Do šumavského Podlesí

Svatý Vojtěch na vršíčku.
Svatá Máří v dolině,
počkej na mne, má panenko,
až já půjdu z Volyně.
Od Volyně do Malenk,
od Malenic do Záles,
až my budem svatbu strojit,
bude tančit celá ves...

Strohý obrys Boubína vedl mne jižně od Strakonic po vlnách kopců drsnátou, málomluvnou krajinou směrem k Volyni. Dole pod olšemi přeskakovala voda hladké kamení, měníc se co chvíli ve vymrštěný pstruží hřbet, a na žitných políčkách plál z prořidlého nízkého obilí chudoučký planý mák. Kopky sena už hnědly na zatopených lukách, přibývalo pahorků i pastvin, odkud se rozléhalo hlasné kejhání početných husích hejn. Až z Plzně si jezdí v podjarním čase ženy železničářů k Volyni pro housátka. Žluťoučká jako kanárci je přenášejí babičky v košících. Šátkem přikrytá, z kouzně na první travičku, a sotva se u plotů objeví první kopřivy, už je děti škubají pro malé štěbetalky. Několik učedníků předjelo mne na kolech; jistě spěchají do průmyslové školy volyňské, kde se učí truhláři i tesaři, jejíž výstavnou budovou se toto město právem chlubí.

Malý vláček udýchaně skanduje svou každodenní říkanku: "Do Volyně, pomaloučku, do Volyně...""

Lokálko kašlavá, viď, leze se to stěží z doliny ke městu, jež mezi vrchy leží, viď, těžko leze se do kopců zelených, které jsou kolébkou a město dříme v nich. *

Satirik Václav Lacina poškádlil touto žahavkou veršů několik svých volyňských vrstevníků - ale ani tentokráte neví jeho srdce o hněvu. Miluje tajně tuto krajinu a jako každý zamilovaný, i on se nerad přiznává k své lásce. Co se však škádlívá, rádo se má...

Údolím Volyňky se kolébával známý komediantský vůz krajináře Aloise Kalvody, z něhož tento malíř namaloval volyňské náměstí s renesanční radnicí, jejíž štítoví zdobila Lhotova sgraffita; věžička ani její podloubí nejsou bez půvabu, stejně jako šplounání kašny v dusném bezvětří u chladivého stínu kvetoucích lip. I Ota Bubeníček, žák Mařákův, zajíždíval do Volyně k profesoru vysokého učení technického Jindřichu Svobodovi a namaloval zde více obrazů. Rybničná tichost jednoho volyňského motivu zlákala jiného mařákovce, Josefa Holuba z Kralup, aby ji barevně vyjádřil svým lyrickým pojetím. Barokní sousoší českých patronů pietně renovovali bratři Boháčové, zdejší rodáci. Přespal jsem ve škole a ráno přihlížel přípravám provazolezce Dominika Třísky k večernímu producírování. Právě vztyčovali na náměstí dva stožáry s napjatým lanem a zavěšovali pod ně ochrannou síť. Mnozí Podlesáci dobře znají potulné živobytí ze svých "světáckých" toulek za chlebem.

Staré sídlo župy volyňské se dělí na vlastní město, Hradčany a Podolí. Po schodech vystoupíme k farnímu chrámu Všech svatých, vedle něhož jsou zbytky staré tvrze přestavěné na špejchar. Prohlédněme si prehistorické sbírky zkamenělin, dar archeologa J. V. Želízka, i soukromé museum bratří Boháčů, jehož překrásný soubor minerálů nashromáždil Volyňským otec těchto tří umělců - "Volyňská trojice" je známa všem milovníkům literatury. Václava Lacinu jsme vám představili. A. M. Píšu jistě znáte z jeho díla básnického a kritického a Jaroslav Hůlka, nadějný prosatér z družiny wolkrovské, zemřel příliš mlád, než mohl rozvinout svůj slibný talent. Bylo by křivdou nevzpomenout i jiného významného rodáka volyňského, Dr Josefa Kaizla, národohospodáře velmi zvučného jména.

Čtrnácté století ustálilo půdorys města, rozloženého při staré obchodní cestě na levém břehu Volyňky, které nebylo nikdy opevněno, majíc po celý středověk jen brány, uzavírající náměstí v noční čas nebo v době válečného nebezpečenství. Přirozené hrazení tvořily těsně semknuté domy a zahradní ohrady většinou zemědělského obyvatelstva, které kromě polarení se zaméstnávalo chovem ovec, pro nějž bylo v nejbližším okolí sdostatek rozlehlých pastvin. Hojnost domácí vlny dala vznik soukenickým dílnám a ze všech cechů byl právě soukenický nejpočetnejší řemeslnickou složkou města. Volyně byla nejprve zbožím královským, později se dostala pod vládu knězské berly, kde se poddaným žilo nejlehčeji. Gotika dala městu farní chrám s křížovou klenbou presbyteria a pozdější síťovou v lodi, renesance přidala sličné průčelí šlechtických domů, zdobených sgraffitovým rejsováním, z nichž zůstal do dnešní doby jen rathaus, nejtypičtější stavba volyňská. Několik portálů a stavba residence na jižní straně náměstí, toť vše, co zbylo ze staré krásy města po velikém požáru, který je postihl v.minulém století. Z chrás mového interiéru je nejzajímavější obraz hlavního oltáře Všech svatých, nax malovaný vynikajícím malířem z okruhu Skřetova. Epitaf krejčího Pavla Dleska z roku 1581, zasazený do kostelní zdi, v svém rustikalisovaném tvaru ukazuje místní kamenickou práci, jíž nemůžeme upřít kus líbeznosti. Pod krucifixem klečí na jedné straně sám mistr se svými čtyřmi syny a proti němu manželka s pěti dcerami. Bývaly jistě početné řemeslnické rodiny volyňské, žijící zde v šestnáctém století...

Na jednoho zdejšího rodáka jsem myslil mnoho, přemnoho. Byl to mistr Martin z Volyně, Husův krajan, žák a přítel z nejmilovanějších. Z kostnického žaláře se obracela k němu několikrát mysl betlémského kazatele, dva listy jsou poslány přímo Volyňskému; ustanovuje ho vykonavatelem Husovy poslední vůle, a poslední list mistrův, poslaný do Čech z vězení, ho ještě zvlášť naléhavě oslovuje: "Mistře Martínku, učedlníče, pomni, co jsem tě věrně učil." Zachovaný Husův list nejlépe vysvětluje poměr žáka k mistru, krajana ke krajanu, přítele k příteli. Je svědectvím tak důsažným, že si jej uvedeme celý.

