Prácheň

Reference

Stříbrné Hory :: odstavce 1, 6, 24
Na západ od Práchně se prostírá hradešická kotlina, která je rozvodím Otavy a Mže. K severnímu horizontu kraje se zdvíhá kraj zalesněným Slavníkem a vrcholí Stírkou, ležící stranou myslívského kostela, západ uzavírá Vidhošť, otavské údolí zastírá na jihu Džbán s Holubími kopci u Vlkonic.
...
Polní cestou přijdeme do Břežan s překrásnou návsí, kde je ještě devět bílých štítů lidového baroka, u vsi štíhlá kamenná boží muka s vytesaným letopočtem 1738. Je odtud krásný pohled k Malému Boru a k Práchni. Za vsí je kaple svaté Anny se zázračnou studánkou, jedna ze svatoanenských svatyň, jichž je ještě několik na sousedním Strakonicku. Z Břežan vystupujeme polní cestou na zalesněný vrch Slavník.
...
Nízké domky na náměstíčku bývalého hornického městečka s trsy trávy mezi dlážděním a příznačným názvem Kozí plácek, fara, kde dodnes je název "Bůh, církev, vlast", charakterisuje jedno životní údobí místa, tímto heslem naplňované. Na akropoli bývalých hald stojí kostel svaté Kateřiny s překrásnou barokní sochou světice, umístěnou vně presbyteria. Na haldách, proměněných v parčík, zříme řadu žulových božích muk i hezkou sochu svatého Václava dobré sochařské práce. Všude tu nacházíme žlutý květ kuklíku lékařského, lidově nazvaného šebestiánek, jehož se v lidové léčbě vydatně používá na léčení ran. S výšiny obzíráme kraj, zvlněný na sušickou stranu směrem k Svatoboru, zavrcholenému rozhlednou, a jeho jméno si spojujeme s dávnými kulty i pohřebištěm na východním úpatí hory, kde v kostrových hrobech byly nalezeny bronzové a stříbrné náušnice s denárem krále Vratislava. Na východ přehlédneme zvlněný terén až k Práchni.
Pouť vzpomínavá :: odstavec 53
Poslední láskou Ullrychovou byla krajina kolem Březnice. Jezdíval tam rád se svou sestrou Lidunkou a těšil se už od jara na toto prázdninové malování. Převezl si tam v kleci i papoušky andulky se svým malířským nádobíčkem a zdomácněl tu ku podivu rychle. Přispěl k tomu i ráz krajiny, kterou až při pozdější práci viděl v jejích odlišnostech. Zalesněný svah Bozeň se zbytky hradištních valů mu připomínaly Prácheň, "švédský most" u Dobré Vody byl v jeho očích vlastně jen obdobou Žižkova mostu pod Kátouckou horou, a bílý zámek březnický aspoň náznakem mu přivolával milované Žichovice.
Hlasy domova :: odstavec (76)
Byli to Keltové, jejichž huť i pohřebiště prozkoumal archeolog Josef Siblík na občinách bezdědovických, či byli to už lidé našeho plemene a rodu, kteří v časovém rozhraní pohanské a křesťanské doby ryžovali zlato v Otavě pod horou Práchní a zatoulali se až do našich končin?
Sláva Sušice :: odstavec 5
Město vděčí za svůj vznik zlatému písku řeky Otavy i příznivé poloze na důležité obchodní cestě. Z původní ryžovnické osady byla po opuštění královského hradu Práchně založena Sušice jako hrazené královské město, které dal roku 1322 král Jan Lucemburský obehnat hradbami, o čemž svědčí kamenná deska s latinským nápisem, přenesená ze zrušené Velké brány do vestibulu dnešní radnice. Karel IV. nadal město mnohými výsadami a nesmělo být trvale zastaveno žádné vrchnosti. Sušičtí zůstali věrnými poddanými i jeho syna Václava a stáli při něm neochvějně v zápasech s odbojným panstvem. Tehdy studují na pražské universitě někteří sušičtí synkové, z nich Václavovi ze Sušice proslovil při jeho determinaci ohnivou řeč sám mistr Jan Hus.
