Třeboň

Třeboň na Wikipedii

Související

kaple sv. Víta v Třeboni

zámecká zahrada v Třeboni

kostel sv. Jiljí v Třeboni

Obrázky

Reference

Krajina alšovská :: odstavec 3
Chceme-li mluvit o krajině jihočeské, můžeme tak činit pouze v plurálu. Vymezit přesné teritorium jižních Čech se nepodařilo vlastně ještě nikomu. Není ostré demarkační čáry, která by s naprostou jistotou ohraničila území, jež by bylo možno nazvat jedině jihočeským; okrajové oblasti nám splývají se sousedními kraji téměř k nerozeznání. Nevystačíme všude s lokací historickou, poněvadž hranice krajů byly během staletí několikrát měněny, nemůžeme se vždycky spolehnout ani na přírodní znaky a sociální podmínky krajiny; někde uhádneme to nejpodstatnější spíš citem než sociologickou znalostí. Jiná je krajina kolem Novohradských hor než kolem Budějovic nebo Třeboně, jiná u Jindřichova Hradce než v Prácheňsku, a Šumava má přece zcela odlišnou tvářnost terénu, přírody a života než třeba Blata nebo končiny kolem Tábora. Nepochybíme, budeme-li i nadále říkat jihočeské krajiny, protože jižní Čechy nejsou jediný hlas, nýbrž výdech chórický.
Na Vodňansku :: odstavce 18, 56
Antonín Waldhauser patří Vodňanům svým zrozením. Jeho touha po umění byla uskutečněna přijetím na pražskou akademii, kde studoval u Rubena, Lhoty a Haushofera, a po absolutoriu v Praze odešel ještě na dva roky doplnit své malířské vzdělání studiem na akademii vídeňské. Vlastenecká horoucnost, tolik příznačná pro jeho pokolení, přiměje mladého malíře k pěší výpravě až do Kostnice, kde si chystá přípravné studie k rozměrnému plátnu s námětem Husovy postavy, účastní se s Josefem Mánesem návrhů pro sokolský kroj, podporuje povstání polské a živí se vyučováním malby v měšťanských rodinách; za zmínku stojí, že byl učitelem kreslení i Smetanovy choti. Jeho tuláctví zavedlo ho do Francie, navštívil Rusko, potom se soustředil k práci v české krajině, zanechav po sobě mnoho drobných obrázků, blížících se svou tematikou i malířským zpracováním obrazům Antonína Chittussiho. Z jižních Čech namaloval rozměrný obraz na motiv výlovu Rožmberského rybníka jako jeden z prvních našich malířů, kteří se obírali světem rybářů. Měl k němu jistě blízko jako rodák města, ležícího mezi samými rybníky a honosícího se svou zvláštní odrůdou vodňanského kapra. Jiný zdejší rodák, dr. inž. Theodor Mokrý, stal se vedle třeboňského Václava Šusty rybářskou autoritou, uznávanou v jeho době všemi rybáři téměř bez výhrad.
...
