Tábor

Tábor na Wikipedii

Související

kostel sv. Jakuba v Táboře

Obrázky

Reference

Pouť vzpomínavá :: odstavec 38
Pomník Alfonse Šťastného zavede naše vzpomínání hluboko do minulosti, do samého začátku minulého století. Tehdy vzrušila štěkeňské sousedy opravdu zvláštní událost. V místním kostele se konal křest dvaadvacetileté židovské dívky Anny Rosenauerové i s dvouletým nemanželským synkem, kterému svobodná matka jistě přes odpor rodičů s jedné i druhé strany chtěla získat legitimního otce. Tento synek, který se po křtu jmenuje Antonín Šťastný, zařídí si ve Štěkni obchod, ožení se s dcerou malíře Cedla z Nových Hradů, a dostává se záhy mezi nejzámožnější sousedy v městečku. Staršího syna Alfonse pošle na vysokoškolská studia a pro mladšího zakupuje v Padařově u Tábora velké hospodářství, k němuž patřilo 400 měr polí. Tento zemanský statek patříval husitskému hejtmanu Mikuláši z Padařova, který je znám v uměleckohistorických kruzích jako objednavatel vzácné iluminované bible. Mladší syn náhle umírá a jeho bratr Alfons musí nechat oblíbeného přírodovědného a lékařského studia a převzít padařovské hospodářství. Vydává knihy, noviny, zakládá selské politické hnutí, bouří proti církvi a jeho vystoupení z ní je pádným výrazem protestu hlavně proti dogmatu o papežské neomylnosti. Seznamuje se s Barákem, rediguje po něm Svobodu a své vyhraněné názory o politice a hospodářství ukládá do 20 ročníků Selských novin, které sám vydává, sám vyplňuje a pro něž má stálé patálie s úřady. Jistě svérázná postava, která si ve své době vysloužila i svérázné epitheton "padařovský filosof". Historik politických dějin v Čechách jistě zkoriguje jeho názory a význam z dnešního stanoviska, ale osobnostní a charakterovou výraznost mu upřít nemůže.
Sláva Sušice :: odstavec 6
Život mezi hradbami města se v této době asi zvlášť nelišil od života měšťanů jiných měst jihozápadní části země. I tady působilo na smýšlení městské chudiny a řemeslnictva nerovnoměrně rozdělené bohatství, v okolí narůstající majetek vysoké šlechty a hierarchie; proto se již tehdy v Sušici setkáváme s kazatelem Havlem, kterého známe z radikálního vystoupení táborských kněží v hádání na Konopišti.
U Sudoměře :: odstavec 31
Zástup bojovníků božích se časně zrána znovu šikuje pod černou korouhví s rudým kalichem, aby bez závad dorazil až do Tábora.
Krajina alšovská :: odstavec 3
Chceme-li mluvit o krajině jihočeské, můžeme tak činit pouze v plurálu. Vymezit přesné teritorium jižních Čech se nepodařilo vlastně ještě nikomu. Není ostré demarkační čáry, která by s naprostou jistotou ohraničila území, jež by bylo možno nazvat jedině jihočeským; okrajové oblasti nám splývají se sousedními kraji téměř k nerozeznání. Nevystačíme všude s lokací historickou, poněvadž hranice krajů byly během staletí několikrát měněny, nemůžeme se vždycky spolehnout ani na přírodní znaky a sociální podmínky krajiny; někde uhádneme to nejpodstatnější spíš citem než sociologickou znalostí. Jiná je krajina kolem Novohradských hor než kolem Budějovic nebo Třeboně, jiná u Jindřichova Hradce než v Prácheňsku, a Šumava má přece zcela odlišnou tvářnost terénu, přírody a života než třeba Blata nebo končiny kolem Tábora. Nepochybíme, budeme-li i nadále říkat jihočeské krajiny, protože jižní Čechy nejsou jediný hlas, nýbrž výdech chórický.
