Pouť vzpomínaváPouť vzpomínavá

Zvláštní tesknota provázívá poutníka "pěšinkami mrtvých", kde každý krok vyvolává z nenávratnosti času dávno dožité děje i podoby tváří, jež jsme milovali. Pojdme krajinami jihočeského malíře Bohumila Ullrycha a dívejme se pozorně a dlouze. Bude to trochu vzpomínek, evokací a vyprávění, kus života, vyvolaného z jeho krajiny, několik příběhů, jimiž bych chtěl čtenářům přiblížit tuto krásnou osobnost, jak jsem ji poznal sám.

Navštíví-li poutník Velký Bor na Horaždovicku, kde se Ullrych v devadesátých letech narodil ve škole, zbudované ze starého zámečku, stěží se tam už něco dozví o panu učiteli Ullrychovi, otci našeho malíře. Nezdržel se tu dlouho a vystřídal ještě jiné štace strakonického okresu, kde působil až do své smrti. Bývala zde vladyčí tvrz s klášterem klarisek, zbořeným tábority, a jen název louky "Pod městem" připomíná onačejší podobu osady a byvší čas borské slávy. Tomu je však již strašně dávno... Nikdo z rodáků později nevynikl; jméno Silvestra Krnky, vynálezce rychlopalné ručnice, která přispěla k vítězství ruské armády ve válce s Turky, kromě zasvěcených odborníků dnes už nikomu nic neříká. Puška "krnovka" byla tehdy nejmodemější zbraní své doby, ale i jinší jména se vytrácejí z lidské paměti.

Slatina, kam se Ullrychova rodina přestěhovala, je táž jako před šedesáti lety. Náves s dvěma rybníčky, stará synagoga a zápisy ve školní kronice psané rukou jeho tatínka, toť vše, co zde pamatuje Bohumilovo dětství. Trpělivý poutník navštíví Čertův náramek, zvláštní geologický útvar v lese, opředený pověstmi, i starý židovský hřbitov uprostřed vzrostlých sosen, ale tato místa přivolávají spíš melancholii než jas dětského života. Věru, odlehlá končina s krásnými výhledy k šumavským horám, k nimž se díváme přes Svéradice, rodiště barokního misionáře pátera Albrechta Chanovského, prosťáčka božího; dítě však nemívá zpravidla mnoho smyslu pro obzory a historii. Až později by je byly zaujaly sousední Chanovice, ves na výšině s kostelem a barokním zámečkem, v jehož parku kvetou tisovníky a růžové keře, kde vedle mohutných lip stíní trávník červené buky a tři překrásné modříny se odrážejí v modré hládi rybníčka. Na faře mají starý křížek ze slonoviny, který prý Ferdinand III. "vlastní rukou spanile zhotovil". U staré cesty k Újezdu stojí kamenná barokní statue svatého Martina. Pojetí sochařovo se podstatně liší od vžité představy rytíře na koni, dělícího se s žebrákem o polovinu pláště. Světec je zde zpodoben v biskupské mitře; v jedné ruce drží berlu, zatím co druhá spočívá na rozevřené knize. K nohám se mu tiskne pěkná vykrmená husa. Svatomartinské posvícení? Ba ne, dověděl jsem se, že bývalá vrchnost dala tuto sochu postaviti jako poděkování po skončeném dobytčím moru.

Odskočme ještě do Řesanic, jejichž kostel se zvláštním zavěšením zvonů je dominantou celé této strany Blatenska. Nevím, zda tu ještě někdo vzpomene na Václava Bojera, zdejšího rodáka, který jako vyučený zahradník se dostal s botanikem Hilsenbergerem až do východní Afriky. Odtud cestoval po Madagaskaru, pak na Amirantech a Seychellách. Na ostrově Mauritiu založil přírodovědeckou společnost a byl tu jmenován profesorem na koleji města Port Louis. Zemřel zde roku 1856 devětapadesátiletý, v končinách, kam se nikdo z jeho nejbližších krajanů nikdy nedostal...

Když podzim zažehne hrozníčky jeřabin, rozkvete vřes, obzor zneklidní chvěním vlaštovčích křídel a vrchy šumavského předhoří jsou zality průzračným modrem, tu otevřou se z chanovického návrší dálky tak vábivé, že na ně do smrti nezapomenete.

Pokračujme však ve vyprávění.

Dokud byl pan učitel ve Střelských Hošticích, mělo to smysl spíš pro paní učitelovou, Ullrychovu maminku, která se tak dostala mezi své, poněvadž její rodný Kozlov dělí od Hoštic jenom řeka Otava. Tam měla mnohé kamarádky z horaždovické klášterní školy, tehdy velmi navštěvované selskými děvčaty z celého kraje.

