Do šumavského Podlesí ::
odstavce
39-40, 44-45, 54, 57
Abys pochopil duši kraje, musíš vystoupiti od Lčovických "tejn" na Pržmo, jedno z nejrozsáhlejších hradišť v celých Čechách. Už na louce pod horou můžeš trhat žlutou kejklířku, mezi stromy kvetou náprstníky a na samém vrcholu se bělá mezi kamením drobný květ mařinky vonné. To jsou svědkové, kteří přežívají všechny změny času a lidských osudů.
Nebudeme se plést do práce archeologům, jejíchž zrak je vídoucnější a poučenější než naše zadívání, ale i tak působí Pržmo mohutným dojmem na naše smysly.
...
Když jsem připutoval do Čkyně, přivítala mě rozpěněná a rozlitá Volyňka, která v čase povodní je k nepoznání: strhává lávky, podemílá stavení, zaplavuje sklepy, odnáší dříví, senné kopky i zvířata, a na lukách dovede udělat takovou spoušť, že ji staří právem nazývali "Třeštilkou". První dojem z této vsi byl melancholický. Nízká, šedivá mračna ploužila se nad lesy jako špinavé cáry, pěšiny v lukách byly plné vody a na cestách pod botami čvachtalo bláto. I lidé byli nějak zachmuření, myslili na hnědá, vyloužená sena, roztahaná povodní bůhvíkde, nevědouce, kdy a jak je dostanou domů. Usadil jsem se tu ve vilce pod nádražím a každého rána se vypravoval k celodenním toulkám po kraji. Čkyně byla známa v okolí hlavně jako židovská ves. Už Sommer ve své topografii uvádí na panstvíčku čkyňském J4 ušedlých židovských rodin, čítajících dohromady 207 duší. UŽ v roce 1828 měli zde synagogu, podnes stojící, a u nádraží hřbitov, kde už nepribývá hrobů, poněvadž po okupaci se sem nikdo z židovských příslušníků nevrátil, jednopatrový zámeček a farní kostel svaté Maří Magdaleny jsou nejvýstavnější budovy kromě mlýna, a přízemní fara měla vskutku skromňoučké obročí. Zdejší zvlněné okolí a řeka Volyňka s Pržmem upoutaly malíře Karla Šmída k několika obrazům, v kterých zdůraznil posmutnělý ráz tehdejšího pršlavého léta. Potkával jsem v lukách družstevnice, dohánějící zpožděnou práci v senách, a zastavil se i na pastvách s drobnými zemědělci, z nichž jeden byvalý světák si posteskl po starém rušném životě, kdy "člověk viděl kus světa a vydělal si fůru peněz". Vyprávěl mi o cirkusáckém životě a cizích městech, o svých veselých příhodách a muzikantství, vzpomněl i Bassova románu, který je velmi oceňován právě tady. S podobným vyprávěním jsem se tu setkal častokráte a všechna byla laděna na jednu tóninu. Polaření na zdejší rulové půdě nemůže těmto lidem jaksi nahradit vzrušení kočovného života, i když si jinak nestěžují na nové životní podmínky svého domova.
Pro Nahořany věru vymyslili případné pojmenování. Je to ves na kopci, odkud je nejkrásnější pohled nejen na Pržmo, ale i na celé lesnaté pásmo svatomářské s Boubínem a Bobíkem v pozadí, které jsem obzíral z oken školy. Kolem ní je zahrada, jejíž rudnoucí třešně na vzrostlých stromech nedají spát nahořanským klukům, a ani autorita pana ředitele Černého je neuchrání před klukovskou chtivostí. Na návsi jsem vzpomínal na přítele Josefa Ladu, jemuž by se jistě líbila pro uspořádání jejich štítů a vjezdů. Sedl jsem si na klády před kapličkou a kreslil pozorně jedno stavení za druhým: každý štít má jiné členění a každá chalupa je oštafírovaná jinou barvou. Nebe bylo v tu chvíli čistě modré, sluníčko svítilo na trávník, kde štěbetala housata, a než jsem všechno obhlédl, nakreslil a okoloroval, byl už čas obědvání. Od Uhlíků vyšel hospodář, aby v kapličce odzvonil poledne. Zaplať Bůh za to zvonění, neboť bez něho bych nebyl objevil překrásnou lidovou sochu svaté Anny, jejíž tvář měla výraz hluboké selské zbožnosti, jaký jsem jinde neviděl. A to je co říci: celé Pošumaví je samá svatá Anna. Tento den mě potkalo štěstí několikrát. Dík setkání s píseckým památkářem ing. Ivo Benešem u nahořanské kapličky, jenž se také pokochal nahořanskou návsí i svatou Annou, ale poněvadž je duše praktická, začal se shánět i po hospodě. Nic nedal na mé upřímné tvrzení, že člověku stačí krásná krajina - a jídlo, podávané třikrát denně, že je předsudek ještě z gotické doby, a opravdu pro nás vynašel hojné pohoštění. Hospoda byla sice zavřená, protože hostinského vystěhovali jako kulaka, ale v stavení u Maršálků nás pohostili "drbáky" s uzeným, všechno bratru za celých šest korun. Musil jsem mu kajícně přiznat, že i tato světská marnost má při putování svoje půvaby a tvrdošíjná odpíravost nemusí vždycky být ctností. Rozloučili jsme se před školou, on si to zamířil k Malenicím a já, s radiovkou plnou darovaných třesní chrupavek z nahořanské školní zahrady, opačným směrem k Dobrši.
