dekoru říms a nad vjezd umístil plastickou výzdobu s řeznickým znakem, tak nápaditou, že by se jistě hodila Josefu Ladovi do nějaké návsi.
Kvítkovice