Teprve Strašice, zapadlá ves pošumavského Podlesí, je pravou krajinou Bohumilova dětství, vnímavými smysly prožívanou a vyvolávanou milostí vzpomínek až doposledka. Život učitelského chlapce se v ničem nelišil od života ostatních venkovských dětí. Jako u nich jistě byste i v jeho kapsách nalezli provázek s udicí, přichystanou pro lov okounů v potoce Kolčavce, jako ony pociťoval trnutí strachu při večerních výpravách za "luskami", i k nim do školy chodily 13. prosince Lucky, převlečená děvčata, jedna v černém, ostatní bílé, s dlouhými papírovými nosy, způsobující v celé domácnosti nepopsatelný nepořádek. Každoročně přicházely a zpívaly stejnou píseň, předlouhou a modulovanou do zvláštní kadence:

My k vám všichni přicházíme
s svatou Lucií,
co ona zkusit musila,
to snad každý ví.

Nechtěla si krále vzít,
volila raděj zemřít,
než by svého Krista Pána
měla snad zapřít...

Koncem masopustu chodily maškary.

Průvod zahajovala tajemná kobyla, celá černá, s bílou plosinkou na podlouhlé tlamě a na nozdrách s přibitou ježčí kůží. Na ní seděl dragoun, kolem skotačila četa rozpustilých Židů s velikými ranci a za nimi pobíhaly jiné maškary: pán, paní, smrt a Amerika. Pan inspektor byl daleko, proto měly děti v tomto dni prázdno: beztak by žádné z nich do školy nepřišlo.

A co když se na zimu vrátili světáci!

Byli to většinou cirkusáci a muzikanti, brebentili všemi možnými haťmatilkami a jejich vychloubavé povídačky a trunčení nemělo konce. Všude to kypělo člověčinou, celý rok byla přichystána pro klukovské oči nějaká podívaná, plná vzruchu a překvapení.

Tatínek byl výborný muzikant, sám dobře kreslil, štěpoval stromky, založil ve vsi hospodářský spolek a s dětmi konal výlety na hrad Rábí a po celém dalekém okolí, vyprávěje jim historie a pověstí.

Dodnes se říká ve Strašicích "strejčku" a "teto" - a když po čtyřiceti letech zavítal Ullrych znovu do této vesnice, zůstal stát jako přimražený. Na návsi před kapličkou s červenou vížkou stojí pod staletými lipami starý brusič s bílými vousy u vozu s plachtovím. Hubený šímlík hrabe kopyty, přivázán u oje. Malíř si dává brousit nůž a dovídá se, že milý děda sem jezdí už čtyřicet let, že znal jeho tatínka a na všechno se dobře pamatuje. A dojatý malíř nalézá na kmeni staré lípy díru v kůře po medvědovi, který za jeho dětství po něm šplhal nahoru na rozkaz medvědáře, svého pána. Roubená studna na návsi je táž jako tehdy, když se u ní s ostatními dětmi v zimě klouzával, a louže, kdysi obávaná "koňská jáma", se v očích dospělého muže jaksi zmenšila, jen ovocné stromořadí, sázené ještě jeho otcem, mohutně vyrostlo a zkošatělo. Dějiště stejné jako před lety, jen herci už jsou jiní...

Vesnické děti nepociťují tak intensivně sociální protiklady jako jejich druzi ve velkoměstě. Ani bezzemci nebývali společenskými vyděděnci. Při hrách panoval zákon staršinství a tělesné převahy. Chlapec řídících běhával v létě s nimi bos na maliny do lesa Bloudíma jako ony, a jen v zimě se od nich odlišoval svými botami, zatím co ony se klouzaly v dřevěných mejšlatech.

Jak se těšíval na strašínskou pouť, kam chodívala procesí z celého kraje, a nikdy nezapomněl na návštěvy tažovického zámečku, kde mají rokokovou zahradu, jedinečnou v celých jižních Čechách. Málokdo ji zná, proto si o ní něco povíme.

Jan Markvart Kotz z Dobrše byl v osmnáctém věku vyslancem u francouzského krále a zamiloval se tam horoucně do jedné z dvorních dam. Jeho toužení bylo pařížskou krasavicí vyslyšeno, ale než přivolila k sňatku a k odjezdu do cizí studené země na severu, vymínila si na svém snoubenci jeden dar. Musil jí slíbit, že v Tažovicích zřídí zahradu, která by jí stále připomínala její francouzský domov. Rozjeli se do Čech architekti, zahradníci a sochaři, zřídili kašnu a jiné "wasserkunsty", na balustrády před zámečkem postavili aleje soch, na okraje zahrady zasadili lipky a buky pro stinná loubí, a vystavěli gloriet, zakončený kamennou lvicí a dvěma korouhvičkami.

Potom byla svatba. Stála jen 280 000 zlatých, "se vším, co s ní spojeno bylo", jak záznamenávají staré anály.

Když zlátne večer, slétnou se z modra bílí holubi a houpají se v průzračné vodě kašny, padá rosa, růže se omamně rozvonely, a lučištník lásky, Amor, míří šípem k lavičkám, zřízeným důmyslně v stínu pro čtyři páry, aby nebylo rušeno jejich rendezvous. Po písčité pěšince kráčí s elegantní lehkostí zámecká slečna s bibelotem, vázaným v saténu, vdýchne vůni šedých oliv nebo calycanthu, jehož vadnoucí listí má vůni jahodovou a kořání je cítit kafrem, vánek zvířuje listí jinanu i větvoví stříbrného smrku, jen vzácné thuje mlčí tichem hřbitovním. Šelest krinoliny a šept francouzských veršů ozvaly se mi nad horkou červení rozkvetlého ibišku syrského. Co mi to připomíná? - To je přece Watteau, ale jak ho umístit do zapadlé pošumavské vesnice?