Z rodin schwarzenberských úředníků, kteří bydlili v zámečku, a hlavně z rodin učitelských vycházela mladá inteligence, doplňovaná později i synky z domácností řemeslnických a rolnických. Z Bavorova pochází dr. František Mareš, archivář třeboňský, vydavatel Popravčí knihy Rožmberské, tolik důležité pro studium mladých let Žižkových, z lékařské rodiny pochází jiný ze zdejších rodáků, spisovatel Bohumil Havlasa, jehož román Tiché vody se vztahuje k zámečku v Dubu, a z Bavorova je i dr. Jindřich Veselý, spisovatel a jeden z nejlepších znalců našeho loutkářství. Z učitelských rodin pocházejí malíři Bedřich Mudroch, žák Švabinského na akademii, grafik a krajinář, a Svatopluk Havrlík, žák profesora Otakara Nejedlého. Svému rodišti věnoval celý krajinářský cyklus a ze zápisků svého otce vydal drobnou knížečku o dětských říkadlech v kraji, doprovodiv ji litografiemi s bavorovskými motivy. Mnoho motivů z okolí Bavorova namaloval Miloslav Holý, který v třicátých letech se ubytoval v domě na náměstí. Vysoké stromy tehdy poničila velká vichřice, která zlámala vrcholy topolů a jiné vyvrátila z kořenů. Už tehdy objevil barevnou krásu Čichtic, které se staly malířským rájem jinému krajináři, Františku Zikmundovi, dlouho přehlíženému, jenž nás na předsmrtné souborné výstavě překvapil rozsáhlostí a zralostí svého díla. Mnoho překrásných obrazů vytěžil ze zdejší krajiny, kam uvedl v roce 1952 i Otakara Kubína, hledajícího po dlouhém pobytu ve Francii krajinu českou, která by vyhovovala jeho básnivému pojetí. Jezdívali sem malovat z Vodňan, kde tehdy bydlili v hostinci U Chocholů, a podnes vzpomínají na ně v čichtické baště, kde bývali hoštěni přívětivou paní bašteckou. Nevím, zdali si všimli na baštách v kraji keřů černého bezu, z něhož bezinkový odvar pijí rybáři proti "loupání", když nastydnou při rybolovech a účinnému pocení nenapomáhá ani osvědčený všelék - rum. Pro hospodyně jsem se dověděl i jinou radu, jak upravit lysky, aby byly zbaveny bahenní příchuti; nevyzkoušel jsem ještě tento recept, který doporučuje vařit jejich maso s rozstrouhanými bramborami, čímž prý vznikne krmě velmi lahodná i pro nejnáročnějšího labužníka ...
Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavec 9
Na rozcestí mezi Stožicemi a Chelčicemi stojí železný kříž vzácného kovářského díla jako výraz lidové zbožnosti. Nemohl jste jej minout při svých procházkách. Nesděloval také vašemu zraku nutnost přetnout horizontálu obzoru? Ano, to je ve zdejším kraji ještě dédictví z gotiky: přetnout vertikálou rukou vztažených k modlitbě rovinu každodennosti a do výšky vztyčovat strmou kolmici ducha. A proč i pozdější doba vztyčovala tady u silnic vertikály topolů? Gotická tvář jižních Čech tají dodnes v sobě odlesk niterné horoucností a její spanilost bývá nesrozumitelná všem, kdož necítí zákonitou souvislost mezi gotickou vroucností a husitskou vůlí po pravdě. Obě rostou z jednoho kořene a krystalizují z jednoho ložiska. Nevím, zda jste viděl Třeboň, Zlatou Korunu nebo Vyšší Brod. Toužil jste po klášterní cele, a tady jistě byste nalezl někde zalíbení. Mohl bych si evokovat víc vzpomínek; proč právě na vašem vodňanském "paláčíku" sídlili čápi - jak jste miloval Heritesovy děti - jak jste se snažil sblížit se zdejším lidem, jehož málomluvnost a váhavost vás zneklidňovaly - ale to ponechme už literárním historikům.
K metropoli kraje :: odstavce 15, 75, 116
Z Netolic, kam jsme se vrátili, pojdme budějovickou silnicí až k Podeřišti s gotickými božími mukami, za nimiž se zdvíhá lesnatý vrch se zříceninami hradu Poděhús, rozbořeného Žižkou při jedné odvetné výpravě na statky Oldřicha z Rožmberka. Dále procházíme Půjdáckem, krajinou Holečkových Našich. Zleva nás pozdraví báň kostelíka lomečského, vyhlédající z lesnatého kopce, a vpravo zajděme do Líkařovy Lhoty, odkud jezdíval na koni Adam Králenec za ospalou Anýžkou Bakulouc, dcerou mohovitého sedláka ze Stožic, jenž své veliké hodinky nosíval zavěšené vpředu na kabátě, aby každý mohl zhlédnouti tuto chloubu v celé její majestátnosti. Dožila dávno sláva formanská na Nové hospodě, jen věžička na hřebeni střechy z ní zbyla a altánek před okny, v němž jsem si přál spatřit cikánku Asniju, tak plnokrevně Holečkem nakreslenou, a slyšet i vyhrávání strunkovické muzikantské bandy ze sálu na dvůr. Po celých jižních Čechách ji znali; i knížeti pánu jednou zahrála na noční hrázi kdesi až u Třeboně, ale tato příhoda může být pro svoji rozpustilost vypravována jen za zamčenými dveřmi.
