• 
• 
• 
• 

Klatovy

Klatovy na Wikipedii

Související

Klatovy, Špitálská brána

Bílá věž v Klatovech

Klatovy, městský sad

Černá věž v Klatovech

Klatovy, zvon Vondra na Černé věži

Odkazy

Domovská stránka

Obrázky

Reference

• Stříbrné Hory :: odstavec (22)

  V zámeckém parku létají za teplých večerů svatojánské mušky, zahouká sova a ráno z prosvětlených korun zaznívá flétnový zpěv žluví i vrkání divokého holuba z větvoví liliovníku. Milovník cizokrajných stromů může se procházet pod jedlí kanadskou i Weimuthovkou, chce-li, může si utrhnout tvrdý plod ořechu kanadského i lísky turecké a nemusí jít až na nádvoří hradu Rábí, aby uviděl vzácné muky, rostoucí tady ještě s jinými botanickými zvláštnostmi. Ty uvidí v zahradě, kde panští zahradníci vypěstovali vzácný druh lilie královské, pivoňky dřevité, stejně jako šafráníky i kosatce všech možných barev a odstínů. Zahlédneme-li ve zdejším okolí moruše, je to zároveň památka na zasloužilého učitele Petra Šafránka, rodáka tedražického, který zde morušové stromy vysazoval kvůli pěstování bource morušového. K učitelství přišel vlastně od muziky. Se svým bratrem Kajetánem a dvěma kantory odešel jako čtvrtý člen kvarteta na muzikantskou pouť do pruského Slezska, kde navštěvoval učitelský seminář ve Vratislavi. Po bratrově smrti vrátil se do Tedražic, živil se hudbou a ušetřil si na studie v Klatovech a v Českých Budějovicích; v dvacátých letech minulého století dosáhl zde učitelské aprobace. Hrabě Taaffe objevil ho na návštěvě v Chudenicích jako výborného muzikanta a chtěl ho umístit jako písaře na svém zámku nalžovském. Tento rozený učitel nalezl však záhy své pravé poslání a proto v krátkém čase nastupuje učitelské místo ve škole těchonické a za tři roky se stává učitelem na Stříbrných Horách, aby zde působil až do své smrti. Jeho pedagogický věhlas rozšířil se po celém kraji a donesl se až k sluchu žichovického zámeckého lékaře Dr Josefa Klostermanna, jehož synek Karel potřeboval nějakého svědomitého učitele, který by usměrnil jeho zanedbané školní vzdělání a připravil ho ke zkoušce do klatovské hlavní školy. Hoch, který v Žichovicích žil víc v přírodě než ve školních škamnách, těžko zvykal tuhé kázni v domácnosti nového učitele. Bydlil tam se svým nejmilejším kamarádem Bertíkem Körbrem, synkem správce žichovického panství, a s Františkem Havlíčkem, jehož otec byl lesmistrem v Lovčicích.

• Pouť vzpomínavá :: odstavec 50

  Ten jednonohý husopas, belhající se s psíkem na sejpech pod Rábím, nepřimotal se do obrazu jenom tak. Patří do krajiny a vyjadřuje kus jednoho sociálního údělu. Přišel o nohu při úrazu ve vápencových lomech, nikoho už nemá a proto si s tou němou tváří náramně dobře rozumí, jednou byla velká voda a pes začal tonout. Náš invalida vkročil za ním do řeky a s nasazením vlastního života zachraňoval psa. Kolikrát viděl Bohumil v polích u Horaždovic jeptišky v řádovém rouše sekat obilí nebo rozhazovat hnůj a jejich přítomnost v obraze není tedy zase žádnou schválností ani pouhou stafáži. I ti dragouni v červených kalhotách, kteří plaví koně v říční zátočině, přijeli na manévry z klatovské posádky a jsou také součástí kraje. Selka, pumpující vodu na své bosé nohy, nepochází z malířovy fantasie; jistě zaběhne do nejbližší chalupy uvařit oběd a samým spěchem nemá doma ani chvilenku času. Kam jinam než do Nezamyslic umístí vzkříšení s průvodem žen v bílých šátcích, protože nikde v okolí není krásnější kostel ani scenerie pro tuto dojímavou podjarní slavnost. Podoba kraje je promítnuta i do postavy archeologa, kterým není nikdo jiný než Bedřich Dubský, známý všem na Strakonicku a Písecku. Kolik malířů už malovalo hrad Rábí, ale nikdo z nich si nevybral pohled od starého židovského hřbitova, kde šeď omšelých náhrobků tak citlivě koresponduje se siluetou melancholických zdí a vysoké thuje tento dojem jen zdůrazňují...

