PrácheňPrácheň

Z ticha lip a sosen tvých
chlad kamene do mne dych
dávná slova v stínu thuji
nad mrtvými podřimují
jak stráž u zdí rozpadlých.

Na zpěvy "Z českých luhů a hájů" myslíme u řeky Otavy, kde metlice potichu šelestí na "hrůbatech" dávných ryžovišť a proutek husopasčin kreslí do modra nebes kradmé obrazy snů. A olše voní — a řeka zpívá.

O čem? — U panského dvora náš Vitoušek orá, strakaté volečky má. Ano, to je znárodnělá zamilovaná písnička Alšovy maminky Veroniky, písnička, jejíž dějiště umístil dojatý syn sem na Horažďovicko. Jistě si na ni vzpomněl jda tudy jednou, nevíme už přesně s kým a kdy, ale do malého náčrtníku zaznamenal si strmý obrys Práchně i panský dvůr s alejí starých hrušní a oráčem. S polí voní řebříček a máta, na vyprahlé pěšině zvedá se stonek jitrocelů, Alšovy erbovní květiny, z trav zní "crkot cvrčků" — a řeka plyne. Museli byste přijít na vrchol Práchně o vojtěšské pouti, abyste tu zahlédli modro podléštek a poznali lidi z celého kraje. Chasníci kupují děvčatům perníková srdce v poutních boudách a křik vyvolavačů se tříští o lesní tiš. Sosny a thuje šumí nad hroby nebožtíkii z Veřechova, Hydčic a Boubína. Ti spí uprostřed lesa na hřbitůvku kolem prastarého kostelíka svatého Klimenta, nedaleko hradiště, po němž má celá tato širá krajina své jméno.

Práchni, jak vyjádřiti celou složitou podmanivost tvého jména a místa? Zbořme zídku prostoru a času a nechme promlouvati ústa vln a listí, jistě se dozvíme víc, než mohla zaznamenati do knih ruka písařova. Naše zvídavost se bude stále ptáti na osudy rodů, jež zalidnily tuto krajinu už v dobách, vymykajících se každé paměti lidské. Bože, kterými asi slovy bychom se dorozuměli s prvními příchozími, kteří za hliněnými valy sroubili na této výšině první hradisko, aby ochránili před vpádem některého z nepřátelských kmenů své ženy a stáda. Byl to jistě lid divoký, sedící na zvířecích kožich v zemních jamách, spíš posunčinou se domlouvající než promyšlenou stavbou vět. Či lo už byli pokojnější obyvatelé pastevečtí, nemyslící tolik na výboj, jako spíš na píseň, kterou u hliněného přeslenu předzpěvovaly nad ovčím rounem plavé ženy širokých boků, s očima barvy kvetoucího lnu, z jejichž rtů, prudce opojných, kanula slova jako med? Kdo nám poví jména knížecích úředníků, popravců, spravujících na úsvitě dějin ze zdejšího hradiště řídce rozeseté osady tohoto kraje? Po hradské cestě přicházívali osadníci v určený čas, aby odvedli berni: vybrané kusy bravu a skotu, voští i drůbež i štůčky vybíleného plátna. Synkové potěžkávali mohutné meče vladařových zbrojnošů, toužíce ve snách po hradní službě. Zdola od řeky tiše zazníval přesýpaný písek na primitivních sítech a do zad polonahých ryžovníků se palčivě opíralo slunce. Byli to utečenci jiných kmenů, nebo provinilí vyhoštěnci, tající pod čelem přízrak vraždy, či "holota" ostříhaných hlav, přivedená v zajateckých poutech z některé vojenské výpravy? Nasupená obočí jen tak tak skryla uhýbavý zrak, v němž bys marně hledal nějaký čistší záblesk bohatšího života vnitřního. Jak asi neradi káceli tito robotní posvátnou lípu, v jejímž stínu se černala dřevěná socha Perunova; s jakými pocity hleděli na nové podivné znamení, vztyčené zde na nádvoří rukou biskupa Methoděje, vyslaného do těchto končin samotným vojvodou Bořivojem? Co asi cítila jejich přírodní duše při prvním zaznění zvonu, co si představovala při první modlitbě Otčenáše? S podivem hleděli na nový obřad pohřbu, kdy tělo nebožtíkovo neshořelo na hranici, ale bylo spuštěno do země. Dívky neoslavovaly už v čas slunovratu Ladu, bohyni lásky tělesné, ani živu, dárkyni života, ale v čase májovém nosily kvítí k nohám Panny, která porodila bohočlověka.

Promluvte staré valy, a ty, vodo, nenech nás na pospas jenom vznícené a posedlé obraznosti. . . Husté trsy malin a lískoví střeží trosky hradeb hradu pozdějšího, vyvedeného už z kamene. Podaří-li se ti v šeru zahlédnouti květ lilie zlatohlavé, proč bys neuvěřil tomuto zjevení, proč bys neuvěřil pověsti o zlaté sově, střežící v zasutých sklepeních dávno ukryté poklady?

Jen se dívej do modravé dáli a uzříš rozhlednu na vrcholu Svatobora. (Zase jméno kouzelné a pradávné jako Stohlavec nebo Svat!) Pod vrchem dýmá Sušice. Kněžno Vodolenko, jen pověst zbyla po vás z mythické doby — jen pověst a jméno lázní. Milovala jste svůj lid, nejvíce nemocné a ubohé — i svou smrtí jste jim chtěla posloužit. Poručila jste prý před svým skonem, aby vaše mrtvé tělo naložili na vůz tažený dvěma voly, a na místě, kde se sami zastaví, bylo pohřbeno. I stalo se, a z hlubin vašeho hrobu vytryskl pramen vody hojivé — a my si nad studánkou Vodolenkou tento tklivý příběh znovu oživujeme. Dnes byste zahlédla svoji krajinu změněnou k nepoznání -— a podivila byste se městu, které se má čile k životu. Po celých Čechách čtou kluci na krabičkách zápalek označení sirkárny Sólo — a mnozí ani nevědí, že pochází právě ze Sušice.

Zlaté večery nad Práchní, co všechno ještě z vás vytušíme? Hvězdník a zlatobýl — jaká třpytná čelenka jmen pro kvítí polní — ale proč i potměchuť se tu pne mezi vrbovím?

Lehounkým modrem se vždycky nějak zamýšlíš, údolí Otavino, a postříbříš pasáčka na sejpu, obrys topolu i provázek slin u kraví huby. Jako zjevení zahlédl jsem vápencový lom u Hydčic a teprve polední slunce zdůraznilo bílou majestátnost hradu Rábí, zdviženou nad borovým lesem, úplnou slepotou zaplatil Jan žižka za jeho ztečení a každé dítě zná už z čítanky tento známý příběh. Tyto rozvaliny jsou ještě dnes schopny podnítiti romantický sen a sama hradní studně nás rozechvěje svou nápovědí a hlubokostí. Aspoň malíř Alois Moravec vždycky ztají dech nad tajemstvím její pověsti, která kachnu, do této studně spuštěnou, nechá vyplouti až v rybníku pod vrchem. Malíř Rudolf Bém, rodák od Chelčic, několikrát maloval tyto monumentální ssutky. Jen zrak vědoucí pozná ve stromech na nádvoří vzácné břeky a nemusí to být zrovna břichopásek, aby si všiml zahradních hlemýžďů, jimž se jen stěží vyhne noha poutníkova, ó, bezinky, z jaké hluboké tmy se napily kořeny vašeho keře, z jaké hluboké tmy — jako vědínino zaklínání! V jizbičce hradního musea si všimni gotického reliéfu Krista, ale nezapomeň si přečísti i nápis na Bílkově kresbě: "Jan z Kalicha — v ovzduší své matky - své ženy a dcery — v ovzduší uštvaných a kaceřovaných — u svých vojevůdců a svého voje. Všechny pohledy spočinuly na něm a jeho na Bohu se slovy: Tvé jest království!"