...
Vás, Josefe Kajetáne Tyle, vzpomínám nejdojatěji. V tomto městě jste si naposledy zahrál hlavní úlohu ve vlastní hře Chudý kejklíř. Vzpomínám: v Jindřichově Hradci jste tenkrát onemocněl. V Třeboni jsem viděl nedaleko hradeb domeček, v němž jste už jen z lože mohl rozmlouvat s druhy a rodinou. Jak jste se však mohl pěšky vypravit, sám churavec, s hercem Polákem až do Budějovic a vystoupit zde na jevištním pódiu ještě v posledním vzepjetí své uštvané duše ? Na křídovou bledost Vaší tváře už nebylo třeba ani líčidla, ani do kostýmu jste se nemusil oblékat. Kdo z tehdejších diváků si vlastně uvědomil, že v posledním plápolu rozdáváte sám sebe, naposledy a navždycky? Celá Vaše tragédie milostná a lidská zaznívá mi z jednoho monologu, jehož slova jsou netylovsky okřídlená a žhavá:
...
Zde u Břehova vzpomínám na první a zároveň poslední jihočeskou návštěvu spisovatele Václava Beneše Třebízského dne 23. srpna 1883, kdy se vracel domů z alpské a vídeňské cesty. Se svým průvodcem se zastavili nejdříve v budějovické Besedě, a téhož dne odjeli do Břehová, kde navštívili Poustku, studánku pod Hlaváčem i Jarov, a zapsali se do pamětní knihy. Potom dojeli přes Budějovice a kolem Trocnova do Borovan. Cílem jejich cesty byla mladošovická fara, kde navštívili pana faráře Fišmeistra a zůstali zde přes pouť, která se tu slaví v neděli 26. srpna. Spisovatel sloužil, v kostele svatého Bartoloměje slavnou mši, měl tu poutní kázání a tolik se mu líbilo v Mladošovicích, že si na příští pouť sjednal novou návštěvu i kázání. Večer odjel na knížecím povoze do Třeboně a v pondělí ráno se už procházel na hrázi Světa i Opatovického rybníka, pochválil Zlatou stoku, prohlédl si knihovnu a byl tak nadšen přírodou jihočeské krajiny i jejími historickými památkami, že chtěl každý příští rok znovu zajet do jižních Čech. Nedočkal se však ani příštích prázdnin, skonav v Mariánských Lázních na chrlení krve...