• Sláva Sušice :: odstavce 4, 7, 9, 47, (93)

  Je tu mythus pravěkých hradišť a stará rýžoviště na březích Otavy, jsou tu románské svatyně i sesuté štoly z dob středověkého dobývání zlata, za Hartmanicemi Vintířova skála, svědkyně první německé zrady v zápase o svébytnost naší vlasti, a od hradu Rábí až ke Klatovům hřmívaly husitské válečné vozy.

  ...

  S Klatovskými a Domažlickými táhli i Sušičtí na slavná náboženská shromáždění, účastnili se prvních husitských bitev a jejich obec polní statečně bojovala na všech bojištích tehdejších Čech. V táborském svazku měst vytrvali od jeho začátku až do osudné bitvy lipanské. Sršaté, bradaté kazatele táborské vystřídali mírnější kněží kališničtí, a měšťané vytáhli z bran jen proti škůdcům zemského míru; obléhali se sousedy v Horažďovicích Racka Kocovského z Kocova a v Janovicích Petra Sudu z Reneč, kteří škodili loupežemi a násilím v celém dalekém kraji.

  ...

  Ještě před pohromou bělohorskou se vzdává Sušice Marradasovi a v evangelickém městě nastává tvrdá rekatolisace se všemi důsledky. Tvrdošíjné starověrce nezlomila ani misie pátera Albrechta Chanovského; nucenou emigrací byla však Sušice ochuzena právě o rodiny nejzámožnější a nejvzdělanější. Válka třicetiletá ožebračila většinu měšťanstva neustálým střídavým ložírováním soldatesky jak císařské, tak cizí a po zpustošení Klatov opanovali Sušici Švédové. Tři roky po míru vestfálském zřizují kapucíni ve městě svůj klášter s kostelem sv. Felixe z Cantalisia a kaple Andělů strážných na vrchu Stráži dává terénu města zavrcholení a dominantu. Reformy Josefa II. umožňují židovským rodinám rozsáhlejší usazení v městě, kde už měly dávno zřízený starý hřbitov v baště "Na příkopech". Vrozená podnikavost některých israelských jedinců je spjata s počátky zdejšího průmyslu. V kraji vznikají sklářské hutě, vtiskující šumavským osadám nový charakter.

  ...

  Stromořadí vzrostlých javorů stoupá od Píchu k Hlavňovicům, nejvýše položené vsi na silnici ze Sušice do Klatov. Kolem nevýstavného zámečku Kotzů z Dobrše rozkládá se park se starými duby, sosnami a javory, v lukách u Libětic strmí řada vlašských topolů a jiné dva mohutné topoly stíní kapličku ve vsi. Domovskými stromy jsou tu jeřáby. Celé aleje nechala bývalá vrchnost vysázet od zámku k lesu kvůli kvíčalám. Byly tu v zimě stříleny a posílány za hranice. I bývalý ovčín býval obklopen staletými lipami a jiné lípy von nad šindelovou střechou kostelní. Jak vidno, vždycky si v Hlavňovicích potrpěli na stromy.

  ...

  Byl tam pozván jejím majitelem Čeňkem Bubeníčkem, obchodníkem z Prahy, který tam právě pobýval s vychovatelem svých dětí Dr Ludevítem Procházkou, klatovským rodákem a neohroženým obhájcem Smetanova díla. Div že se tam nesetkali s Dr Riegrem, jehož na tehdejších cestách Šumavou provázel Klostermannův otec, který byl městským lékařem v Kašperských Horách.