Jaká úžasná zkratka — a jak mocně působivá právě zde na hradu Rábí!

Rozhlížíš se po kraji.

Nezamyslický kostelík zmate napoprvé svými různorodými epitafy, jejichž provenience sahá až do oblasti alpské, a nestačí ani smuteční parte kněžny Lamberkové u velkého svícnu, abys vše tady pochopil. Kníže Lamberk, pán na Žihobcích a Žichovicích, majitel Javorníku, dal sem přenésti všechny náhrobní kameny svých předků z jejich štýrské vlasti — Tímto aktem piety si vysvětlíme alpskou gotiku v kostelíku českém — jsou však jiné souvislosti, které je nutno znáti.

Při žichovických obžinkách byl tento kulhavec vyzván k tanci nejkrásnějším děvčetem ze zámecké chasy. Tanečnice — (neměla snad za ňadry skrytý laskavec?) — se mu v okamžení tak zalíbila, že jí ihned zadal celé své srdce. Ani na chvíli ji z ruky nepustil, přetančiv s ní všechny zámecké pokoje a v posledním z nich se prý s ní na klíč uzamkl. Nechci se zadušovati za pravdu tohoto tanečního závěru — ale báby mívají zrak ostrý a zkušenost převelikou. Bůh ví, jakým a kterým kouzlem očarovala šafářova dcera (černá Káča jí říkali závistivci pro její krásu) svého knížecího pána, že nadobro ohluchl k pobouřeným výtkám svého vznešeného příbuzenstva, že poslal tuto svou nevěstu do města na vychování a nakonec si ji odvedl z nezamyslického kostelíka jako svoji zákonnou choť. Tato provokující messaliance jistě nezískala mladé kněžně mnoho příbuzenské přízně, ale lid ji miloval — bylať vlídnou vrchností. Milujícího manžela piý mnoha dětmi obdařila a o jeho legálním otcovství nebylo sporu ani u závistivců nejzavilejších. Tátovi šafáři však stoupla dceřina hodnost do hlavy — a poněvadž nenadálé bohatství jako rez ničí všechny dobré lidské vlastnosti, zpustil se natolik, že denně už po ránu zapíjel vydatně její štěstí horažďovickou "Münzovkou".

I stávalo se přečasto, že knížecí ekvipáž, uhánějíc s novomanžely po prašné silnici, musila v posledním okamžiku zaraziti koně před chrupající a alkoholem zmoženou troskou těla tchánova.

Spí už dávno svůj věčný sen v nezamyslické kryptě kněžna Lamberková, ale děti, nevím už kterým zákonem vyděděné, musely se rozběhnouti s prázdnou do světa.

Zámečku žichovický, poutník často mine tvůj renesanční půvab a ani neuvidí na tvém schodišti gotický opukový reliéf Kristova Ukřižování, přenesený sem z hradu rábského — a ani nepozná, že obrazy gotické archy jsou jen podvrženým falsem, zhotoveným podvodníky, před časem řádícími v tomto kraji. — sžichovičtí půlpáni" žijí už jen v románě Karla Klostermanna, jehož otec byl zde zámeckým lékařem a klukovské oči budou se nadále vzrušovati dobrodružstvími otavských Robinsonů, do nichž autor tak pěkně soustředil svá chlapecká alotria a pokání. Poslední lesmistr, známý svými záhadnými jízdami do Albánie před touto válkou, snad ve službách německé špionáže, zapsal se do paměti sousedů svým neblahým koncem. Příliš věrně sloužil německému ďáblu, než aby mohl v revolučních dnech s klidným svědomím vyčkávati běh nových časů ... I prchal před nimi a jsa v pasti, použil strychninu, zkrátiv si tak cestu do pekel. Už ho nemusí mrzet, že zapomněl při prodeji hradu Rábí Klubu českých turistů vyznačiti ve smlouvě opatrnou klausuli, která by ho učinila podílníkem pokladu, kdyby se přece jen někdy nějaký našel.

A řeka plyne —

Vede nás proudem po březích Otaviných až k "ostrovu" horažďovickému, kde její slepé rameno chystá pro nás nové překvapení. Mlýnská strouha je totiž královstvím perlorodek říčních, a kdo neví, že řeka Otava kromě názvu "zlatonosná" má i označení "perlorodá", může se o jeho oprávnění na tomto místě makavě přesvědčiti.

Celý složitý ceremoniel býval konán při jejich výlovu. Jedině stříbrnou lžičkou byly vybírány perlové kuličky z vypáčených lastur jako z pokladnice a zvlášť cenné exempláře se vložily do skřínky, nejjemnější vatou vystlané. Dříve však byly dávány nejprve do úst, poněvadž se nezlomně věřilo, že perly teprve pod jazykem dosáhnou žádané tvrdosti. Kolik těchto nevinných zvířátek zahyne pro ženskou parádivost, uvážíme-li, že v tisíci lasturách se nalezne stěží pět bílých perel ... Mnohem snadnější to měli kluci, když před lety při stavbě jetenovickč silnice mohli sbírati ametysty, nacházející se i na Stohlavci a z dvojlomého vápence "u Hradce" vyštípli krásnější deštičky, než co je jich po vlastech českých ukryto ve všech školních kabinetech.

ó, krásné pěšinky a cestičky na ostrově, v anglicky park proměněném, kolikrát jsem obdivoval váš topol balsamický, hlohy, mukyně i lonicery, dřišťál a borovici Weimuthovku! Veverky skotačily v rozložitých korunách a na rozsáhlém palouku ujížděl jezdec jakoby vystřižený z některé staré rytinky. Nerušme milence a neplašme srn! Pod těmito krásnými loubími zadumaně chodíval i máchovský lyrik Rudolf Mayer. Což nevidíte padající hvězdu? Tolik miloval noc ... V Zářečí kvetou z jara hrušně truskovky a řeka Otava si pod starým mostem vykasala své vlnky jako do tance.

Věřte, je to řeka škádlivá a povidavá jako venkovská děvčata před vdavkami. Je-li trochu chlubná, má jistě proč.

Než vejdeme do Horažďovic, měli bychom si něco zopakovati z jejich historie — ale to si přečtěte jindy v knihách učených. Jen tolik podotkněme, že u mlýna Járova zemřel morem při obléhání tohoto města první Habsburk na českém trůně, král Rudolf, a že i mrtvola tohoto vladaře, nazvaného pro jeho skoupost král "kaše", hrála tehdy při vzdání Horažďovických velmi důsažnou roli.

Pan profesor Rudolf Urbánek, historik doby Poděbradského, mohl by nám ověřiti oprávněnost horažďovické chlouby, která tvrdí, že se zde v čísle pátém na den svatého Jiří-drakobijce narodil Léta Páně 1420 paní Anně z Kunštátu syn, který byl jménem tohoto světce pokřtěn. Což, nebylo by to rodiště zrovna nevhodné pro husitského krále, neboť všechna prácheňská města kromě Strakonic stála vždy věrně při Žižkovi.

