• 
• 
• 
• 

Třemšín

Třemšín na Wikipedii

Reference

• Rošice :: odstavec 4

  Zadíváme-li se soustředěněji s návrší od myslivny přes les Borek a korunu chráněné lípy k severnímu horizontu kraje, polaskáme v rovině obě blatenské věže, chrámovou i zámeckou; za pruhem sosnových lesíků se zvedne rudá báň paštického kostela, poslední dílo Dientzenhoferovo, na vlně obzoru zabělá se zed špejcharu dvoretického a stranou od ní se zatmí mohutný koš lípy vahlovické. Vlevo, nad kopčitými Leleticemi, zříš v nedotažené křivce modřínový les Mumlín, po jehož kmenech se pnou břecťany, a celou krajinu zavrcholuje Třemšín se zbytky starého, prastarého hradu; zdroj pověstí, hláska bouřek a stráž celého Blatenska.

• Vzpomínka malířská :: odstavec 2

  Taková chvíle mě vždycky zavede na hráz Podskalského rybníka, pod oblohu jednoho podjarního dne, kdy nebe nad námi letí a v suchém rákosí slyšíme vítr a vlny, na loukách žloutnou první blatouchy a zakníhá první čejka, pole jsou prázdná, země neprobuzená a na koupání nelze ještě pomyslit. Stín studí jinovatkou, na sluníčku zabzučí z podbělového květu první odvážná včela, jehnědy střásají pel, ale zjasněná modř Třemšína má už v sobě něco z příslibu jara. Tušíme je ve větvích, ve vzduchu, v očích.

• Rybníky :: odstavec 2

  Ty, Zlatohlave, křtěný rosou pověsti, ještě dnes spatřuji na tvých březích prchající pannu z hradiště třemšínského, pobledlou a útlou, s rozevlátou vlnou plavých kadeří, od jejíhož ztraceného závoje máš své jméno...

• Pastvy :: odstavec 13

  Když s věže zavolalo klekání, krajina temněla soumrakem od třemšínské strany a zlatá tvář rybníka Zlatohlavu mizela v šedém závoji. Tu oživovaly stíny stromů a dýchaly svými pohanskými kouzly. To nebylo mračno, které hrozivě rostlo do obludných podob a rozměrů - to byl sám Perun, vládce hromu a blesku. Z trávy chladila rosa a bosé nohy se měkce bořily do teplé podušky vyhřátého prachu, když v průhonu nad temnou vlnou praskajícího žita vyhlédla za kravím hřbetem ponurá, přísná tvář staré vědmy. Byla z lučanské krajiny, ze Strabova dvorce. Pocit bezděčného strachu z věcí neznámých a tajemných přejel studenou rukou po horkém čele, táž úzkostná bezbrannost třásla se v duši, jako když jsme po prvé zabloudili v lese nebo viděli sinavou, nepohnutou tvář mrtvého. Ještě doma se bál poděšený pasáček podívati do čtverhranu okna, aby tam nezahlédl uhrančivý zrak a měsíc zastřený havraním křídlem, z kterého potichu kapala krev. Vždyť i nevinné květináče nebyly ničím jiným než připravenou popelnicí.

• Březnice :: odstavce 4, 7

  Tam je Rožmitál, zříceniny kláštera teslínského, Padrťské rybníky a Třemšín.

  ...

  Partyzánské bunkry v třemšínských lesích i hájovna Na dědku byly tragickým dějištěm bojů v okupačních letech. Básník Karel Vokáč ze vzdálenějších Strašic zaplatil hlavou za svou statečnost, a zdá se mi, že přespříliš brzy se pozapomnělo na jeho památku i básnické dílo.

• Hlasy domova :: odstavce (52), (61), (79), (179), (197)