• Velhartice :: odstavec 24

  Nevím už, kolikrát jsem šel z Velhartic k Horám Matky Boží, ale tuto cestu bych poznal i potmě; mám ji vtisknutu ve šlápotách a podle vůně šel bych i po letech po ní docela neomylně. V samotě Na šlajfu nakládali na vůz čerstvě nařezaná prkna, vánek přinášel z lesní louky vůni pokosených sen, kousíček dál se pásly krávy, na pěšince v travách zasvitly ryzce, a kdo by odolal, aby si neutrhl modravé kuličky z pichlavého keře jalovcového; pro jejich aromatickou chuť je kousají zdejší děvčata, jdou-li na večerní dostaveníčko. Sem, do svého letního sídla, se uchyluje herec Jan Werich, aby zde užil do sytosti lesního ticha; pod olšemi rád vysedává na břehu Pstružné, číhaje nad udicí na pstruzí kořist. Čisťounká je zde běhutá voda Pstružné, průhledná až ke dnu, les voní houbami, tráva rosou, olše hořkostí, ale všechno převoní tavolníky svým neopakovatelným mandlovým výdechem. Potkávám fůru, naloženou pilinami, při nichž se bude hřát celá rodina za dlouhé šumavské zimy, zastavuji se na chvilinku v drouhavečské hospodě, odkud je jen koušíček cesty do Hor Matky Boží. Nikomu však neradím, aby se před městeckem zeptal náhodného chodce na dvě věci: kterou z bran má vejiti do města a že by rád viděl obecní les. Celé městečko sestává totiž jenom z náměstí, a městské lesní bohatství representuje jeden jediný smrk. "Horáci" se však mohou pyšnit svou historií, která je bohatá na zlato a stříbro, jež se tu dolovalo za Jagellovců. Už roku 1552 byly povýšeny na svobodné horní městečko a nadány znakem a obrazem Matky Boží, kolem jejíž hlavy se vznášejí andělé a po stranách stojí dva havíři. Erb zavrcholuje královská koruna a pod ní dvě zkřížená hornická kladívka. Nejstarší městská pečeť má letopočet z roku 1560. Zdeněk Lev z Rožmitála měl propůjčeno kutací právo na deset let; staré anály vypravují o ohromném kusu ryzího zlata, zde nalezeném, ale hornická sláva netrvala dlouho, i když čas od času byla nakrátko obnovována. Později se tu téměř v každé chalupě jen ševcovalo, šily se košile pro klatovské továrny, chodilo na práci do lesa a pásly krávy. Z dob blahobytnějších zůstal honosný název hospody "Na zámecké" a opuštěné šachty na Křížovce, zarůstající silenkou a trnčím. Náměstíčko si proměnili v park, kde jsem viděl čtyři roubené studně a kameninovou polychromovanou sošku černošky, nesoucí vázu. Šindele kostelní báně jsou natřeny sytou červení a hlas věžních hodin mi připomněl z dálky nějakou starodávnou píseň z hracího obrazu. Kolem starých šachtic jsem sestupoval dolů k Mokrosukům, jejichž siluetu zdůrazňuje prastará lípa tak prostorné výduti ve vykotlaném kmeni, že se do ní mohou schovat čtyři dospělé osoby. Osamělý dub svou rozsochatostí koruny a mohutností zbrázděného kmene zaujme oko divákovo naráz, i když mělo jinak dost příležitosti pokochat se přírodními architekturami stromovými věru dosyta, ať už jsou to lípy malonické nebo jiné, stojící u cesty mezi Jindřichovicemi a Mlázovy. Renesanční arkády zámecké a krásně členěné štíty s bohatou dekorací, byť rustikalisovanou, zapůsobily na mne jako kouzelný snový přelud. Tato venkovská renesance má v sobě něco tak bytostně českého, že jsem kolem ní chodil jako omámen, kresle ji se všech stran a vzpomínaje na Mikoláše Alše, který by z ní dovedl vyvolat život tak umocněný, až by se nám dech zatajil...