A kdyby návštěvník nevím z jakých animosit chtěl pominouti místní museum, umístěné v zámku, af si prohlédne aspoň jednu jedinou znamenitost, jinde nevídanou. Je jí stará kniha městských smluv, která se na zámek zamykala. Tak opatrně střežili Horažďovičtí své statky vezdejší.

Vejděte kteroukoliv z bran, ale jistě vám v paměti nejvíce utkví Pražská, na jedné straně s namalovaným městským znakem a druhou stranou obrácená do města s postavami Kristova Ukřižování. V uličkách překvapí mnohý dům gotickým portálem, i kostel je krásná gotika a v klášterním chrámu školských sester je zachován renesanční epitaf Puty Švihovského, tolik pobuřující mravní cit ctihodných panen. Kameník musel provésti na kamenném rytíři vyžádanou kastraci, aby nebylo svodu ani rušení z meditací a modliteb. Nevím sám, proč zámeckou sochu Neptuna překřtili tady na Nemodlenku a proč se venkované posmívají horažďovickým měšťanům slovem "třepáci". Tito řemeslníci a rolníci vybudovali zde před lety krásnou muzikantskou tradici, z níž vyrostl i Otakar Ševčík — a to byl přece houslista světového jména. Toužíte-li po dvanácti stříbrných soškách apoštolů, můžete si je vykopati buď na vrchu Svatu, na zámku Střele, nebo na Zdouni, máte na vybranou. A neopomeňte se podívati pod Svatem na lázně svaté Anny, jejichž voda je léčivá a chcete-li se jíti podívat na pouť i k jiným kapličkám, svaté Anně zasvěceným, jsou ještě v Břežanech a Kraselově. Tam můžete spatřiti i tajemnou truhlu, která předpovídala smrt pánům Dlouhoveským.

Ptejte se na cokoliv v této krajině, odpovídá Vám vždy mythus, pověst nebo legenda.

Zvlášt krásná je o Strašeni. Tam žil po husitských válkách farář Mistr Martin Strakonický, poustevník a divotvorce, který svou asketickou zbožností získal si úcty přímo světecké. Jemu se prý zjevila Panna Maria a vymáčkla svým prstem důlek v kameni. Nemusíte věřit legendám, ale pravdou zůstává fakt, že i v nejsušších létech je tato prohlubeň vždy plná vody, velmi blahodárné pro oči nemocné. Z celého Pošumaví putují zbožná procesí do zdejšího poutního chrámu o dvou věžích, aby si vyprosila u nebeské Panny přímluvu pro všechna svá příští konání.

Putujícího apoštola ze Strašeně vystřídal v prácheňském kraji "prosťáček boží", jímž byl jesuita Páter Albrecht Chanovský, rodák svéradický — replika italského světce z Assisi. Také on dvořil "Paní Chudobě" a zdůrazňoval slovo boží utištěným a prostným, sám se řídě slovy Písma "Pohled'te na ptactvo nebeské — pohleďte na kvítí polní..." Miska žebrákova, sestřičky vši a děti, které proměňoval v andělíčky, přivázav jim na záda husí peroutky, byly jeho dvořanstvem. Hle, za vrchem na obzoru pod chanovickým kostelíkem leží Svéradice, jeho rodiště, a ves v údolí s nápadnou budovou byvšího hradu u rybníčka je Velký Bor. Stával tu ženský klášter maltánského řádu, tábority rozbořený. Název louky "Pod městem" je jedinou vzpomínkou na významnou dobu horského rozmachu. Kdo ví, že odtud pochází Sylvestr Krnka, vynálezce rychlopalné ručnice? Široké pastviny se prostírají kolem mečichovských rybníků a s čečelovické výšiny na blatenské straně přehlédneme celou Šumavu. U klatovské silnice se zvedá na výšině románský kostelík Malého Boru. Na tomto návrší sevřela těsným prstenem panská jízda, vedená Oldřichem z Rožmberka a Bohuslavem ze Švamberka, Žižkovy válečné vozy, ale i tentokrát husitské houfnice rozrazily kruh obklíčení. Jednooký zeman vyřídil panskou přesilu svým lapidárním válečným tahem — a "bratří" měli k Prachaticům volnou cestu, nechavše za sebou bojiště plné mrtvých nepřátelských těl i koňských mrch.

Jdouce dál podle řeky míjíme přívozy, pastevce, rybáře i naháče — na poli zříme pracující jeptišky z kláštera horažďovického a pěšinou pod strohými skalnatými stráněmi doputujeme ke kozlovskému jezu. Ach, toho ptactva nebeského na ostrově kozlovském těch žluv, střízlíků a konipasů! — i drahokam ledňáčkův zajiskří tady na slunci svým měňavým třpytem. U propusti jezu, kterou ještě před časem přeskakovali lososi, mnohokrát skotačíval učitelský synek Alois Moravec, aby jadrnost a krásu tohoto svého chlapeckého domova později tolikrát oslavil štětcem i ryteckou jehlou. Jak dychtivě tenkrát sledoval plavení koní v tůni nad mlýnem, kde koupající se kluci toužebně vyčkávali vorařc, volajíce už z dálky žadonivě: "Strejčku, hoďte nám houžev!" — Dodnes zná všechny druhy zdejších ryb, af jsou to pstruzi (jejichž plůdky pěstují v Sušici), tloušti, lipani, proudníci, bělice nebo jelci a střevličky — ale pro dumnost rybářskou je jeho povaha příliš čiperná. Nadšeně mne vodil na všechna svá malířská místa kozlovská i hoštická, k stavením, kde bydlil s rodiči, k mostu i mlýnu, kde melou kostní moučku, do staré formanské hospody u Berků s prejzovou střechou a jeslemi v průjezdu, do renesančního zámečku, v jehož komnatách běhají kluci plzeňských škodováků, ba ani školu jsme nevynechali. Tam nám pan řídící čtvrtník ukázal "zlatou knihu", do níž byli zapisováni po visitacích žáci nejpilnější a nejpozornější. Stará lipová alej "Na Skalkách^ i vrby v Prčíně u břehů Otaviných mu našeptávaly tolikeré vzpomínky prvních malířských vznětů. Starý kupec, pan Uhlíř, měl pečlivě schovány Aloisovy kresby z akademie, klečkatého ovčáka, vojáka ze šlesvického tažení, ba i pohřební průvod družiček za rakví utopené kozlovské pasačky. V sadě u Cábů přeskočil tento můj nejvěrnější druh kamennou zídku, jen aby mi ukázal vorlíčky, které tam kdysi trhával. Hejno housátek zaštěbetalo do jeho zklamání. — Milý Alois, iluse dětské mizí rychleji sněhu tajícího — ale lety jimi přibývá na intensitě naší lásky. ..