A ještě na jedno jméno si vzpomínám - na Josefa Mánesa.

Šel jsem po jeho stopách. Tento "sluneční poutník" kreslil si v nedálekých Katovicích kostelní věž se zvláštními sochami ve výklencích, kreslil i nádvoří strakonického hradu, a dokonce sedmkrát si pozorně prokreslil hrad Rábí se všech stran. Odkud a kam šel? Nepříputoval snad z Oselec, kde se po letech našla jeho neznámá fotografie? Máme zjištěno, že jeho otec Antonín pilně akvareloval ve Vrčeni a zachoval nám v jedné kresbě podobu nepomuckého náměstí s dominantou Zelené hory, jak vypadala před sto lety. Neprovázel jej už tenkráte jeho syn Josef? Nevím, ale sugesce tažovické zahrady byla tak mocná, že jsem sám pro sebe uvěřil v Mánesovu přítomnost. Jak by ho asi upoutaly sochy na kamenných podstavcích, ať už představují Pallas Athénu, Hygieiu, Marta nebo pastýře s pastýřkou zcela ve stylu doby. A měl by tu i typicky český venkov v podobě ničím neporušené. Asi by se jen tiše pousmál nad modrým výklenkem glorietu, mazlivě nazvaného "V nebi". Večer v jídelně pod rozsvíceným lustrem, kde nám hostitelé vyprávěli staré historie i galantní příběhy, představil jsem si živě mánesovská symposia u jeho přátel na Hané...

Watteau a Mánes! Drahý Bohumile, už chápu, proč právě tito dva malíři očarovali tvou duši; nemohlo být jinak, protože i tobě byl dán citlivý smysl pro dívčí krásu a líbeznost.

Sedmileté dětské království ve Strašicích skončilo maminčinou smrtí a změnilo se vše. Otec se čtyřmi dětmi se stěhuje do Novosedel, blíž k dráze a městu Strakonicům. Dominantu kraje tvoří "Kátoucká hora" se spečenými valy pravěkého hradiště, k níž je soustředěn děj balady Čelakovského z "Ohlasů písní českých", nazvané "Svatební den". Tenkráte se jí žáčkové celého okresu strakonického učívali nazpaměť. Pod horou je starodávný můstek, pojmenovaný po Žižkovi, z roviny se zvedá zámeček Střela a tmí se Šibeniční vrch, kde prý hrával Švanda dudák viselcům. Na obzoru dýmají komíny strakonické fezárny a zbrojovky a melodii kraje vyzpívává řeka Otava.

Pan řídící Ullrych nalezl v Novosedlech zcela odlišné prostředí, než bylo ve Strašicích. Kraj byl sice bohatší, ale větší část vesnice propadla alkoholu, čtyři nejkrásnější usedlosti přišly na buben a mladí hospodáři neznali jiné zábavy než denní vysedávání v hospodě. Proto musil své vychovatelské úsilí zaměřit především na dospělé. Založil ve vsi Pošumavskou jednotu, hospodářský spolek, hasičský sbor a ochotnické divadlo. Ve školní kolně stála celý rok nová stříkačka s plátěnými vědry na hašení. Když ve vsi hořelo, byla to zpravidla dcera Lidunka, která musila hasičské nářadí připravit k prvnímu použití, než z polí přiběhli skuteční hasiči. Dveře do školy se netrhly zejména v senách, kdy je čas rojení včel; a pan řídící musil mít stále přichystaný trokar pro případ, že některá pasačka se příliš zabere do hry a krávy nechá pást na mladém jeteli.

Ochotnické divadlo mu z počátku připravilo jenom zklamání. Co tu bylo přemlouvání, než sehnal dostatečný počet herců, aby s nimi mohl nacvičit první kus. V úzké kuchyni jeho školního bytu se konaly zkoušky a dcera Lidunka od věčného poslouchání uměla zpaměti všechny role. Herci byli "tvrdí", těžkopádní, co chvíli jim musela napovědět a ještě častěji převzít celou úlohu, když některá herečka se příliš opozdila při večerním úklidu v chlévě nebo dala přednost dostaveníčku. Pan řídící musil také sám namalovat celé jeviště, Než se děvčata vrátila z půlnoční mše z Volenic, byla jejich kuchyně k nepoznání. Proměnila se v pokoj a krajinu, všude byly samé dveře, samá kulisa a vzduch přesycený pachem klihových barev. I damašek z chystané výbavy musily dospívající dcerky věnovat na sufity a oponu. Celou hru zrežíroval, maskoval herce, lepil jim mastixem pod nos mohutné vousy z koudele a připáleným korkem černil obočí - a samozřejmě musil také sám hrát. A hrál jednou tak vášnivě roli hrobníka, že zapomněl na nose cvikr, a jakmile vešel na jeviště, byl okamžitě poznán od všech diváků k všeobecnému veselí.