...
Hýsrlové z Chodů, z nichž Arnošt Ferdinand byl jedním z visitačních komisařů pro berní rulu prácheňského kraje po válce třicetileté, přestavěli tvrz do podoby dnešního zámku. Nárožní věž s bání a terakotové ornamentální reliéfy na zámeckém průčelí působí mile zejména svým barevným laděním. Před zámkem šumí voda v kamenné kašně, jejíž výzdoba není bez půvabu, a v zámeckém parku, nyní poněkud zpustlém, zarostly pěšinky trávou; jen ptáci tu zpívají jako jindy a v korunách starých lip bzučí melodie včel vždycky stejně vznešená. V podvečer jsem potkával samé pasáky, stáda kraviček na rozsáhlých drahách, potom vedla cesta stále do kopce až k Nahořanům, odkud jsem na severní stranu pozdravil Třemšín a z jihovýchodního obzoru kynul svou zříceninou hrad Helfenburg. Než jsem dosel do Nahořan, zatáhlo se nebe, hučel vítr, blesky se křižovaly nad Pržmem, Boubín s Bobíkem se přiblížili ztemněvše, a já si vzpomněl na podobnou situaci v Nahořanech, udavší se roku 1585, kterou zaznamenal archivář Teplý. Tehdy prý nahořanský rychtář Fučík, chtěje zaplašit blížící se krupobití, počínal si nezvyklým způsobem: vyhazoval sekeru naproti mračnům. Ovšem s jakým účinkem se toto počínání setkalo, už nám kronikář nedopověděl. Rozmoklými a zaplavenými cestami došel jsem k navečerní Čkyni, kde temněl černý odraz vrb na hladině rybníčku pode dvorem a dál mezi olšemi se na chvíli zatřpytila rozvodněná Volyňka. Noční vítr rozehnal mraky a hvězdná, jasná noc nad tajemnou vlnou Pržma dávala tušení slunného jitra.
...
U Štítkova se vysoko zvedá kraj a jako na dlani vidíte odtud Pržmo i Elčovice, Boubín s Bobíkem, helfenburský hrad, a na severní straně Třemšín. Pod dojmem krajinomalby Nerudových "Prostých motivů" sestupoval jsem od bílé kapličky k Svaté Máří, která se z této strany zdá opravdu ležeti v dolině, zatím co od druhé kapličky, stojící u vimperské silnice, vidíme ji zase na vršíčku. Bylo podmračno, větrno: sluneční hodiny na faře neukazovaly čas, fara zela prázdnotou, kostel byl zavřen a v hospodě neměli ani chléb. Zdánlivě se nezměnilo nic, všechna stavení pamatují Jana Nerudu, Boubín měl stejnou čepičku z mračen jako za jeho návštěvy, ale z celé vsi čišel chlad a prázdno, které jsem zaplňoval vzpomínkami. Jda s kopce kamenitou cestou dolů k Vimperku, utěšoval jsem se přírodou: v zeleném ovse rozkvetlým fialovým hadincem, pod břízami planoucí muchomůrkou a na mezi něžným pousmáním rozkvetlé šípkové růže...
Pržmo