Katovická hora

Katovická hora na Wikipedii

Obrázky

Reference

Pouť vzpomínavá :: odstavce 24, 28, 53
Sedmileté dětské království ve Strašicích skončilo maminčinou smrtí a změnilo se vše. Otec se čtyřmi dětmi se stěhuje do Novosedel, blíž k dráze a městu Strakonicům. Dominantu kraje tvoří "Kátoucká hora" se spečenými valy pravěkého hradiště, k níž je soustředěn děj balady Čelakovského z "Ohlasů písní českých", nazvané "Svatební den". Tenkráte se jí žáčkové celého okresu strakonického učívali nazpaměť. Pod horou je starodávný můstek, pojmenovaný po Žižkovi, z roviny se zvedá zámeček Střela a tmí se Šibeniční vrch, kde prý hrával Švanda dudák viselcům. Na obzoru dýmají komíny strakonické fezárny a zbrojovky a melodii kraje vyzpívává řeka Otava.
...
Bohumil chodíval nejraději s panem učitelem Kubíčkem na lov ryb a raků do potoka Rachače pod Kátouckou horu, dychtivě se účastnil "čumendy" při svatbách a všetečně nahlížíval do osvětlených oken hospody při posvícenských muzikách. Tehdy ještě zněla vesnice písní cepů dlouho do vánoc a z chalup voníval chléb, jejž pékávaly hospodyně v domácí peci. Od dětství poznával tak důvěrně celý barvitý život staré vsi, její zvykosloví a ustálený řád, který se v jádře neměnil do první světové války. Co v něm bylo pro vnímavého chlapce překvapení a vzruchu!
...
Poslední láskou Ullrychovou byla krajina kolem Březnice. Jezdíval tam rád se svou sestrou Lidunkou a těšil se už od jara na toto prázdninové malování. Převezl si tam v kleci i papoušky andulky se svým malířským nádobíčkem a zdomácněl tu ku podivu rychle. Přispěl k tomu i ráz krajiny, kterou až při pozdější práci viděl v jejích odlišnostech. Zalesněný svah Bozeň se zbytky hradištních valů mu připomínaly Prácheň, "švédský most" u Dobré Vody byl v jeho očích vlastně jen obdobou Žižkova mostu pod Kátouckou horou, a bílý zámek březnický aspoň náznakem mu přivolával milované Žichovice.
Do šumavského Podlesí :: odstavec 23
Důvod k návštěvě Milejovic dala rodinná kronika malíře Josefa Kočího, v níž jsem četl příběhy jeho předků, sahající až do tereziánské doby. Pocházeli z "Milivic", jak zní staré pojmenování, a já měl zjistit, zda tam ještě žije někdo z jejich rodu. Tedy důvod celkem soukromý. Šest vrb stojí nad návesním rybníčkem jako stráž a slunce zrcadlí v něm bílé štíty statku i navečerní stmívavou tichost, na svahu návsi vévodí kaplička, vedle ní vysoký kamenný kříž a všude před staveními šumí košaté koruny stromů. Ptaje se po místních znamenitostech, vyzvěděl jsem, že nebudu zklamán, navštívím-li Dobrou Vodu. Stoupal jsem k lesu, odkud se rozevřel nádherný rozhled do širokého kraje. Je možno přehlédnout značnou část otavského údolí až za Katovickou horu, dýmavé Strakonice, vrchy nad Jinínem i jihozápadní obzor, zavrcholený Ostrým. Dobrá Voda, jako ostatně všechny Dobré Vody, co jsem jich viděl, vznikla kolem léčivé studánky. Víra v její zázračnou moc je živá i dnes; neznámá žena mi v lese vyprávěla příběh o divuplném uzdravení své matky, s jejíž nemocí si prý už lékaři nevěděli rady, ale naděje v hojivý účinek a užívání vody ze zdejší studánky jí prý vrátilo zdraví natrvalo. Opustil jsem hospodyni, shrabující hrabanku na podestlání v chlévě, a šel sám lesní cestou plnou voňavého stínu a ticha až k místu, kde se tmáň náhle rozsvětlila zeleným světlem. Na malé akropoli uprostřed lesa stojí kaple, jejíž architektura neudiví, ale alej bílých kapliček, rozestavěných v kruhu pod košatými lipami, vyzařuje takovou zvláštní poesií, až ti zatrne srdce. Pod motýlím nebem prostřely trávy svůj měkký svit, v němž taje houslení cvrčků, a větve prosívají svým listovím zeleň tetelivých stínů. Končina jako stvořená pro májové schůzky milenců za padání rosy, kdy na nebesa přicházejí první hvězdy, kdy je slyšet jenom prudký horký dech a ústa ovívá jemná vlna zlatavých dívčích vlasů, vlhká vůně kořání i omamný výdech vadnoucího sena. Místo pro usebrané zpovědi duše, tišina soustředěná k modlitbám, díkům, prosbě a zasnění...
Strakonice :: odstavec 19
I tato skrytá tvář má něco z kraje: baladičnost a mythus. "Kátoucká" hora není daleko a tam cítíme obojí. Pravěké spečené valy strmí nad tuhovými doly, pod nimi se rozsadil starý můstek, jakoby vyňatý z Alšova "Rukopisu zelenohorského", kamenný epitaf s nečitelným nápisem - tucha pověsti. I onu zveršoval mladý Čelakovský pod názvem "Svatební den". Ludmila, dcera rytíře Zicha, pána na Střele, se vdávala za neznámého rytíře, kterým nebyl nikdo jiný než sám satanáš. Jejich dramatická svatební jízda skončila tragicky skokem splašených koní i s kočárem do vln Otavy.