Na Vodňansku :: odstavec 5
Pod platanovými alejemi u pivovaru chodívala jako děvčátko národní umělkyně Marta Krasová, vynikající členka Národního divadla, později vděčně vzpomínající na svá školní léta v protivínském rodišti. Tehdejší měšťanská Ikola měla dobré učitele, z nichž sokolský pracovník Josef Házr Písecký byl podněcovatelem místního kulturního ruchu a z jeho literárního díla si zaslouží vzpomínky historický román Kašpar Matyáš ze Sudetu, uvádějící čtenáře do vodňanského života v sedmnáctém století. Umělkyně vzpomíná zejména na vzácnou učitelku Emílii Cébovou, která jí dala nejen spolehlivý základ vědomostí, ale upozornila i rodiče na dceřinu hlasovou vyspělost a poradila jim, aby ji nechali hudebně vzdělat. Tehdejší regenschori Wunsch měl v Protivíně soukromou hudební školu a mladá žákyně se u něho začala učit houslové hře a zpěvu. Pořádal se svými žáky koncerty a na jednom z nich vystoupil i Ševčíkův žák. Tehdy si ho přijel poslechnout proslavený houslový pedagog a při té příležitosti slyšel i mladou žačku, která se uvedla Smetanovými písněmi komponovanými na Hálkovy texty. Zkušený mistr měl jistě neomylný cit, neboť okamžitě rozpoznal skutečný talent děvčátka a rodičům doporučil, aby je dali učit zpěvu. Tato příležitost se naskytla v Budějovicích, kde mladá kandidátka učitelského ústavu mohla navštěvovat i hudební školu Bohuslava Jeremiáše, kde ji ředitel vyučoval zpěvu a paní Vilma Jeremiášová hře na klavír. Tato učitelská dvojice dovedla pro své žáky vytvořit nezapomenutelně krásné prostředí. Školní koncerty byly jen introdukcí pro první vystoupení na jevišti, které se stalo v Táboře při zájezdu budějovické opery, kde Marta Krasová pohostinsky zpívala svou první roli jako kněžna v Dvořákově Rusalce. Po pražském školení začínala svoji uměleckou dráhu na operní scéně bratislavské pod vedením Oskara Nedbala a odtud vedla její cesta přímo do pražského Národního divadla, kde od té doby patřila k miláčkům hudebního obecenstva a byla chloubou našehd pěveckého umění.
Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavec 19
Z dopisu, poslaného v červenci 1886, informuje z Oustrašic svého básnického přítele o své nové hře. Chtěl psát tříaktovou hru: ... říkával jsem ti ještě ve Hvězdě, že bych cos takového napsat chtíl. Jedná tam Krok, Libuše a heroové našeho mýtu. Napsal jsem tu věc velmi rychle, dva dni jsem ji osnoval v lesích, a proto šla jedním proudem... Ostatní už zde dlouho nebudu, čekám na Lierovo psaní skrze té schůze ve Vodňanech. Dnes odpůldne jedou Sládkovi Planou od Benešova, cestou na Šternberk. Půjdu na štaci a pojedu az do Tábora s nimi - nebude-li pršet...
K metropoli kraje :: odstavec 12
Ovocnářskou tradici poetizuje i městský znak, udělený roku 1544 Ferdinandem, když povyšoval Lhenice na městečko na přímluvu jejich vrchností, kterou tehdy představovali obecní starší města Tábora. Přes cimbuří stříbrné zdi v modrém poli se sklání jabloňová snítka zatížená ovocem. Snad už tehdy z bývalých obuvníků a tkalců se stávali výborní sadaři, jejichž práce a zkušenosti dávno přesahují pouhou krajovou proslulost.
Od Milevska k Bechyni :: odstavce 35, (38-39), 53, 58
Na kopci strmí báň jistebnické kostelní věže. Chrám založili Rožmberkové, po nichž zůstalo gotické klenutí presbyteria, času pozdějšímu můžeme přičíst studni novokřtěnců ve staré sakristii i biblické jméno potoka, nazvaného Cedron. Zvon Dominikál už nezaznívá svým mocným hlasem do širého okolí. Po vyhlášení josefínských patentů byl rozbit a za prodanou spěž zakoupeny nové varhany a postavena škola, v níž se podle praktických zřetelů osvícenského mocnáře počalo učit triviu. Jiná jména a události soustředí naši mysl k tomuto městečku. Husitskému knězi Petru Hromádkovi z Jistebnice vděčí vlastně Tábor za svou válečnickou slávu a vznik, jistebnické faře celá česká veřejnost za jiný nález. Zdejší rodák, oktaván táborského gymnasia Leopold Katz, spatřil u pana faráře Schullera starý kancionál. Upozornil na tento objev svého profesora, historika Martina Koláře, a nadšený znatel husitských dějů jisté pochválil čiperného studenta, zjistiv na jedné zažloutlé stránce nejstarší notový i slovní záznam válečného chorálu Kdož jsú boží bojovníci. Byl o něm ihned zpraven František Palacký; pan farář nezištně vyhověl jeho prosbě a tuto památku věnoval knihovně pražského Národního muzea. Profesor Zdeněk Nejedlý jí jistě vydatně použil ve svých Dějinách husitského zpěvu. Z našeho studenta se stal pražský advokát, který své mecenášství velkoryse projevil bohatým odkazem své obrazové sbírky Moderní galerii a založil Katzovu cenu.
