Obděnická pouťObděnická pouť

Kraj vypadlý mi v srdci hoří...
(Antonín Sova)

Byla to tichá krása, kterou jsem spatřil uprostřed žní v široké kotlině mezi Sedlčany a Milevskem, v kraji ještě donedávna spojeném se vzdálenějším světem jen dostavníky a voroplavbou od Cholína s matičkou Prahou; pro zbožné poutníky procesími na Svatou Horu.

Tato krajina je spjata s jihočeskou historií jménem nejslavnějšího rybnikáře Jakuba Krčína z Jelčan. Zde žil svá poslední léta a zde je i jeho hrob. Na cestě k Nálesí tiše přeprchalo do ovsů, na pahorcích mezi strništi, suchým hrachoviním a podmítkami se matně leskly obrovité kameny a z šedivého obzoru zazněl náhle vysoký hlas křídlovky. Jaký mohutný balvan jako menhir a jaké podivné jméno: Vríkamm. Lidová pověst jej spojila s prohranou Čertovou sázkou a moje vzpomínka s nedělním dopolednem, kdy děvčata spěchala na pouť se zpěvníčky v rukou a zvon Kateřina, svátečné naladěný, zval z románské obděnické věže všechny osadníky k slavné zpívané mši. Táhlá melodie mariánské písně se sladce linula z přeplněného chrámu, když slunce, náhle vysvitnuvší z roztržených mračen, stříbřilo vlasy starců a pozlatilo dětské oči, nedočkavě toužící po dobrotách, lákavě vystavených v krámcích.

Zvon Kateřina... Nemyslil jsem na dojímavou legendu z křesťanské hagiografie, ale rozpomínal jsem se na osoby zcela světské a určité. Tak se jmenovala Krčínova matka i druhá Krčínova manželka, v kraji zesnulá.

Obděnice a Krčín...

Mnoho je ztajeno i v zdánlivě náhodném spojeni dvou jmen rybníků Nevděk a Svět, i když je nám známé odjinud.

Nejpádnějším svědectvím jsou však vlastní Krčínova slova, která si ještě za života dal vtesat na náhrobek, pod kterým v obděnickém kostele odpočívá. Jadrná česká replika latinského textu zní:

Léta Páně... zemřel statečný a urozený muž, rytíř Jakub Krčín z Jelčan, místa Sedlčan, nového známku Krčínského a hradu Obděnického pán. Duše jeho raduje se v nebi, tělo odpočívá ve svatém pokoji ke dni vzkříšeni, amen.

Příteli, bratru svému nezávidiz, odpočívá svoboden, bezpečen, jiz koneční viČnosti náletyt. Nepobyl svitla, ale bezpečnějšího a přejasného nabyl. Netrápí ho nárufivost, ani péče o bohatství, ani strach před chudobou, aniz sluch jeho bičován laním, ale víech přirozenosti dobra v svrchované míře a radosti doiel a všeliké blaženosti pofivá. Proto oplakávati Šťastného bylo by závistf, a toho,jehozjiz není, početilostí.

Erboví, na přímluvu Viléma z Rožmberka polepšené Rudolfem II. a vytesané zde v masově červeném mramoru, tof sláva světská. Prázdné místo letopočtu nám napovídá více o věcech lidských, nejsoukromějších. Dcery se sice velmi čile ujaly otcovského dědictví, ale bylo jim už obtížno povolat kameníka, aby čtyřmi číslicemi roku úmrtního (1604) uzavřel svědectví, tak rozmyslně a pečlivě stylizované.

Osobnost, která na českém jihu vytvořila jedinečné vodní dílo, nemající ve své době obdoby v celé střední Evropě, stále ještě čeká na kongeniální románové zpracování. Její niternou složitost, které nemůžeme upříti rysy geniality, nelze přece jen lehkovážně zaměnit za levnou, byť působivou masku renesančního požitkáře a frejíře, i když nebyla vždycky tak cizí její pravé tváři. Stojíme v obdivu nad velkým dílem, vzniklým v příznivé konstelaci osob a poměrů, které před půl tisíciletím proměnilo studené jihočeské močály, semeniště malárie a revmatismu, v přívětivý domov rybářů a zemědělců, a stalo se tak základem rožmberského hospodářského bohatství.