  Od kostelíka je úchvatná podívaná k Třemšínu přes několik rybníčků, které malíř Stanislav Lolek nazval poeticky "Růženeček". Přijíždíval ze Lnář na kole do Záboří k panu řídícímu Nachtmannovi, jehož paní pocházela z myslivecké rodiny a upřímně dovedla našemu malíři pochválit namalovaná zvířátka, že jsou "jako živá". Toto uznání Lolkovi lichotilo, proto nabídl hostitelce, aby si podle libosti vybrala některý z jeho obrazů. Paní řídící se ostýchala, což jí měla skoro za zlé dcera Mařenka, které se tolik líbila rozměrné plátno s namalovanou rozsochatou sosnou z Kučovic lesa. Lolek si v Záboří pronajal u Havlů světničku na konci vsi a usadil se tam na celé léto. Klukovských diváků měl všude habaděj, zvláště když maloval stádo strakatých krav na pastvě u rybníka Velkého, nad nímž přelétal čáp, kníhaly čejky a za hladinou se promodrávala dálka s tušenou vlnou Boubína. Záboří si kreslil se všech stran. Několikráte kostelíček s dvorem u Helmů od Podkostelního rybníčka, kde po celé léto bylo bělidlo pradlen, na trávníku štěbetala housátka a z vody stříkal smích koupajících se pasáčků. Nakreslil si i Žižkův kámen pod kostelním svahem, jemuž místní pověst připsala jedno Žižkovo obědvání a kde na jaře rozkvétají první fialky. Vžil se brzy do místních poměrů a zvyklostí. Potkávaje zamilované dvojice v polích za nedělních odpůldní, věděl, že vejdou do Telec hájku, na jehož kraji jsou kameny, o než si od nepaměti roztrhávala kalhoty celá pokolení záhorských kluků při zimních klouzačkách. S malířským stojanem se vypravoval i k Čečelovicům. Tam mu les Žďárky a borový porost u Třebiště poskytl mnohý malebný motiv a se zvláštní oblibou tam kreslíval i skupinu velikých balvanů, nazvanou roztodivné "Kočičí kamna".

  ...

  Kromě bývalých lázní a domů očíslovaných římskými číslicemi zůstává vzpomínkou na židovskou minulost Kasejovic starý hřbitov "Na stráži". Kamenné náhrobky šednou lišejníkem, pod thujemi na hrobech rozkvétá vřes, z puklé zídky se ozývá cvrček, vánek zachvívá květy zvonků, starčků a chrastavce, za oranicemi se zamýšlí zamlžený kraj. V jemném odstínění siluet tušíš za zídkou Oujezdo, za vlnou lesa Předmíř, Zamlýní s leskem rybníků, hladinu rybníka Metelského a za ním vzadu obrys Třemšína. Stará obřadní síň je proměněna v stodolu, z vlaštovčího hnízda vzlétla kmitavá křídla vlaštovek. K tetě Gottliebové, jejíž manžel měl v Kasejovicích vetešnický krámek, jezdíval z Prahy její synovec Emil Orlik, pozdější slavný malíř a ředitel umělecko-průmyslové školy berlínské. Místní tradice vypráví, že tu v hospodě "Na staré Vrčeni" kreslíval sousedům obrázky.

  ...

  Stopy pískových pahorečků vedou naši obraznost až pod Třemšín, kde už tehdy skrývaly hluboké lesy zbytky dřevěného hradiště... a dál, dál bylo už jen nepřístupné království divoké lesní zvěre. Vždyť ani ne před dvěma stoletími byl u Roželova zastřelen poslední vlk.

  ...

  Víc než historie dojímá přírodní krása tohoto vodního díla. Vazba vypouštěcího zařízení se podobá nějaké prastaré nákolní stavbě, k níž vede od hráze dřevěný můstek. Neviděl jsem onačejšího "čapu" na celém Blatensku. Dvě chráněné lípy stíní na hrázi sošku Panny Marie Lourdské, od níž se prostírá do nedohledna rozsáhlá hláď, měnící barvu i vůni podle zahledění nebes i podle ročních dob. Nevím už, kolikrát jsem se dlouze zadívával i zaposlouchával do této krásy, ale vždycky mě vzrušila jinak svými proměnami i kouzly. Jaro přemítá s blankytem nebes do hladiny bělostná křídla racků, chvění rákosí i vůni puškvorců; květen se ve vodě zabělá květem lakušníků a na hrázi rozkvetlým trnčím, kde pczdtji ztlen trav houbově zavoní špičkami travními, mochnou husí i růžovým květem plané růže, zatím co vlnky houpají ptáka roháče, z rákosí zabučí bukač, z luk zakníhají čejky, nad močál slétne čáp a nad metajícími žity zpívají skřivánci. Když zešedne nebe, posmutní voda a zamyslí se les, vítr se zvedá a hrne tmavé vlny k samotné hrázi, o jejíž prsa se bouřlivě roztříští s hukotem bílých pěn. Myslím vsak, že nejkrásnějsí jsou tu večery. Barevná dramata mračen se odrážejí v ztišené, plave růžové hládi, obzor se oblékne opalisující modří, zdůrazní siluetu Třemšína, a všechny vůně vydychují prudčeji. Jak včarovat do slov stříbrný zázrak noci měsíčné, jejíž čaromoci neodolal ani Alois Moravec, malíř v jádře epický, když tu jeden čas malovával.