První představení bylo téměř bez diváků. Panímámy nakukovaly oknem, ale dovnitř nevešla žádná ani ze zvědavosti. Hospodáři dali přednost vžitému oblíbenému mariáši. Ani s ovocnou školkou nepochodil. U školy byla skalnatá planina, nikomu k potřebě, jen prasata v ní ryla. Tu si vyorodoval na místní školní radě, ale nikdo z dospělých nepřiložil ruce k dílu. Sám s většími školáky musil lámat kámen, s mladším kolegou vyrýval drny, navezl zem a nikoho z kolemjdoucích ani nenapadlo, aby nabídl potah k zorání, jakou měl radost, když na návsi vysadil první kaštany, u katovické silnice lípy a třešně, které však velmi trpěly od "hamburáků". To byli formani, kteří vozili z Podlesí po nápravě dlouhé dříví ke Katovicům, odkud bylo plaveno po vodě až do Hamburku. Tehdy byly novotou v kraji zástěrkové věnečky. Pan řídící složil k nim písně, děvčata našila kroje, ale panímámy nechtěly dovolit dcerám, aby šly tancovat na tento divný bál. Zdrželi jsme se déle v prostředí venkovské školy ze sklonku století nejen proto, abychom vás důvěrně seznámili s ovzduším Bohumilova dětství, ale i pro vyvolání života pootavské vesnice před půlstoletím.

Bohumil chodíval nejraději s panem učitelem Kubíčkem na lov ryb a raků do potoka Rachače pod Kátouckou horu, dychtivě se účastnil "čumendy" při svatbách a všetečně nahlížíval do osvětlených oken hospody při posvícenských muzikách. Tehdy ještě zněla vesnice písní cepů dlouho do vánoc a z chalup voníval chléb, jejž pékávaly hospodyně v domácí peci. Od dětství poznával tak důvěrně celý barvitý život staré vsi, její zvykosloví a ustálený řád, který se v jádře neměnil do první světové války. Co v něm bylo pro vnímavého chlapce překvapení a vzruchu!

Jednou zastavil před školou principál Kopecký se svou maringotkou a dřevěnými pimprlaty. Pod vozem leželo bílé štěňátko. Když mu někdo foukl do srsti, byla uvnitř růžová. Děvčata se do něho zamilovala, nosila ho v náručí do školy, škemrala a škemrala, aby jim je tatínek koupil. Kopecký nechtěl o prodeji ani slyšet. Pádně odmítal, že fena je už stará a nové štěně že už mít nebude. Nakonec přece povolil spíš breku děvčat než vážnosti pana řídícího. Alík ve škole zdomácněl, hýčkán a rozmazlován všemi dětmi, až se z něho stal houzír. Toulal se v polích k mrzutosti všech domácích střelců, kteří si jej přece jen netroufali zastřelit už kvůli panu řídícímu, co chvíli přiběhl z lesa s drátěným okem na krku, ale všechny nezbednosti mu byly velkomyslně promíjeny. Jednou v noci utekl až do Volenic na studentskou zábavu. V sále právě hráli valčík, tanečníci roztáčeli svoje tanečnice, když cosi v kole zatahalo Boženku řídících za sukně. Ohlédne se uděšeně - a on to Alík.

Bohumil ho měl rád. Všichni pejskové na březích vod z jeho pozdějších obrazů jsou vlastně vzpomínkou na Alíka a Bohumilova láska k zvířatům se datuje z těch dob.

Alík ostatně nebyl jen miláčkem rodiny, ale těšil se i přízni ouřední. Kdykoliv přišel ze Strakonic zvisitýrovat školu pan inspektor Dyk, nejenže Alíka pohladil, ale Alík směl být přítomen i tak důležitému úkonu, jako byla inspekční konference. Nebývaly bouřlivé jako na jiných školách, kde zjistil neopravené sešity a děti při zkoušení málo uměly. Pan inspektor Dyk těšil se mezi učitelstvem upřímné vážnosti nejen pro své osobní chování, ale í pro svou činnost mímoúřední. Jeho vzdělání vynikalo vysoko nad běžný průměr a vyznal se v mnoha oborech. Vydal pro potřebu škol "Místopis okresu volyňského" i "Popis okresu strakonického", založil strakonické museum, zasloužil se o zřízení gymnasia ve Strakonicích, přednášel i v nejodlehlejších obcích a učitele zbytečně nesekýroval. Samozřejmě, že v Novosedlech obzvláště ocenil mravenčí práci pana řídícího.