Prosím Tě, abys toho listu neotvíral, leč bys byl tím jist, že jsem mrtev. Mistře Martine, bratře v Kristu nejmilejší!

Napomínám Tě v Pánu, aby ses Boha bál, přikázání jeho zachovával, styků se ženskými se vyhýbal a byl ve střehu, posloucháš-li zpovědi žen, aby Tě ženským pokrytectvím neošulil Satan, protože praví Augustin: "A nevěř pobožnosti, neboť čím je pobožnější, tím chlipnější, a pod rouškou zbožnosti se uvnitř skrývá lep smilnosti." Bud tedy na stráži, abys nepozbyl nenahraditelného panictví, jež, jak doufám, podržuješ.

Pamatuj, že jsem Tě od Tvé mladosti učil sloužiti Kristu Ježíši, a kterak bych Tě byl rád jednoho dne naučil tomu, co jsem věděl, kdybych byl býval mohl.

Víš také, že jsem zatracoval lakotu a nespořádaný život duchovních, zacež z milosti Boži trpím pronásledování, jež se proti mně brzy dovrší. A nebojím se být hanoben pro jméno Ježíše Krista.

Prosím Tě také srdečné, abys nedychtil po obrocích. Budeš-li však přece povolán k farářství, starej se o čest Boží, spásu duší a práci, ne o držení sviň nebo polností. A staneš-li se farářem, střež se, abys neměl mladou kuchařku, abys nepěstoval více dům nežli duši. Hleď, abys byl stavitelem stánku duševního, vlídný k chudým a pokorný; a abys nestravoval jmění hodováním.

Bojím se také, nenapravíš-li svůj život a neupustíš-li od krásných a zbytečných šatů, abys nebyl těžce pokárán od Pána, tak jako i já ubohý budu kárán, že dav se svésti špatným obyčejem a pochvalou lidí, užíval jsem takových věcí, v nichž jsem byl raněn duchem pýchy proti Bohu.

A poněvadž jsi od své mladosti znamenitě poznal mé kazatelství i veřejné chování, nemám zapotřebí psáti Ti více, ale prosím Tě pro milosrdenství Ježíše Krista, abys mě nenásledoval v žádné lehkomyslnosti, kterou jsi na mně viděl. Víš, že jsem - ó žel -, prve než jsem byl knězem, rád a často hrával v šachy, čas jsem mrhal a mnohokrát jiné i sebe tou hrou k hněvu nešťastně popouzel. Proto i pro jiné nesčíslné viny, jichž jsem se dopustil, poroučím se Tvým modlitbám k nejmilostivějšímu Pánu za odpuštění, aby ráčil můj život říditi a po konání mrzkostí tohoto věku, těla, světa i dábla aspoň v soudný den mě umístiti v nebeské vlasti.

Bud zdráv v Kristu Ježíši se všemi, kdož ostříhají zákona jeho.

Šedivou sukni, kdybys chtěl, ponech si pro sebe na památku. Ale ty máš tuším v ošklivosti šedivou barvu; tedy ji dej, komu se Ti nejlépe uzdá. Bílou sukni dej farářovi, mému žákovi. Také Jiřímu či Jiříkovi dej jednu kopu grošů nebo šedivou sukni, že mi věrně sloužil.

Světské putování všech Volyňských skončí jednou pod kostelíkem "Na Malsičce". Tento lesní terasovitý hřbitov přijme stejně pana purkmistra jako největšího vyvrhele. Chrám, posvěcený ku cti "Proměnění Krista Pána na hůře Tábor", založila léta Páně 1590 paní Ludmila Drštková ze Švihova, nařídivši ve svém kšaftu, "aby nynější i budoucí faráři, přijednajíce sobě druhého kněze pod obojí způsobou, mši svatou slovem Božím vykonávali při pouti i v postě v tom kostele novém. V tom kostele aby se česky zpívalo. Okolo kostela aby zděný krchov obehnán byl..."

Jeden z oltářních obrazů má býti dílem Brandlovým, ale obraz svatého Václava na postranním oltáři vytvořil Antonín Lhota, Alšem milovaný profesor z pražské malířské akademie, který odpočívá právě zde Na Malsičce. Skloněnou hlavu Madoninu vytesal Jan Štursa na náhrobek rodiny Lovických. Který hřbitov na venkově může se pochlubiti tak cennou prací výtvarnou?

U jednoho prostého kříže jsem postál nejzamyšleněji a nejdéle. "Zde odpočívá P. Vácslav Čeněk Bendl, kněz a spisovatel český, narozen v Turnově 24. X. 1833, zemřel 26. VI. 1870 zde, ode všech želen." Přítel Boženy Němcové, náš první překladatel Puškina, kněz milovaný venkovským lidem všude, kde působil. Velebný pán Bendl...

Zechovická náves tvoří nejpůvabnější kulisu, jakou jsem v kraji viděl. Zdejší štíty a vjezdy mají všechny atributy lidových architektur vlachobřezského Jana Bursy, jejichž poznávacím znamením jsou empirové sloupky a symbol božího oka. Spatříme je v dvouštítém stavení u Skolků, označeném letopočtem na hlavním štítě a třemi terakotovými pannami nad vjezdem, u Škopků zase upoutává obraz svatého Antonína Paduánského, boží oko je i na kapličce, jejíž štít je zavrcholen vázou a střecha cibulkou věžičky. Ve vsi nalézáme více podobných projevů lidové duše, někde bohatších, jinde skromnějších, ale všechny mají svou zvláštní čistotu a spanilost. Celé hodiny můžete kreslit jedno stavení po druhém, každá římsička si zaslouží býti polaskána pozorným zrakem. Za chvilenku máte za sebou řadu dětských diváků i starších sousedů, jejichž kritika je neúplatná. Okamžitě vás upozorní na každou nepozornost nebo přehlédnutí, a zase s uznalou účastí projeví pochvalu, nad vaší kresbou, která ovsem musí být přesná. Samozřejmě, oni znají důvěrně každou podrobnost svého stavení a žádnou sebelesklejší machou je neošidíš. Dozvíš se nejen stavební historii, ale za chvíli znáš poměry v celé vsi. Ještě na konci vsi je jedna kaplička s protějškem selského vjezdu a jiná zas na rozcestí pod Malsičkou, zastíněná starými lípami.

