• 
• 
• 
• 

Přešťovice

Přešťovice na Wikipedii

Odkazy

odkaz

Reference

• Do šumavského Podlesí :: odstavec 41

  Předhradí, podhradí a vyšehrad, na něm zbytky věže a studně, a zase jiné studně pod skalami "tejn", to vše, obehnané velikými valy kolem dokola, svědčí o velikém rozmyslu dávných obyvatel, kteří si zde pracně vybudovali nedobytnou pevnost i útočiště, kam by mohli převést na delší dobu své rodiny i svá stáda. Veliká rozloha hradiště, opevněná s použitím přírodních srázů, na svou dobu úžasně plánovitě budovaná, vedla historika Emanuela Šimka k odvážnému soudu, že zde vlastně musíme vidět Marobudum, hlavní vojenské sídlo markomanského krále Marobuda. Archeolog Bedřich Dubský nalezl zde keramiku provinciálně římskou a vzdáleněji u řeky Otavy na vrchu za Přešťovicemi i rozsáhlé pohřebiště z této doby. Ještě dnes jsou viditelny z dálky ohromné valy, kruhovitě obepínající zdejší akropoli, kterou lid nazývá Věncem.

• Tvář :: odstavce 13, 14-15

  Nezapomenutelná je pro mne večerní návštěva přešťovické pravěké osady a jejího pohřebiště. Stojíme na návrší. Přes prastarý brod dole šumí Otava, na jejíž nahé paží se leskne spona luny a z úvalu "jako nebožtíci vstávají mlhy". Na nejvyšším pahorečku se tyčí vysokánská divizna. To je kultovní pahorek, na němž obyvatelé, snad keltského původu spalovali své mrtvé. Rosa uz kráčí metlicemi, slyšíš krok vracejících se stád a tam v nedohlednu kužele dýmu z dálky předou hebký len ticha. Stojíme mlčky, ani nedýchajíce. Tušená cesta se ztrácí v houstnoucím sedavém šeru. Po ní kráčely sem nahoru průvody pohřbů. Jak sí vyvolati z měděnky bronzového turbanu postavu dávného druida a jak si představiti celý ten pradávný obřad, jehož jediné svědectví střeží věčný slunovrat divizen? - Jsem jist, že náš přítel svým vidoucím a vědoucím zrakem zří vše. V úlomku popelnice uplakanou tvář mateří i její ruce hnětoucí z hlíny nad vychladlým tělíčkem tuto žalnou schránu. Byl přímým účastníkem tolika, tolika pohřbů... Vím, že pod zbytkem jantarového hřebene mu při česání praskají jiskry z dlouhých ženských vlasů a z opalisujícího korálku nyvě vyhlíží tajuplný dívčí zrak. Zašeptá jen "Femina" - ale to bys musel slyšeti to slovo a jeho neopakovatelný přízvuk, něžně rytmovaný, v němž je ztajeno tolik cudnosti...

  ...

  Nikdo by nevěřil, jak se dovede radovat z věcí. Když nás několikráte povodil krajinami svých objevů, usmyslili si malíři Moravec s Ullrychem, že mu kolektivně namalují obraz. Ullrych podmaloval večerní přešťovické návrší a Moravec do něho nakomponoval pravěký pohřební průvod. Nikdo z nás netušil, jakým mocným dojmem zapůsobí na obdarovaného toto připravené překvapení. Dlouze a mazlivě na něm spočinul očima, odnesl si jej do své "jeskyňky", do rána nemohl spát, co chvíli vstal z lože a posvítil si naň baterkou. Ještě v noci vyňal z rámu diplom, kterým ho jedna obec jmenovala svým čestným členem, obraz do něho zasadil a zavěsil si jej doprostřed čelné stěny. Rána nemohl dočkati. Připravil si zlatou medaili, čestný dar z nějaké výstavy - a překvapeným autorům chtěl jí mocí mermo věnovat s rozechvělou omluvou, že nic cennějšího právě doma nemá. Krásný, zlatý člověk!
  Nevymizí už nikdy z paměti tvář objevující tolikerá dávná tajemství dějů a lidí. Ať zpívá Otava svou táhlou melodii do jeho oken dlouho do noci rozsvícených, za nimiž pod hvězdnou oblohu ho vábí všechny jeho neznámé mrtvé. Jedeš-li kolem této vsi, nezapomeň se nikdy zadívat na přešťovické návrší - a vzpomeneš jedněch omrzlých rukou, které zde pracně a soustředěně shromaždovaly tolikeré poklady, z nichž jednou vyroste dílo, nad nímž zatajíš dech.

• Tvář :: odstavec 11

  Nikdo by nevěřil, jak se dovede radovati z věcí. Když nás několikráte povodil krajinami svých objevů, usmyslili si malíři Moravec s Ullrychem, že mu kolektivně namalují obraz. Ulrych podmaloval večerní přešťovické návrší a Moravec do něho nakomponoval pravěký pohřební průvod. Nikdo z nás netušil, jakým mocným dojmem zapůsobí na obdarovaného toto připravené překvapení. Prodlévavě a mazlivě na něm dlouze spočinul očima, odnesl si jej do své »jeskyňky«, do rána nemohl spát, co chvíli vstal s lože a posvítil si naň baterkou. Ještě v noci vyňal z rámu diplom, kterým hu jedna obec jmenovala svým čestným členem, obraz do něho zasadil a zavěsil si jej doprostřed čelné stěny. Rána nemohl dočkati. Připravil si zlatou medaili, čestný dar z nějaké výstavy — a překvapeným autorům jej chtěl mocí mermo věnovati s rozechvělou omluvou, že nic cennějšího právě doma nemá. Krásný, zlatý člověk! Nevymizí už nikdy z paměti tvář objevující tolikerá dávná tajemství dějů a lidí. Ať zpívá Otava svou táhlou melodií do jeho oken, dlouho do noci rozsvícených, za nimiž pod hvězdnou oblohu ho vábí všechny jeho neznámé mrtvé. Jedeš-li kolem této vsi, nezapomeň se nikdy zadívati na přešťovické návrší — a vzpomeneš jedněch omrzlých rukou, které zde pracně a soustředěně shromažďují tolikeré poklady, z nichž jednou vyroste dílo, nad nímž zatajíš dech. Věřím, že se dočkáme jedinečné monografie, kterou k nám promluví celý pravěk jižních Čech.