Třeboň :: odstavce 1, 9, 17, 20, 33-34, 40, 43, 49, 53-54, 67
Není spanilejší krajiny v České zemi nad tebe, Třeboni, panno, princezno snící a tajemná! Do tvých snů teskní zpívající kašna a rákosníci se probouzejí do jiter, která nikde na světě nejsou krásnější. Ó jiskřivá poledne hladin, znějící pípáním racků a stříbrným hlaholem zvonů z kostela svatého Jiljí! Dnové omilostnění, kdy listí na hrázi Světa voní deštěm a vodou, zatímco přetíchou pěšinou v lukách kráčí sama Královna Andělů, oděná nejčistií nebeskou modří. Opustila jenom pro tebe, má Třeboni, svoje panovnicí sídlo. Z jejích šlépějí omamně dýchají rojovníky; přivoň k nim, poutnice, abys alespoň na chvíli byl účasten zázraku Navštívení. Nevím, co je tu krásnější: zda procházka zámeckou zahradou v měsíčné noci, nebo tichá zadumání u opuštěné kaple svatého Víta, kolem níž prudce létají rorýsi a za dřevěnými seníky neslyšně padá rosa. Okolo Třeboně, pasou se tam koně... Na rozvalinách zídky kvetou divoce bezy. To snad pro tebe, bílá paní, pro tvou památku a vzpomínku na časy, kdy rytíři putovali do Svaté země a doma byl lid hoštěn sladkou kaší. Ach, potkal jsem té v zámecké dlouhé chodbě; právě bila půlnoc. Tvá chůze se tolik podobala vanutí sítin a tvůj prostupný stín splýval s ozářenou stihlou postavou gotického okna. Nebál jsem se, když jsi mne oslovila, ale dodnes mi zůstalo tajemstvím, proč se mi tvoje ruka změnila v snítku rozkvetlé střemchy. Snad proto jsi mi unikla do její vůně, abych byl věčné vzrušován vzpomínkou a nápovědí.
...
Opouštíme neradi nedopsanou stránku chval v tvé knize, Třeboni - ale bud jista, vrátíme se zase, jako milenci navždy očarovaní laskavcem tvé uhrančivé krásy.
...
V knize Zelené pastely nám spisovatelka Anna Sedlmayerová vyvolává citlivým slovem svět svého dětství, prožívaný po první světové válce ve dvou myslivnách svého rodného kraje. Přiblížila čtenářům svá školní léta v štěpánovické škole i studium na třeboňském gymnasiu se vzácným porozuměním pro dobové prostředí i lidské osudy, z okruhu své rodiny i dětí ze dvora. Dcerka z rodu šumavských lesníků dovedla velmi zajímavě vylíčit i život "němé tváře", jistě s velikou poutavostí. Je to četba pro sváteční chvíle a lidskou pohodu. Děkujeme za ni.
...
Ve Stříbci psal Ivan Olbracht svůj román Dobyvatel a snad si připravoval materiál i k chystanému románu jihočeskému; nevíme už, nakolik se svěřil s tímto plánem spisovateli Františku Heřmánkovi, který za ním přijel z Třeboně, kde se na čas skrýval u rodičů. Slyšel jsem vyprávět od Stříbřeckých o způsobu Olbrachtova života, kdy si noc proměňoval v den a naopak. Věděli, kdo žije mezi nimi, a snažili se mu prokázat svoji pozornost. Když chodíval na svou oblíbenou procházku k Šandarové hoře a někdo se k němu připojil, sdělil stručně příchozímu: "Choďte se mnou pomalu a říkejte, co chcete." Rád prý si také často zasedl k oblíbenému mariáši a slečna Dušková sklidila mnohou pochvalu za buchty s mákem, jež byly jeho lidskou slabostí. Tak tu žil v ústraní až do 5. května 1945, kdy si pro něho přijeli Táborští, aby ho pro první revoluční dny zvolili předsedou okresního národního výboru. Potom ještě jednou navštívil své stříbřecké přátele, aby k nim naposled promluvil u příležitosti Husovy oslavy v roce 1949. Zůstaly po něm vzpomínky a trochu stesku, jehož důvodem byl nenapsaný jihočeský román, na který se tolik těšili. Škoda, byla by to bývala památka nejtrvalejší.
...