Důvod k návštěvě Milejovic dala rodinná kronika malíře Josefa Kočího, v níž jsem četl příběhy jeho předků, sahající až do tereziánské doby. Pocházeli z "Milivic", jak zní staré pojmenování, a já měl zjistit, zda tam ještě žije někdo z jejich rodu. Tedy důvod celkem soukromý. Šest vrb stojí nad návesním rybníčkem jako stráž a slunce zrcadlí v něm bílé štíty statku i navečerní stmívavou tichost, na svahu návsi vévodí kaplička, vedle ní vysoký kamenný kříž a všude před staveními šumí košaté koruny stromů. Ptaje se po místních znamenitostech, vyzvěděl jsem, že nebudu zklamán, navštívím-li Dobrou Vodu. Stoupal jsem k lesu, odkud se rozevřel nádherný rozhled do širokého kraje. Je možno přehlédnout značnou část otavského údolí až za Katovickou horu, dýmavé Strakonice, vrchy nad Jinínem i jihozápadní obzor, zavrcholený Ostrým. Dobrá Voda, jako ostatně všechny Dobré Vody, co jsem jich viděl, vznikla kolem léčivé studánky. Víra v její zázračnou moc je živá i dnes; neznámá žena mi v lese vyprávěla příběh o divuplném uzdravení své matky, s jejíž nemocí si prý už lékaři nevěděli rady, ale naděje v hojivý účinek a užívání vody ze zdejší studánky jí prý vrátilo zdraví natrvalo. Opustil jsem hospodyni, shrabující hrabanku na podestlání v chlévě, a šel sám lesní cestou plnou voňavého stínu a ticha až k místu, kde se tmáň náhle rozsvětlila zeleným světlem. Na malé akropoli uprostřed lesa stojí kaple, jejíž architektura neudiví, ale alej bílých kapliček, rozestavěných v kruhu pod košatými lipami, vyzařuje takovou zvláštní poesií, až ti zatrne srdce. Pod motýlím nebem prostřely trávy svůj měkký svit, v němž taje houslení cvrčků, a větve prosívají svým listovím zeleň tetelivých stínů. Končina jako stvořená pro májové schůzky milenců za padání rosy, kdy na nebesa přicházejí první hvězdy, kdy je slyšet jenom prudký horký dech a ústa ovívá jemná vlna zlatavých dívčích vlasů, vlhká vůně kořání i omamný výdech vadnoucího sena. Místo pro usebrané zpovědi duše, tišina soustředěná k modlitbám, díkům, prosbě a zasnění...

Nerad jsem se loučil s touto dobrovodskou poesií, nevěda, vstoupím-li sem ještě jednou v životě.

Západy slunce této krajiny mají barvu zlatou a zelenavou, s nafialovělými obzory, s hnědavou tichostí polí, vonějí rosami luk a vůní pokoseného jetele, kdy lesy na chvíli zapomenou šumět, brázdy dýchat a kužele dýmů nad kominy vesnických chalup předou tkanivo vyprávění, slýchaného za černých hodinek u praskajících kamen. V těchto chvílích ti krajina svěřuje něco ze své duše.

Začiřikání koroptví z bramborových brázd a zaječí panáčkování na polní mezi neodvedlo mou mysl od jednoho příběhu, který mi vyprávěl náhodný sekáč u prostého, železného křížku, stojícího u svažité cesty mezi Milivicemi a Volyní. Nebyl tu postaven bez záměru. Dva sousedé z Milivic, Vladyka a Bízek, vraceli se za pozdní noci domů z Volyně. Měli mezi sebou starou rozepři o vodu, kterou jeden druhému odvedl z louky. Slovní půtka skončila nepředvídaně: rozkacený Vladyka vztáhl na Bízka ruku vražednickou tak surově, až přepadený vydechl duši. Nebylo svědků této vraždy, ale vraha hryzlo svědomí a šel se ze svého hrůzného činu vyzpovídat do Jinína. Duchovní odepřel rozhřešení. Kajícník se odebral do Hoštic, ale tam zase nenalezl kněze. V zoufalství sám vztáhl na sebe ruku, vyzradiv ještě svůj hřích. Zakopali ho na mrchovišti, v neposvěcené zemi. Jeho matka, která se prý vyznala v kouzlech, chtěla ho v nocí vykopat a jeho mrtvé tělo přenést na hřbitov. Nemohla vsak odvalit kameny, které byly těžší než nebožtíkova vina, a musila s nepořízenou odejít. Na místě vraždy byl pro paměť budoucím postaven železný kříž. Než mi průvodce dovyprávěl příběh, stmívalo se hustě, dole ve Volyni vyskočila první světélka a táhlá vlna Javorníku vábila mou vzpomínku do krajiny jiné.

Ještě studený vítr z polí vál a jehnědy na lískách se zimomřivě chvěly v tom čase velkonoc, který mne zcela náhodně přivábil do Stach. Bylo tehdy pozdní horské jaro. U tajícího sněhu na Churáňově kvetly dřípatky, první vlaštovky švitořivě odpovídaly rozezpívaným vodám, vzduch znaléhavěl sladkou nápovědí míz a toužení dálek probouzelo nový neklid v srdcích "světáků".

Jsme v jejich krajině - ale nemysleme hned na komediantské vozy nebo vrávoravou ženštinu na silnici. Bůh chraň! Stacháčtí světáci jsou lid zcela pořádný a pracovitý - a jeho krásné městečko pod Javorníkem svítí, voní čistotou i ve všední den jako nejlépe uklizená nedělní domácnost. Musili byste projiti hezký kousek světa, abyste zhlédli tak úpravné dvorky, stavenicka jako klícky a v nich lidi svérázné, na jejichž poctivost můžete vzít jed. V zimě se domluvíte všemi evropskými jazyky, ale jakmile povolí mráz a oschnou cesty, schystají si muži zednické lžíce a vodováhu - vyleští trumpety, sbalí modračky do kufříků a sbohem, domove! Rozloučí se u malé kapličky s baňatou vížkou, a až se všichni Stacháci sejdou domů, nastane prý soudný den. Tolik jích ve světě běhá. Znáte přece tátu Karase z cirkusáckého románu Bassova a jeho světoběžnou pouť? Je jistě z této končiny a ve Staších dobře znají život v manéži a lidi z maringotek.