Bohumil už studoval na písecké reálce a těšíval se na prázdniny domů. Jednou celá škola voněla medem, jejž právě pan řídící vytáčel z mezistěn na medometu, když se po Bohumilovi sháněli dva chlapci. Jeden z nich byl Alois Moravec, posluchač uměleckoprůmyslové školy, jehož tatínek učil v nedalekých Střelských Hošticích, druhý byl Moravcův bratranec Viktor Pešek z Nepomuku, rovněž adept malířského umění. Čiperný Moravec se zajímal o pohodného i hamerníka, postál u nové kruhovky, kde cihláři právě dělali cihly, a jistě si nakreslil ve vsi starou chalupu s pavláčkou, kde říkali U Pizdáků. Bohumil vedl své hosty údolím Kolčavky do Hrobí, ukazoval jim vrchy a lesy, které zde mají starobylá jména: Vraník, Kůstrý, Na lipici a Boží kámen. Zde se jistě zastavili, protože odtud je možno spatřit nejen řeku Otavu, ale i průsvitně modrou siluetu Rábí. Jiný vrch, Kamenná bába, byl znám všem neplodným ženám z celého okolí. Věřily tehdy nezlomně, že se dostanou do požehnaného stavu, když usednou zde na velký kámen, mající ženskou podobu.

Pouť mladých nadšenců skončila na Střele, kde Moravec, zvídavý sběratel pověstí, mohl hledat dvanáct zlatých sošek apoštolů, které čekají v hradní studni svého objevitele. Nezískal ani zde světského bohatství, ale na Střele se začalo jeho věrné přátelství s Ullrychem, jež vyvážilo leckteré poklady tohoto obmyslného světa.

Zadní Zborovice, kam byl řídící Ullrych poslán, aby zlepšil vzájemný poměr mezi občanstvem a školou, zkalený povahou jeho předchůdce, mají docela jiný ráz než Novosedly. Svažitý terén s chudou písčitou půdou vyžadoval od drobných zemědělců obezřetné hospodaření a těžko získávaný peníz nutil k šetrnosti. Odlehlost od železnice i okresního města vytvářela zde podminky pro kulturní práci školy, s vděkem od sousedů přijímanou. Ze školy postavené o samotě na kraji obce je nádherný pohled na šumavské vrcholy, jejichž dominantu tvoří zasněžený Javor, táhlá vlna Boubína i špičatý Bobík. Sousední Třebohostice, Doubravice a Krty si zachovaly mnohé památky barokní selské architektury, zvlněná krajina skýtala malířovu oku mnohý lákavý motiv, ale Bohumilovi, který sem dojížděl z Prahy na svátky a prázdniny, stýskalo se přece jen po řece Otavě.

Poslední škola, kam se Bohumil vracíval domů, byla ve Štěkni. Obýval tam komůrku s cihlovými dlážkami, kde si rozložil mezi voští svoje papíry i plátýnka, a rozhlížel se z okna přes hřebeny střech k Podsrpu, Modlešovicům, na celé východní Strakonicko. Když se vracíval z toulek, bzučelo to v jeho malířském tusculu samými včelami jako ve včelíně.

Zamiloval si toto městečko, stulené pod windischgratzským zámečkem jako kuřátka pod kvočnou. Z jeho oken se ozýval dívčí smích, který umlkal pod přísným pohledem "anglických panen", řádových sester, jejichž učitelská činnost se těšila přízni bohatých rodičů. Zámecký park byl aspoň zčásti přístupný obecenstvu, které se mohlo procházet i stinnou alejí, nazvanou "Mutterweg", určenou dříve jen pro procházky staré hraběnky. Zahradnický domek je rodištěm Františka Spilky, profesora sborového zpěvu na pražské konservatoři a prvého sbormistra Pěveckého sdružení pražských učitelů, u jehož založení stál a jejž řídil 14 let. Dvořákův žák z varhanické školy, projevuje se i ve svých skladbách jako srdečný lyrik "dvořákovského svěcení a bendlovské tradice". Bohumil mu při několikerých setkáních připomenul Štěkeň, ale starý pán žil příliš dlouho v muzikantském světě a o rodné městečko neprojevil zvláštní zájem. Nejen výtvarné zaujetí, ale především láska vedla Bohumilovu ruku, když si tu citlivě kreslil starou barokní faru se statuí svatojanskou nebo dvouštíté průčelí statku u Sosnů.

Z Volyně sem zajel Alois Kalvoda, aby tu na objednávku maloval žňový motiv s pozadím městečka, a Bohumil zase zachytil v akvarelovém obrázku oblíbeného krajináře při práci v plenéru, jak sedí pod paraplíčkem. Kluci zvědavě nakukují zpovzdáli, jak mu jde malování pěkně od ruky.

Pomník Alfonse Šťastného zavede naše vzpomínání hluboko do minulosti, do samého začátku minulého století. Tehdy vzrušila štěkeňské sousedy opravdu zvláštní událost. V místním kostele se konal křest dvaadvacetileté židovské dívky Anny Rosenauerové i s dvouletým nemanželským synkem, kterému svobodná matka jistě přes odpor rodičů s jedné i druhé strany chtěla získat legitimního otce. Tento synek, který se po křtu jmenuje Antonín Šťastný, zařídí si ve Štěkni obchod, ožení se s dcerou malíře Cedla z Nových Hradů, a dostává se záhy mezi nejzámožnější sousedy v městečku. Staršího syna Alfonse pošle na vysokoškolská studia a pro mladšího zakupuje v Padařově u Tábora velké hospodářství, k němuž patřilo 400 měr polí. Tento zemanský statek patříval husitskému hejtmanu Mikuláši z Padařova, který je znám v uměleckohistorických kruzích jako objednavatel vzácné iluminované bible. Mladší syn náhle umírá a jeho bratr Alfons musí nechat oblíbeného přírodovědného a lékařského studia a převzít padařovské hospodářství. Vydává knihy, noviny, zakládá selské politické hnutí, bouří proti církvi a jeho vystoupení z ní je pádným výrazem protestu hlavně proti dogmatu o papežské neomylnosti. Seznamuje se s Barákem, rediguje po něm Svobodu a své vyhraněné názory o politice a hospodářství ukládá do 20 ročníků Selských novin, které sám vydává, sám vyplňuje a pro něž má stálé patálie s úřady. Jistě svérázná postava, která si ve své době vysloužila i svérázné epitheton "padařovský filosof". Historik politických dějin v Čechách jistě zkoriguje jeho názory a význam z dnešního stanoviska, ale osobnostní a charakterovou výraznost mu upřít nemůže.

