Do šumavského Podlesí ::
odstavec
45
Pro Nahořany věru vymyslili případné pojmenování. Je to ves na kopci, odkud je nejkrásnější pohled nejen na Pržmo, ale i na celé lesnaté pásmo svatomářské s Boubínem a Bobíkem v pozadí, které jsem obzíral z oken školy. Kolem ní je zahrada, jejíž rudnoucí třešně na vzrostlých stromech nedají spát nahořanským klukům, a ani autorita pana ředitele Černého je neuchrání před klukovskou chtivostí. Na návsi jsem vzpomínal na přítele Josefa Ladu, jemuž by se jistě líbila pro uspořádání jejich štítů a vjezdů. Sedl jsem si na klády před kapličkou a kreslil pozorně jedno stavení za druhým: každý štít má jiné členění a každá chalupa je oštafírovaná jinou barvou. Nebe bylo v tu chvíli čistě modré, sluníčko svítilo na trávník, kde štěbetala housata, a než jsem všechno obhlédl, nakreslil a okoloroval, byl už čas obědvání. Od Uhlíků vyšel hospodář, aby v kapličce odzvonil poledne. Zaplať Bůh za to zvonění, neboť bez něho bych nebyl objevil překrásnou lidovou sochu svaté Anny, jejíž tvář měla výraz hluboké selské zbožnosti, jaký jsem jinde neviděl. A to je co říci: celé Pošumaví je samá svatá Anna. Tento den mě potkalo štěstí několikrát. Dík setkání s píseckým památkářem ing. Ivo Benešem u nahořanské kapličky, jenž se také pokochal nahořanskou návsí i svatou Annou, ale poněvadž je duše praktická, začal se shánět i po hospodě. Nic nedal na mé upřímné tvrzení, že člověku stačí krásná krajina - a jídlo, podávané třikrát denně, že je předsudek ještě z gotické doby, a opravdu pro nás vynašel hojné pohoštění. Hospoda byla sice zavřená, protože hostinského vystěhovali jako kulaka, ale v stavení u Maršálků nás pohostili "drbáky" s uzeným, všechno bratru za celých šest korun. Musil jsem mu kajícně přiznat, že i tato světská marnost má při putování svoje půvaby a tvrdošíjná odpíravost nemusí vždycky být ctností. Rozloučili jsme se před školou, on si to zamířil k Malenicím a já, s radiovkou plnou darovaných třesní chrupavek z nahořanské školní zahrady, opačným směrem k Dobrši.
Nahořany, socha sv. Anny