Kašperské Hory :: odstavec 20
Na půlnoc se do měkkého slunečního světla rozkládá široké panorama české krajiny. Za řekou Otavou se zabělá zdivo hradu Rábí a vápencové lomy u Žichovic, za nimi se modrá vrch Štědrý u Nepomuku, Olymp kraje, dále se stupňuje vlna s náznakem zámku zelenohorského a docela vzadu za tratí sedavá tucha Radyně, pozdrav krajiny plzeňské. Prácheň jen tuším, ale Slavník rýsuje docela zřetelně svůj obrys, a stranou vrchů strakonických poznávám písecké Hůrky, kopčitý terén za Dobeví, Čížovou s kostelíčkem, Třemšín a pásmo brdských lesů až k Příbrami. Rozsáhlou část české země nabíráš pozorně do očí a laskáš se s její krásou, tichou a neokázalou jako zasnění venkovského děvčete nad srpem uprostřed pondělního rána.
Vlachovo Březí :: odstavec 28
Náhoda? Nevěřím v ni - tento kříž zde i tehdy jistě stál - ale kde je tu tořič? Tuto květinu našel jsem až po letech na vrchu Pučance nad Hejnou nedaleko Práchně a verte, že jsem od té doby nezažil větší botanické překvapení na svých jihočeských potulkách.
Prácheň :: odstavce 2-4, 9
Na hudbu "Z českých luhů a hájů" myslíme u řeky Otavy, kde metlice potichu šelestí na "hrůbatech" dávných ryžovišť a proutek husopasčin kreslí do modra nebes kradmé obrazy snů. A olše voní - a řeka zpívá. O čem? -"U panského dvora náš Vitoušek orá, strakaté volečky má." Ano, to je znárodnělá zamilovaná písnička Alšovy maminky Veroniky, písnička, jejíž dějistě umístil dojatý syn sem na Horaždovicko. Jistě si na ni vzpomněl, jda tudy jednou, a do malého náčrtníku si zaznamenal strmý obrys Práchně i panský dvůr s alejí starých hrušní, vonící jarní ornicí, i oráče za pluhem. Z polí voní řebříček a máta, na vyprahlé pěšině zvedá se stonek jitrocelů, Alšovy erbovní květiny, z trav zní "crkot cvrčků" - a řeka plyne.
Museli byste přijít na vrchol Práchně o vojtěšské pouti, abyste tu zahlédli modro podléštek a poznali lidi z celého kraje. Chasníci kupují děvčatům perníková srdce v poutních boudách a křik vyvolavačů se tříští o lesní tiš. Sosny a thuje šumí nad hroby nebožtíků z Veřechova, Hydčic a Boubína. Ti spí uprostřed lesa na hřbitůvku kolem prastarého kostelíka svatého Klimenta, kam vede z hydčické strany "smrtelná cesta" až k hradišti, po němž má celá tato širá krajina své jméno.
Práchni, jak vyjádřiti celou složitou podmanivost tvého jména a místa? Zbořme zídku prostoru a času a nechrne promlouvati jen ústa vln a listí, jistě se dovíme víc, než mohla zaznamenati do knih ruka písařova. Naše zvídavost se bude stále ptáti na osudy rodů, jež zalidnily tuto krajinu už v dobách vymykajících se každé paměti lidské. Kterými asi slovy bychom se dorozuměli s prvními příchozími, kteří za hliněnými valy sroubili na této výšině první hradisko, aby ochránili před vpádem některého z nepřátelských kmenů své ženy a stáda. Byl to jistě lid divoký, sedící na zvířecích kožich v zemních jámách, spíš posunčinou se domlouvajíc: než promyšlenou stavbou vět. Či to už byli pokojnější obyvatelé pastevečtí, nemyslící tolik na výboj, jako spíš na píseň, kterou u hliněného přeslenu předzpěvovaly nad ovčím rounem plavé ženy širokých boků, s očima kvetoucího lnu, z jejichž rtů, prudce opojných, kanula slova jako med?
...
Zlaté večery nad Práchní, co všechno ještě z vás vytušíme? Hvězdník a zlatobýl - jaká třpytná čelenka jmen pro kvítí polní - ale proč i potměchuť se tu pne mezi vrbovím?