K Štěkni se váže jméno Karla Klostermanna. Jeho otec byl zde dva roky zámeckým lékařem u Windischgrätzů. Tehdy náš spisovatel zde prožil první prázdniny jako kvartán klatovského gymnasia a o příštích vakacích přišel už z Písku, kde navštěvoval kvintu a posléze tam i maturoval. Otec se zatím přestěhoval s rodinou do Kašperských Hor, kde žil až do své smrti.

Klostermann umístil přímo do Štěkně dej rozmarného vzpomínání "Revoluce v Písku" a část svého románu "Ecce homo".

Bohumil ho zastihl ve Štěkni už jako starého pána, jenž bydlel jeden čas v domě pekaře Velána a později v zámku. Stará rybářská vášeň ho ani ve stáří neopouštěla. Měl s ní určité nesnáze a o jeho rybaření se vyprávějí bohatýrské příhody; jednu rozmarnou jsem slyšel sám. Štěkeňští dobře vystihli, že "pan rada", jak mu všeobecně říkali, nemívá při rybolovu veliké štěstí. Špatně už mu sloužil zrak a tato vada byla příčinou jeho rybářských neúspěchů. Dovolili mu tedy lovit i v rybníce. Starý pán se usadil s prutem na hrázi, hodí udici, trpělivě čeká - a nic. Jeden bodrý soused jde zvečera kolem a už zdaleka projevuje účast: "Tak berou, pane rada, berou?" - "I kdež, sedím tu už od rána - a ani jedna nezabrala." - Hovorný stařík se pozorněji podívá a usměvavě prohodí: "Pane rada, takhle níc nechytnou, to si musejí hodit udici do vody, mají ji zabodnutou v klobouku."

Ať už byly vztahy štěkeňských k starému romanopisci takové či onaké, pohřeb mu vypravili slavný. Než dovezli rakev s mrtvým spisovatelem do Plzně, sešlo se tolik lidí z celého okolí, že nebylo pamětníka větší účasti a slávy.

Hledám ještě mlýn, kde bydlil v patnáctém století mlynář Jakub, tehdy nazývaný Kubík, který se velmi vydatně podílel na prvních snahách vznikající jednoty českobratrské. Zasahoval do mnohých bohosloveckých sporů a napsal několik jadrných traktátů. Byl to starověrec, lnoucí k učení Petra Chelčického, a zatvrzele lpěl na prvotní prostotě života i víry, která byla ve vzácné shodě mezí učením a skutky. Tehdejší Štěkeň byla v okruhu bratrských vyznavačů velmi proslulá.

U štěkeňského jezu křeše jitřní slunce z modra vln oslnivé, stříbrné jiskry, zatím co v tůních tmí se stín nahořklých olší s nepohnutými postavami rybářů. Nad jejich udicemi přelétá chvějivá vážka. Od bělidla bzučí hovor pradlen, z koupaliště stříká dětský smích, jinak je tu voňavé, průzračné, zelenavé ticho. Rozsvítí se obloha a ztmavnou stromy, celá krajina zvážní až k Sudoměři; slunce zajde za mraky a rozsvítí se zase louky ve stálém střídání zeleně a žluti.

Na ostrůvku se Bohumil obezdil hradbou z kamenů jako Robinson proti lidožroutům a každého rána se tam uchyloval se svou prací. Jeho rybářství bylo jen záminkou k snění. Sám skryt, odpozoroval celý široký rejstřík postojů a gest mladých pradlen, jež žádný model z povolání nemůže vymyslit. Nejraději sedával v zákrutu řeky nad přívozem U Mostáka, odtud také pochází jeden z jeho nejkrásnějších obrazů "Večer na Otavě". Pod Přešťovickým kopcem, na jehož vrcholku je keltské pohřebiště, objevené archeologem Dubským, zpomalí řeka Otava svůj krok v místech prastarého brodu, dodnes užívaného. Tady mohl malíř pozorovat, jak přejíždí brodem sedlák Krejčí s fůrami sena a vynadívat se dosyta na nazlátlou oblohu nad Slaníkem před západy slunce, které později mění řeku Otavu v sytě červenou stuhu. Tehdy ztemní táhlé kopce Kuřidlo, Šibeniční vrch i Tisovík s Jaslovem a do šera svitnou obrysy krav, zacloněné rozplývavou dýmavou vlnou pastevčího ohníčku.