Kozlove! Kozlove! Podmanils mé srdce, ani nemohu říci čím. Jistě svou staročeskou krásou a selskou jadrností svých sousedů — ale ještě víc jednou historií. V dávných dobách měl Kozlov část selskou, robotnou, rozloženou kolem vladyčího tvrziště, a ryžovnickou dole u řeky. Rytíř z Bračic, tehdejší pán na Kozlově, nerad viděl své poddané podléhati svodu zlatých zrn a proto nastalo záhy zjevné nepřátelství mezi ním a lidem, ušklibujícím se nad prací polní. Nová varianta horymirovská skončila však v Kozlově jinak, než známým skokem šemíkovým s vyšehradské skály do Vltaviných vln. Náš rytíř si vyjel koňmo dohlédnouti na žence k veřechovské straně a tu jej od vody zahlédli rozhořčení ryžovníci, cháska všeho schopná, jako rybnikáři. Brzy ho dohonili na louce "Strádalce", kde ošidný močál naráz zarazil cval jeho koně. Divoká chasa na místě utloukla svého nepřítele k smrti. Pohozené mrtvoly se ujali: kozlovšti sedláci, omyli ji, přivezli do Kozlova a se smutnou zprávou ujížděl posel do kláštera horažďovického, aby ji sdělil nebožtíkovu bratru, maltánskému řeholníkovi. Kozlovští byli bohatě odměněni za svou křesťanskou službu, neboť pánův bratr vymohl jim mnohé výsady a jejich robota byla od té doby značně zmírněna. Privilegia kozlovská byla důkladně sepsána na pergamenech a sousedé svoje "preverie" střežili jako dědictví nezadatelné. Rychtáře vždycky přísnou přísahou zavázali k jejich ochraňování a byl za ně celé obci odpověden. Dřevěná schránka skrývala vzácné písmo a žádný nezasvěcenec nemohl odemknouti zámek ze dřeva; jen zvláštní otočení dřevěného knoflíku uvolnilo nějaký ozub a teprve potom víko nadskočilo. Na památku této jistě významné události dala obec kozlovská vždycky na den svatého Havla sloužiti v hoštickém kostele slavnou mši svatou za pana Benedikta z Bračic i Havla, jeho bratra. Kozlovský zvoník vyzváněl o tomto dni v kapličce na návsi, vyzývaje rodáky do chrámu Páně a celá obec mívala velký svátek. Vystrojení sédláci vážně kráčeli vykonati svou povinnost — vždyť tato námaha nebyla zadarmo. Mohli si totiž v babinských lesích porážet některé stromy. A tu se valívali vždycky najednou do lesů, neboť příliš dobře jeden druhého znali.

Po mši svaté ve Střelských Hostících odcházeli všichni sousedé s knězem, rychtářem a staršími obce zpátky do Kozlova, kde se konalo zbožné shromáždění na prostranství před rychtou, na návsi, nebo u rychtáře. Rychtář se staršimi vyňal posvátně truhlici s "prevcriemk ze zazděného výklenku, přinesl ji před shromáždění a kněz četl pergamen za pergamenem, latinské přeloživ do češtiny. Zbožné díkůvzdání a modlitby za pány z Bračic ukončily tuto každoroční obecní hromadu. Celá obec potvrdila rychtáři správnost "preverií", které byly zase uzamčeny do schrány, odneseny do tajného úkrytu na rychtě a zazděny. Od roku 1906 nebyly už zazdívány, ale truhlice uložena u starosty a stěhovala se po číslech, vždycky tam, kde právě bylo starostenštví, naposledy u Dubů. August Sedláček je ještě viděl a napsal o Kozlově pěknou monografii. V parku kladrubského zámečku se pomalu nad jezírkem rozpadává skalka s profilem tváří bývalého majitele a jeho paní — a jen podivínství, téměř surrealistické, mohlo proměniti zdivo umělé zříceninky v dračí hřbet, zakončený hlavou ještěří, jež měla podobu altánku, pokrytého bambusem. I jména remízků jsou tady exotická. Odoháj, Idoháj — kdo to jaktěživ slyšel? Zámecký mladý pán se jmenoval Odo, slečinka Ida — už rozumíme, jsou pokřtěny po nich. Strůjce těchto podivností projel snad všemi moři světa, v daleké Číně měl dokonce čajové plantáže, i nedivme se, že svoje vzpomínání zkonkrétnil zcela stylově. Kromě zmíněného draka "indioska" ještě jiná zvláštnost udivovala rolnické obyvatele tohoto zákoutí. Blízko zámeckého okna stávala v pánově pokoji socha japonského samuraje, zrovna proti velikému zrcadlu, před nímž si náš cestovatel docela prosaicky čistíval každého rána zuby. Lidová fantasie si tento všední úkon přikrášlila dráždivým tajemstvím, sdělujíc šeptem, že prchlý pán svého Japonce prý tak dlouho poličkuje, dokud mu nedá zlato. Odkud by také bral tolik peněz na tolikerou zbůhdarmou marnotratnost? Byl jinak skrblík a kruťas i k osobám nejbližším. Vesničtí kluci pádili před ním rychleji než před strašidly — Bůh chraň, aby některého přistihl na luskách nebo pod ovocným stromem —. Dívá se jednou z okna, žíly na čele naběhlé, a už poroučí šafáři vyhnati ze vzdáleného hrachoviště nějakou ženu. Služebník se po chvíli vrací a na prahu udýchaně koktá, že to je sama milostivá paní. "Přiveď ji" — a sama paní domu musila zaplatiti pokutu za polní pych jako kterýkoli jiný umouněný kluk. Jindy téhož šafáře tajemně vyzval, aby vzal motyku s lopatou, že půjdou vykonati moc důležitou práci. Udivený šafář kopá a kopá v zámecké zahradě jámu přehlubokou a když byla hlubší hrobu, sňal pan statkář s hlavy svůj děravý ušmudlaný klobouk, jemňounce jej spustil ke dnu a poručil zasypati. Prosím vás, co zůstane tajemstvím v takovémto zámečku? Nejstarší deputátníci kroutili nad touto příhodou mudrlantsky hlavami v panském čeledníku, říkajíce, že to už dávno s pánem není jaksi v pořádku a ukazovali významně prstem na čelo. Čtenáři německých novin čítali však pozorně hojné cestopisné fejetony, netušíce ani zdaleka, kdo se pod autorovým jménem skrývá. Nakonec jej hospodaření omrzelo a rozhodl se svůj statek pronajmouti. Dva písaři psali čtrnáct dní nájemní smlouvu, čtrnáct dní mudroval náš spekulant nad každou maličkostí, na nic nebylo zapomenuto — jen na vodu, zásobující zámek — a pro tu pak byly soudy převeliké.

Nový nájemce se vydařil, ba v mnohém předčil samotného domácího pána. Jistě už více snaživců se marně pokoušelo sestrojiti perpetuum mobile a nebudeme se proto vysmívati ani nezdarům našeho vynálezce, který byl jinak dobrým bratrem z mokré čtvrti, vítaný s jásotem ve všech známějších hospodách kraje. Bez rozmýšlení zaplatil útratu za všechny ochmelky a smál se do očí i těm nejkurážnějším panímámám, které si o polednách rozkaceně chodily do hospody pro své zmožené hlavy rodin. Téměř v každé sousední vsi plakaly v komůrkách zklamané dívčí oči nad kolébkou s vrnícím novorozenětem, ale náš Don Juan byl kavalír. S úsměvem se přiznával k novým otcovstvím a vyplatil se ze všech povinností přesně stanoveným paušálem. Jeho bílý plášť na modré husarské uniformě se zlatým šněrováním vlál romanticky s bílého koně, na němž jezdil jako ďas, že ani vyjevení kluci nestačili za ním vykřiknouti svůj údiv: "Svatý Martin! Svatý Martin!" Ještě dnes vyprávějí staří pamětníci o jeho divoké noční jízdě, kdy se svým běloušem se v tmoucí tmě mnohokrát otočil na rábských hradbách, což bylo počínání jistě nebezpečné. — Jako vítr přihnal se jednou na horažďovický rynk, právě když po ránu rozložili hrnčíři na dlažbě své jarmareční zboží. Na tisíc kousků roztříštila koňská kopyta jejich ucháče a hrnky — nikdy však nevyprodali rychleji všechny zásoby jako tentokrát — a s tak dobrým výdělkem. Zaplatil škodu do haléře. Jindy nečekaně přicválal do hoštické hospody u Berků. Snad byla pouť, protože v sále vyhrávala cikánská kapela, která sem přišla od svých vozů u "Gustávky". Už ve dveřích se přitočil k snědé krásce mávaje bankovkami a loudil na ní hubičku. Upejpala se zpočátku, upejpala — ale šetrní sousedé, zvyklí na mnohou jeho pošetilost, ztrnulí tentokrát nadobro. Jen považte, celou stovku ho ta jedna jediná hubička stála! —