...
V Opařanech se roku 1851 narodil panskému fořtovi Peiskerovi synek Jan. O jeho osudech se dočtete v bibliofilské knížce, kde je vytištěno jeho vyprávění o opařanském dětství i o letech píseckých a táborských studií. Léta universitní jsou tu jen naznačena... Kdo byl Jan Peisker? Universitní profesor a historik slovanského dávnověku, který se ve svých studiích zabýval problémy otroctví v Čechách, slovanskou zádruhou a vznikem českého státu. Nejvíc však na sebe upozornil populárním spisem Kdo byli naši předkové a co jsme po nich zdědili. Tato práce podnítila mnoho polemik, zejména profesora Josefa Janka a dr. Lubora Niederle, ale my se nemůžeme obírat touto příliš speciální záležitostí, patřící do sféry kritiky přísně vědecké. Osobnostní rys mu však neupřeli ani odpůrci. Nás zajímá jeho životopis, pokud se přímo vztahuje k Opařanům.
Zrození tohoto chlapce připravilo rodičům veliké zklamání, protože myslili, že se jim narodil blbeček s velkou hlavou a nevidomýma očima. I bába babicí byla přesvědčena, Že toto nepodařené dítě nezůstane naživu, ale synek vydržel a přílišnou zvědavostí obtěžoval kdekoho. Místní sedlák Kocourek, jehož dcera byla chůvou u lesních, stal se nejmilejším přítelem tohoto odstrkovaného dítěte. Nebyl to obyčejný sedlák; viděl na vojně velký kus světa, přiučil se tam několika jazykům a do smrti mu zůstala veliká záliba pro četbu. Tento trpělivý soused byl vlastně prvním vychovatelem příštího historika. Zemřel dřív, než chlapec lesních začal navštěvovat školu. Tam se mu nevedlo dobře pod rákoskou kantora, který přišel na školní pódium přímo od tamborského bubnu. Jak značný byl rozdíl mezi moudrým sedlákem a tímto chudákem kantorským. Hoch zatrpkl a torturou prvních tříd píseckého gymnasia prošel jako malý mučedník pod kosým pohledem profesorů i zlým posměchem spolužáků. Propadal téměř ze všech předmětů. Přešel na reálné gymnasium do Tábora, kde nalezl vlídné učitele, a pod jejich vlivem se stal z bývalého propadlíka miláčkem profesorů a pracovitým studentem, který pak přinášel domů vysvědčení jen s vyznamenáním.
...
Dva starci sedávali v parku pod staletým dubem, vzpomínajíce zjasněnou pamětí dnů své mladosti v končinách tak drahých oběma. Stařičký vynálezce, rodák plánický, vyvolával si v důvěrných hovorech nicovskou tišinu, kde jeho otec byl jeden čas příležitostným šenkýřem ve zrušené již panské hospodě, a chlapec s několika haléři v kapse lačně nakukoval o slavné nicovské pouti pod plátna bud, plných dobrot a sladkostí. Z nizoučkého domku plánického ševče nemohli mu valně přilepšovat na studiích, ba ani později ne, když z Klatov přestoupil do Plzně. Týdně za ním docházívala maminka do vzdáleného města, aby mu v nůši přinesla pecen chleba - a jen své houževnatosti, vlastní lidem tohoto kraje, vděčil za všechny úspěchy, poctivé zasloužené. Nic nelze lapnout, všechno si musíme zasloužit - to byla životní devíza zkušeného starce. Není ze Stádlce daleko do Bechyně. I tam je kus jeho díla: první elektrická dráha v Čechách, vedoucí do Tábora... Starý básník se rád přihřál u tohoto ohníčku vzpomínání, vždyť stádlecké krajině pfívykly jen jeho včelí roje, ale on sám nechal v pošumavském kraji celé své srdce. Těžko zarůstaly kořeny stromu pozdně přesazeného v nové krajině, byť bohatší a vlídnější.