Pro Bohumila to byla nejkrásnější a nejstarobylejší krajina česká.

Tehdy se vracíval z dalekých cest, které podnikal jako člen Pěveckého sdružení pražských učitelů až do zámoří, a jako kdysi Tylův Švanda dudák dostal se s muzikou do světa. Doma se zálibou pozoroval gesto dívčích paží, trhajících diviznový květ, v jehož léčivou účinnost sám tolik věřil - stejně jako puškvorci. Vyráběl z něho po domácku opojný "nahořklý truňk", jehož "bahnitá" příchuť přivádívala jeho jihočeské přátele do vytržení.

Ani po tatínkově smrti neskončilo věrné milování s řekou Otavou, jenom se přeneslo do končiny jiné. S Aloisem Moravcem zajíždívali do Žichovic pod hradem Rábí a tam malovávali po několik pozdějších prázdnin. Měli tam už malířskou konkurenci. Malíř Rudolf Bém si tu vysloužil za dlouhá léta své věrnosti dvě čestná občanství: žichovické a rábské. Nevíme už přesně, kolikrát namaloval Rábí ze všech možných míst, situací a osvětlení, ale zcela určitě by jenom z tohoto motivu byla celá výstava. Od jara do zimy vysedával v křovinatých zákoutích u letní řeky a svým pracným způsobem pilně zpodoboval kraj, v němž byl znám, vážen a milován. Zde pracoval až do posledka a zemřel v plné práci v sušické nemocnici za několik dní po převozu z domečku za žichovickým zámkem. V kolika obrazech promítl nám představu podoby Žižkovy, kolikrát se vhroužíval do světlosti luk pod bílým oblačnem otavského léta!

Bohumil si najal ve vilce řídícího Knihy dva pokojíky, které zaplňoval obrazy stále bohatšími a lyričtějšími. Dobíral se v nich podoby kraje, jak ji nemůže nazříti turista. Je v ních zároveň hluboké poznání: nemaloval jen impresivní dojmy, ale soustředil si v nich zároveň všechno, co je pro kraj typické.

Ten jednonohý husopas, belhající se s psíkem na sejpech pod Rábím, nepřimotal se do obrazu jenom tak. Patří do krajiny a vyjadřuje kus jednoho sociálního údělu. Přišel o nohu při úrazu ve vápencových lomech, nikoho už nemá a proto si s tou němou tváří náramně dobře rozumí, jednou byla velká voda a pes začal tonout. Náš invalida vkročil za ním do řeky a s nasazením vlastního života zachraňoval psa. Kolikrát viděl Bohumil v polích u Horaždovic jeptišky v řádovém rouše sekat obilí nebo rozhazovat hnůj a jejich přítomnost v obraze není tedy zase žádnou schválností ani pouhou stafáži. I ti dragouni v červených kalhotách, kteří plaví koně v říční zátočině, přijeli na manévry z klatovské posádky a jsou také součástí kraje. Selka, pumpující vodu na své bosé nohy, nepochází z malířovy fantasie; jistě zaběhne do nejbližší chalupy uvařit oběd a samým spěchem nemá doma ani chvilenku času. Kam jinam než do Nezamyslic umístí vzkříšení s průvodem žen v bílých šátcích, protože nikde v okolí není krásnější kostel ani scenerie pro tuto dojímavou podjarní slavnost. Podoba kraje je promítnuta i do postavy archeologa, kterým není nikdo jiný než Bedřich Dubský, známý všem na Strakonicku a Písecku. Kolik malířů už malovalo hrad Rábí, ale nikdo z nich si nevybral pohled od starého židovského hřbitova, kde šeď omšelých náhrobků tak citlivě koresponduje se siluetou melancholických zdí a vysoké thuje tento dojem jen zdůrazňují...

Skalnaté stráně kolem Otavy se slunovraty divizen budou i nadále vzněcovat malíře a básníky, ale její vodě dostalo se už dávno chvály od mnoha rybářů. Nejzasvecenějším z nich byl beze sporu starý Hlavsa, který věděl o řece a rybách mnohem víc, než je napsáno ve všech tlustých učených knihách dohromady. Bydlil v chalupě u můstku nad Nezdickým potokem a měl rybářství v rodu i v krvi. By! spolužákem Klostermannovým a dostal se i do jeho povídky jako jeden z otavských Robinsonů. Tehdy byla žichovická část Otavy domovem lososů, kteří tam měli veliká trdliště, 5 metrů dlouhá a 40 cm hluboká. Byli to pořádní chlapíci, jejichž průměrná váha se pohybovala mezi 12 až 18 kilogramy. Měli velikou sílu a žádná síť nebyla na ně dost pevná. Chytával je gronglí. Někdy jich bylo tolik, že už je na zámku nechtěli, proto je starý rybář vysekával na špalku doma a prodával domácím zájemcům po 80 haléřích za jeden kilogram. To už zní dneska jen jako pohádka.

