zámek Štěkeň

Související

Odkazy

Záznam na serveru Hrady.cz

Obrázky

Reference

Pouť vzpomínavá :: odstavce 36, 41
Zamiloval si toto městečko, stulené pod windischgratzským zámečkem jako kuřátka pod kvočnou. Z jeho oken se ozýval dívčí smích, který umlkal pod přísným pohledem "anglických panen", řádových sester, jejichž učitelská činnost se těšila přízni bohatých rodičů. Zámecký park byl aspoň zčásti přístupný obecenstvu, které se mohlo procházet i stinnou alejí, nazvanou "Mutterweg", určenou dříve jen pro procházky staré hraběnky. Zahradnický domek je rodištěm Františka Spilky, profesora sborového zpěvu na pražské konservatoři a prvého sbormistra Pěveckého sdružení pražských učitelů, u jehož založení stál a jejž řídil 14 let. Dvořákův žák z varhanické školy, projevuje se i ve svých skladbách jako srdečný lyrik "dvořákovského svěcení a bendlovské tradice". Bohumil mu při několikerých setkáních připomenul Štěkeň, ale starý pán žil příliš dlouho v muzikantském světě a o rodné městečko neprojevil zvláštní zájem. Nejen výtvarné zaujetí, ale především láska vedla Bohumilovu ruku, když si tu citlivě kreslil starou barokní faru se statuí svatojanskou nebo dvouštíté průčelí statku u Sosnů.
...
Bohumil ho zastihl ve Štěkni už jako starého pána, jenž bydlel jeden čas v domě pekaře Velána a později v zámku. Stará rybářská vášeň ho ani ve stáří neopouštěla. Měl s ní určité nesnáze a o jeho rybaření se vyprávějí bohatýrské příhody; jednu rozmarnou jsem slyšel sám. Štěkeňští dobře vystihli, že "pan rada", jak mu všeobecně říkali, nemívá při rybolovu veliké štěstí. Špatně už mu sloužil zrak a tato vada byla příčinou jeho rybářských neúspěchů. Dovolili mu tedy lovit i v rybníce. Starý pán se usadil s prutem na hrázi, hodí udici, trpělivě čeká - a nic. Jeden bodrý soused jde zvečera kolem a už zdaleka projevuje účast: "Tak berou, pane rada, berou?" - "I kdež, sedím tu už od rána - a ani jedna nezabrala." - Hovorný stařík se pozorněji podívá a usměvavě prohodí: "Pane rada, takhle níc nechytnou, to si musejí hodit udici do vody, mají ji zabodnutou v klobouku."
Strakonice :: odstavce 57, 61
Pohled k Přeborovicům mi vyvolal jednu postavu z Heydukova literárního díla, kterou starý básník umístil do přeborovské chalupy a do komnat štekeňského zámku. Ani jednající osoby, ani prostředí a děj nevznikly v básníkově fantasii; Heydukova "Běla" skutečně žila, ale nevím, zda autor zvolil dobře podtitul své knihy, označiv jej "idyla z Pootaví". Řekněme si v stručnosti její děj.
...
Když kněžna Windischgrätzová hledala kojnou pro svoji dcerušku Agnes, byla Běla matkou čtvrtého dítěte, jediného, které jí zůstalo ze čtyř dětí. Její manžel, venkovský krejčí, nežil se svou rodinou v nějakém blahobytu, proto neodmítl zámeckou nabídku, tolik slibující. KdyŽ se Běla vrátila s knížecími manžely z Tachova do štekeňského zámku, její dceruška v Přeborovicích právě onemocněla. Kněžna zatajila Běle tuto smutnou zprávu. Nechtěla, nejspíš na radu lékařovu, aby kojná její princezny zhoršila si zdravotní podminky pro svěřený úkol. Zatajila jí i smrt přeborovického děťátka, nechala zavřít všechna okna a stáhnouti záclony, aby ani zvuk umíráčku nepronikl do zámecké komnaty. Tušení srdce mateřího bylo vsak citlivější než kněžnino sobectví; zámecká paní až po pohřbu oznámila Běle neblahou událost a slíbila jí, že jejímu příštímu děťátku bude kmotrou. Za rok se Běle narodila dceruška, která po své šlechtické kmotře dostala jméno Gabriela. V 19 letech odjela do Ameriky, kde se za 3 měsíce vdala, měla sedm dětí, a sedmatřicetiletá zemřela po přestálé operaci na nemocničním lůžku. Před smrtí vyslovila přání, aby její sestra Anna, která v té době byla na službě v Praze, ujala se osiřelých dětí a provdala se za svého amerického švagra. Těžké bylo rozhodováni Anníno, ale vyhověla poslednímu sestřinu přání.