Dobrš

Dobrš na Wikipedii

Související

kostel sv. Jana a Pavla v Dobrši

Odkazy

Domovská stránka

Obrázky

Reference

Pouť vzpomínavá :: odstavec 18
Jan Markvart Kotz z Dobrše byl v osmnáctém věku vyslancem u francouzského krále a zamiloval se tam horoucně do jedné z dvorních dam. Jeho toužení bylo pařížskou krasavicí vyslyšeno, ale než přivolila k sňatku a k odjezdu do cizí studené země na severu, vymínila si na svém snoubenci jeden dar. Musil jí slíbit, že v Tažovicích zřídí zahradu, která by jí stále připomínala její francouzský domov. Rozjeli se do Čech architekti, zahradníci a sochaři, zřídili kašnu a jiné "wasserkunsty", na balustrády před zámečkem postavili aleje soch, na okraje zahrady zasadili lipky a buky pro stinná loubí, a vystavěli gloriet, zakončený kamennou lvicí a dvěma korouhvičkami.
Do šumavského Podlesí :: odstavce 31, 45-46, 48
"Počátek moudrosti je bázeň boží", mají napsáno na štítě dřevěné školy zadovské, kde jsou odříznuti od světa, závidím jim však jejích ticho a lesy. Chtěl bych znovu vidět podivné kříže se všemi nástroji Kristova umučení, na nich přibitými, chtěl bych v létě procházet brusinkovými plantážemi, kde voní vemeníky a na podzim kvete vřes, ještě jednou bych se chtěl s Klostermannovy skály zadívat k Boubínu a u napajedel s dřevěnou vodotečí poslouchat zvonky rozeznívané kroky krav, zaslechnout i starý zvon s věže dobršské, zajít do všech sednic ve Vacově, zejména tam, kde po domácku vyrábějí hračky, znovu vejít do starého románského kostelíka v Zdíkovcí, vzpomenout na "Hadrmoni" Josefa Kočího, který tu namaloval tolik akvare!ů, vidět trojštítou radnici v Kašperských Horách, znovu a znovu projít každou vesnici celého Podlesí.
...
Pro Nahořany věru vymyslili případné pojmenování. Je to ves na kopci, odkud je nejkrásnější pohled nejen na Pržmo, ale i na celé lesnaté pásmo svatomářské s Boubínem a Bobíkem v pozadí, které jsem obzíral z oken školy. Kolem ní je zahrada, jejíž rudnoucí třešně na vzrostlých stromech nedají spát nahořanským klukům, a ani autorita pana ředitele Černého je neuchrání před klukovskou chtivostí. Na návsi jsem vzpomínal na přítele Josefa Ladu, jemuž by se jistě líbila pro uspořádání jejich štítů a vjezdů. Sedl jsem si na klády před kapličkou a kreslil pozorně jedno stavení za druhým: každý štít má jiné členění a každá chalupa je oštafírovaná jinou barvou. Nebe bylo v tu chvíli čistě modré, sluníčko svítilo na trávník, kde štěbetala housata, a než jsem všechno obhlédl, nakreslil a okoloroval, byl už čas obědvání. Od Uhlíků vyšel hospodář, aby v kapličce odzvonil poledne. Zaplať Bůh za to zvonění, neboť bez něho bych nebyl objevil překrásnou lidovou sochu svaté Anny, jejíž tvář měla výraz hluboké selské zbožnosti, jaký jsem jinde neviděl. A to je co říci: celé Pošumaví je samá svatá Anna. Tento den mě potkalo štěstí několikrát. Dík setkání s píseckým památkářem ing. Ivo Benešem u nahořanské kapličky, jenž se také pokochal nahořanskou návsí i svatou Annou, ale poněvadž je duše praktická, začal se shánět i po hospodě. Nic nedal na mé upřímné tvrzení, že člověku stačí krásná krajina - a jídlo, podávané třikrát denně, že je předsudek ještě z gotické doby, a opravdu pro nás vynašel hojné pohoštění. Hospoda byla sice zavřená, protože hostinského vystěhovali jako kulaka, ale v stavení u Maršálků nás pohostili "drbáky" s uzeným, všechno bratru za celých šest korun. Musil jsem mu kajícně přiznat, že i tato světská marnost má při putování svoje půvaby a tvrdošíjná odpíravost nemusí vždycky být ctností. Rozloučili jsme se před školou, on si to zamířil k Malenicím a já, s radiovkou plnou darovaných třesní chrupavek z nahořanské školní zahrady, opačným směrem k Dobrši.
Od Pilichova mlýna stoupá cesta nahoru k dobršské návsi jako k střešnímu hřebeni. Už z dálky poznáme Dobrš podle vzrostlé topolové aleje a kamenné věže hradní, které ustalují v divákových očích její siluetu. O Dobrši jsem věděl z rozmarného vyprávění veselé malířské dvojice Bohumila Ullrycha a Aloise Moravce, před lety otiskovaného v jednom pražském deníku pod názvem "Dobrodružství Pumpa a Hejla", znal jsem i Heydukovu báseň "O dobršské zvonici" a četl už dříve vlastenecky zanícené "Chválořeči" Ondřeje Františka de Waldta, barokního faráře dobršského, psané jadrnou češtinou. O velikém zdejším zvonu, na který bylo zvoněno proti bouřkám, můžeme se doslechnout v celém kraji, ale i dobršské včely jsou proslulé. Vypráví se o nich s obdivem: když letí do lesa na snůšku, mívají prý na krku zavěšenu konvičku na med. Jinou znamenitostí dobršskou byl do nedávná skutečný rytíř, sídlící na hradě a objevující se na poutích a slavnostech vždycky jenom v brnění. Nezáleží na tom, že se jmenoval Menšík a marně bychom hledali jeho rod třeba v Paprockého rodopise; jako rytíř však byl znám celému okolí a na zpustlém hradě držíval noční stráže...
...
Kamenný hranol hradní věže, tak typický pro Dobrš, vyvolává vzpomínku na jejího zakladatele, kterého pověst umisťuje do jednoho z údolních mlýnů jako mlynářského chasníka. Kníže Oldřich, jemuž všechny historické rozpomínky přisuzují loveckou vášeň, dostal se prý na lov i do zdejšího okolí. Provázen jen pážetem, byl náhle přepaden divokým kancem, který se už už řítií na překvapeného lovce. Ve chvílích největšího nebezpečí vystoupil z mlází silák, proklál divoké zvíře oštěpem a tak zachránil život svého knížete. Nebyl to nikdo jiný než mlynářský chasník Koc. Kníže daroval statečnému mlynářskému Bivoji celou zdejší krajinu a jako erbovní znamení mu udělil mlýnské kolo, aby potomkům připomínalo původ jejich předka. Tolik vypráví pověst. Historická skutečnost uvádí prvního Koce z Dobrše až v roce 1377 a jeho znak upřesňuje na zlaté kolo o čtyřech loukotích v modrém poli. S tímto rodem, velmi rozvětveným, se setkáváme později v celém kraji. Poslední vládce na Dobrši, Menšík, mel v hradním příkopě dřevěného zeleného krokodila. Byla to jeho vlastní řezbářská práce a chtěl jí obnovit vzpomínku na skutečného krokodila, který tu kdysi běhal živý.