  ...

  Skromná krása městečka je převážena přírodní líbezností jeho okolí. Zpod lípy u lesa Kamenice obhlédneme celý širý obzor šumavských pásem, vlnu za vlnou, od Prenetu za Javorník, od Libína k Riesenschlossu u Kašperských Hor, Kleť i Helfenburk. Za dnů vyjasněných zahlédneme i Kohoutí hory u Trhových Svinů s hraničním pásmem hor Novohradských. Na straně opačné se prostírá režná a blankytná krása blatenské kotliny a za ní indigové lesy Brd od Třemšína až k Toku.

• Kašperské Hory :: odstavec 20

  Na půlnoc se do měkkého slunečního světla rozkládá široké panorama české krajiny. Za řekou Otavou se zabělá zdivo hradu Rábí a vápencové lomy u Žichovic, za nimi se modrá vrch Štědrý u Nepomuku, Olymp kraje, dále se stupňuje vlna s náznakem zámku zelenohorského a docela vzadu za tratí sedavá tucha Radyně, pozdrav krajiny plzeňské. Prácheň jen tuším, ale Slavník rýsuje docela zřetelně svůj obrys, a stranou vrchů strakonických poznávám písecké Hůrky, kopčitý terén za Dobeví, Čížovou s kostelíčkem, Třemšín a pásmo brdských lesů až k Příbrami. Rozsáhlou část české země nabíráš pozorně do očí a laskáš se s její krásou, tichou a neokázalou jako zasnění venkovského děvčete nad srpem uprostřed pondělního rána.

• Do šumavského Podlesí :: odstavce 54, 57

  Hýsrlové z Chodů, z nichž Arnošt Ferdinand byl jedním z visitačních komisařů pro berní rulu prácheňského kraje po válce třicetileté, přestavěli tvrz do podoby dnešního zámku. Nárožní věž s bání a terakotové ornamentální reliéfy na zámeckém průčelí působí mile zejména svým barevným laděním. Před zámkem šumí voda v kamenné kašně, jejíž výzdoba není bez půvabu, a v zámeckém parku, nyní poněkud zpustlém, zarostly pěšinky trávou; jen ptáci tu zpívají jako jindy a v korunách starých lip bzučí melodie včel vždycky stejně vznešená. V podvečer jsem potkával samé pasáky, stáda kraviček na rozsáhlých drahách, potom vedla cesta stále do kopce až k Nahořanům, odkud jsem na severní stranu pozdravil Třemšín a z jihovýchodního obzoru kynul svou zříceninou hrad Helfenburg. Než jsem dosel do Nahořan, zatáhlo se nebe, hučel vítr, blesky se křižovaly nad Pržmem, Boubín s Bobíkem se přiblížili ztemněvše, a já si vzpomněl na podobnou situaci v Nahořanech, udavší se roku 1585, kterou zaznamenal archivář Teplý. Tehdy prý nahořanský rychtář Fučík, chtěje zaplašit blížící se krupobití, počínal si nezvyklým způsobem: vyhazoval sekeru naproti mračnům. Ovšem s jakým účinkem se toto počínání setkalo, už nám kronikář nedopověděl. Rozmoklými a zaplavenými cestami došel jsem k navečerní Čkyni, kde temněl černý odraz vrb na hladině rybníčku pode dvorem a dál mezi olšemi se na chvíli zatřpytila rozvodněná Volyňka. Noční vítr rozehnal mraky a hvězdná, jasná noc nad tajemnou vlnou Pržma dávala tušení slunného jitra.

  ...