• Klatovy :: odstavce 2, 7-8, 9, 13

  Jdeme za podmračného dne po parkánu mezi dvojitým pásem hradebním! V mohutné jednoduchosti se před námi zvedne strohá krychle děkanského chrámu s jehlovitým sanktusníkem, který protíná přísný obzor pomezního horstva. Stojí stranou tržiště hrazeného města, které vyrostlo v druhé polovici třináctého věku z podnětu přemyslovského vladaře a jeho kolonisátorských snah v blízkosti staré trhové vsi slovanského původu. Osadníci cizího jazyka, těšíce se přízni Zlatého krále, naplnili život za hradbami dělnou snahou o rozkvět svých živností, ponenáhlu splývajíce se starousedlým obyvatelstvem. V blízkosti chrámu založili si hned v počátcích školu, v městě i předměstí klášter jako centra života duchovního. V štěrbinách uzounkých střílen zahlédne naše inspirace obzíravý zrak stráží a v uličce malomocných zaslechne úzkostné steny úst plných boláků...

  ...

  "Čas oponou trhnul" - a vidíme na dějišti Martina Lupáče, biskupa suffragana Rokycanova, který se právě vrátil z Basileje, kde už stačil obhájit jen čtyři kusy spasitelné. Byla to krásná osobnost ušlechtilé tolerance, povýšená nad náboženské fanatismy, do jejichž krvavých vírů byla zatím stržena převážná většina synů této země. Tehdy i v Klatovech zapustila kořeny mírná a moudrá slova Blahoslavova: "Pokud na vás jest, se všemi pokoj mějte, ctí se vespolek předcházejíce..." Hle, hořčičné semeno Chelčického, které ani tady nebylo včas uchráněno před tvrdou žoldnéřskou škorní.
  Věříme svědectví Žerotínovu z šestnáctého věku o chvále tvých zahrad, ó město - i dřevorytecké vedutě Willenbergově o sličnosti tvých věží, ale musíme si k nim přimyslit i šišky kvetoucího chmelu a výdech šafránic, i důstojný krok paní pod krumplovaným zlatohlavem, vyšňořené roušnicemi a švadlími, jejichž dovednost zaznamenal sám mistr Pavel Stránský ve své elzevirské edici. Tehdy se zvedly na domech erbovního měšťanstva honosné štíty se sgrafitovým rejsováním, uvnitř plné zlatnického a konvářského díla, poblíž farního chrámu rostlo zdivo Bílé věže a věž Černá dostala přilbu s lucernami a rathauz věžičku, jak se na renesanci slušelo. Žilo se vesele mezi klatovskými branami za vlády Jagellovských a zlatého věku rudolfínského. Uprostřed rynku šuměla nová kašna, ozdobená kamennou sochou "mouřenínkou", a z latinské školy zaznívaly strojené a trochu studené verše humanistického veršovce pana Simona Ennia z Fenixfeldu. Přehlušovával je halasný zpěv z klenutých šenků, kde nad cínovými hubatkami se leckdy zdvihla nepokojná krev a ve tmě před vraty třeskla zbroj, jejíž řinkot zaléhal do úzkých uliček, stvořených pro frej. Krásně a plně se žilo sousedům rychle bohatnoucím. Dílo nožířů těšilo se proslulosti jistě zasloužené a dílna zvonaře Jindry, stojící blízko Špitálské brány, proslavila jméno klatovské široko daleko v kraji. Tato pohoda byla přerušována jenom výkřikem z mučírny Černé věže, když za čadivého, třaslavého svitu smolnic vyslýchal rychtář právem útrpným některého z vězňů, ale neměly jenom Klatovy smolné knihy, i jinde krevní písaři nám zanechali podobná smutná svědectví.

  ...

  Život, změněný nejen v tvářnosti, nýbrž v samotné podstatě, šel zrychleným krokem. Klatovy sedmnáctého věku, kde nad střechami města druhdy bohatého začala se prostírati truchlorouška a dějiště bylo připraveno pro tragedii.

  ...

  Jiný člen řádu, Bohuslav Balbín, žijící tady v exilu jistě chmurném, psal právě v Klatovech svou Obranu, jejíž obšírný název dobře vystihuje žalné ovzduší sedmnáctého věku: "O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království Českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech, k tomu příslušejících, rozprava krátká, ale pravdivá".