Do čisťoučkého náměstíčka si umístili faru s mansardovou střechou. Jen se zeptejte, koho hostíval stachovský pan farář Čech! Uslyšíte předlouhé historie o skladateli Karlu Weisovi, který měl sice drsná slova, ale srdce ze zlata. Stachovští ho vždycky počítali mezi své a k "panu mistrovi" se ubírali pro radu se všemožnými žádostmi, ať už se týkaly "hausírnícké koncese", nebo přímluvy u všemocných úřadů. (Člověk nikdy neví, kde klopýtne.) Nikdy jim nebyla pomoc odepřena. Stával ve svém černém širáku široce rozkrocen před stachovskou farou, kde byla jeho residence, ovšem bez služebnictva a kamarily, vládli jen houfu roztodivných koček a jedné želvě, jejíž občasné vandry a zmizení kolikrát vyrušily všechny skladatelovy sousedy. Tady po prvé slyšel rozhlas a skladba milovaného klasika změkčila tuto sukovatou náturu až k slzám. Nač zaznamenávati jen příhody podivínské, poděkujme za dílo "Český jih a Šumava v písni", jemuž věnoval tolik nezištné lásky a ještě více obětí hmotných.

Jinou stachovskou chloubou je Karel Klostermann. Umístil do Stach svou "Odysseu soudního sluhy", a kdyby byl už nic jiného nenapsal, Stachovští ho budou vzpomínati navždycky. Projděte kraj a pochopíte, co znamenalo pro soudního sluhu Mastílka z Kašperských Hor doručiti obsílku jakémusi Josefu Voldřichovi ve Staších. Najděte adresáta tohoto jména bez udání domovního čísla, když každý třetí člověk se tu jmenuje Voldřich nebo Kůs. A Stachy? To není jen městečko, jděte kolem dokola a všude vám řeknou, že jste pořád na Staších. Co je tu samot s věžičkami a šindelovou střechou, kde se za Stachovské počítají: Jirkalov, Bláhov, Říhov, Kusov, Voldřichov, Zadov, Churáňov, Michalov, Vyšehrad, Jáchymov, Šebestov, Německé Chalupy, Tejmlov, Javorník, Oubislav...

"Počátek moudrosti je bázeň boží", mají napsáno na štítě dřevěné školy zadovské, kde jsou odříznuti od světa, závidím jim však jejích ticho a lesy. Chtěl bych znovu vidět podivné kříže se všemi nástroji Kristova umučení, na nich přibitými, chtěl bych v létě procházet brusinkovými plantážemi, kde voní vemeníky a na podzim kvete vřes, ještě jednou bych se chtěl s Klostermannovy skály zadívat k Boubínu a u napajedel s dřevěnou vodotečí poslouchat zvonky rozeznívané kroky krav, zaslechnout i starý zvon s věže dobršské, zajít do všech sednic ve Vacově, zejména tam, kde po domácku vyrábějí hračky, znovu vejít do starého románského kostelíka v Zdíkovcí, vzpomenout na "Hadrmoni" Josefa Kočího, který tu namaloval tolik akvare!ů, vidět trojštítou radnici v Kašperských Horách, znovu a znovu projít každou vesnici celého Podlesí.

Ale jiná končina kraje mě zase vábí. -

V překrásném údolí, kde mezi olšovím protéká reka Volyňka, tvoříc rybnaté zákruty a tůně, leží Malenice, stará osada, již ve třináctém století připomínaná jako majetek vladyk z Dobeve. Zdejší rodák byl Michal z Malenic, řečený Čížek, Husův vrstevník, jehož jedna učená řeč na universitě způsobila v celé tehdejší Praze veliký rozruch. Ve svém universitním hádání označil jako Antikrista samého papeže. Měl jistě souhlas svých učených druhů, neboť byl od nich zvolen roku 1413 rektorem pražského učení. S jinými malenickými rodáky se setkáváme i v "Popravčí knize rožmberské". Byli horlivými stoupenci Žižkovými a postavili se proti Štěpánu z Češtic na Malenicích, který byl katolíkem a sloužil Rožmberkům. Nebudeme vypočítávat všechny držitele vsi, která v šestnáctém století slula dokonce městečkem.

Nynější Malenice jsou opravdu přívětivou vsí, kam rádi jezdívali letní hosté, o jejichž veselých příhodách napsal pan farář Špalek celou vzpomínkovou knížku. Malenickým zanechal jednu památku: kapli svatého Václava mezí břízkami na vrchu Hůrce, kterou dal vystavět za přispění archiváře Teplého v podobě románské rotundy. Na hřbitově pod bílou věží kostelní spí věčný sen páter František Teplý, bývalý archivář jindřichohradecký, autor rozsáhlého díla historického, z něhož uvedme aspoň několikadílné dejiny Jindřichova Hradce, dějiny Volyně a nedocenitelné dílo "Příspěvky k dějinám českého rybnikářství". Rodák z kraje, z Marčovic, znal zasvěceně a důvěrně jeho historii, přírodu a lid. Poznal jsem ho osobně jako člověka nadmíru skromného a ušlechtilého, vlastence horoucího, milujícího své rodné Podlesí láskou věrnou až do posledka. Jeho výrazně hraněná tvář upoutávala rysy vrozené dobroty, hloubavé přemýšlivosti a niterné pevnosti. Poznal jsem ho za okupace a vím, jak přesvědčená byla jeho víra v českou budoucnost. Nikdy nezakolísal. Chápu, proč měl tak rád Chody, jejichž historií důvěrně znal jako málokdo; jeho pevně tesaný profil mi vždycky připomínal hlavu Matěje Přibka, chodského praporečníka z Jiráskových Psohlavců. S pohnutím jsem postál nad jeho hrobem a četl si verše, vytesané na černém mramorovém pomníčku. Nevím, zda on sám je jejich autorem, ale mají závaznost odkazu i poselství.

Když jsem světem nes své trudy,
naše zvony slýchával jsem hrát.
Žít lze, bratří, kde chcem všudy,
ale - doma se má umírat -
mezi svými do vzkříšení spát.
Láska nikdy nevymizí.

V rohu při kostelní zdi zakrývá psí víno nápis na kamenné desce, která nám sděluje, Že zde odpočívá Josef Zítek, stavitel Národního divadla, je to překvapivé setkání. Poslední léta svého života prožil v zámeckých komnatách sousedních Lčovic jako zámecký pán a zůstal už v tomto kraji navždycky.

Ještě jedno zadívání do údolí na krásu stromoví, ještě pohled na políčka, stoupající strmě do kopců, a ještě malá zacházka k vápencové skále "V závětří", abych viděl i malenickou jeskyni. Stará lidová zkušenost tvrdí, že když se sečou panské louky u Malenic, vždycky pršívá. Je to louka oplakaná. Lčovická vrchnost asi před 150 lety chtěla si neprávem přivlastnit jednu selskou louku. Sedlák byl paličák, soudil se s pány, ale zadlužil se a přišel o všechen majetek. Jeho žena, žebrácká, píakávala nad loukou, proklínajíc pány, příčinu svého neštěstí. Její žalost byla veliká a pláč dlouhý. Proto se v Malenicích říká, když v senách začne pršet: "Selka pláče a neví se, kdy její slzy vyprší..."