Tato svatyně, nazvaná malá Maríazell, byla slavná svými poutěmi, ale nemela dlouho svého faráře. Když se stal majitelem chlumského zámku arcivévoda Ferdinand d'Este, potřeboval od obce néjaké pozemky. Obec chlumská mu je postoupila, ale vymlnila si za ně faru pro zdejší osadu. Prvoděka-nem se stal farář Kubiska, který zde působil 49 roků. Byl mi jistě spolehlivým informátorem o chlumském životě za dobu půl století, a z jeho vyprávění jsem se dověděl mnohé zajímavostí, jichž byl svědkem. Vedl mě do oratoře a ukazoval tam obrázky různé umělecké ceny, vlastnoručně arcivévodou zavěšené. Vzpomínal i na červencový den v roce 1914, kdy do Chlumu došla zpráva o sarajevském atentátu. Tehdejší příloha Pražského ilustrovaného kurýra nás o ní zpravuje dost obšírně: Zvist došla do zámku po poledni v neděli, byla vlak pochována v tajnosti až do veíera. Zatím přijela hraběnka Chotková odpoledním rychlíkem a tam sdllilo se dílem, že rodile jsou těžce nemocni, aby se ily Za nl pomodlit do kostela. A teprve zde o 7 hodinl veler na arciknižeci oratoři sdllil vychovatel ThDr. Slanovský celou pravdu. Dnes přijel hrábl Wuthenau, hrábl Schónborn, předseda z'"iski komise, okresní hejtman Novotný z Třeboni a jiní... Nikdo nechtll zpolátku vířili, že h to ty0 možno, kdyžjtítě v úterý dne z). Invence viděli bylo vzneíenou rodinu procházeli se po náměstí a Hnili nákupy. Tedy Chlum byl posledním zastavením arciknížecích manželů před návštěvou sarajevskou a pan děkan Kubiska, když sloužil rekviem, byl na oratoři jedním z účastníků, kteří byli pověřeni utéšitelskou úlohou v tomto arcivévodském dramatu, jímž vlastně začala první světová válka.
Chlum hostil v roce 1916 básníka Antonína Sovu, tehdy velmi churavého, a jeho bolestné chvíle rozptyloval svou účastí i vyprávěním spisovatel Karel Konrád. Nemocný básník býval potěšen i sršatým vtipem K. M. Čapka-Choda, také chlumského letního hosta, s nímž tu tenkráte sedával malíř František Kysela, aby si odpočinul od své učitelské práce v uměleckoprůmyslové škole. Nejvčrnéjší návštěvnicí bývala však Gabriela Preissová, která sem jezdívala řadu let, a její psací stroj zůstal na památku ve Svaté Magdaléně. Také malíř Bořivoj Žufan tu malovával, když bydlel u Soukupů mezi Magdalénou a Třeboní.
...
Neviděl jsem na bošileckém mostku dvě panny z lidové písně, ani hrušku jsem nenašel, pod jejfž korunou hrávala prý celá kapela, zato jsem spatřil kazatelnu, která musí udivit každého návštěvníka. Byla původně ve Svaté Magdaléně u Třeboně, ale už několikeré pokolení bošileckých osadníků poslouchá kázání svého faráře z otevřené huby velrybí, kteroužto podobu dal řezbář kazatelně, když ji dělal, nevíme už, na Čí příkaz, ale měla být připomínkou proroka Jonáše ze Starého zákona. Musíme uznale přiznat, že se mu toto dílo zdařilo a patří docela symbolicky právě na Třeboňsko. Rozsáhlé hladiny rybníka Horusického i Bošileckého zaujaly s celou touto krajinou malíře V. V. Nováka, který se zamiloval nejen do jejich hladin, ale bezpečně dovede k nim zasadit i protáhlá bílá stavení s červenými střechami, stodoly, stromy, pole i lesy pod vysokým nebem s plochými, širokánskými obzory. Jezdí sem už řadu let a jeho krajiny poznáme bezpečně podle neopakovatelného "novákovského" slohu.
...