Zámečky, přestavěné z původních zemanských tvrzí, tají mnohou znamenitost, turistům neznámou. Ohrazenice mají zahradu renesanční, Tažovice rokokovou s terasami, sallou terenou a průvodem kamenných soch; do štěchovic jezdíval Viktor Stretti. Dále jsou svítivé Elčovice, bývalý majetek stavitele Národního divadla Josefa Zítka; tato osada byla poslední evangelickou výspou v jihozápadních Čechách. Tažovice proslavil svým způsobem slavný krotitel divoké zvěře Tolman. —

Podivno, které lidské vlastnosti vložila tady minulost do jmen rybníků — Dráč a Škaredý je u Mladějovic, Zlý u Sousedovic, Strašný a Konětop u Hradešic, Hrozný u Oselců, Vražda u Radomyšle a Vražedník u Lažan. V které jiné krajině vymyslili však tajemnější jména pro lesy? Bloudím a Jezinec. Patří jezinkám nebo jezevcům? Divokostí pradávnou vydychne ze své hloubky jiný les — Turačov. A což Kuřidlo? Tucha pohanské dávnověkosti slovanské ovane vás z tohoto jména a na tomto vrchu ještě dnes spatříte mezi smrkovými pařezy výhonky rašících lip. Jděte pozorně, ucítíte kalinu, zimozel i červený bez. Na Slavníku si dejte pozor na rulík a vranovec —- Bože, jak prastaré jméno je třeba Pržmo, s místem ještě dávnějšíhohradiska. Ano, tady je skutečně kraj mohyl, hradišť a pověstí.

Neméně tajemné souvislosti nalezneme i v lidských osudech. Tato krajina měla dudáka, jenž hrál o půlnoci viselcům; věrojatně pomyslíte na pověst, ale pod Smrtí horou žil ještě nedávno pohodný, jemuž dudy zpívaly jen o málo uměleji než kdysi proslavenému Svandovi. Potkáte tu i chalupníka těkavých očí, který zná všechna ptačí hnízda, ví o každé štice v tůni a o pěšinkách srn vám poví lépe než sám pan lesmistr. Ó, jak byste mu křivdili, počítajíce ho mezi rabiátské pytláky. Znám tu šenkýře s maturitou, mlynáře, u něhož naleznete dobré obrazy originály i pečlivě vybranou knihovnu. V jedné vsi býval učitel, nenechavší se vyrušiti od svého čtení, ani když oknem šlehla na lože zář požáru hořící stodoly — a jinde jedna hezká krčmářka svůdnice plašívala spaní všech počestných selek. Kde jinde se setkáte s dohazovačkou ženichů a nevěst tak svéráznou, jaká chodívala zdejším krajem. Byla-li živou kronikou dalekého okolí, patřilo to jaksi k jejímu zaměstnání. Svoji výmluvnost uplatňovala nejčastěji v zámeckých a učitelských rodinách. Opravdu nečekaně dovedla připomenouti hostitelské povinnosti. Již ve dveřích překvapila zvláštním pozdravením:

Dej Pán Bůh zdraví svatej Tomáš praví — jez, co máš a co ti lidi dají...

Slyšeli jste někdy mluviti venkovany od Strakonic, kteří poslední slabiku vždycky zpěvavě protáhnou? Představte si naši bábu, která právě vchází do školy a bodře lichotí ženským slabostem paní řídící: "Milostpani jako abatyše, slečinka tváře krev a mlíko, zuby jako Eliška — pani řídící v Novosedech má dva syny..." I mistr tesař se utne a naší bábě se každá veselka vždycky nevyvedla. Do jednoho statku nesměla vejíti ani na dvůr. Jen ji hospodyně shlédla, už zahořekovala: "Bábo, že jste si nohu nezlomila, když jste k nám prvně vešla ..."

Mnohý pan farář si rád zahraje se sousedy bulku nebo maryáš, to už jaksi patří k venkovskému životu. Jeden hodný duchovní, plnící příkladně své pastýřské povinnosti, nikdy se nemohl o nedělním odpoledním požehnání dost dobře soustřediti k službám božím. Vždycky nastražil ďábel vějičku žaludského esa a našemu selskému panu faráři, který býval horníkem, se nejlepší předsevzetí rozplynula v dým. Rychleji a rychleji odříkával litanie — najednou byl ten tam a Zdrávas Maria se s babičkami domodlila už jenom slečna z fary.

Pýchou a mazlíčkem kteréhosi sedláka z Novosed byla jediná dcera, dědička velikého statku. Zamilovala se do učitelského mládence, staří bránili, ale po roce se dceři narodil chlapeček. Nevyčítali, nelamentovali — ale na svatbu nesmělo být ani pomyšlení. Starý táta dospěl selskou logikou k smírnému poznání, že, co Bůh činí, dobře činí. Vnuk, jako dítě nemanželské, dostal příjmení po matce a vlastně zachránil jméno rodu.

V každé vesnici nalezneme typy — ale všechno je tu jaksi předimensováno, dobré i zlé. Propadne-li někdo mamonu, nečekejme škrdlila — tato vlastnost jistě bude znásobena v krutou posedlost, která nechá zmrzačit třeba vlastní dítě a rozvrátí štěstí celé rodiny, jen aby z punčochy ani haléře neubylo. — Nepostihnete tu ani v řeči zjihlou zasněnost jihočeskou, která by teple sáhla k lidskému srdci a rozlila se po tvářích prodlévavější vlnou úsměvu. Stroze, spíš ironickou glosou vyjadřují zdejší lidé nerozpačitě lidskou slabost i slabůstku, suchou, třesknou větou dokreslí přesně odpozorovanou charakteristiku — i když je vyslovena jen na půl úst, bodne do nejcitlivějšího místa.

Od koho jiného může být tato báseň ostrého vtipu a zdánlivě dobrácké uštěpačnosti, než právě od básníka, narozeného ve Strakonicích.

"Slečinko spanilá, povězte, co dělá Váš jemnost-pantáta? Vydal se na cesty, chodí po předměstí, prodává košťata. Slečinko má milá, povězte, co dělá jemnost-panímáma. Má krámek v podloubí, písek a věchtoví na grešle prodává."

František Ladislav čelakovský!

"Úsměvný lahodný pán goethovských tradicí, jemuž bylo přisouzeno sehráti opožděně několik graciósních výjevů ze slunné a jiskřivé hry života pod volným zarůžovělým nebem mezi nízkými hájky na kvetoucích pahorcích, kyne nám vlídným a prchavým pozdravem."

Půvabná, hladce namalovaná literární podobizna od tradičního literárního historika, ale poznáme v ní jenom básníka "Růže stolisté"

"Člověce, hle, jen při tobě sličnáformav blahé době zevnitřně se rozvíjí pěknou vlny linií!"