Kolem Kapsovy strouhy kráčím starou cestou k Lčovicům, kde nad zámeckým parkem stojí kaplička svatého Antonína a za ní barokní boží muka. Jsou památkou na francouzského důstojníka, který se zde léčil ze svého zranění v dobách Marie Terezie a z tohoto místa se dívával přes lesy směrem k své vlasti. Neuzdravil se a zemřel ve Lčovicích. Jeho rodiče prý dali tato boží muka postavit na památku.

Abys pochopil duši kraje, musíš vystoupiti od Lčovických "tejn" na Pržmo, jedno z nejrozsáhlejších hradišť v celých Čechách. Už na louce pod horou můžeš trhat žlutou kejklířku, mezi stromy kvetou náprstníky a na samém vrcholu se bělá mezi kamením drobný květ mařinky vonné. To jsou svědkové, kteří přežívají všechny změny času a lidských osudů.

Nebudeme se plést do práce archeologům, jejíchž zrak je vídoucnější a poučenější než naše zadívání, ale i tak působí Pržmo mohutným dojmem na naše smysly.

Předhradí, podhradí a vyšehrad, na něm zbytky věže a studně, a zase jiné studně pod skalami "tejn", to vše, obehnané velikými valy kolem dokola, svědčí o velikém rozmyslu dávných obyvatel, kteří si zde pracně vybudovali nedobytnou pevnost i útočiště, kam by mohli převést na delší dobu své rodiny i svá stáda. Veliká rozloha hradiště, opevněná s použitím přírodních srázů, na svou dobu úžasně plánovitě budovaná, vedla historika Emanuela Šimka k odvážnému soudu, že zde vlastně musíme vidět Marobudum, hlavní vojenské sídlo markomanského krále Marobuda. Archeolog Bedřich Dubský nalezl zde keramiku provinciálně římskou a vzdáleněji u řeky Otavy na vrchu za Přešťovicemi i rozsáhlé pohřebiště z této doby. Ještě dnes jsou viditelny z dálky ohromné valy, kruhovitě obepínající zdejší akropoli, kterou lid nazývá Věncem.

Bylo by troufalostí tvořiti theorie prehistorické i historické, než nám střížlivý vědecký průzkum vysvětlí a doloží minulost tohoto obrovitého opevnění.

Neubráníme se však mocnému pohnutí, díváme-li se s Věnce po kraji. Skoro každý vrch, který je na dohled, má stopy nějaké dávné fortifikace a nelze nepostřehnout, že je v tom určitá zákonitost a soustava. Při pěších potulkách v kraji co chvíli narazíme na různé hrůby, mohyly, "tejna" a hradíště, na staré topické názvy polních tratí, sahající hluboko do minulosti. Strážná úloha kraje je ověřena jeho minulostí králováckou, kterou nám tak pozorně vysledoval archivář Teplý. V hovoru s lidmi postřehneme i zvláštní starobylou češtinu, jinde už neslýchanou. Tento domov lidí starožilých, nepraktických, lpějících houževnatě na starých zvyklostech i přežitcích, je také domovem pověstí, ústním podáním předávaných z pokolení na pokolení. Nedivme se, že uslyšíme o divci, divém muži, balvany na pastvištích se nám promění v zkamenělé stádo a mlha zase v plačící zakletou paní. I boží muka jsou zdrojem pověstí. Nejstarší z nich, stojící mezi Malenicemi a Zálezly, pamatují století třinácté. V každé vsi uvidíme nějaký krásný domovní štít a nikde není rozhozeno tolik zbytků starých tvrzí a zámečků jako tady. Vytvářel se tu zvláštní typ drobné šlechty, nazývané kobylkáři, z nichž Kraselovští vymyslili i pověst, dávající zdání historie, aby jí podtrhli svou rodovou starožitnost. Myslím na truhlu, chovanou v kraselovském kostele, která předpovídala smrt. I když mnozí zdejší lidé, nazývaní světáky, viděli opravdu veliký kus světa, lnou k rodné domovině a vžívají se zas do starého způsobu života. Na staré důvěřivosti a starožilosti kořistili mnozí čiperní podnikavci, ale lid rostl dál ze svého jádra a myslil si při tom své.

Když jsem připutoval do Čkyně, přivítala mě rozpěněná a rozlitá Volyňka, která v čase povodní je k nepoznání: strhává lávky, podemílá stavení, zaplavuje sklepy, odnáší dříví, senné kopky i zvířata, a na lukách dovede udělat takovou spoušť, že ji staří právem nazývali "Třeštilkou". První dojem z této vsi byl melancholický. Nízká, šedivá mračna ploužila se nad lesy jako špinavé cáry, pěšiny v lukách byly plné vody a na cestách pod botami čvachtalo bláto. I lidé byli nějak zachmuření, myslili na hnědá, vyloužená sena, roztahaná povodní bůhvíkde, nevědouce, kdy a jak je dostanou domů. Usadil jsem se tu ve vilce pod nádražím a každého rána se vypravoval k celodenním toulkám po kraji. Čkyně byla známa v okolí hlavně jako židovská ves. Už Sommer ve své topografii uvádí na panstvíčku čkyňském J4 ušedlých židovských rodin, čítajících dohromady 207 duší. UŽ v roce 1828 měli zde synagogu, podnes stojící, a u nádraží hřbitov, kde už nepribývá hrobů, poněvadž po okupaci se sem nikdo z židovských příslušníků nevrátil, jednopatrový zámeček a farní kostel svaté Maří Magdaleny jsou nejvýstavnější budovy kromě mlýna, a přízemní fara měla vskutku skromňoučké obročí. Zdejší zvlněné okolí a řeka Volyňka s Pržmem upoutaly malíře Karla Šmída k několika obrazům, v kterých zdůraznil posmutnělý ráz tehdejšího pršlavého léta. Potkával jsem v lukách družstevnice, dohánějící zpožděnou práci v senách, a zastavil se i na pastvách s drobnými zemědělci, z nichž jeden byvalý světák si posteskl po starém rušném životě, kdy "člověk viděl kus světa a vydělal si fůru peněz". Vyprávěl mi o cirkusáckém životě a cizích městech, o svých veselých příhodách a muzikantství, vzpomněl i Bassova románu, který je velmi oceňován právě tady. S podobným vyprávěním jsem se tu setkal častokráte a všechna byla laděna na jednu tóninu. Polaření na zdejší rulové půdě nemůže těmto lidem jaksi nahradit vzrušení kočovného života, i když si jinak nestěžují na nové životní podmínky svého domova.