Jaká jasnozřivá představivost, vidoucí do daleka, musila stát při zrodu tohoto díla mistrovsky vybudovaného, jaké důkladné znalosti o terénu, o množství, síle a spádu vody, jaká předvídavost možných vodních katastrof musila předcházet tomuto úsilí, aby jednotlivé rybníky mohly být spojeny v důmyslnou vodní soustavu. Dnes už těžko určíme, co bylo uhádnuto šťastnou intuicí a co bylo výsledkem uvážlivé pracovní metody i technických vědomostí, které jistě nezískal lehce a bez nesnází. Jeho technická výzbroj byla primitivní: krokvice, vodováha a kompas - a přece s ní vystačil na úkoly obdivuhodné, jejichž řešení vzbuzuje oprávněný respekt i dnešních důkladně školených inženýrů.

Čteme-li pozorně vlastní Krčínův veršovaný životopis, v němž podává potomkům svůj portrét jistě s notnou dávkou autostylizace, nebo začítáme-li se do svědectví rožmberského letopisce Václava Břežana, mění se nám tato tvář takřka před očima v několik rozdílných podob. Která z nich je tou pravou?

Tento veliký ekonom nebyl zcela určitě ve svých mladých letech nějakým asketou, jednostranně upjatým k hospodářským zájmům, které by předpokládaly vypětí veškeré životní vůle. Chudý rytířský synek z Kolínska, jehož predikát byl v tehdejším běhu světa hodnotou spíš iluzorní než reprezentační, dostává se záhy do borovanského kláštera jako správce jeho světského zboží. Má jistě mnohem víc aspirací než zkušeností životních, vrhá se do víru života s celou dychtivostí mladého ctižádostivce, ale neodmítá žádnou příležitost, kterou mu nabízí jeho nové postavení. Dočítáme se, že mu borovanský farář "polštáře s vrkoči sjednával", a v refektáři jistě neodmítal vyprázdnit mnohou cínovou hubatku opojného nápoje, okřídlujícího jeho smělou fantazii. Zavčas si jej povšimne rožmberský vladař, učiní jej purkrabím na Krumlově a umožní mu do netušené šíře rozvinout všechny jeho schopnosti hospodářského budovatele.

Nebyl jistě úzkostlivým humanistou, šlo-li o jeho vlastní kariéru. Musil přece prokázat činy svou předcházející pověst dobrého hospodáře, aby se dostal na společenském žebříčku o kousíček výš. Nerozpakoval se proto zvýšit poddaným robotu o povinnosti dosud neslýchané a dovedl si došlápnout i na větší pány. Běda pytlákům, chyceným při lesním i polním nebo vodním pychu! Byli nemilosrdně pověšeni na prvním dubu pro výstrahu všem pobertům, kteří ujídali z pánova krajíce.

Jen důsledné uplatňování tvrdé vůle jej mohlo povznést do účinné přízně vladařovy, a Krčín věděl bezpečně, co chce. Jako ďas projíždí na koni od stavenišť dvorů, pivovarů, mlýnů a ovčínů k rozestavěným rybničním hrázím, od čeledi dvorské k rybnikářům - a to byla cháska, na kterou platila jen ruka železná! - provázen nadávkami rybnikářských hejtmanů i "bab vařících", a zejména však sedláčků, s jejichž majetkem zacházel bezohledně, jak toho vyžadovala okamžitá potřeba pánova prospěchu. Tento tyran robotných musil jistě počítat i s nepřízní svého úřednického okolí a přemáhat mnohé intriky, věda předobře, jak panská přízeň bývá měňavá a často plná vrtochů. Nevypočitatelný jest úsměv Štěstěny...

Snad to byly dluhy, výsledek častého hýření, snad touha po rychlejší zámožnosti, která by jej učinila nezávislejším a přidala na vážnosti, co jej, jedenatřicetiletého, přimělo k sňatku s velmi obstarožnou vdovou Dorotou Slepičkovou, s níž vyženil kromě plných truhlic i výstavný dům na Latráně.

Aspoň částečně byla ukojena i její ctižádost společenská, přístup mezi paní na krumlovském zámku, a snad i tužba milostná, tolik si slibující od mladého muže ve věcech lásky tak úspěšného.

Nevíme, jak dodržoval manželskou věrnost po jedenadvacet let tohoto nerovného soužití, ale můžeme připustit, že si vzdor jistě oprávněné žárlivosti své paní domu častěji vynahrazoval svůj milostný půst i v uličce povětrných panen, která byla, nevíme už jakou ironií, přezvána v našem čase na ulici Elišky Krásnohorské.