• Kašperské Hory :: odstavec (33)

  "Královské svobodné horní město" se může pochlubit vskutku dlouhou minulostí. Už v roce 1345 bylo Janem Lucemburským povýšeno na město a jeho znak, stejně jako v Kašperských Horách, napovídá svými atributy mnohé ze staré havířské slávy. Ta už je dávno ta tam a život se proměnil k nepoznání. Vychladly pece sklárny, kdysi proslulé, už nikdo nenamácí sklářskou píšťalu do horké tekuté směsi, ani citlivá ruka už nepřikládá pod pozorným zrakem k brusu křehkou krásu váz. Jen autobus ráno zastaví na náměstíčku u radnice, aby odvezl dělníky do sušické sirkárny, a večer pod jasany, javory a jilmy prozradí kuželem světla zamilované dvojice, tisknoucí se ke kmenům. Z tmy se ozývá hra na harmoniku a ty cítíš v ní vojáčkovu tesknici po domově, nemá-li tu zrovna milou jako jeho šťastnější druzi. Noc a ticho i tady přejí zpěvu řeky Otavy, Němci nazývané Oo, i tichému šumu kamenné kašny, přečasto splývajícímu s ševely deště. Při každém kroku osloví tě vzpomínka na Karla Klostermanna. Domek na návrší Kapelle, kde o prázdninách psával své Šumavské rapsodie, leží v rozvalinách, a kdyby desetkrát utrhl vratič na farském dvoře a desetkrát se vrátil do Rejštejna, nasel by tu jen hroby svých nejbližších. V kostele svatého Bartoloměje zůstaly krásné řezané oltáře i sakristie, kde se oblékával ke mši jeho nejmladší bratr Jakub; křtitelnice je rovněž táž, jejíz vodou byla křtěna jeho bába, která zde mela i své oddavky. Její nejmladší syn, Klostermannův otec, byl už jako dítě zaslíben stavu duchovnímu, když se zázračně uzdravil po přestálém záškrtu. Vystudovav klatovské gymnasium a filosofii v Praze, odmítl jiti do semináře a věnoval se studiu medicíny. V předvečer jeho promoce matka zemřela, utrápivši se pro slib nesplněný Bohu. Teprve vnuk Jakub uskutečnil její tužbu, stav se rejštejnským farářem. Zde je pohřben u kostelní zdi vedle hrobu své matky.

• Prácheň :: odstavec 42

  Rozsáhlé pastviny se prostírají kolem mečichovských rybníků a my se díváme směrem ke klatovské silnici, kde se zvedá na výšině románský kostelík Malého Boru. Na tomto návrší sevřela těsným prstenem panská jízda, vedená Oldřichem z Rožmberka a Bohuslavem ze Švamberka, Žižkovy válečné vozy, ale i tentokrát husitské houfnice rozrazily kruh obklíčení. Jednooký zeman vyřídil panskou přesilu svým lapidárním tahem - a "bratří" měli k Prachaticům volnou cestu, nechavše za sebou bojiště plné mrtvých nepřátelských těl i koňských mrch.

• U Sudoměře :: odstavec 16

  Od Štěkně k Přeborovicům se těžce sune "lid polní"; už přebrodil Otavu, prošel Sudoměří, zastavuje se pod hrází rybníka Škaredého a šikuje vozovou hradbu. Těsně. Kolo na kolo. Řetězy řinčí, skřípne kolo, koně se vzpínají. Ženy, vyhublé, plochých prsou, snímají s hlav svoje zavití i pleny a zaplétají je narychlo mezi suché rákosí a studené bahno, které přes den roztálo a lepí se jim na obuv, ztěžujíc chůzi i dech. I práčata se rozběhla a kladou železné kotvice do bahnitého dna. Ostrými hroty vzhůru. Všechno v pospěchu, udýcháně, bez zastavení. Letem se vracejí na hráz, dělící rybník Škaredý od Markovce. K severovýchodu, na píseckou stranu, jsou už namířeny tarasnice. Odtud se blíží královské vojsko, vedené mincmistrem Mikšem Divůčkem, Písek už je v jeho rukou a tuto hrstku unavených dlouhým pochodem zmůže panská moc hravě, dřív než bys vrhcáby rozhodil. Už křičí ti přední, mávajíce kopími, zdvižené praporce vzhůru. Tvrdé upracované ruce těch na vozech potěžkávají cepy s okovanými bijáky, zrak zaostřený, rty přísně sevřené. Kněz Václav Koranda se obrací k sestrám a hejtman Břeněk z Dolan narychlo cosi ještě velí několika bratřím z polní obce klatovské. Jan Žižka přehlíží starostlivě celý tento nevalný houfec, čítající stěží čtyři sta duší, počítaje v to sestry i práčata. Bože, je seřaděno nejvýhodněji těch dvanáct bojových vozů, aby z nich byla pevnost nedobytná? Těch devět jízdních koní, kteří se tu tísní za hradbou, nemůžeme přece nazývati jízdou.

