-
Do šumavského Podlesí ::
odstavce
57-58, 60-61
U Štítkova se vysoko zvedá kraj a jako na dlani vidíte odtud Pržmo i Elčovice, Boubín s Bobíkem, helfenburský hrad, a na severní straně Třemšín. Pod dojmem krajinomalby Nerudových "Prostých motivů" sestupoval jsem od bílé kapličky k Svaté Máří, která se z této strany zdá opravdu ležeti v dolině, zatím co od druhé kapličky, stojící u vimperské silnice, vidíme ji zase na vršíčku. Bylo podmračno, větrno: sluneční hodiny na faře neukazovaly čas, fara zela prázdnotou, kostel byl zavřen a v hospodě neměli ani chléb. Zdánlivě se nezměnilo nic, všechna stavení pamatují Jana Nerudu, Boubín měl stejnou čepičku z mračen jako za jeho návštěvy, ale z celé vsi čišel chlad a prázdno, které jsem zaplňoval vzpomínkami. Jda s kopce kamenitou cestou dolů k Vimperku, utěšoval jsem se přírodou: v zeleném ovse rozkvetlým fialovým hadincem, pod břízami planoucí muchomůrkou a na mezi něžným pousmáním rozkvetlé šípkové růže...
Řeka Volyňka zpívá zase až v údolí pod vimperským hradem, který Rožmberkové rozšířili a přeměnili v důležitou fortifikaci. Město, vzniklé mezi vrchy na staré kupecké cestě vedoucí do Pasova nevděčí za svou proslulost jen křišťálovému sklu, které se těšilo oprávněné pozornosti na tržištích celé Evropy. Vimperk má jiný primát. Může se pochlubit prvním českým kalendářem z roku 1485, jehož převzácný tisk teprve nedávno objevil v strahovské klášterní knihovně bibliotékář Cyril Straka. Pasovský knihtiskař Jan Alakraw přenesl jen o rok dříve svou impressi do města pod Boubínem, vytisknuv nejprve "dvé knih dvou sloupů středověkého myšlení", svatého Augustina "Soliloquia Animae ad Deum" a Alberta Magna "Summa de Eucharistidae Sacramento", a potom svůj kalendář, třetí český tisk vůbec, jeho tradici, přerušenou na 350 let, obnovili Steinbrennerové. Modlitební knihy z této tiskárny našly si cestu do všech oblastí katolického světa, ba i do končin zámořských, kde se staly nenahraditelnou pomůckou všem misionářům. Představme si, že někde v pralese si bolivijský Indián přeslabikuje z titulního listu i těžko vyslovitelné jméno neznámé země, kterou jsou pro něho Čechy - nebo jak denkarský černoch z afrického Sudanu se modlí z knížky, kterou balily ruce českého děvčete. Exotická vůně nás ovane z jmen jako Nový Zéland, Samoa, Indočína, Venezuela, Peru a Tahiti, kam všude pronikla práce tiskárny z Čech. Katechism a Otčenáš tištěný ve Vimperku si čtou až na bavlníkových plantážích v Kubě, u kávovníků v Brazílii, ba i mexický Indián má své "Llavelita del cielo", tištěné španělsky v lisech tiskárny u Volyňčiných břehů. Českýma rukama projdou miliony těchto knížek, dovedné prsty knihvazaců tvoří zde hotové zázraky z perleti, želvoviny, skla, kůže i celuloidu, které je proslaví daleko, daleko - až závrať člověka jímá při tomto pomyšlení...
...
Není třeba už vypočítávat jiné znamenitosti vimperské, jen letmo se zastavme třeba ve Kvildě, která byla v celém světě známá obrázky na skle a kde u pily schne dřevo připravené k výrobě hudebních nástrojů.