Přečtěte si ji celou! ó, jak přesně rozpozná cvičený sluch citově zchlazenou vlnu tohoto kraje v jeho rafinovaně umělém verši. Portrét šaldův má už jistě rysy definitivní, jsa soustředěn na Čelakovského výsostné umělectví, ať už se týká Ohlasů nebo Stolístky. — "To dovedl, to mohl zmoci jen veliký umělec, oddaný, pružný, hedvábnými nitkovými tykadly vyzbrojený, zázračně sensitivní duch, který cítil kouzlo stylu a jeho charakter do posledního nervového zvlnění... Nevím, kolik dal Čelakovský do svých ohlasů ze svého obsahově, ale myslím, že to je hlavně umění jasného oka, jež dovedlo vidět tak charakteristicky lidi, hlavy a tváře. Ty typické, v pevných nezapomenutelných posách chycené figury v českém Ohlasu jsou, tuším, i invencí jeho a v nich je tolik čistého pozorování a krásné jasné ryjby, že je dobře odůvodněn titulus prvníhorealisty, který byl Čelakovskému přiložen" — Tedy ne "elementární lyrik", ale "estét", s úžasně přesným zrakem; cit filtrovaný intelektem, předchůdce Havlíčkův a Macharův. I tam, kde zdánlivě se poddává příjemnostem života, nezapře v sobě umělce.

"Vínečko, vínečko rozum chocholatí,
krev mile profoukne, srdéčko zkulatí."

Začtěme se soustředěně ji do jeho celého díla básnica užasneme, co je v něm strakoničanství. Třeba:

O Miloslavově milé úsudek.
"Můj chceš znáti o tvé milé soud?
Nuže, Miloslave, nastav ucha:
podlé těla krev a mléko jest,
krev a kroupy ale podlé ducha."

Vyjměme, třeba jen namátkou, jiný epigram. Jeho žihadlo je věru neúplatné:

Jistým novomanželům
(když jsem byl požádán psáti jim ku poctě
svatební báseň).
" Milostný párku v přepodivné kráse!
Jazyk můj stíží tvoje cnosti vypovi;
vás chválí lépe staročeské přísloví,
jenž dí, že obé dobré, hus i prase."

A což tato báseň z "Kvítí"? Jistě patří do Strakonic.

P o ž í r.
(Sium latifolium, bylina při vodách rostoucí,
kteroužto zvláště husy rády jídají.)
"Andule slečně, krajance naší, mistrovsky kterážto
němčině ve spolcích lámati hnáty umí;
Andule slečně, která co pivoňka se pýřila ondy,
selským tím jazykem k ní kdy mluvíno Čechův;
Andule slečně ode ctitelů s vinnou šetrností
třikrát buď věnován tento požíru košík."

čelakovského líbezného, uhlazeného a úhledného lyrika zná literární historie přesněji.

Hned mi padá na rozum, že maličkých říše nebeská,
konvalium kdykoliv neb nezabudku zočim."

Nás však nezmate. Je to Strakoničák, při vší vážnosti a úctě. Podívejme se na báseň nejznámější a přesně ji můžeme lokalisovat.

"Na jelínku podkasaná
sedí sobě lesní panna" ..

Znáte ji? — Je z lesa Tisovíku, stejně jako hvězdná noc a pásek na klobouku vílím "ze svatojánských broučků". Projděte někdy v teplé letní noci tuto končinu a dáte mi jistě za pravdu. Pavel Eisner, který umí dohlédnouti až pod kořeny veršů, citlivě nahmátl ještě jinou modelaci.

"Však Toman tvůj: to Hlas, to výšleh prvý, co čeština kdy byla, vířných krví a dech v něm slov je z hlubin rvaný lesům v té naší hrudi; Hekatina luna a přísvit Přízračna a záře mlunná a první úlitba v nás věčným běsům."

I tato skrytá tvář má něco z kraje: baladičnost a mythus. "Kátoucká" hora není daleko a tam cítíme obojí. Pravěké spečené valy strmí nad tuhovými doly, starý můstek jakoby z Alšova "Rukopisu zelenohorského", kamenný epitaf s nečitelným písmem — tucha pověsti. A tu zveršoval mladý čelakovský pod názvem " Svatební den". Ludmila, dcera rytíře Zicha, pána na Střele, se vdávala za neznámého rytíře, kterým nebyl nikdo jiný, než sám satanáš. Jejich dramatická svatební jízda skončila tragicky skokem splašených koní i s kočárem do Otaviných vln. "Ples čarodějnic" je umístěn na Boubín, "Píseň při draní" je z této končiny a "Vodníka" můžeme docela dobře hledati v některém ze zdejších rybníků. Zcela určitě patří na Strakonicko i sčeský sedlák, vychytralý ptáček, který "strčí urozenost s rozumem do kapsy" a jen Strakoničan mohl nakresliti obrázek "radostného cestování" s tímto kousavým humorem:

Čtvero pánů na vozíku:
jeden spí a druhý dřímá,
třetí zívá, čtvrtý dýmá,
vozka kleje na kozlíku,
ó radostné cestování,
jaké mají velcí páni!
Hahaha! Hahaha!

Pravda, i lidé odjinud se umí ušklíbnout a suše zasmát, ale strakoničanství tohoto velkého básníka charakterisují i jednotlivá slova. Jen tady řeknou tvrdě "zrnýčko" a "neco" — a jen hejly nachytá tady někdo na vějičku citů. .. "Po zpěvu, po peří, blázen kdo ti věří. .. ."

A řeka plyne —

Nad jejími olšemi, nad pryskyřníky rozkvetlých luk prosvítá z lipoví žlutavé zdivo zámečku Střely, zdůrazněné temnou siluetou zříceniny staršího hradu. Dvanáct stříbrných sošek apoštolů se ještě nikomu nepodařilo vytáhnouti z hlubin hradní studně — jen hromady lastur perlorodčích vydala sklepení našemu času jako památku na jesuity, kteří i řeku Otavu drancovali k prospěchu svého panství. Nevím, stojí-li ještě v Bažantnici známá sosna svícnovitá, z jejíhož kratičkého pně vyrostly čtyři kmeny jako ramena svícnu, ale stavení, které mělo býti tusculem zbohatlého politika z pracejovické hospody, připomene mnohý rys jeho předchozí vrchnosti. U obou účel světil prostředky.

Na východ strmí mezi továrními bloky okrouhlá věž umpál hradu strakonického, založeného pány Bavona soutoku OtavyVolyňkou, pozdější sídlo řádu altánských rytířů. Na nádvoří přehlédněme hromarumu, nemající nic společného s lunatickým zjeením Bílé paní, po níž zůstal i zde kamenný stůl ako vzpomínka na rozdílení sladké kaše. Marně jsem ledal na zvětralé zdi u věže nějaký strom, který by mi připomněl jeřáb. Z jeho dřeva měla býti zrobena kolébka, aby byla vysvobozena z muk pekelných duše jedné chlubné paní vrchní. Z hostiového těsta si nechala cukrářem zhotoviti střevíce, jen proto, aby žádná paní strakonická se jí v parádě vyrovnati nemohla. Dosáhla jistě zamýšleného dojmu, stojíc vyzývavě o nedělní mši uprostřed kostela, ale lidová pověst ji překrutě potrestala. Naše závistivá parádnice propadla se hluboko pod dlažbu a bude vysvobozena teprve tehdy, až vyroste na hradební zdi jeřáb tak veliký, že z jeho dřeva bude moci býti zrobena kolébka. Před dvaceti lety neopatrný zedník vyvrátil při opravě hradu tento malinký strůmek a pyšná paní má i nadále dosti času k pokání. Když noční vítr lomcuje starými lucernami, rozléhá se nádvořím její zoufalý pláč. A v ten čas je slyšeti i vřeštění známých dud za kostelním oltářem.