• Na Vodňansku :: odstavec 63

  Votavův tatínek, panský kočí ze Záhorčí u Chelčic, byl povýšen na šafáře a přeložen do knížecího dvora v Sviněticích u Vodňan. Zbožná maminka si přála mít ze synka velebného pána jako většina tehdejších maminek v kraji. Když pobyl rok na vodňanské měšťance, poslali ho rodiče na české gymnasium do Českých Budějovic. Tam studoval úspěšně až do chvíle, kdy byl prozrazen jako autor ateistického článku Můj bůh, otištěného v třídním časopisu Naše snahy, který vydávali studenti tehdejší sexty. Číslo s Votavovým článkem se dostalo do rukou rektora chlapeckého semináře pátera Šnejda, který vyzvěděl jméno autorovo od jednoho studenta pod závazným slibem, že je neprozradí, ale ještě zatepla se vypravil k řediteli gymnasia. Důsledek této schůzky byl nabíledni: konference profesorského sboru vyloučila studenta ze školy a musil do čtyřiadvaceti hodin opustit policejní obvod českobudějovický. Podle svědectví jednoho žijícího Votavova spolužáka bylo tehdejší budějovické studentské mládí smýšlení vyhraněně anarchistického. Tehdy byl básník Fráňa Šrámek exhortován z Klatov do budějovického vojenského vězení a nezapomeňme ani na Jaroslava Haška, jehož bohémské manýry nepřestávaly očarovávat budějovické studentstvo všech kategorií. Není proto divu, když bylo v tehdejší sextě ohlášeno Votavovo vyloučení, že všichni žáci vstali a ostentativně zazpívali Rudý prapor. Byl to jistě statečný projev sympatie, nad nímž musili profesoři zamhouřit obé oči, ale vyloučenec se marně snažil uchytit na některém jiném ústavu. Vyčkával v Plzni, odkud psal zoufalé dopisy budějovickým kamarádům o sebemenší hmotnou pomoc, po marném čekání odjel do Prahy, kde se obrátil přímo na Jaroslava Vrchlického. Básník mu nemohl okamžitě pomoci jinak, než ho doporučit kočující herecké společnosti v Rychnově nad Kněžnou, u níž byl přijat za čtyřicet korun měsíčního platu. Zkusil dost bídy v tomto potulném živobytí, měl však ještě dost síly vytrhnout se z něho a po odpočinku ve Sviněticích začít v Praze novou kandidaturu existence. Plicní nemoc nabyla rázu tak povážlivého, že musila pro něho přijet sestra a odvézt ho k rodičům do Svinětic. Od začátku dubna do konce srpna roku 1907 vzdorovalo tělo dvacetiletého, churavého studenta Smrtholce, až 26. srpna vydechlo naposled. Přítel a krajan dr. Jindřich Veselý píše v posmrtné vzpomínce:

• Krajina mýtu :: odstavec 72

  Už se setmělo docela. O tobě nikdo neví, nikdo nepromluví - jméno Janovo však hřmí stále mohutnější vlnou v chórickém výdechu vzrušené doby z Prácheňska i Táborská, z Klatov i Čáslavě, od Žatce k Hradci, od severních průsmyků přes Prahu, Plzeň, až do kraje Psohlavců, dál, dál, po celé České zemi...