U cesty ke Klášterci jsem trhal veliké šumavské zvonky, vzpomínaje na Antonína Sovu, jehož otec odtud pocházel. - Už jsou všichni na druhé straně za Šumavou... Veliký hřbitov aut a tanků vyvolával hlasem ozvěny hrůzu nedávných dnů, ale naší vojáci vedle na lukách sušili sena a na rzi děravé pohozené německé přilby trylkoval konipásek. Na pastvinách u lesů zněly zvonky stád, přečisté potoky pospíchaly s vrchů k chalupám se šindelovými střechami a mě na cestě k Vlachovu Březí tiše ovanuly vzpomínavé verše Sovovy, vyvolávající vimperské ovzduší před sto lety...
-
Krajina Jana z Husince ::
odstavec
5
Od Zdíkova se ubíral do husinecké kotliny Alois Jirásek, Jan Neruda sestupoval k ní z Vlachova Březí a od vodňanské a chelčické strany připutoval Antonín Slavíček, setkav se tu s historikem Jaroslavem Gollem, který podnítil toto putování. Slavný impresionista stačil si jen stručně poznamenati večerní dojem na jedné skalce a odjel, nenaleznuv tu nikde noclehu. Bohužel jen "zpovzdáli" zhlédl rodiště uctívaného "světce" Mikoláš Aleš, doprovázený z Vodňan na jedné cestě Františkem Heritesem. Vzpomínali i Svatopluka Čecha, který před časem "tuto naši Palestýnu" navštívil s vodnanskými přáteli. Kdy tu byl Antonín Sova, tak citlivě evokující krajinu "mládí Jana z Husince", už se mi nepodařilo zjistit; neprošel jí jistě lhostejně. Znal ji už z vyprávění otcova, jenž pocházel z hodinářské dílny v Klášterci nedaleko Vimperka. K stému výročí otcových narozenin jej básník dojatě vzpomíná:
-
Do nejjižnějších Čech ::
odstavec
37
Tuchu lidského života jsem nalezl až v hájence u Janovy Huti. Hajná, která mě přivítala, byla snad nejšťastnějším lidským stvořením, s kterým jsem se za léta setkal na svých potulkách. Pohostila mě mlékem a vyprávěla o svém živobytí. Zdejší samota ji neskličuje, práce má dost, neboť musí za léto nasušit osmnáct for sena. Jen kus pole by chtěla mít osetý obilím a pár řádek brambor nasázeno jako ve svém šumavském domově u Vimperka. Zpozorovala mou pochybnost a ihned ji rozptylovala vysvětlením. V zimě až k samé stodole přicházejí z Novohradských hor stáda jelenů, a jakmile sejde na jaře sníh, spasou tito paroháči všechno osení a zasázené brambory vyhrabou tak důkladně, že po jejich návštěvách nezůstane v zemi ani jediná hlíza. Pro nákup musí z hájovny chodit až do Pohoří, a chtějí-li poslouchat rozhlas, je třeba dovézt vybitý akumulátor hodně daleko... až do Kaplice. Myslila už jistě na dlouhé zimní večery, neboř jsem v světnici zahlédl rozměrné plechové konve plné petroleje. Zpočátku se tu bála nočních návštěv odsunutých Němců, kteří se přes blízkou hranici vraceli pro ukryté věci, jež tu před svým odsunem poschovávali. Byli tu několikrát a kurážná hajná mi vyprávěla, jak byla odhodlána bránit se nezvaným hostům v krajním případě i nabitou puškou. Ukazovala mi rozházenou hranici dříví, pod níž byla vybraná skrýše. Život hajného se tady neobejde bez některých trampot. Největší z nich je nedostatek lesních dělníků. Má jich pro celé rozsáhlé polesí jen šest, počítaje v to tři ženy. Není vždycky možné zpracovat včas polomy, aby les nebyl napaden kůrovcem, a vázne rovněž jarní sadba stromků. Také odvážení dříví, které dřívější obyvatelé plavili po vodě, trpí nedostatkem pracovníků. Měla jistě pravdu, neboť na dalším putování těmito končinami jsem si mnohokrát ověřil, jak všude chybějí pracovité lidské ruce...
Vimperk