Pro Nahořany věru vymyslili případné pojmenování. Je to ves na kopci, odkud je nejkrásnější pohled nejen na Pržmo, ale i na celé lesnaté pásmo svatomářské s Boubínem a Bobíkem v pozadí, které jsem obzíral z oken školy. Kolem ní je zahrada, jejíž rudnoucí třešně na vzrostlých stromech nedají spát nahořanským klukům, a ani autorita pana ředitele Černého je neuchrání před klukovskou chtivostí. Na návsi jsem vzpomínal na přítele Josefa Ladu, jemuž by se jistě líbila pro uspořádání jejich štítů a vjezdů. Sedl jsem si na klády před kapličkou a kreslil pozorně jedno stavení za druhým: každý štít má jiné členění a každá chalupa je oštafírovaná jinou barvou. Nebe bylo v tu chvíli čistě modré, sluníčko svítilo na trávník, kde štěbetala housata, a než jsem všechno obhlédl, nakreslil a okoloroval, byl už čas obědvání. Od Uhlíků vyšel hospodář, aby v kapličce odzvonil poledne. Zaplať Bůh za to zvonění, neboť bez něho bych nebyl objevil překrásnou lidovou sochu svaté Anny, jejíž tvář měla výraz hluboké selské zbožnosti, jaký jsem jinde neviděl. A to je co říci: celé Pošumaví je samá svatá Anna. Tento den mě potkalo štěstí několikrát. Dík setkání s píseckým památkářem ing. Ivo Benešem u nahořanské kapličky, jenž se také pokochal nahořanskou návsí i svatou Annou, ale poněvadž je duše praktická, začal se shánět i po hospodě. Nic nedal na mé upřímné tvrzení, že člověku stačí krásná krajina - a jídlo, podávané třikrát denně, že je předsudek ještě z gotické doby, a opravdu pro nás vynašel hojné pohoštění. Hospoda byla sice zavřená, protože hostinského vystěhovali jako kulaka, ale v stavení u Maršálků nás pohostili "drbáky" s uzeným, všechno bratru za celých šest korun. Musil jsem mu kajícně přiznat, že i tato světská marnost má při putování svoje půvaby a tvrdošíjná odpíravost nemusí vždycky být ctností. Rozloučili jsme se před školou, on si to zamířil k Malenicím a já, s radiovkou plnou darovaných třesní chrupavek z nahořanské školní zahrady, opačným směrem k Dobrši.

Od Pilichova mlýna stoupá cesta nahoru k dobršské návsi jako k střešnímu hřebeni. Už z dálky poznáme Dobrš podle vzrostlé topolové aleje a kamenné věže hradní, které ustalují v divákových očích její siluetu. O Dobrši jsem věděl z rozmarného vyprávění veselé malířské dvojice Bohumila Ullrycha a Aloise Moravce, před lety otiskovaného v jednom pražském deníku pod názvem "Dobrodružství Pumpa a Hejla", znal jsem i Heydukovu báseň "O dobršské zvonici" a četl už dříve vlastenecky zanícené "Chválořeči" Ondřeje Františka de Waldta, barokního faráře dobršského, psané jadrnou češtinou. O velikém zdejším zvonu, na který bylo zvoněno proti bouřkám, můžeme se doslechnout v celém kraji, ale i dobršské včely jsou proslulé. Vypráví se o nich s obdivem: když letí do lesa na snůšku, mívají prý na krku zavěšenu konvičku na med. Jinou znamenitostí dobršskou byl do nedávná skutečný rytíř, sídlící na hradě a objevující se na poutích a slavnostech vždycky jenom v brnění. Nezáleží na tom, že se jmenoval Menšík a marně bychom hledali jeho rod třeba v Paprockého rodopise; jako rytíř však byl znám celému okolí a na zpustlém hradě držíval noční stráže...

Poutníkova zvědavost je jistě oprávněná, neboť tato odlehlá horská ves má nejen hrad, ale i dva chrámy, jejichž výstavnost překvapuje.

Kamenný hranol hradní věže, tak typický pro Dobrš, vyvolává vzpomínku na jejího zakladatele, kterého pověst umisťuje do jednoho z údolních mlýnů jako mlynářského chasníka. Kníže Oldřich, jemuž všechny historické rozpomínky přisuzují loveckou vášeň, dostal se prý na lov i do zdejšího okolí. Provázen jen pážetem, byl náhle přepaden divokým kancem, který se už už řítií na překvapeného lovce. Ve chvílích největšího nebezpečí vystoupil z mlází silák, proklál divoké zvíře oštěpem a tak zachránil život svého knížete. Nebyl to nikdo jiný než mlynářský chasník Koc. Kníže daroval statečnému mlynářskému Bivoji celou zdejší krajinu a jako erbovní znamení mu udělil mlýnské kolo, aby potomkům připomínalo původ jejich předka. Tolik vypráví pověst. Historická skutečnost uvádí prvního Koce z Dobrše až v roce 1377 a jeho znak upřesňuje na zlaté kolo o čtyřech loukotích v modrém poli. S tímto rodem, velmi rozvětveným, se setkáváme později v celém kraji. Poslední vládce na Dobrši, Menšík, mel v hradním příkopě dřevěného zeleného krokodila. Byla to jeho vlastní řezbářská práce a chtěl jí obnovit vzpomínku na skutečného krokodila, který tu kdysi běhal živý.