Je-li spolehlivou zpráva kronikářova, kterou otiskl archivář Václav Hadač a jež nám líčí i na tehdejší dobu neslýchaný čin rytíře Petra Kořenského z Terešova, jenž dal pro podezření z manželské nevěry zazdít svou sličnou choť ve své tvrzi na Svébozích, a příčinou tohoto ukrutného rozhodnutí že byl sám pan regent Jakub, můžeme jenom potvrdit Krčínovu nerozpačitost v záležitostech morálně jistě choulostivých. Možná, že podobná historie se stala příčinou jiné nehody, která div neskončila pro Krčína tragicky. Když jel od pana Bohuslava ze Dřítně po bujném hodokvasu, byl prý na cestě proboden od Vilíma Čejkovského svým vlastním tulichem. Kajícně potom napsal svému panu vladaři psaní velmi zkroušené:

Nebo o tom Vaší Milosti musím pospati, že jsem tak velmi vopilý byl, že jsem nic nevěděl, kdy mi ten tulich dobyl, ani taky jsem cítil, kdyz mi bodl. A hned se Vaší Milosti tímto paním spvazuji, fy pádnému k vůli piti ani více/i k takovému Zhovadilému vopilstvi se namluviti nedopustím.

Už za tři léta po svatbě je povýšen na regenta všeho zboží pod erbem pětilisté růže a v tomto novém úřadě si počíná ještě pracovitěji. Dovede přesvědčit pana Viléma o správnosti svého počínání a úspěšně pokračuje od jednoho díla k druhému. Neuplyne ani rok a pan regent začíná stavět u Třeboně nový rybník Svět. Nerozpakuje se rozbořit celé předměstí i se Špitálem, nic nedbaje nářku opatrných sousedů, kteří si navykli považovat bažiny před městem za nejbezpečnější přirozenou fortifikaci proti každému nepříteli. Vždyť ani Žižkovi se nepodařilo dobýt Třeboně.

Nebyl jistě bez předchůdců, ale to nijak neumenšuje jeho zásluhy.

Pokračuje v díle Štěpánka Netolického, který zemřel tři roky před Krčínovým narozením, a k Štěpánkovým rybníkům Koclířovu, Záblatskému, Horusickému, Vlkovickému a Rudě i k začatému plánu Nové řeky přičleňuje svá díla nová, jejichž výčet ještě dnes překvapuje svou rozsáhlostí. Štěpánkovi se nezdařilo přesvědčit svého pána pro smělý plán, kterým měla být stavba největšího rybníka jižních Čech, Rožmberka. Krčínovi se daří vše, čeho se dotkne jeho myšlenka a pevná ruka. Dokončí v jižních Čechách přeměnu přírody, do té doby nevídanou - postaví umělou řeku a uskuteční stavbu rybničního gigantu, jehož velikost i krása udiví, i když moderní rybářská ekonomie v zásadě koriguje tento počin po stránce hospodářského výnosu a doporučuje pro rybní výrobu vodní plochy menší a tím produktivnější.

Hlásají-li slávu Rožmberků díla vyvedená z kamene,

Krčínovu

genialitu připomínají až do našeho času rozlehlé hladě rybničně se staletými duby na širokých hrázích.

Zemřela Dorota Slepičková, a když "Pán Bůh z něho toto břímě složil" hledá třiapadesátiletý vdovec novou manželku. Tenkrát už nehledí na bohatství a během roku si vyhlédne mladičkou krásku Kateřinu Zelendarovou z Prošovic, s jejímž otcem Janem Zelendarem, o málo starším, než byl on sám, se znal - příliš dobře, neboť hejtmanil třicet let na sousedním panství hradeckém. Byl to muž docela jiné ražby: horlivý kališník, starověrec, dobrý služebník svého pána a poctivec, který za své regentské služby se nijak neobphatil. Celým hmotným úspěchem byla stavba malé tvrze v Lodjíéřově. Našetřené groše vyčerpala věna dcer, z nichž nejsličnější přinutili k sňatku se starým, ale zazobaným regentem rožmberským. Život Jana Zelendara neskončil slunným stářím. Po smrti svého pána Adama z Hradce byl jeho manželkou Kateřinou z Montfortu, horlivou katoličkou, zbaven regentství a pzwlán na Lodhéřov, který směl držeti jen do své smrti. Jistě malý vděk.za tolikerou věrnou službu..

Nerozpačitý Krčín byl jisté úspěšnější. Dvůr Leptáč u Netolic, věnovaný mu panem Vilémem jako ošidné sporné vlastnictví, vyméňuje za zboží sedlčanské, a po dostavění Rožmberka přesídlí z Krumlova do kraje své matky. Hospodaří pro sebe mnohem opatrněji než jeho tchán Zelendar.