...
Je to staré poštovní městečko na křižovatkách silnic z Milevska do Bechyně a z Tábora do Písku, kde pošta se dlouho dědila v jednom rodě a poslední poštmistr to dotáhl až na zemského poslance. Byl jsem překvapen prvním setkáním s tímto městečkem, jehož krása je česká a plná alšovského půvabu. Na náměstíčku vidíme ještě dnes několik kudrnatých barokních štítů, sochu svatého Josefa i kapličku se svatým Floriánem tak zvláštní, že je pod ochranou Památkového úřadu. I kostel svatého Martina, pocházející z třináctého století a přestavěný v baroku, má alšovskou prostotu vně i uvnitř, ať se na něj díváme z polí Na posvátném nebo od hladiny rybníka Zámeckého, která zrcadlí slunečné městečko.
Bechyně :: odstavce 15, 28
Základy nejstaršího zdiva tkví v mýtu, jehož clonu jen malinko poodhaluje Kosmas stručnou zprávou ve své kronice, pozdější kvádry patří dvanáctému století, kdy tu bylo sídlo župy i rozsáhlého arcijáhenství, a teprve Čertovu zeď můžeme připsat stavbě Zlatého krále, který přirozenou fortifikaci zpevnil ještě hrazením a věžemi. Po jeho smrti uvádí biskup Tobiáš z Bechyně do nového kláštera bratry "minores de observantia" a Jan Lucemburský povyšuje podhradí na město. Bylo později po čtyřměsíčním od-poru dobyto husity, a potom na padesát let zůstal klášter pouhou zříceninou. Není bez významu ani jiná souvislost. U Němějic se sešlo v počátcích husitských bouří jedno z prvních shromáždění "bratří a sester", na čtyřicet tisíc jich tehdy bylo, aby pod velením Mikuláše z Husy, jednou z tehdejších hlav mladého hnutí, vyslechlo od bradatých kazatelů zvěst o novém, lepším uspořádání světa. Jedna kapitola svatého Matouše nejvíce podnítila mysl těchto chiliastů. Stojí tam psáno: Když uzříte ohavnost zpuštění od Daniela proroka předpovédénou, ona stoji na místi svatém (kdo čteš, rozuměj), tehdáž ti, kteři by byli v Judstvu, nechť utekou na hory. Protoť i vy buďtež hotovi, neboť v tu hodinu, v kterouž se nenadějete, Syn člověka přijde... Nepřipomíná vám to některé listy Žižkovy? - I vyšly zástupy robotné a tovaryšské na výšinu, která byla od nich přezvána Tábor. Odtud se rozlil proud husitské revoluce po celé zemí.
...
Nepojedeme elektrickou drahou, ale nastoupíme zas pěšky svoje putování proti proudu Lužnice až k městu Žižkovu, které je naším cílem konečným.
Na Soběslavská blata :: odstavec 24
Mezi Planou a Choustníkem leží Krátošice. Spisovatel Jaroslav Maria, ubitý za okupace gestapáky v táborských sklepích, napsal o nich celý román, nazvaný Váhy a meč. Vzpomínám tady v kraji na spisovatele i na bývalý cikánský život, líčený v tomto románě.