Pod starým rábským mostem jich bývalo nejvíc a starý Hlavsa dovedl gronglí bezpečně trefit každého lososího chlapíka, který se objevil v čisté vodě Otavy až ke dnu průhledné. Jeho syn by mohl stejně zasvěceně a poutavě vyprávět nejen o rybářských zkušenostech svého otce, ale i o mnohých jeho návštěvnících, které zaučoval do tajů reky a rybařiny. Nejvíce se spřátelil s Karlem Liškou, mlynářem z Dobřívi u Rokycan, jenž si pronajal zdejší rybolov a za 30 let nasbíral tolik zkušeností, že mohl napsat průkopnickou knihu, první toho druhu v Čechách, nazvanou "Sportovní chytání pstruhů". Škoda, že nám Matěj Hlavsa nenapsal něco ze svých zajímavých vzpomínek, byla by to četba jistě poutavá a poučná. Kolik cizích diplomatů hostil Karel Liška, rybář filosof, a všichni si vážili starého Hlavsy, jehož znalosti byly stejně rozsáhlé jako hluboké. Jeden z nich napsal o řece Otavě nadšenou chválu: "Nemám lepších vzpomínek ve svém rybářském deníku než na jeden listopadový den na Otavě se zimním, krvavě červeným sluncem, svítícím na bílé zdi hradu Rábí, se vzduchem tak ostrým, že štípal do tváří, ale úplně bez větru, takže nic nerušilo klidný tok řeky kromě jemných kruhů, tvořených rybami. Těžký koš a lehké srdce, a potom večeře v teplém útulku naší chaty s čerstvým lipanem, upečeným na másle, a vznešeným džbánem pravého plzeňského. Nebylo-li to lovení pstruhů, byla to náhrada za ně, nejkrásnější jakou lze nalézti v Evropě. Mojí řekou snů v Čechách byla Otava, řeka, která je vyfotografována v mé paměti jako ideál, jakého si jen může dopřát lovec pstruhů. Vzniká v šumavském tichu a téměř každý její yard poskytuje dokonalou rybařinu. Je to skutečně vznešená řeka pro svou nedotčenou samotu, vznešenější ještě než Spey..." Vzpomínka na Karla Lišku je nesena týmž obdivným tónem: "Je to nádherný typ Čecha a jeden z těch opravdových rybářů, kteří jsou stejně šťastni se svým prutem jako bez něho. V tomto životě objevil tajemství šťastného pozorování tekoucí vody, a ježto jeho srdce je ze zlata, bude také jednou rybařit v klidných tocích Elysia." Starý Hlavsa při všech těch rybářských symposiích vyslechl s klidem vyprávění o rybách v Austrálii, Brazílii, Novém Zélandě i v tocích černé Indie, ale jistě nedal dopustit na "svou" řeku Otavu a myslil si při tom své. Věřte, že jeho mínění bych si ze srdce přál znát.

Poslední láskou Ullrychovou byla krajina kolem Březnice. Jezdíval tam rád se svou sestrou Lidunkou a těšil se už od jara na toto prázdninové malování. Převezl si tam v kleci i papoušky andulky se svým malířským nádobíčkem a zdomácněl tu ku podivu rychle. Přispěl k tomu i ráz krajiny, kterou až při pozdější práci viděl v jejích odlišnostech. Zalesněný svah Bozeň se zbytky hradištních valů mu připomínaly Prácheň, "švédský most" u Dobré Vody byl v jeho očích vlastně jen obdobou Žižkova mostu pod Kátouckou horou, a bílý zámek březnický aspoň náznakem mu přivolával milované Žichovice.

V posledních letech se soustředoval jen do čtyř stěn svého pokoje v pražském podskalském činžáku, kam jsem za ním docházíval a přinášel mu z prázdninových potulek pozdravy jeho rodného Pootaví. Jeho zhoršená srdeční choroba už mu nedovolila návraty do milovaných krajin.

Jak vyjádřit celou složitost jeho osobnosti, jak povědět druhým dost přesvědčivě, kdo byl!

Kamarád z nejvěrnějších, jakých je už v tamto pokolení a čase poskrovnu; duše milostná a muzikantská, křišťálově čistá až do dřeni; bytost mudrácká a písmácká s velmi složitým životem vnitřním. Dovedl si vybírat z darů života a zase snášet jeho nepřízně s vyrovnaným klidem starého mudrce, jeho inteligence odzbrojovala svými hlubokými znalostmi i nepřátele, pokud nějaké mel, sršíval nápady a vtipem, který vždycky jiskřil a všechno kolem sebe rozjasňoval; každý byl od něho něčím podarován a za něco krásného mu vděčil.

Chtěl ještě dokončit cyklus jihočeského venkovského roku. To už mu dopřáno nebylo. Škoda. Vedle velikých synthetiků české vesnice, Alše a Lady, mohli jsme mít v míře sice skromnější, ale jistě ullrychovsky osobitě procítěný cyklus českého roku na vsi, namalovaný se zanícením a láskou, s radostí i porozuměním, jako ostatně vše, co vyšlo z jeho citlivé a pilné ruky.

tato kapitola v PDF