Do šumavského Podlesí ::
odstavec
22
Zechovická náves tvoří nejpůvabnější kulisu, jakou jsem v kraji viděl. Zdejší štíty a vjezdy mají všechny atributy lidových architektur vlachobřezského Jana Bursy, jejichž poznávacím znamením jsou empirové sloupky a symbol božího oka. Spatříme je v dvouštítém stavení u Skolků, označeném letopočtem na hlavním štítě a třemi terakotovými pannami nad vjezdem, u Škopků zase upoutává obraz svatého Antonína Paduánského, boží oko je i na kapličce, jejíž štít je zavrcholen vázou a střecha cibulkou věžičky. Ve vsi nalézáme více podobných projevů lidové duše, někde bohatších, jinde skromnějších, ale všechny mají svou zvláštní čistotu a spanilost. Celé hodiny můžete kreslit jedno stavení po druhém, každá římsička si zaslouží býti polaskána pozorným zrakem. Za chvilenku máte za sebou řadu dětských diváků i starších sousedů, jejichž kritika je neúplatná. Okamžitě vás upozorní na každou nepozornost nebo přehlédnutí, a zase s uznalou účastí projeví pochvalu, nad vaší kresbou, která ovsem musí být přesná. Samozřejmě, oni znají důvěrně každou podrobnost svého stavení a žádnou sebelesklejší machou je neošidíš. Dozvíš se nejen stavební historii, ale za chvíli znáš poměry v celé vsi. Ještě na konci vsi je jedna kaplička s protějškem selského vjezdu a jiná zas na rozcestí pod Malsičkou, zastíněná starými lípami.
Zechovice, u Škopků