Jeden z bývalých majitelů hradu Krištof Koc z Dobrše dostal se na svých cestách až do Benátek. Mezi jinými cizokrajnými památkami si přivezl domů i malého krokodila, který byl chován v malém rybníčku hradní zahrady. Z počátku se ho nebály ani děti, ale ještěr rostl a se vzrůstem těla přibývala i jeho přirozená žravost. Musel být hlídán a jeho strážce Racocha míval s ním veliká trápení. Jednoho jara uspořádal pan Koc velikou slavnost a pozval na ni své šlechtické přátele z okolí. Hradní služebníci měli plné ruce práce, musil vypomoci i Racocha, a když pán chtěl hostům ukázati exotickou zvláštnost, zjistilo se, že rybníček je prázdný, a po krokodilovi ani památky. Racocha byl z hradu vyhnán a nebylo po něm slechu stejně jako po krokodilovi. Zakrátko se v jezírku pod Poledníkem děly věci neuvěřitelné. Ovčákovi, pasoucímu blízko jezera ovce, jedna z nich náhle zmizela pod vodou, když přiběhla na břeh puzena žízní. Lidé se báli chodit kolem rokle, kde číhala taková nebezpečí. I Racocha, tajně bydlící v lesní sluji, doslechl se o těchto příhodách. Vzpomněl si okamžitě na svého krokodila a vypravil se za měsíčné noci k jezírku. Bylo ticho nad stříbrnou hladinou. Vtom vyšel z lesa jelen, a sotva sklonil hlavu k vodě, zmizel jako stín v jezerní hloubce, byv stažen hladovým ještěrem ke dnu. Bývalý strážce se strachem předstoupil před svého pána, aby mu oznámil objevené krokodilovo bydliště. Pán rozkázal, aby byla jezerní hráz rozkopána, voda vypuštěna a krokodil chycen. Myslivci už vystřelili šípy, lovci vymrštili svá kopí, ale všechny se odrazily od tvrdého krunýře krokodilova. Tu vystoupil ze zástupu Racocha, sestoupil na dno vypuštěného jezera, a když se po něm ještěr zuřivě rozehnal, vrazil mu bývalý strážce prudce kopí do rozevřené tlamy. Za chvíli se krokodil obrátil břichem vzhůru. Pán si ho dal na památku vycpatí, dlouho visíval v dobršském hradě, později byl darován do Velhartic, kde zmizela jeho stopa nadobro. Samozřejmě Racocha dosáhl pánova odpuštění a byl pro svou odvahu na hradě ve vážnosti až do své smrti...

Procházím od věže hradním nádvořím, které se za léta velmi změnilo. Renesanční část hradu byla upravena v školu a v ostatních místnostech bydlí drobní zemědělci. Každé patro, ba i každá místnost má jiného majitele. Vyšel jsem branou na náves, navštívil faru, kde se podnes uchovala stará knihovna, shromaždovaná na začátku osmnáctého století Ondřejem Františkem de Waldtem. I Sommer se o ní zmiňuje ve své známé topografii Čech, ale přisuzuje její odkaz jinému faráři, Janu Kazimíru Wintrovi, v roce 1824 zemřelému.

Kostel, stojící za vsí na výšině v modřínovém háji, rázem zbystří oko návštěvníkovo. Čistá architektonická krása této románské stavby působí naráz jako zjevení. Žádná přestavba neruší její slohovou jednotu, i nastavená přístavba pro zvony je velmi citlivě připojena k románskému jádru. Odtud vyzvání slavný dobršský zvon. Světci Jan a Pavel, jimž je tento chrám zasvěcen, bývali už ve středověku uctíváni jako ochránci lidských příbytků před bleskem.

Odpolední slunce ozařovalo dětské tváře i kraví hřbety v zeleném světle modřínového háje a za nim se bělala polní cesta k Dřešínu, navazující na cestičkou silnicí.

Před Češticemi vejdeme do modřínového lesa, v němž se bělá známá češtická Kalvárie, postavená nejprve na začátku osmnáctého století a přestavěná po zničujícím požáru do dnešní podoby o sto let později. Klasicistní kaple svatého Kříže je architektonickým středem této soustavy kapliček, z nichž nejbizarněji působí poustevna. Freska znázorňuje eremitu pohrouženého v modlitbách nad knihou, křížkem a lebkou v romantickém seskupení pro podívanou lidovým návštěvníkům. Malá třesnovka před vsí skýtá stín pro odpočinutí poutníkovo, trávu zase housátkům, hlídaným poklimující babičkou. Románská věž kostela svatého Jana Křtitele, charakteristická svými sdruženými okénky, se bělá na modrém pozadí nebes. Uvnitř mě okouzlily gotické fresky v presbyteriu, dále podkruchtí a velmi krásný obraz na hlavním oltáři, představující stětí svatého Jana Křtitele. Pod kostelem je zámek, přestavěný z původní tvrze vladyků z Češtic, jimž patřilo zdejší zboží po tři století. Měli stejné erbovní znamení jako Hodějovští, s nimi spříznění, totiž bílého nebo zlatého kapra. Nedaleké Doubravice patřívaly Přechům z Češtic a z bývalé tvrze se tam uchovala jen věž, dnešní kolářská dílna. Tento úkryt i výpadiště loupežných rytířů vzaly za své při trestné výpravě sousední šlechty, jejíž zbrojní tvrz vypálili a rozbořili.

Hýsrlové z Chodů, z nichž Arnošt Ferdinand byl jedním z visitačních komisařů pro berní rulu prácheňského kraje po válce třicetileté, přestavěli tvrz do podoby dnešního zámku. Nárožní věž s bání a terakotové ornamentální reliéfy na zámeckém průčelí působí mile zejména svým barevným laděním. Před zámkem šumí voda v kamenné kašně, jejíž výzdoba není bez půvabu, a v zámeckém parku, nyní poněkud zpustlém, zarostly pěšinky trávou; jen ptáci tu zpívají jako jindy a v korunách starých lip bzučí melodie včel vždycky stejně vznešená. V podvečer jsem potkával samé pasáky, stáda kraviček na rozsáhlých drahách, potom vedla cesta stále do kopce až k Nahořanům, odkud jsem na severní stranu pozdravil Třemšín a z jihovýchodního obzoru kynul svou zříceninou hrad Helfenburg. Než jsem dosel do Nahořan, zatáhlo se nebe, hučel vítr, blesky se křižovaly nad Pržmem, Boubín s Bobíkem se přiblížili ztemněvše, a já si vzpomněl na podobnou situaci v Nahořanech, udavší se roku 1585, kterou zaznamenal archivář Teplý. Tehdy prý nahořanský rychtář Fučík, chtěje zaplašit blížící se krupobití, počínal si nezvyklým způsobem: vyhazoval sekeru naproti mračnům. Ovšem s jakým účinkem se toto počínání setkalo, už nám kronikář nedopověděl. Rozmoklými a zaplavenými cestami došel jsem k navečerní Čkyni, kde temněl černý odraz vrb na hladině rybníčku pode dvorem a dál mezi olšemi se na chvíli zatřpytila rozvodněná Volyňka. Noční vítr rozehnal mraky a hvězdná, jasná noc nad tajemnou vlnou Pržma dávala tušení slunného jitra.