Náměstíčko "Na Dubovci" připadá návštěvníku, stojícímu před hradem, střízlivé a chladné — jako ostatně celé toto město. Vpád průmyslu v minulém století do tohoto venkovského střediska proslavil svými fezy jeho existenci v celém Orientě, kde vzývají Alaha a jeho proroka Mohameda, ale střetl se zároveň se starým "geniem loci".

Těsně vedle hradu nechal si vídeňský kapitalista židovského vyznání postaviti střízlivý činžák, jejž Strakoničtí honosně nazývali palácem. Rohový balkon byl vlastně jedinou ozdobou, ale záměrně umístěnou tak, aby bylo možno přehlédnouti celou frekvenci na mostě a kontrolovati i návštěvníky hradní. Těžko říci, zda tato pýcha či náboženská odlišnost, pobouřila pana johanitského velmistra k souboji s novou peněžní mocí. Přímo proti balkonu poručil vystavěti věž "tructhurm" — která nadobro zaclonila každý výhled jeho souseda. Mohl hleděti jen do hlavně děla, namířeného z "tructhurmu" přímo na balkon. Až do Vídně byla poslána žaloba proti církevní šlechtě, mnoho advokátů vydělalo si hezké peníze z tohoto sporu, jehož výsledek byl pro žalobce jistě hubený. Jen kanón musil být odstraněn, ale "tructhurm" stála dál. Teprve nedávno při rozšiřování pracejovské silnice byla zbourána...

Ani zbrojovka, vyrábějící motocykly, ani překotně rostoucí ulice nového města nám nevyvolají duši strakonickou. Ta je skryta v gotických freskách ambitů — kde stávala proslulá Madona Strakonická — a nesvěřuje se na potkání. Jistě by nám o ní mohla mnoho zasvěceného pověděti dr. Alžběta Birnbaumová, jejíž gotické objevy v celém kraji radostně překvapily všechny ctitele umění. — Přiblížila nám nově i Pannu Marii Podsrpenskou, do jejíhož kostela putuje tolik procesí z celého širého okolí.... V řádovém chrámu svatého Prokopa ve Strakonicích uzříte na zdech nabádavá a střídmá gesta proseb, modliteb i žehnání, v kterých neznámý Mistr zanechal bohatý život své duše vlastní i odlesk vysokého snu své doby.

Ani nevšímavost pozdějších časů, ani chlad a střízlivost okolí nemohou utlumiti čistý výdech těchto míst, patřících poesii. Poučený zrak odhrne s nich i cíp floru tragedie bělohorské, kdy po odchodu kalvínského vojska Mansfeldova nalezli zde jesuité Fra Jesu a Jesu Maria obraz Bohorodice s vypíchanýma očima. Nesen jako korouhev v čele zfanatisovaného, cizáckého voje stal se zástavou moci trestající, která na bělohorské pláni rozhodla osud této země na tři století. Ne bez zachvění prohlížím jeho kopii, visící vedle postranního oltáře. (Reliéf Svatých tří králů připomíná výtvarnou vlohu, skrytou v lidu, majícího tak blízko k dřevu a šumavě). Bělohorský kostel Matky Boží Vítězné je jen replikou chrámu římského, vystavěného pod dojmem této události. Katolicitu strakonickou si nějak hlouběji uvědomíš i vzpomínkou na panskou jednotu, která z tohoto hradu nečesky a sobecky mařila moudré vladaření krále z Poděbrad. Maltánský kříž vyvolává mimoděk mnohé obrazy, zastřené truchlorouškou...

Morový sloup na náměstí před radnicí s Alšovými sgrafity a kamenný reliéf řezníka s býkem na průčelí masných krámů je snad s kostelem svaté Markéty vše, co z oblasti umění výtvarného nabídne návštěvníku toto město, jinak střízlivě chladné. Nikdo však nevymyslí případnějšího jména pro českého kováře, v jehož zkratce je zhuštěn typ, jaké jsem zcela náhodně objevil na jednom domku: Václav Hromíř, kovář. Pádné, rozhodné, jako rána perlíkem na kovadlinu. Strakonický lid netrpí sentimentalitou.

Strakonice...

Jméno tohoto města nejvíce zpopularisoval Tylův " Strakonický dudák", zdramatisovaná a zkrášlená místní pověst o čarovných dudách. Snad vznikla po Tylově návštěvě u zdejšího truhláře — písmáka Jana Vlastislava Plánka v době vlastenského nadšení, kdy kočující herecké společnosti křísily na venkově národní vědomí měšťanských starousedlíků. Plánek je výrazná postava a literární historie o ní dobře ví. Mihne se nám, kráčeje někam k Podskalí, ke své jeskyňce, kde čítával Puchmayerovo "Sebrání" nebo "Attalu", právě do češtiny přeloženou jeho vzácným příznivcem Josefem Jungmannem, ředitelem pražského akademického gymnasia. Zajel sem k němu ještě s jiným učeným pánem, Jenem Evangelistou Purkyní — a loďka Plánková povozila po řece Otavě mnohé slovutné hosty. On to byl, který svého přítele nejmilovanějšího, mladistvého básníka Františka Ladislava Čelakovského, uvedl do rodiny zdejšího kupce Vendta a seznámil jej se slečinkou Márinkou, pozdější básníkovou chotí.

Vidíme pak tuto zamilovanou dvojici stulenou na lavičce u řeky. On v biedermayerovském fráčku skořicové barvy, hladkého čela a s kulatými brýlemi na nose, jak jej namaloval ve vzpomínkové zkratce malíř Václav Polívka a Jiří Rejžek — ona v atlasové krinolině s květinou ve vlasech. Předbřeznová milostná idyla. — Pomněnky votavské a Růže stolistá!

A byla svatba veselá právě o Hromnicích, kdy snoubence sezdal březnický zámecký kaplan a básník, František Jaroslav Vacek Kamenický, a do Strakonic přijel i Josef Krasoslav Chmelenský, který s Plánkem měli funkci svědků. Novomanžel se o svém dni svatebním ihned svěřuje Karlu Vinařickému a z jeho dopisu se dobře dozvíme, jaké to tenkrát na té svatbě bylo. čelakovský píše: "Pozdravení Vám vzkazuje Vacek a Chmelenský, ti dva jonáci Vám řádili o mé svatbě, tak veselých vlastenců jsem jak živ neviděl. My dva, chvála Bohu, když se do toho dáme, také hezky smíchu a žertu natropíme, ale to nic není, co ti lidé tropili, Strakonice by byli převrátili." V Březnici vzpomíná dvorný Kamenický tohoto dne rovněž intensivně, jak je vidno z řádků psaných zase Čelakovskému: "Především mou nejhlubší a nejuctivější poklonu Vaší nejmilejší paničce a spolu i boží požehnání od veselého pana pátera; a potom teprv přátelské pozdravení a políbení Vám."