Hlasy domova :: odstavec 25
Byli to Keltové, jejichž huť i pohřebiště prozkoumal archeolog Josef Siblík na občinách bezdědovických — či byli to už lidé našeho plemene a rodu, kteří v časovém rozhraní pohanské a křesťanské doby rýžovali zlato v Otavě pod horou Práchní a zatoulali se až do našich končin?
Prácheň :: odstavce 3, 7, 22, 27
O čem? — U panského dvora náš Vitoušek orá, strakaté volečky má. Ano, to je znárodnělá zamilovaná písnička Alšovy maminky Veroniky, písnička, jejíž dějiště umístil dojatý syn sem na Horažďovicko. Jistě si na ni vzpomněl jda tudy jednou, nevíme už přesně s kým a kdy, ale do malého náčrtníku zaznamenal si strmý obrys Práchně i panský dvůr s alejí starých hrušní a oráčem. S polí voní řebříček a máta, na vyprahlé pěšině zvedá se stonek jitrocelů, Alšovy erbovní květiny, z trav zní "crkot cvrčků" — a řeka plyne. Museli byste přijít na vrchol Práchně o vojtěšské pouti, abyste tu zahlédli modro podléštek a poznali lidi z celého kraje. Chasníci kupují děvčatům perníková srdce v poutních boudách a křik vyvolavačů se tříští o lesní tiš. Sosny a thuje šumí nad hroby nebožtíkii z Veřechova, Hydčic a Boubína. Ti spí uprostřed lesa na hřbitůvku kolem prastarého kostelíka svatého Klimenta, nedaleko hradiště, po němž má celá tato širá krajina své jméno.
...
Zlaté večery nad Práchní, co všechno ještě z vás vytušíme? Hvězdník a zlatobýl — jaká třpytná čelenka jmen pro kvítí polní — ale proč i potměchuť se tu pne mezi vrbovím?
...
Pan profesor Rudolf Urbánek, historik doby Poděbradského, mohl by nám ověřiti oprávněnost horažďovické chlouby, která tvrdí, že se zde v čísle pátém na den svatého Jiří-drakobijce narodil Léta Páně 1420 paní Anně z Kunštátu syn, který byl jménem tohoto světce pokřtěn. Což, nebylo by to rodiště zrovna nevhodné pro husitského krále, neboť všechna prácheňská města kromě Strakonic stála vždy věrně při Žižkovi.
...
Putujícího apoštola ze Strašeně vystřídal v prácheňském kraji "prosťáček boží", jímž byl jesuita Páter Albrecht Chanovský, rodák svéradický — replika italského světce z Assisi. Také on dvořil "Paní Chudobě" a zdůrazňoval slovo boží utištěným a prostným, sám se řídě slovy Písma "Pohled'te na ptactvo nebeské — pohleďte na kvítí polní..." Miska žebrákova, sestřičky vši a děti, které proměňoval v andělíčky, přivázav jim na záda husí peroutky, byly jeho dvořanstvem. Hle, za vrchem na obzoru pod chanovickým kostelíkem leží Svéradice, jeho rodiště, a ves v údolí s nápadnou budovou byvšího hradu u rybníčka je Velký Bor. Stával tu ženský klášter maltánského řádu, tábority rozbořený. Název louky "Pod městem" je jedinou vzpomínkou na významnou dobu horského rozmachu. Kdo ví, že odtud pochází Sylvestr Krnka, vynálezce rychlopalné ručnice? Široké pastviny se prostírají kolem mečichovských rybníků a s čečelovické výšiny na blatenské straně přehlédneme celou Šumavu. U klatovské silnice se zvedá na výšině románský kostelík Malého Boru. Na tomto návrší sevřela těsným prstenem panská jízda, vedená Oldřichem z Rožmberka a Bohuslavem ze Švamberka, Žižkovy válečné vozy, ale i tentokrát husitské houfnice rozrazily kruh obklíčení. Jednooký zeman vyřídil panskou přesilu svým lapidárním válečným tahem — a "bratří" měli k Prachaticům volnou cestu, nechavše za sebou bojiště plné mrtvých nepřátelských těl i koňských mrch.