Z Homolkova uměleckého odkazu působí na nás nejbezprostředněji jeho grafika, zejména suché jehly s náměty rybníků a luk kolem Jílovic, Třeboně a končin pod Novohradskými horami se stříbřitými hláděmi vod a rozsochatými siluetami dubů na hrázích, krajiny s nízkým obzorem pod vysokými nebesy, orámovanými temnou stužkou sosnových lesíků. I jeho pražské veduty se vyznačují zvláštní citlivou lyričností, jejichž tajemnost podtrhuje sametový stín. Svědo, rozptýlené po celém listě, změkčuje obrysy a vytváří skutečnost novou, povýšenou do roviny básnické.
...
Mezi Lomnicí a Slověnicemi se rozprostírá mezi lesy rozsáhlá hlád jednoho z nejkrásnějších a nejstarších třeboňských rybníků. Dvořiště. Sosny a břízky rostou až k jeho břehům, z trav vzlétá dudek, z rákosí volavka, a odraz stříbrných nebes rozvlní na hladině unikavé stíny roháčů. Bílé chocholy suchopýru rozechvívá vánek jako připomínku jedné předbělohorské bitvy, která se udála na zdejší hrázi. Nevíme, zda ji pamatují staré duby, ale zděná bašta na hrázi byla jejím dramatickým dějištěm. Zde se uchytil oddíl Marradasův a Thunovi mušketýři tak vytrvale baštu ostřelovali z děl a tak statečné útočili na nepřítele, že ustoupil k Dunajovicům, kde utrpěl jednu ze svých nejkrutějších porážek. Dnes je to končina z nejtišších a jen zrak vědoucí si na místě hladiny vyvolá starou vodní tvrz slověnickou, jež tu stávala v předhusitských dobách, i klášter klarisek, zrušený při rozšiřování rybníka, kdy zbožné sestry byly převedeny do Krumlova. Tři mosty přerušují slověnickou hráz, dělící dva rybníky, v nichž se zrcadlí bílé štíty chalup i věž farního chrámu, kde byl celá léta ukryt kancionál slověnický, pocházející z patnáctého století. Později byly některým zdejším kališnickým farářem vepsány do něho husitské modlitby a písně. Jen z tohoto důvodu byl v době protireformační pohozen, v devatenáctém století znovu objeven a prodán do třeboňského archívu.
...
Jistě na hrázi Kaňova stála i tehdy kamenná socha svatojanská pod duby, které přetínají jemnou vlnu Dunajovické hory, a jistě odbočil kolem Rožmberské bašty na rožmberskou hráz, aspoň na chvíli se zadívat přes prosvítavou hladinu k Staré Hlíně, kde je předlouhý starý kamenný most - a stranou, nad třeboňskou věží, se jemně rýsuje trojhřbetí Novohradských hor.
Tento vodní gigant s mohutnou hrází nepřipomíná svým jménem jen Rožmberky. Do jejich historie byl nejdůvěrněji zasvěcen archivář Václav Hadač, jehož monografická práce dosud čeká na své vydání. Na jiném místě jsme pozorněji vysledovali Krčínovo působení i život, ale kamenný kříž s vtesaným znamením "trojrybí" nám přivolal jinou tvář, jejíž bronzovou podobu nechali vděční rybáři zasadit do kamenného památníku na hrázi Světa. Syn historik zvěčnil podobu svého otce Josefa Šusty, ředitele třeboňského panství, ve své knize vzpomínek tak citlivě, že vystupuje před námi jako živá.
...