Nikdy potom už nebylo přáno tomuto tesařskému synkovi snít tak opojně, šťastně a cele v oddaném přitakání krásám tohoto světa. Zůstal však Strakoničanem po celý život a citlivé smysly dobře postihnou strohou linii a zchlazenou citovou vlnu tohoto kraje v jeho umělém verši, jak už bylo dříve řečeno. Ani čas, ani vzdálenosti společenské a životní neporušily tohoto dojemného přátelství. Stařičký Plánek v neumělé, ale procítěné elegii "Želozpěw nad potátou lipu" želel nejen poraženého stromu, svědka chvil přátelských — ale ulevil si kvílivě i nad smrtí druha nejvěrnějšího, jehož dílo se zatím stalo jedním ze základních pilířů české poesie.

A ještě jednu postavu si vyvolejme z probuzeneckých Strakonic.

Hle, nad belhavou chůzí vidíme vznícenou souchotinářskou tvář Pátera Josefa šmidingera, vracejícího se z apoštolské pouti pro českou knihu. Kolik vsí a dvorů asi prošel, na kolika školách a farách se zastavil tento neúnavný churavec, aby získal členy pro "Matici českou" nebo předplatitele na Jungmannův Slovník — a nikdo neví, kolika chudým, dychtivým čtenářům rozdal zdarma "české čtení". Jak nevzpomenouti známějšího Pátera Matouše Vrby z Jiráskova "F. L. Věka" — Šmidinger je jeho souputník a bratr do slova a do písmene.

I Vaši Radomyšl si vyvolávám, Bohumíre Lifko a Miloslave Novotný, krajané milí, to malinké starosvětské městečko alšovského půvabu, s věží cibuličkou, rybníčkem a alejí kapliček v polích. Krásný je kostel svatého Jana Křtitele, zajímavá byla vápencová jeskyně, ale nejkrásnější je pověst o chromém a slepém dítěti, jemuž anděl strážný, změněný v motýla, vrátil zrak dotknutím křídel.

Jak musí pokoušeti Vaši knihomilskou vášeň, vy dva moji přátelé, pouhý pohled na nedalekou Řepici. Jen si vzpomeňte na pana místosudí království českého, Jana staršího Hodějovského z Hodějova, který si zde na sklonku šestnáctého věku bohatě žil, obklopen družinou humanistických básníků, kteří mu do jeho "Faragines" denně psali oslavné verše, hladce vybroušené, ale akademicky chladné. Jeho knihovna byla svého času z nejbohatších v celých Čechách. Jen tři ex libris s erbovím zlatého kapra v modrém poli zůstala nám jako žalná troska z vlnobití času a z tolika nádher. Panečku, míti v ruce všechny ty knihy, a býti jedním z těch, Pavle Bojare, kteří si tu pěkně chodili v botanické zahradě beze starosti o chléb vezdejší a psáti si večer v některé z komnat verše. Ale řekněte sám, takhle sloužit by se nám přece jen asi nechtělo — psáti báseň z vděku a musu. Což, žilof se asi pěkně tenkrát na Řepici, můžeme-li věřiti alegorii, věnované Janu Hodějovskému básníkem Prokopem Lupáčem Léta Páně 1561.

"ZářiIa noc a marně sen jsem za cíp šatu lapit chtěl,
umdleně na neklidném lůžku zmítaje se.
Podoby hrůzné, pestré obrazy jsem v polospánku zřel
po stěnách tančit, v oknech, na závěse.
A zvolna prastarý hrad Řepici jsem obcházel,
tvé sídlo dobré, milovaný Jene.
Hradby a věže zřel jsem, příkop, jenž tam zel
pod pyšnou stavbou, která nad krajem se klene.
Pole a rybníky, i louky, pupence rašící na větvích,
vše radovat se zdálo pod tvou vládou.
A na blažený příbytek jsem vzpomněl Múz, ten plný
hlídek,
střežících Phoebův útulek a sídlo Pieridek."

(Překlad Kamila Bednáře.)

A řeka plyne, odnášejíc ve svém proudu tváře, příběhy a čas ... Mine Slaník, zajímavou selskou vesnici na kopečku, rozlévajíc se klikatě úžasnou rovinou, v níž jsou rozloženy louky mnoha vsí a kde s malířem Moravcem jsme uzřeli i boha Velesa. Kdo jiný by opatroval všechna ta stáda, z nichž nejhojnější byla asi modlešovická?

Plyn, řeko, zatoč se před samotou u Mostáka a vpluj zeširoka ke Štěkni.

Bohumile Ullrychu, všechny ty pradleny a všichni ti rybáři od štěkenského jezu se rozběhli do tvých obrazů, lyrických a modrých jako zdejší letní nebe — a já se vždycky na ně se zalíbením dívám, poněvadž jsou laděny do radosti — a nic nepředstírají. Jako ta přeborovická dívka Běla, kterou Adolf Heyduk zpodobnil tak přesvědčivě ve své rozměrné básni stejného názvu. Vím, jak se rád vracíš do tohoto městečka, stuleného pod windischgrátzským zámkem jako kuřátka pod kvočnou — k zámečku, z něhož se dnes ozývá dívčí smích a vyhlédnou tváře ctihodných Anglických panen, řádových sester — jak si citlivě kreslíš starou barokní faru se statuí svatojanskou i průčelí statku "u Sosnů". Prostý sedlák nechal si zde postaviti lepší architekturu, než celé šlechtické rody za staletí.

Karel Klostermann tu rád prodléval až doposledka, kdy jeho rakev odnesli na ramenou štěkenští sousedé ze zámku na nádraží, aby ji dál odvezl vlak do Plzně. Mnoho letních měsíců tu prožil a mnoho zkazek jsem tu o něm zaslechl. K smrti rád rybařil a protože mu často štěstí rybářské nepřálo, dovolili mu štěkenští, aby si zalovil i v rybníku. Klostermann se usadil s prutem na hrázi, sedí, trpělivě čeká — a nic. Jeden bodrý soused jde zvečera kolem a už zdálky se hlasitě táže: "Berou, pane rada, berou?" — "I kdež, sedím tu už od rána — a ani jedna nezabrala." Stařík se pozorněji zadívá a prohodí usměvavě: "Pane rada, takhle nic nechytnou, to si musejí hodit udici do vody, mají ji zabodnutou v klobouku." —

V posledních letech vozili našeho romanopisce už jenom na vozíku po zámeckém nádvoří. Po stranách vozidla mu musili přidrátovati dva košíčky na zrní, jež bohatě rozhazoval drůbeži, čile tu kdákající. Zamyslil se jednou a překvapenému služebnictvu vykladá: "Kdyby měla zvířátka nebíčko, věřte, věřte, že slepice v něm bude první svatou ..."

Čejtický kostelík působí, aspoň na mne, baladickou nápovědí — skutečně, ukradli v něm před nedávném krásnou gotickou archu. Jen světlonoš tam ještě bdí na oltáři a na kruchtě gotická socha druhého biskupa České země. Jak krásně, ach jak krásně je u rybníka Třetiny, viď Bohumile? A co pomník Alfonsa šťastného ve Štěkni? Selský mudrák — zakladatel hnutí, které tu v kraji skončilo neblaze. Spíš vzpomeňme Mikuláše Alše a jeho překrásného aktu, kterým vyjádřil všechnu líbeznost a dívčí půvab řeky Otavy a dudáček nám u ní zahraje pod hvězdnatým nebem. Řeka plyne dál, unášejíc naši mysl už do končin jiných ...


tato kapitola v PDF