Co jsem viděl nejkrásnějšího v Bohumilicích? Raně gotický chrámový portál a jeho kamenickou práci. Krajinnou krásu bohumilickou vymaloval na mnoha plátnech malíř Stanislav Lolek, pobyvší zde dvoje léto návštěvou u Holoubků, a zdejších motivů bylo tolik, že zaplnily podstatnou část Lolkovy pražské posmrtné výstavy. Také malíř Bohumil Vágner, rodák vacovský, zde naplňoval své obrazy tesknotou a smutkem až do svého předčasného skonu.

Nevím, zda se tu ještě dnes vyrábějí plnicí pera, jimiž se tak dobře psalo, ale viděl jsem tu hodně stromů třešňových a pečlivě opravované domky, obdělaná políčka a potkával usměvavé, hovorné ženy. Smrčnou charakterisují staré košaté lípy a dvůr, na jehož štítě je sickigenský erb s kamennými koulemi. Vztahuje se k nim hezká pověst. Jeden ze zámeckých majitelů si pranic nevážil božího daru. Nevyhazoval z okna jen krajíce, ale celé bochníky a nejmilejší zábavou mu byla jízda koňmo v zrajícím obilí. Stihl ho boží trest. Když chtěl jíst, každé sousto se mu před samými ústy proměnilo v kámen. Pro svou bezbožnost musil umříti hladem. Na památku tohoto rouhání mají prý ve Smrčné několik těchto kamených bochníků zazděno ve štítě.

U Štítkova se vysoko zvedá kraj a jako na dlani vidíte odtud Pržmo i Elčovice, Boubín s Bobíkem, helfenburský hrad, a na severní straně Třemšín. Pod dojmem krajinomalby Nerudových "Prostých motivů" sestupoval jsem od bílé kapličky k Svaté Máří, která se z této strany zdá opravdu ležeti v dolině, zatím co od druhé kapličky, stojící u vimperské silnice, vidíme ji zase na vršíčku. Bylo podmračno, větrno: sluneční hodiny na faře neukazovaly čas, fara zela prázdnotou, kostel byl zavřen a v hospodě neměli ani chléb. Zdánlivě se nezměnilo nic, všechna stavení pamatují Jana Nerudu, Boubín měl stejnou čepičku z mračen jako za jeho návštěvy, ale z celé vsi čišel chlad a prázdno, které jsem zaplňoval vzpomínkami. Jda s kopce kamenitou cestou dolů k Vimperku, utěšoval jsem se přírodou: v zeleném ovse rozkvetlým fialovým hadincem, pod břízami planoucí muchomůrkou a na mezi něžným pousmáním rozkvetlé šípkové růže...

Řeka Volyňka zpívá zase až v údolí pod vimperským hradem, který Rožmberkové rozšířili a přeměnili v důležitou fortifikaci. Město, vzniklé mezi vrchy na staré kupecké cestě vedoucí do Pasova nevděčí za svou proslulost jen křišťálovému sklu, které se těšilo oprávněné pozornosti na tržištích celé Evropy. Vimperk má jiný primát. Může se pochlubit prvním českým kalendářem z roku 1485, jehož převzácný tisk teprve nedávno objevil v strahovské klášterní knihovně bibliotékář Cyril Straka. Pasovský knihtiskař Jan Alakraw přenesl jen o rok dříve svou impressi do města pod Boubínem, vytisknuv nejprve "dvé knih dvou sloupů středověkého myšlení", svatého Augustina "Soliloquia Animae ad Deum" a Alberta Magna "Summa de Eucharistidae Sacramento", a potom svůj kalendář, třetí český tisk vůbec, jeho tradici, přerušenou na 350 let, obnovili Steinbrennerové. Modlitební knihy z této tiskárny našly si cestu do všech oblastí katolického světa, ba i do končin zámořských, kde se staly nenahraditelnou pomůckou všem misionářům. Představme si, že někde v pralese si bolivijský Indián přeslabikuje z titulního listu i těžko vyslovitelné jméno neznámé země, kterou jsou pro něho Čechy - nebo jak denkarský černoch z afrického Sudanu se modlí z knížky, kterou balily ruce českého děvčete. Exotická vůně nás ovane z jmen jako Nový Zéland, Samoa, Indočína, Venezuela, Peru a Tahiti, kam všude pronikla práce tiskárny z Čech. Katechism a Otčenáš tištěný ve Vimperku si čtou až na bavlníkových plantážích v Kubě, u kávovníků v Brazílii, ba i mexický Indián má své "Llavelita del cielo", tištěné španělsky v lisech tiskárny u Volyňčiných břehů. Českýma rukama projdou miliony těchto knížek, dovedné prsty knihvazaců tvoří zde hotové zázraky z perleti, želvoviny, skla, kůže i celuloidu, které je proslaví daleko, daleko - až závrať člověka jímá při tomto pomyšlení...

O vimperských kalendářích jste jistě slyšeli, jsou rovněž tištěny v mnoha jazycích.

Není třeba už vypočítávat jiné znamenitosti vimperské, jen letmo se zastavme třeba ve Kvildě, která byla v celém světě známá obrázky na skle a kde u pily schne dřevo připravené k výrobě hudebních nástrojů.

U cesty ke Klášterci jsem trhal veliké šumavské zvonky, vzpomínaje na Antonína Sovu, jehož otec odtud pocházel. - Už jsou všichni na druhé straně za Šumavou... Veliký hřbitov aut a tanků vyvolával hlasem ozvěny hrůzu nedávných dnů, ale naší vojáci vedle na lukách sušili sena a na rzi děravé pohozené německé přilby trylkoval konipásek. Na pastvinách u lesů zněly zvonky stád, přečisté potoky pospíchaly s vrchů k chalupám se šindelovými střechami a mě na cestě k Vlachovu Březí tiše ovanuly vzpomínavé verše Sovovy, vyvolávající vimperské ovzduší před sto lety...

Stařenka neznámá kdys dávno, před léty
mi po své vnučce vzkázala,
že znala mého otce, když byl mlád,
když louky byly květy posety.
A na Vimperk zda vzpomíná si rád?
I na ni, maličkou, když hrávala
s ním na klavír, když bavíval se s ní
v rodině sudích patriarchální.
Aj! Hle! To pozdrav teplý života.
Snad první lásky nevinnost a dobrota?
To byla doba vrkočů a krinolin
a zvláštních poklon, kdy byl život hrán,
Haydn a Mozart, dua violin,
německých rodin lesk, divertissement,
a doba výletů za vody, za hory
až na Boubínské pralesy,
až do jezerních krás a Lenory
v tanečním kroku jako na plesy...*