Přírodní intimitu třeboňského okolí, tak nezajímavou pro romantický zrak svých vrstevníků, objevil české krajinomalbě Antonín Chittussi, malíř, jenž nalezl sám sebe až ve Francii, kde mu mistři barbizonští pomohli nalézt cestu i k prostým motivům jeho rodné země. Zdumená barevnost kvetoucích vřesovisk i hýřivé západy slunce, jím tak milované v zřidlém, po krouceném větvoví staletých dubů, mu i tady připomínaly Fontainebleau, neboť Třeboňsko, tento výrazný kraj jižních Čech, není pouhou přírodní scenérií. Po staletí byla měněna jeho tvářnost dily lidských rukou, uměle zasazujících do původních útvarů rozsáhlé stavby rybniční i umělou řeku, a jako jedno ze sídel knížecího dominia se stal vlastně velikým parkem. Chittussi jemně vycítil především jeho hodnoty ryze malířské, tušené před impresionisty zcela intuitivně, i když v popisných kresbách se důvěrně seznamoval zejména s jeho vodní flórou a faunou téměř akribicky. Byl první z našich krajinářů, kteří pochopili atmosféru jeho podzimních šedí a hnědí, stříbřitě mlžných svou zavlhlostí i šerem, vše přidumené do zvláštní tichosti a soustředění. I když viděl mnoho zdejších rybolovů, zajímalo jej spíš bahnité obnažené dno, splývající s vodou loviště, než sama lidská práce rybářů, neboť neznáme žádný závažnější obraz, v němž by povýšil lidskou postavu na ústřední motiv své výtvarné snahy.
Od Hradce k Počátkám :: odstavce (1), 15, 51
Lovecký zámek Jemčina, který v letech 1757 až 1776 stavěli Černínové z Chudenic, okouzlí poutníka především lesnatou krásou svého okolí, v němž se střídají parkové partie s přírodní neporušeností, jinde už zřídka vídanou. V jemčinském okolí žil svobodně poslední bobr v Čechách a donedávna tu ještě pálil poslední český uhlíř Karel Kašpárek z lipových špalíčků dřevěné uhlí pro budějovickou tužkárnu. Dýmající milíř zdá se být anachronismem, ale sloužil docela moderní výrobě. Ve dvacátých letech minulého století zavítal sem z třeboňského archívu František Palacký, aby si vyžádal od hraběcí vrchnosti dovolení pracovat i v bohatém archívu jindřichohradeckém. Několikrát potom navštívil Hradec a těšil se přízni nejen Černínské, projevované péčí o jeho bytové pohodlí, ale přímo nadšenou úctou všeho občanstva, které mu na počest uspořádalo při loučení lampiónový průvod a nabídlo mu Čestné občanství svého města. Zápisky lesního rady Jiřího Wachtla daly Aloisu Jiráskovi podnět k překrásné novele Zahořanský hon, jejíž děj je soustředěn k jemčinskému prostředí a jeho loveckým štvanicím; spisovatel však Jemčinu nenavštívil a nikdy neviděl. K rybníku Vydymači v jemčinské oboře vztahuje se přímo jeden z kouzelných fejetonů F. X. Šaldy nazvaný Černý rybník v lesích, uveřejněný v Národních listech roku 1911 a později autorem zařazený do knihy časové i nadčasové.
...
Z čertova kamene, zalesněné dominanty tohoto kraje, spatříme širokou končinu, která se prostírá od Jindřichova Hradce až k Počátkám. Mírné vlny lesů, horizontálně seřazené nad hladiny rybníků, ustupují v šedavě modrém valéru až k jemným liniím obzoru, jenž splývá s vysokým, vybledlým nebem. Slunce střídavě osvětluje pruhy políček, sbíhající se k cestám, vroubeným břízami a jeřáby, a za temnými pásy lesů prozáří parnatou rovinu třeboňskou.
...
