Střelské Hoštice

Střelské Hoštice na Wikipedii

Související

kostel sv. Martina ve Střelských Hošticích

Odkazy

Domovská stránka

Obrázky

Střelské Hoštice

Reference

Pouť vzpomínavá :: odstavce 7, 32
Dokud byl pan učitel ve Střelských Hošticích, mělo to smysl spíš pro paní učitelovou, Ullrychovu maminku, která se tak dostala mezi své, poněvadž její rodný Kozlov dělí od Hoštic jenom řeka Otava. Tam měla mnohé kamarádky z horaždovické klášterní školy, tehdy velmi navštěvované selskými děvčaty z celého kraje.
...
Bohumil už studoval na písecké reálce a těšíval se na prázdniny domů. Jednou celá škola voněla medem, jejž právě pan řídící vytáčel z mezistěn na medometu, když se po Bohumilovi sháněli dva chlapci. Jeden z nich byl Alois Moravec, posluchač uměleckoprůmyslové školy, jehož tatínek učil v nedalekých Střelských Hošticích, druhý byl Moravcův bratranec Viktor Pešek z Nepomuku, rovněž adept malířského umění. Čiperný Moravec se zajímal o pohodného i hamerníka, postál u nové kruhovky, kde cihláři právě dělali cihly, a jistě si nakreslil ve vsi starou chalupu s pavláčkou, kde říkali U Pizdáků. Bohumil vedl své hosty údolím Kolčavky do Hrobí, ukazoval jim vrchy a lesy, které zde mají starobylá jména: Vraník, Kůstrý, Na lipici a Boží kámen. Zde se jistě zastavili, protože odtud je možno spatřit nejen řeku Otavu, ale i průsvitně modrou siluetu Rábí. Jiný vrch, Kamenná bába, byl znám všem neplodným ženám z celého okolí. Věřily tehdy nezlomně, že se dostanou do požehnaného stavu, když usednou zde na velký kámen, mající ženskou podobu.
Do šumavského Podlesí :: odstavec 26
Začiřikání koroptví z bramborových brázd a zaječí panáčkování na polní mezi neodvedlo mou mysl od jednoho příběhu, který mi vyprávěl náhodný sekáč u prostého, železného křížku, stojícího u svažité cesty mezi Milivicemi a Volyní. Nebyl tu postaven bez záměru. Dva sousedé z Milivic, Vladyka a Bízek, vraceli se za pozdní noci domů z Volyně. Měli mezi sebou starou rozepři o vodu, kterou jeden druhému odvedl z louky. Slovní půtka skončila nepředvídaně: rozkacený Vladyka vztáhl na Bízka ruku vražednickou tak surově, až přepadený vydechl duši. Nebylo svědků této vraždy, ale vraha hryzlo svědomí a šel se ze svého hrůzného činu vyzpovídat do Jinína. Duchovní odepřel rozhřešení. Kajícník se odebral do Hoštic, ale tam zase nenalezl kněze. V zoufalství sám vztáhl na sebe ruku, vyzradiv ještě svůj hřích. Zakopali ho na mrchovišti, v neposvěcené zemi. Jeho matka, která se prý vyznala v kouzlech, chtěla ho v nocí vykopat a jeho mrtvé tělo přenést na hřbitov. Nemohla vsak odvalit kameny, které byly těžší než nebožtíkova vina, a musila s nepořízenou odejít. Na místě vraždy byl pro paměť budoucím postaven železný kříž. Než mi průvodce dovyprávěl příběh, stmívalo se hustě, dole ve Volyni vyskočila první světélka a táhlá vlna Javorníku vábila mou vzpomínku do krajiny jiné.
Prácheň :: odstavce 44, 48
U propusti jezu, kterou ještě před časem přeskakovali lososi, mnohokrát skotačíval učitelský synek Alois Moravec, aby jadrnost a krásu tohoto svého chlapeckého domova později tolikrát oslavil štětcem i ryteckou jehlou. Jak dychtivě tenkrát sledoval plavení koní v tůni nad mlýnem, kde koupající se kluci toužebně vyčkávali voraře, volajíce už zdálky žadonivě: "Strejčku, hodte nám houžev!" - Dodnes zná všechny druhy zdejších ryb, ať jsou to pstruzi, tloušti, lipani, proudníci, bělice nebo jelci a střevličky - ale pro dumnost rybářskou je jeho povaha příliš čiperná. Nadšeně mě vodil na všechna svá malířská místa kozlovská a i hoštická, k stavením, kde bydlil s rodiči, k mostu i mlýnu, kde z kopyt melou kostní moučku, do staré formanské hospody u Berků s prejzovou střechou a jeslemi v průjezdu, kde jednou přespal Mikoláš Aleš s plzeňským stavitelem Rudolfem Štechem, a dál do renesančního zámečku, v jehož komnatách běhají kluci plzeňských škodováků, ba ani školu jsme nevynechali. Tam nám řídící Václav Čtvrtník ukázal "zlatou knihu", do níž byli zapisováni po visitacích žáci nejpilnější a nejpozornější. Stará lipová alej "Na Skalkách" i vrby v Prčíně u břehů Otaviných mu našeptávaly tolikeré vzpomínky prvních malířských vznětů. Starý kupec, pan Uhlíř, měl pečlivě schovány Aloisovy kresby z akademie, klečkatého ovčáka, vojáka ze šlesvického tažení, ba i pohřební průvod družiček za rakví utopené kozlovské pasačky. V sadě u Cábů tento můj nejvěrnější druh přeskočil kamennou zídku, jen aby mi ukázal vorlíčky, které tam kdysi trhával. Hejno housátek zaštěbetalo do jeho zklamání. - Milý Aloisi, iluse dětské mizí rychleji než tající sníh - ale lety jim i přibývá na intensitě naší lásky...
...
Po mši svaté ve Střelských Hošticích odcházeli všichni sousedé s knězem, rychtářem a staršími obce zpátky do Kozlova, kde se konalo zbožné shromáždění na prostranství před rychtou, na návsi nebo u rychtáře. Rychtář se staršími vyňal posvátně truhlici s "preveriemi" ze zazděného výklenku, přinesl ji před shromáždění a kněz četl pergamen za pergamenem, latinské přeloživ do češtiny. Zbožné díkůvzdání a modlitby za pány z Bračic ukončily tuto každoroční obecní hromadu. Celá obec potvrdila rychtáři správnost "preverií", které byly zase uzamčeny do schrány, odneseny do tajného úkrytu na rychtě a zazděny. Od roku 1906 nebyly už zazdívány, ale truhlice uložena u starosty a stěhovala se po číslech, vždycky tam, kde právě bylo starostenství, naposledy u Dubů. August Sedláček je ještě viděl a napsal o Kozlově pěknou monografii.