K srdci jižních Čech :: odstavce 2-3, 11, 12, 15, 17, 44, 53, 58, 60
Řeka ví své. Nebývala tu vždycky jen tišina a tmáň; hluboký příkop odděloval předhradí od nedobytné rožmberské pevnosti, která s protějším hradem, spojeným visutým mostem přes řeku, střežila příchod do Tábora. Ve výklenku věžním utěšovala krále Václava IV. jenom tichá hudba vln, zaznívající zdola pod okenní mříží, neboť nebylo moci, jež by tehdy mohla vysvobodit českého panovníka z rožmberské vazby. Teprve jinému vězni, tentokrát kněžskému, se zázračně podařilo získat svobodu. Václav Koranda, jda s táborským vzkazem na Bechyni, byl jat i se svým průvodem zbrojnými Oldřicha z Rožmberka a uvězněn v patře Šestihranné věže. Nic nebyl platen ochranný glejt, dobrovolně daný věrolomným velmožem, táborské poselstvo čekala hořící hranice. "Trvali společně na modleni, i spadli náhle řetězové z rukou jejich a anděl Páně, otevřev dveře u žaláře, vyvedl je ven." Něco podobného jsme čtli ve Skutcích apoštolských, i nedivme se, že táborští kněží právě touto biblickou obměnou vykládali vysvobození "bratří" ze zajetí babylónského. Asi strážní nedbale spoutali vězně, pouta povolila, zajatci přemohli spící oděnce a překvapeného vězného Odolena zavázali strašnou přísahou pod trestem věčného zatracení, aby sdělil táborským tuto událost. Ohradili se a čekali. Už cepníci z Tábora jsou dole v městečku, už stojí pod zdmi hradu, z věže se ozývá volání: "Hr, Tábor! Hr, Tábor!" Na hlavy obránců padá kamení, purkrabí marně naléhá, zmatení veliké nastává mezi zbrojnoši, zatímco nepřátelé jako pohněvaný roj se hrnou na nádvoří a bijí a tepou! Ještě druhý hrad je třeba ztéci, teď, okamžitě! Vyděšená posádka utíká a hrad je vzat bez odporu. I věrní rožmberští poddaní, přispěchavší na pomoc ze Soběslavě, hledají po krátkém boji spásu v rychlostí svých nohou. Starý letopisec nám kronikářsky obšírně vypráví tuto dramatickou událost: NesHtedlné zboží od klenotův, od íiil, pásův zlatých a stříbrných, spinadel, od perel, od kalichů, od monstranci, korunu také s berlou biskupskou z Milevska, od knih, vornátův, od jiného mnoho roucha drahého, od sub sobolových a kuních nalehli sou. Kteréžto vici sousedé, tak jako svétSti, aby jim tu pochovány byly, svesji sou; kdez sou se nadali tém vlcem býti beirpeíenstvi, víecky své vici, statky ztratili sou. Ale knize Heřmana mnicha, nykopolenskéko kostela tytulovaného biskupa, na hrade vétíím se dvéma knižimi jatého, kterýžto biskup býval farářem v Milidní, skrze pana z Rožmberka k radosti pana Čeňka byl dán, protone pan čenék téhož biskupa na Lypnici dlouho držel, aby kněží světil při letu Páně 1417, kterýchžto arcibiskup světiti nechtěl, na řece pod hradem tekoucí utopili sou.
Městečko, čítající 21 domů, dostalo nové osazence. Před hněvem Žižkovým byli zde skryti odbojní táborští kněží Petr Kániš a Martinek Húska se svými přívrženci, aby zde uskutečnili "obec boží", žijící přesně podle prvotní církve, neznající ještě ošidných "nálezků" papežských. Jejich převratné učení o svátosti oltářní, v níž spatřovali jen symbol, a ne přítomnost skutečného těla Kristova, podnítila na Táboře bouři odporu, a proto byli vyhnáni do příběnického podhradí. Žižka, budující řád, dal schytat rozkolníky a Petra Kániše s nejzatvrzelejšími zarputilci upálit na Klokotech. Martínek Húska zpočátku odvolal, ale vida statečnost Kánišovu, vrátil se k dřívějším názorům a shořel za ně ve smolném sudě na Roudnici.
...
Celý sklonek života prožil v Táboře herec Josef Šmaha, jehož ctitelé mu postavili na starém hřbitově pomník.
...
František Xaver Smrčka, humpolecký rodák a spolužák Havlíčkův na německobrodském gymnasiu, se mimořádně zasloužil jako státní zástupce v Dolním Kubíně o slovenské školství a kulturu. Jeho přízni se těšila Čaplovičova knihovna a při ní zřízená literární společnost. Za své zásluhy byl jmenován čestným měšťanem dolnokubínským. Nakonec se stal presidentem krajského soudu v Táboře, kde zůstal až do konce života a rovněž je pohřben u Svatého Jakuba.
...