  U Štítkova se vysoko zvedá kraj a jako na dlani vidíte odtud Pržmo i Elčovice, Boubín s Bobíkem, helfenburský hrad, a na severní straně Třemšín. Pod dojmem krajinomalby Nerudových "Prostých motivů" sestupoval jsem od bílé kapličky k Svaté Máří, která se z této strany zdá opravdu ležeti v dolině, zatím co od druhé kapličky, stojící u vimperské silnice, vidíme ji zase na vršíčku. Bylo podmračno, větrno: sluneční hodiny na faře neukazovaly čas, fara zela prázdnotou, kostel byl zavřen a v hospodě neměli ani chléb. Zdánlivě se nezměnilo nic, všechna stavení pamatují Jana Nerudu, Boubín měl stejnou čepičku z mračen jako za jeho návštěvy, ale z celé vsi čišel chlad a prázdno, které jsem zaplňoval vzpomínkami. Jda s kopce kamenitou cestou dolů k Vimperku, utěšoval jsem se přírodou: v zeleném ovse rozkvetlým fialovým hadincem, pod břízami planoucí muchomůrkou a na mezi něžným pousmáním rozkvetlé šípkové růže...

• Obděnická pouť :: odstavec 71

  V zlatavě modrém západu slunce zdvíhá se vlna za vlnou až k nejzazšímu obzoru za řekou Vltavou, kde kulminuje táhlým hřbetem Třemšína, před nímž se temnější modří rýsuje Koňský vrch, les Hvozdec a Líkarta se starodávným pojmenováním, jež svědčí o nepřetržitém osídlení této krajiny českým lidem. Na severním obzoru stoupá k nebi černá šmouha. To je kouř březohorských šachet za Příbramí a kostel blíže vlevo za řekou je Maková, kam se na pouť scházejí lidé z celého Povltaví.

• Pastvy :: odstavec 12

  Když s věže zavolalo klekání, krajina temněla soumrakem od třemšínské strany a zlatá tvář rybníka Zlatohlavu mizela v šedém závoji, tu oživovaly stíny stromů a dýchaly svými pohanskými kouzly. To nebylo mračno, které hrozivě rostlo do obludných podob a rozměrů - to byl sám Perun - vládce hromu a blesku. Z trávy chladila rosa a bosé nohy se měkce bořily do teplé podušky vyhřátého prachu, když v průhonu nad temnou vlnou praskajícího žita vyhlédla za kravím hřbetem ponurá, přísná tvář staré vědmy. Byla to známá z lučanské krajiny, ze Strahova dvorce. Pocit bezděčného strachu z věcí neznámých a tajemných přejel studenou rukou po horkém čele, táž úzkostná bezbrannost třásla se v duši, jako když jsme poprvé zabloudili v lese nebo viděli sinavou, nepohnutou tvář mrtvého. Ještě doma se bál poděšený pasáček podívati do čtverhranu okna, aby tam nezahlédl uhrančivý zrak a měsíc zastřený havraním křídlem, z kterého potichu kapala krev. Vždyť i nevinné květináče nebyly ničím jiným, než připravenou popelnicí.

• Rybníky :: odstavec 2

  Ty, Zlatohlave, křtěný rosou pověstí, ještě dnes spatřuji na tvých březích prchající pannu z hradiště třemšínského, pobledlou a útlou, s rozevlátou vlnou plavých kadeří, od jejíhož ztraceného závoje máš své jméno ...

• Hlasy domova :: odstavec 27

  Vyoraný cyrilometodějský kříž, stojící dnes u oujezdecké silnice, mohl by nám snad říci i o prvních křtech těchto nevázanců, znajících dosud jen temný strach z projevů přírodních sil a podřizujících svá konání jen okamžitým potřebám pudu. Snad až sem vedla cesta z prácheňského hradiště mladšího ze slovanských věrozvěstů ... Znamení jeho kříže má aspoň pro mne svou nabádavost — přece jen tak zbůhdarma by nám po tolika věcích nevydala země svého svědectví... Stopy pískových pahorečků vedou naše otázky až pod Třemšín, kde už tehdy skrývaly hluboké lesy zbytky dřevěného hradiště... a dál, dál bylo už jen nepřístupné království divoké lesní zvěře. Vždyť ani ne před dvěma staletími byl u Roželova zastřelen poslední vlk. Z mlhy podzimního soumraku vstávají oživené postavy stromů a dávná touha nomádská ovane tě z pokřiku divokých hus, které, hejno za hejnem, v hlasitém kejhání ti přelétají nad hlavou ... A proč je tu jen tolik vran? Tolik vran? Zakrývají pole jako černé sukno pří krov nějaké veliké rakve ...