Do šumavského Podlesí ::
odstavce
44, 54
Když jsem připutoval do Čkyně, přivítala mě rozpěněná a rozlitá Volyňka, která v čase povodní je k nepoznání: strhává lávky, podemílá stavení, zaplavuje sklepy, odnáší dříví, senné kopky i zvířata, a na lukách dovede udělat takovou spoušť, že ji staří právem nazývali "Třeštilkou". První dojem z této vsi byl melancholický. Nízká, šedivá mračna ploužila se nad lesy jako špinavé cáry, pěšiny v lukách byly plné vody a na cestách pod botami čvachtalo bláto. I lidé byli nějak zachmuření, myslili na hnědá, vyloužená sena, roztahaná povodní bůhvíkde, nevědouce, kdy a jak je dostanou domů. Usadil jsem se tu ve vilce pod nádražím a každého rána se vypravoval k celodenním toulkám po kraji. Čkyně byla známa v okolí hlavně jako židovská ves. Už Sommer ve své topografii uvádí na panstvíčku čkyňském J4 ušedlých židovských rodin, čítajících dohromady 207 duší. UŽ v roce 1828 měli zde synagogu, podnes stojící, a u nádraží hřbitov, kde už nepribývá hrobů, poněvadž po okupaci se sem nikdo z židovských příslušníků nevrátil, jednopatrový zámeček a farní kostel svaté Maří Magdaleny jsou nejvýstavnější budovy kromě mlýna, a přízemní fara měla vskutku skromňoučké obročí. Zdejší zvlněné okolí a řeka Volyňka s Pržmem upoutaly malíře Karla Šmída k několika obrazům, v kterých zdůraznil posmutnělý ráz tehdejšího pršlavého léta. Potkával jsem v lukách družstevnice, dohánějící zpožděnou práci v senách, a zastavil se i na pastvách s drobnými zemědělci, z nichž jeden byvalý světák si posteskl po starém rušném životě, kdy "člověk viděl kus světa a vydělal si fůru peněz". Vyprávěl mi o cirkusáckém životě a cizích městech, o svých veselých příhodách a muzikantství, vzpomněl i Bassova románu, který je velmi oceňován právě tady. S podobným vyprávěním jsem se tu setkal častokráte a všechna byla laděna na jednu tóninu. Polaření na zdejší rulové půdě nemůže těmto lidem jaksi nahradit vzrušení kočovného života, i když si jinak nestěžují na nové životní podmínky svého domova.
...
Hýsrlové z Chodů, z nichž Arnošt Ferdinand byl jedním z visitačních komisařů pro berní rulu prácheňského kraje po válce třicetileté, přestavěli tvrz do podoby dnešního zámku. Nárožní věž s bání a terakotové ornamentální reliéfy na zámeckém průčelí působí mile zejména svým barevným laděním. Před zámkem šumí voda v kamenné kašně, jejíž výzdoba není bez půvabu, a v zámeckém parku, nyní poněkud zpustlém, zarostly pěšinky trávou; jen ptáci tu zpívají jako jindy a v korunách starých lip bzučí melodie včel vždycky stejně vznešená. V podvečer jsem potkával samé pasáky, stáda kraviček na rozsáhlých drahách, potom vedla cesta stále do kopce až k Nahořanům, odkud jsem na severní stranu pozdravil Třemšín a z jihovýchodního obzoru kynul svou zříceninou hrad Helfenburg. Než jsem dosel do Nahořan, zatáhlo se nebe, hučel vítr, blesky se křižovaly nad Pržmem, Boubín s Bobíkem se přiblížili ztemněvše, a já si vzpomněl na podobnou situaci v Nahořanech, udavší se roku 1585, kterou zaznamenal archivář Teplý. Tehdy prý nahořanský rychtář Fučík, chtěje zaplašit blížící se krupobití, počínal si nezvyklým způsobem: vyhazoval sekeru naproti mračnům. Ovšem s jakým účinkem se toto počínání setkalo, už nám kronikář nedopověděl. Rozmoklými a zaplavenými cestami došel jsem k navečerní Čkyni, kde temněl černý odraz vrb na hladině rybníčku pode dvorem a dál mezi olšemi se na chvíli zatřpytila rozvodněná Volyňka. Noční vítr rozehnal mraky a hvězdná, jasná noc nad tajemnou vlnou Pržma dávala tušení slunného jitra.
Čkyně