Z některých stránek knih Tomy ze Štítného si domýšlíme prostředí štítenské za doby prvních Lucemburků. Víme, že měl sestru Peltrátu, která byla představenou rožmberského špitálu v Třeboni, i Annu, o níž kromě jména neznáme celkem nic. Také o jeho ženě víme jen ze skromných náznaků a ani jména všech pěti dětí se nedochovala naší paměti. Tento zemanský synek ze zapadlé vsi lačněl už od mládí po vědění; byl nějaký čas i na vysokém učení pražském, což byla vzhledem k jeho majetkovým poměrům oběť jistě nemalá. Slyšel jednoho z nejpopulárnějších kazatelů své doby, Milíče z Kroměříže, o čemž nám zachoval vlastní písemné svědectví: "... s kakú radostí kázaše jedná šlechetný Milíč u svatého Jiljie v Praze slovo toto! Toť plápolaše silný duch z něho v boží milosti: mnohoj' tu vydal ohňových slov"
Obděnická pouť :: odstavce 21, 33
Už za tři léta po svatbě je povýšen na regenta všeho zboží pod erbem pětilisté růže a v tomto novém úřadě si počíná ještě pracovitěji. Dovede přesvědčit pana Viléma o správnosti svého počínání a úspěšně pokračuje od jednoho díla k druhému. Neuplyne ani rok a pan regent začíná stavět u Třeboně nový rybník Svět. Nerozpakuje se rozbořit celé předměstí i se Špitálem, nic nedbaje nářku opatrných sousedů, kteří si navykli považovat bažiny před městem za nejbezpečnější přirozenou fortifikaci proti každému nepříteli. Vždyť ani Žižkovi se nepodařilo dobýt Třeboně.
...
Snad... Byla to jen touha po mamonu, která zvala do křepenického zámku mistry alchymie, bez nichž si nedovedeme představit život rudolfínské doby, i když zkušeností z Třeboně se nemohly vykázat ani jediným průkaznějším úspěchem? Tento muž, který se jistě vyznal v lidech a musil překonat tolikerou záludnost a závist, nemohl přece podlehnout tak snadno očividnému, vemlouvavému šejdířství, proti němuž byl předobře vyzbrojen celou svou životní praxí, či v něm bylo přece jen kus člověka, omezeného svou dobou, kus fantasty, pokoušejícího přízeň paní Náhody? Byla tehdy mezi jeho vrstevníky nálada vskutku chiliastická, kdy byl očekáván konec světa, kdy v kostelích obou vyznání kazatelé rozjímali o marnosti všeho pozemského a poutníci se znovu vypravovali do Svaté země. Neměl snad i tento chiliasmus určitý vliv na opuštěného starce, který, podruhé ovdověv, usebíral své myšlení k posledním věcem člověka? V Dublovicích pochoval svou dceru Marianu, nad jejíž tělesnou schránkou dává do kostela vytesat týž náhrobek jako svůj v Obděnicích, ale s nápisem českým, jehož výraz však nevybočuje z obvyklosti podobných počinů. Přežil i pana Viléma, předposledního z rodu, v jehož dlouholetých službách okusil hořec i med.
Na Soběslavská blata :: odstavec (6)
Klenba gotického špitálního kostela svatého Víta spočívá na dvou tenkých pilířích, ale kromě architektury a několika chatrných obrazů už tu nespatříme nic zajímavějšího. Hláska hradu patří třináctému století, Smrčkovský dům na náměstí zčásti gotice, ale stavení nejproslulejší, zbudované u bývalých parkánů, dům pana Petra Voka, má všecky znaky vyspělé renesance. Renesanční velmož rožmberský vystavěl si toto sídlo jako občasný ložument na cestě do Prahy, aby jej v závěti odkázal sličné Zuzance Vojířové z proslulého fraucimoru bechyňského, kterou nejvíce zahrnoval svou přízní ještě za živobytí své urozené choti, paní Kateřiny. Tento milostný příběh je dobře znám z novelistické práce Františka Kubky, jehož zralé umění nám jej přiblížilo s jedinečnou citlivostí a účinem. I jinak Petr Vok přál Soběslavským, zřídiv jim slavnou rožmberskou školu, která měla být vysokým učením pro celé jižní Čechy; jest jen litovati, že tehdejší konšelé nenašli vhodného přístřeší pro znamenitou knihovnu rožmberskou, jež zůstala v Třeboni a za třicetileté vojny se dostala do rukou švédských.