K metropoli kraje ::
odstavce
11-12, 115
Nejkrásnější návštěva Lhenic byla by jisté za dnů pozdního jara, kdy pod modrými nebesy vánek roznáší vůni rozkvetlých třešní, jejichž bílou nádheru nelze ani vyzpívat, ani vymalovat. My jsme tam však přišli až po svatojakubské pouti, která je jistě jednou z nejslavnějších v celých jižních Čechách. Po celé tři dny se tu tančí ve všech hospodách, městečko je plné hudby a veselí, i hřmotná střelba z moždířů se rozléhá do všech stran. Běda poutníku, neznalému těchto lhenických zvyklostí, přijde-li sem těsně po těchto pouťových dnech: ani kůrčičku chleba tu nesežene a napít se může jenom vody. Zeptá-li se na Netolice, uslyší, že i vítr, vanoucí od Netolic, nepřináší nic dobrého. Rovněž jsem se nedověděl, proč netoličtí sousedé jsou od Lhenických nazýváni "fraci". Netoličtí jim zase na oplátku přezdívají "peckáři". To, co tvrdí o dvou lhenických sochách, představujících Karla IV. a svatého Vojtěcha, netroufám si vůbec ani vyslovit. Sochy stojí proti sobě se zdviženými pravicemi, dotvrzujícími dialog, který by zněl příliš zlomyslně, kdyby jej opakoval někdo cizí.
Ovocnářskou tradici poetizuje i městský znak, udělený roku 1544 Ferdinandem, když povyšoval Lhenice na městečko na přímluvu jejich vrchností, kterou tehdy představovali obecní starší města Tábora. Přes cimbuří stříbrné zdi v modrém poli se sklání jabloňová snítka zatížená ovocem. Snad už tehdy z bývalých obuvníků a tkalců se stávali výborní sadaři, jejichž práce a zkušenosti dávno přesahují pouhou krajovou proslulost.
...
Měkká zeleň strništního jetele a nafialovělé stíny žitných panáků ladí barevně krajinu až k Záboří, staré vsi, kde bývali nejfanatičtější Němci. Rybníček na travnaté návsi zrcadlí z jedné strany bílé štíty chalup a z druhé temné koruny topolů, nad mostním obloukem se bělá kaplička svatého Jana a celá ves voní heřmánkem a vodou. Cesta pokračuje přelíbeznou krajinou, kde u cest kvete kakost krvavý a v ovsech čekanky, kde rybníky zrcadlí temně modrý odraz hor a proti slunci se jemně rýsuje lehounká silueta čakovského kostela. Je to odlehlá končina mezi Budějovicemi a Lhenicemi, mírně zvlněná a plná tichosti a barevného kouzla, krajina české krajinomalbě ještě neobjevená.