• Přetiché město :: odstavec (14)

  Jména zvučná a drahá, méně známá i proslulá, jako třeba vaše, Bohuslave Balbíne a Václave Vratislave z Mitrovic, mne provázela zámeckými nádvořími i ztichlými ulicemi města. Vy, první, jste sice svou slavnou Obranu jazyka českého napsal až v chmurném exilu klatovském, ale vy, druhý, cestovateli a vojáku, patříte sem svým mládím, neboť váš otec byl v šestnáctém věku zdejším zámeckým regentem a vaše Příhody z tureckého zajetí nás okouzlují podnes...

• K srdci jižních Čech :: odstavec 48

  Kruhová vápenka u nádraží nás přenese do střízlivější sféry, která nakonec ovládne celé nevýstavné městečko s lipami na náměstí a převážně zemědělskými usedlostmi. Vápenec je dovážen z Pacovy hory, jejíž krápníková jeskyně je jedinečnou znamenitosti tohoto druhu v celých Čechách. Popsal ji místní rodák profesor František Nekut, známý přírodopisec a redaktor Vesmíru. Zvláštní náhoda mne zavedla k jednomu domečku s malebným štítem, zdobeným reliéfem Bílkovy Madony. Vcházím do otevřeného stavení, projdu několika místnostmi, ale nikde ani živáčka. Odcházím pln neklidu a po hodině opakuji znovu svoji zvědavost. Představím se staré dámě a s překvapením se dovídám, že jsem v bývalém domově profesora Nekuta, a paní domu, milovnice květin, je jeho dcera, choť známého historika dr. Jindřicha Vančury, překladatele historického díla Denisova a autora monumentálních dějin města Klatov. Upřímná úcta k této vzácné osobnosti, jejíž knihy jsem s velikým zájmem čítával, odzbrojila můj ostych a stará paní mi s nelíčenou srdečností vypráví mnohou zajímavou podrobnost ze života svých drahých i historii tohoto domku. Zde Jindřich Vančura v letní prázdni pilně pracovával a František Bílek tesal pod tímto pohostinným krovem své sochy, než si vystavěl v Chýnově vlastní dílnu. Jiřiny a mečíky voněly na záhonech, krásně se vzpomínalo v tomto přívětivém prostředí, zatímco noví příchozí obohatili tento den novým nečekaným setkáním. Na útulnou verandu vchází s chotí vyslanec dr. Jan Jína, vracející se z výletu na hrad Choustník. Paní Jínová je dcerou Vančurovou a vnučkou Nekutovou. Neubránil jsem se dojetí nad touto věrností domovu.

• Sluneční poutník :: odstavce 4, 21

  Ničivá ruka času máchla příliš bezohledně do těchto míst a ze zámeckého zařízení neponechala ani památky. Kam zmizely rodinné portréty Lamingenů, kteří postavili zdejší zámeček a našli svůj poslední útulek pod dlažbou kostela Nalezení svatého Kříže? Jen historik, znající dokonale minulost kraje, si sem umístí postavu Arnošta Otowalského, císařského důstojníka z třicetileté války, který na jejím zakončení sehrál zvláštní vojenskou úlohu. Tento propuštěnec z císařského vojska nabídl své služby švédskému generálu Königsmarkovi, který tehdy vtrhl od Chebu do Čech a zmocnil se Falknova, Klatov a jiných míst této části země. Zde přeběhlík dostal od Švédů několik set "sedel" a v silném průvodu švédského vojska spěchal k Praze. Prozradil švédské soldatesce nejslabší místo v opevnění hlavního města a Königsmarkovo vojsko se zmocnilo za nočního času Hradčan i Malé Strany, které dokonale vydrancovalo.

  ...

  Jehlan kostelní věže podobný klatovské Černé věži a zed zámeckého parku s kulisou mohutných stromů tvoří z této strany podobu Hostouně, bývalého střediska samosprávného okresu, kde si Josef Mánes kreslil erbovní znamení lva, kupodivu českého, v tomto tehdy čistě německém místě. Vešli jsme parkem k obílenému zámku a zastavili se u pionýrů, jejichž tábor pojmenovali Smrčina. Někteří hráli odbíjenou, jiní svačili u stolů nebo uklízeli v stanech, které proměnily tuto zelenavou tišinu bývalého feudálního sídla v domov prosvětlený dětskými hlásky. Náhle se rozvoněly kvetoucí lípy, rosa vy dýchla chladem a stříbřité slunce rozpustilo v svém světle každou tvrdost. Mířím za klukovským pospěchem k veliké tabuli. Hle, jakou vábničkou lákají lesníci chlapecký zájem k svým zálibám? Fotografie představující říjení jelenů mají stále nové a nové zájemce... Branou vjíždí traktor, jako by nám chtěl svým supěním připomenout za každou cenu prudký puls naší doby na rozdíl od poklidného kosení sekáčů. V ohybu cesty se zastavilo nákladní auto a dělníci odvíjejí ocelová lana, aby jimi objali štítovou zed stavení, které zřejmě překáží rychlému dopravnímu provozu. Zahučel motor a už začíná pracovat rumpál, lana se napjala k prasknutí a za okamžik se řítí celá zed, aby uvolnila silnici, tísněnou z jedné strany vysokou hřbitovní zdí a z druhé oním panským stavením. Snad v některém Mánesově náčrtku bychom našli kresbu hostouňského kostelního portálu s točenými žulovými sloupy a kamennou Pietou nad vchodem. Tuto památku by právě on jistě neminul bez zájmu. Na svažitém náměstí upoutá barokní sousoší svaté Trojice, zastíněné korunami čtyř lip. Ulička s prampouchem i poschodové domky na rynku se od těch dob mnoho nezměnily a pamatují i naši uměleckou trojici. Zbořme pomyslnou zídku času a přenesme se na pohádkovém koberci z Andersenových pohádek do lesních hlubin, které se prostírají za babylónskými rybníky od České Kubice až k Fichtenbachu.

• Pěšinkami mrtvých :: odstavec 45

  Zastavili se s "maminkou" v Klatovech, aby vzpomněli strejčka Tomáše, který tu dávno proháněl na vojně "zlatou koňskou nohu" a beznadějně se zamiloval do jedné učitelské dcerky. Navštívili i pověstnou jezuitskou hrobku a do Pece přijeli zase pod zamračeným nebem. Zachovala se fotografie jedné šťastné chvíle, kdy starý umělec si oslazuje život sklenkou červeného vína, ředěného minerálkou, šibalsky se usmívaje na paní Marynu, která ho moc dobře znala...

• Prácheň :: odstavec 27

  Putujícího apoštola ze Strašeně vystřídal v prácheňském kraji "prosťáček boží", jímž byl jesuita Páter Albrecht Chanovský, rodák svéradický — replika italského světce z Assisi. Také on dvořil "Paní Chudobě" a zdůrazňoval slovo boží utištěným a prostným, sám se řídě slovy Písma "Pohled'te na ptactvo nebeské — pohleďte na kvítí polní..." Miska žebrákova, sestřičky vši a děti, které proměňoval v andělíčky, přivázav jim na záda husí peroutky, byly jeho dvořanstvem. Hle, za vrchem na obzoru pod chanovickým kostelíkem leží Svéradice, jeho rodiště, a ves v údolí s nápadnou budovou byvšího hradu u rybníčka je Velký Bor. Stával tu ženský klášter maltánského řádu, tábority rozbořený. Název louky "Pod městem" je jedinou vzpomínkou na významnou dobu horského rozmachu. Kdo ví, že odtud pochází Sylvestr Krnka, vynálezce rychlopalné ručnice? Široké pastviny se prostírají kolem mečichovských rybníků a s čečelovické výšiny na blatenské straně přehlédneme celou Šumavu. U klatovské silnice se zvedá na výšině románský kostelík Malého Boru. Na tomto návrší sevřela těsným prstenem panská jízda, vedená Oldřichem z Rožmberka a Bohuslavem ze Švamberka, Žižkovy válečné vozy, ale i tentokrát husitské houfnice rozrazily kruh obklíčení. Jednooký zeman vyřídil panskou přesilu svým lapidárním válečným tahem — a "bratří" měli k Prachaticům volnou cestu, nechavše za sebou bojiště plné mrtvých nepřátelských těl i koňských mrch.