Do šumavského Podlesí ::
odstavce
23, 26
Důvod k návštěvě Milejovic dala rodinná kronika malíře Josefa Kočího, v níž jsem četl příběhy jeho předků, sahající až do tereziánské doby. Pocházeli z "Milivic", jak zní staré pojmenování, a já měl zjistit, zda tam ještě žije někdo z jejich rodu. Tedy důvod celkem soukromý. Šest vrb stojí nad návesním rybníčkem jako stráž a slunce zrcadlí v něm bílé štíty statku i navečerní stmívavou tichost, na svahu návsi vévodí kaplička, vedle ní vysoký kamenný kříž a všude před staveními šumí košaté koruny stromů. Ptaje se po místních znamenitostech, vyzvěděl jsem, že nebudu zklamán, navštívím-li Dobrou Vodu. Stoupal jsem k lesu, odkud se rozevřel nádherný rozhled do širokého kraje. Je možno přehlédnout značnou část otavského údolí až za Katovickou horu, dýmavé Strakonice, vrchy nad Jinínem i jihozápadní obzor, zavrcholený Ostrým. Dobrá Voda, jako ostatně všechny Dobré Vody, co jsem jich viděl, vznikla kolem léčivé studánky. Víra v její zázračnou moc je živá i dnes; neznámá žena mi v lese vyprávěla příběh o divuplném uzdravení své matky, s jejíž nemocí si prý už lékaři nevěděli rady, ale naděje v hojivý účinek a užívání vody ze zdejší studánky jí prý vrátilo zdraví natrvalo. Opustil jsem hospodyni, shrabující hrabanku na podestlání v chlévě, a šel sám lesní cestou plnou voňavého stínu a ticha až k místu, kde se tmáň náhle rozsvětlila zeleným světlem. Na malé akropoli uprostřed lesa stojí kaple, jejíž architektura neudiví, ale alej bílých kapliček, rozestavěných v kruhu pod košatými lipami, vyzařuje takovou zvláštní poesií, až ti zatrne srdce. Pod motýlím nebem prostřely trávy svůj měkký svit, v němž taje houslení cvrčků, a větve prosívají svým listovím zeleň tetelivých stínů. Končina jako stvořená pro májové schůzky milenců za padání rosy, kdy na nebesa přicházejí první hvězdy, kdy je slyšet jenom prudký horký dech a ústa ovívá jemná vlna zlatavých dívčích vlasů, vlhká vůně kořání i omamný výdech vadnoucího sena. Místo pro usebrané zpovědi duše, tišina soustředěná k modlitbám, díkům, prosbě a zasnění...
...
Začiřikání koroptví z bramborových brázd a zaječí panáčkování na polní mezi neodvedlo mou mysl od jednoho příběhu, který mi vyprávěl náhodný sekáč u prostého, železného křížku, stojícího u svažité cesty mezi Milivicemi a Volyní. Nebyl tu postaven bez záměru. Dva sousedé z Milivic, Vladyka a Bízek, vraceli se za pozdní noci domů z Volyně. Měli mezi sebou starou rozepři o vodu, kterou jeden druhému odvedl z louky. Slovní půtka skončila nepředvídaně: rozkacený Vladyka vztáhl na Bízka ruku vražednickou tak surově, až přepadený vydechl duši. Nebylo svědků této vraždy, ale vraha hryzlo svědomí a šel se ze svého hrůzného činu vyzpovídat do Jinína. Duchovní odepřel rozhřešení. Kajícník se odebral do Hoštic, ale tam zase nenalezl kněze. V zoufalství sám vztáhl na sebe ruku, vyzradiv ještě svůj hřích. Zakopali ho na mrchovišti, v neposvěcené zemi. Jeho matka, která se prý vyznala v kouzlech, chtěla ho v nocí vykopat a jeho mrtvé tělo přenést na hřbitov. Nemohla vsak odvalit kameny, které byly těžší než nebožtíkova vina, a musila s nepořízenou odejít. Na místě vraždy byl pro paměť budoucím postaven železný kříž. Než mi průvodce dovyprávěl příběh, stmívalo se hustě, dole ve Volyni vyskočila první světélka a táhlá vlna Javorníku vábila mou vzpomínku do krajiny jiné.
Jinín