Ani potuchy nebylo tenkrát o nějakých chatách u Kozského potoka, ale jinak krajina zůstala táž se svou přemítavou tichostí, kde v stínu kvete lecha a louky jsou plny blatouchů. V měšické škole zůstával žáček z Červeného Dvora přes poledne s ostatními přespolňáčky a vracíval se s nimi za všech ročních dob stejnou polní cestou. Třetí třídu už navštěvoval v Táboře, kam se rodiče přestěhovali do bytu na Klášterním náměstí, v němž dodnes bydlí jedna ze sester. (V témže domě bydlila jeden čas i Olga Fastrová a napsala zde románek "Fáta morgána".) Povahové bouřliváctví nezískalo studentovi přízeň profesorů, který střídal učiliště, až nakonec zakotvil v táborské reálce. Učilo tam tehdy několik výtečných pedagogů. Nejvíc vzpomíná na svého profesora dějepisu Karla Anderleho, jehož poutavé vyprávěni získalo studenty pro trvalý zájem o historii. Současně s ním tam vyučoval francouzštině profesor Adolf Kroupa, otec známého brněnského překladatele a estetika. Trojice spolužáků, kterou tvořili Václav Kaplický, Jaroslav Kabeš (pozdější básník a ministr financí) a Oldřich Smrčka, plzeňský architekt, se upjala k osobnosti, která na ni působila mnohem pronikavěji než sama škola. Známý sociolog Emanuel Chalupný působil tehdy na studenty nejen silou své osobnosti, ale i mnoha kulturními podněty. Půjčoval jim současnou literaturu, debatoval s nimi o všech otázkách kulturního života. Jeho prostřednictvím se dostali do Chýnova k sochaři Františku Bílkovi a do Počátek za Otokarem Březinou, to všechno rozšiřovalo zájmový obzor mladých lidí a prohlubovalo jejich vědomosti.
...
Po maturitě hledal Václav Kaplický nějaké místo, aby ulehčil rodičům a sestrám v jejich starostech o živobytí. V září roku 1914 se dostal jako pomocná síla na budějovické nádraží. Dlouho si tam nepobyl. Už v únoru příštího roku ho zavolali vojanští páni do Tábora, vojenský lékař řekl "tauglich" a vojáček odmašíroval na ruskou frontu. Jak se mu tam vedlo, o tom bychom se dočtli v známé knížce Gornostaj, která za první republiky velmi pobouřila jednu část kritiky i čtenářské obce. Dlouhou řadu let si Václav Kaplický vydělával svůj denní chléb jako "nakladatelský kuli", jak rozmarně říkává o tomto svém milovaném zaměstnání. Až do okupace vydával knížky různých žánrů, dusná léta nesvobody ho však přiměla k novému rozhodnutí, o němž vyznává: "V těch velkopátečních dnech, kdy prostý spravedlivý člověk byl vražděn jako obtížný hmyz a kdy lidská sedlina vybředla na povrch, aby mluvila a jednala jménem národa, zbýval mi jediný zdroj víry v lepší budoucnost, a to česká historie. Tehdy jsem se ponořil do jejího studia, zejména do doby pro český národ nejdůležitější a nejslavnější, do doby lidového hnutí husitského, a později se pokusil o svůj první historický román Kraj kalicha."
...
Hlásnice chotovinské věže vede neomylně naše putováni severně od Tábora. UŽ roku 1266 se připomíná Bořivoj z Chotovin, ale na místě staré tvrze stoji dnes zámek s věží cibuličkou, kolem něhož se rozkládá rozsáhlý park. V polovině šestnáctého století nacházíme mezi držiteli Mikoláše Alše. Škoda, že nevěděl slavný malíř o tomto svém jmenovci ze staročeského zemanského rodu, jistě by si byl nakreslil jeho znak do své erbovní knihy a zapsal tuto shodu jmen do své rodinné kroniky.
...
Kázání "v lese pod lipú" byla vlastně prologem heroické vlny, jejíž vrchol kulminoval na Táboře.
...
Nikde jinde mimo Prahu není už přesvědčivěji vyjádřena myšlenka vzniku jako ve starém Táboře, ono "jt jbouřlivéjíí zalomeni místa, jaké Čechy zna/í, ten ponurý přistup zástupů, které splchaji uskutečnit svij sen o království bofim na rtuti, o svorném společenství a úplné rovnosti všech lidí" jak nám to dokládá zasvěcený soud jednoho historika umění.
...
Praví-li František Bílek, že jižní Čechy jsou srdcem dějin našich a srdcem celého národa, můžeme přesvědčivě říci, že Tábor je srdcem jižních Čech. Hle, jak je zdůvodněna a rozvedena tato myšlenka slovy Bílkovými: