-
Pouť vzpomínavá ::
odstavec
7
Dokud byl pan učitel ve Střelských Hošticích, mělo to smysl spíš pro paní učitelovou, Ullrychovu maminku, která se tak dostala mezi své, poněvadž její rodný Kozlov dělí od Hoštic jenom řeka Otava. Tam měla mnohé kamarádky z horaždovické klášterní školy, tehdy velmi navštěvované selskými děvčaty z celého kraje.
-
Prácheň ::
odstavce
44, 45-46, 47-48
U propusti jezu, kterou ještě před časem přeskakovali lososi, mnohokrát skotačíval učitelský synek Alois Moravec, aby jadrnost a krásu tohoto svého chlapeckého domova později tolikrát oslavil štětcem i ryteckou jehlou. Jak dychtivě tenkrát sledoval plavení koní v tůni nad mlýnem, kde koupající se kluci toužebně vyčkávali voraře, volajíce už zdálky žadonivě: "Strejčku, hodte nám houžev!" - Dodnes zná všechny druhy zdejších ryb, ať jsou to pstruzi, tloušti, lipani, proudníci, bělice nebo jelci a střevličky - ale pro dumnost rybářskou je jeho povaha příliš čiperná. Nadšeně mě vodil na všechna svá malířská místa kozlovská a i hoštická, k stavením, kde bydlil s rodiči, k mostu i mlýnu, kde z kopyt melou kostní moučku, do staré formanské hospody u Berků s prejzovou střechou a jeslemi v průjezdu, kde jednou přespal Mikoláš Aleš s plzeňským stavitelem Rudolfem Štechem, a dál do renesančního zámečku, v jehož komnatách běhají kluci plzeňských škodováků, ba ani školu jsme nevynechali. Tam nám řídící Václav Čtvrtník ukázal "zlatou knihu", do níž byli zapisováni po visitacích žáci nejpilnější a nejpozornější. Stará lipová alej "Na Skalkách" i vrby v Prčíně u břehů Otaviných mu našeptávaly tolikeré vzpomínky prvních malířských vznětů. Starý kupec, pan Uhlíř, měl pečlivě schovány Aloisovy kresby z akademie, klečkatého ovčáka, vojáka ze šlesvického tažení, ba i pohřební průvod družiček za rakví utopené kozlovské pasačky. V sadě u Cábů tento můj nejvěrnější druh přeskočil kamennou zídku, jen aby mi ukázal vorlíčky, které tam kdysi trhával. Hejno housátek zaštěbetalo do jeho zklamání. - Milý Aloisi, iluse dětské mizí rychleji než tající sníh - ale lety jim i přibývá na intensitě naší lásky...
...
Kozlove! Kozlove! Podmanils mé srdce, ani nemohu říci čím. Jistě svou staročeskou krásou a selskou jadrností svých sousedů - ale ještě víc jednou historií.
V dávných dobách měl Kozlov část selskou, robotnou, rozloženou kolem vladyčího tvrziště, a rýžovnickou dole u řeky. Rytíř z Bračic, tehdejší pán na Kozlově, nerad viděl své poddané podléhati svodu zlatých zrn, a proto prý záhy nastalo zjevné nepřátelství mezi ním a lidem, ušklebujícím se nad prací polní. Nová varianta horymírovská skončila však v Kozlově jinak než známým skokem Šemíkovým s vyšehradské skály do Vltaviných vln. Náš rytíř si vyjel koňmo dohlédnout na žence k veřechovské straně a tu jej od vody zahlédli rozhořčení ryžovníci, cháska všeho schopná jako rybnikáři. Brzy ho dohonili na louce "Strádalce", kde ošidný močál naráz zarazil cval jeho koně. Divoká chasa na místě utloukla svého nepřítele k smrti. Pohozené mrtvoly se ujali kozlovští sedláci, omyli ji, přivezli do Kozlova a se smutnou zprávou ujížděl posel do kláštera strakonického, aby ji sdělil nebožtíkovu bratru, maltánskému řeholníkovi. Kozlovští byli bohatě odměněni za svou křesťanskou službu, neboť pánův bratr vymohl jim mnohé výsady a jejich robota byla od té doby značně zmírněna. Privilegia kozlovská byla důkladně sepsána na pergamenech a sousedé svoje "preverie" střežili jako dědictví nezadatelné. Rychtáře vždycky přísnou přísahou zavázali k jejich ochraňování a byl za ně celé obci odpověden. Dřevěná schránka skrývala vzácné písmo a žádný nezasvěcenec nemohl odemknouti zámek ze dřeva; jen zvláštní otočení dřevěného knoflíku uvolnilo nějaký ozub a teprve potom víko nadskočilo.
...
Na památku této jistě významné události dala obec kozlovská vždycky na den svatého Havla sloužiti v hoštickém kostele slavnou mši za pana Benedikta z Bračic i Havla, jeho bratra. Kozlovský zvoník vyzváněl o tomto dni v kapličce na návsi, vyzývaje rodáky do chrámu Páně, a celá obec mívala velký svátek. Vystrojení sedláci vážně kráčeli vykonat svou povinnost - vždyť tato námaha nebyla zadarmo. Mohli si totiž v babinských lesích porážet některé stromy. A tu se valívali vždycky najednou do lesů, neboť příliš dobře jeden druhého znali.
Po mši svaté ve Střelských Hošticích odcházeli všichni sousedé s knězem, rychtářem a staršími obce zpátky do Kozlova, kde se konalo zbožné shromáždění na prostranství před rychtou, na návsi nebo u rychtáře. Rychtář se staršími vyňal posvátně truhlici s "preveriemi" ze zazděného výklenku, přinesl ji před shromáždění a kněz četl pergamen za pergamenem, latinské přeloživ do češtiny. Zbožné díkůvzdání a modlitby za pány z Bračic ukončily tuto každoroční obecní hromadu. Celá obec potvrdila rychtáři správnost "preverií", které byly zase uzamčeny do schrány, odneseny do tajného úkrytu na rychtě a zazděny. Od roku 1906 nebyly už zazdívány, ale truhlice uložena u starosty a stěhovala se po číslech, vždycky tam, kde právě bylo starostenství, naposledy u Dubů. August Sedláček je ještě viděl a napsal o Kozlově pěknou monografii.
-
Prácheň ::
odstavce
29, 30
Kozlove! Kozlove! Podmanils mé srdce, ani nemohu
říci čím. Jistě svou staročeskou krásou a selskou jadrností svých sousedů — ale ještě víc jednou historií.
V dávných dobách měl Kozlov část selskou, robotnou, rozloženou kolem vladyčího tvrziště, a ryžovnickou dole u řeky. Rytíř z Bračic, tehdejší pán na
Kozlově, nerad viděl své poddané podléhati svodu
zlatých zrn a proto nastalo záhy zjevné nepřátelství
mezi ním a lidem, ušklibujícím se nad prací polní.
Nová varianta horymirovská skončila však v Kozlově
jinak, než známým skokem šemíkovým s vyšehradské
skály do Vltaviných vln. Náš rytíř si vyjel koňmo
dohlédnouti na žence k veřechovské straně a tu jej od
vody zahlédli rozhořčení ryžovníci, cháska všeho
schopná, jako rybnikáři. Brzy ho dohonili na louce
"Strádalce", kde ošidný močál naráz zarazil cval jeho
koně. Divoká chasa na místě utloukla svého nepřítele
k smrti. Pohozené mrtvoly se ujali: kozlovšti sedláci,
omyli ji, přivezli do Kozlova a se smutnou zprávou
ujížděl posel do kláštera horažďovického, aby ji sdělil
nebožtíkovu bratru, maltánskému řeholníkovi. Kozlovští byli bohatě odměněni za svou křesťanskou službu, neboť pánův bratr vymohl jim mnohé výsady a
jejich robota byla od té doby značně zmírněna. Privilegia kozlovská byla důkladně sepsána na pergamenech a sousedé svoje "preverie" střežili jako dědictví
nezadatelné. Rychtáře vždycky přísnou přísahou zavázali k jejich ochraňování a byl za ně celé obci odpověden. Dřevěná schránka skrývala vzácné písmo a
žádný nezasvěcenec nemohl odemknouti zámek ze
dřeva; jen zvláštní otočení dřevěného knoflíku uvolnilo nějaký ozub a teprve potom víko nadskočilo.
Na památku této jistě významné události dala obec
kozlovská vždycky na den svatého Havla sloužiti v hoštickém kostele slavnou mši svatou za pana Benedikta
z Bračic i Havla, jeho bratra. Kozlovský zvoník vyzváněl o tomto dni v kapličce na návsi, vyzývaje rodáky do chrámu Páně a celá obec mívala velký svátek.
Vystrojení sédláci vážně kráčeli vykonati svou povinnost — vždyť tato námaha nebyla zadarmo. Mohli si
totiž v babinských lesích porážet některé stromy. A tu
se valívali vždycky najednou do lesů, neboť příliš
dobře jeden druhého znali.
...
Po mši svaté ve Střelských Hostících odcházeli
všichni sousedé s knězem, rychtářem a staršími obce
zpátky do Kozlova, kde se konalo zbožné shromáždění
na prostranství před rychtou, na návsi, nebo u rychtáře. Rychtář se staršimi vyňal posvátně truhlici s "prevcriemk ze zazděného výklenku, přinesl ji před shromáždění a kněz četl pergamen za pergamenem, latinské přeloživ do češtiny. Zbožné díkůvzdání a modlitby
za pány z Bračic ukončily tuto každoroční obecní
hromadu. Celá obec potvrdila rychtáři správnost "preverií", které byly zase uzamčeny do schrány, odneseny
do tajného úkrytu na rychtě a zazděny. Od roku 1906
nebyly už zazdívány, ale truhlice uložena u starosty
a stěhovala se po číslech, vždycky tam, kde právě bylo
starostenštví, naposledy u Dubů. August Sedláček je
ještě viděl a napsal o Kozlově pěknou monografii.
V parku kladrubského zámečku se pomalu nad jezírkem rozpadává skalka s profilem tváří bývalého
majitele a jeho paní — a jen podivínství, téměř surrealistické, mohlo proměniti zdivo umělé zříceninky
v dračí hřbet, zakončený hlavou ještěří, jež měla podobu altánku, pokrytého bambusem. I jména remízků
jsou tady exotická. Odoháj, Idoháj — kdo to jaktěživ
slyšel? Zámecký mladý pán se jmenoval Odo, slečinka
Ida — už rozumíme, jsou pokřtěny po nich.
Strůjce těchto podivností projel snad všemi moři
světa, v daleké Číně měl dokonce čajové plantáže,
i nedivme se, že svoje vzpomínání zkonkrétnil zcela
stylově. Kromě zmíněného draka "indioska" ještě jiná
zvláštnost udivovala rolnické obyvatele tohoto zákoutí.
Blízko zámeckého okna stávala v pánově pokoji socha
japonského samuraje, zrovna proti velikému zrcadlu,
před nímž si náš cestovatel docela prosaicky čistíval
každého rána zuby. Lidová fantasie si tento všední
úkon přikrášlila dráždivým tajemstvím, sdělujíc šeptem, že prchlý pán svého Japonce prý tak dlouho poličkuje, dokud mu nedá zlato. Odkud by také bral
tolik peněz na tolikerou zbůhdarmou marnotratnost?
Byl jinak skrblík a kruťas i k osobám nejbližším. Vesničtí kluci pádili před ním rychleji než před strašidly
— Bůh chraň, aby některého přistihl na luskách nebo
pod ovocným stromem —. Dívá se jednou z okna, žíly
na čele naběhlé, a už poroučí šafáři vyhnati ze vzdáleného hrachoviště nějakou ženu. Služebník se po chvíli
vrací a na prahu udýchaně koktá, že to je sama milostivá paní. "Přiveď ji" — a sama paní domu musila
zaplatiti pokutu za polní pych jako kterýkoli jiný
umouněný kluk. Jindy téhož šafáře tajemně vyzval,
aby vzal motyku s lopatou, že půjdou vykonati moc
důležitou práci. Udivený šafář kopá a kopá v zámecké
zahradě jámu přehlubokou a když byla hlubší hrobu,
sňal pan statkář s hlavy svůj děravý ušmudlaný klobouk, jemňounce jej spustil ke dnu a poručil zasypati.
Prosím vás, co zůstane tajemstvím v takovémto zámečku? Nejstarší deputátníci kroutili nad touto příhodou mudrlantsky hlavami v panském čeledníku,
říkajíce, že to už dávno s pánem není jaksi v pořádku
a ukazovali významně prstem na čelo. Čtenáři německých novin čítali však pozorně hojné cestopisné fejetony, netušíce ani zdaleka, kdo se pod autorovým
jménem skrývá. Nakonec jej hospodaření omrzelo a
rozhodl se svůj statek pronajmouti. Dva písaři psali
čtrnáct dní nájemní smlouvu, čtrnáct dní mudroval
náš spekulant nad každou maličkostí, na nic nebylo
zapomenuto — jen na vodu, zásobující zámek — a pro
tu pak byly soudy převeliké.
Kozlov