Pravé tady můžeme vysledovati rozpory v jeho povaze.

Na jedné straně skrblík a chamtivec, který zakáže sedlčanským poddaným hlavní zdroj jejich příjmů, várky piva, a na druhé okázalý mecenáš, pořizující o devět let později nádherný iluminovaný český kancionál. V Netolicích pronásleduje české bratry, v Sedlčanech si oblíbí horlivého čtenáře bible soukeníka Mikuláše Křikavu, evangelického hloubavce. To by svědčilo spíš o náboženské toleranci než o fanatismu. Okolnost, že si bere za manželku dceru vyhraněného kališníka, jehož nesmlouvavý postoj ve věcech víry byl všeobecně znám a který kvůli své přísné ortodoxii je na sklonku života zbaven úřadu a málem i chleba, jen zvýrazňuje tento rys. Kolikát se s mravně přísným tchánem pohádali ani ne tak o náboženství nebo Nové řeky, jako spíš o věno dceřino, vyžadované tvrdě bez nějaké ostýchavosti nebo rozpaků.

Tážeme se právem: byl tento úspěšný podnikavec a hltan života spokojeným šťastlivcem na prahu svého stáří? Pravda, byl opatrný hospodář, byl skoupý i sobecký. Nepřispěla k těmto zvýrazněným rysům tak trochu i mno-žící se rodina? Očekával jistě syna, kterému by jednou předal všechnu svou zkušenost, ale mladá manželka mu rodila dceru za dcerou. Bylo jich celkem šest a on musil počítat s jejich přiměřeným vyvěnčním. Příliš dobře poznal zamlada hořkou závislost vlastní chudoby, poznal i příjemnosti bohatství, moci a slávy, a proto podřizoval okamžitá hnutí srdce potřebám vlastního hmotného prospěchu. Tchán Zelendar mohl být pro něho jen příkladem odstrašujícím, protože se svou příslovečnou poctivostí věru daleko nedošel.

Po dostavění Rožmberka buduje si v krajině sedlčanské lepé renesanční sídlo, zámek Krčínov u Křepenic, skromnou repliku rožmberské Kratochvíle. Sličnost obytných křídel je tu ovšem po krčínovsku vyvážena strohou účelností hospodářského stavení. Přikupuje zámek obděnický, který nákladně opravil, a renovoval zdejší chrám, což je vyznačeno na klenbě jménem i letopočtem. Dále své zboží rozhojňuje o Petrovice, Skoupý, část Horní Lhoty a jiné vsi, takže se stává natolik zámožným, aby mohl i většími částkami zakládat některé špatně hospodařící feudální velmože, jako Petra Voka z Rožmberka a Jana Jiřího ze Švamberka, a být častějším a jistě nepříjemným věřitelem měšťanů budějovických. V celé krajině nalezneme stopy jeho stavebnictví.

Bylo stáří tohoto kdysi mladého ctižádostivce, ve všem konání tak úspěšného, v souladu s jeho věkem mužným? Dosáhl všeho, čeho bylo možno dosáhnout vlastní pílí, bezohledností, umem a šťastnými okolnostmi?

Snad... Byla to jen touha po mamonu, která zvala do křepenického zámku mistry alchymie, bez nichž si nedovedeme představit život rudolfínské doby, i když zkušeností z Třeboně se nemohly vykázat ani jediným průkaznějším úspěchem? Tento muž, který se jistě vyznal v lidech a musil překonat tolikerou záludnost a závist, nemohl přece podlehnout tak snadno očividnému, vemlouvavému šejdířství, proti němuž byl předobře vyzbrojen celou svou životní praxí, či v něm bylo přece jen kus člověka, omezeného svou dobou, kus fantasty, pokoušejícího přízeň paní Náhody? Byla tehdy mezi jeho vrstevníky nálada vskutku chiliastická, kdy byl očekáván konec světa, kdy v kostelích obou vyznání kazatelé rozjímali o marnosti všeho pozemského a poutníci se znovu vypravovali do Svaté země. Neměl snad i tento chiliasmus určitý vliv na opuštěného starce, který, podruhé ovdověv, usebíral své myšlení k posledním věcem člověka? V Dublovicích pochoval svou dceru Marianu, nad jejíž tělesnou schránkou dává do kostela vytesat týž náhrobek jako svůj v Obděnicích, ale s nápisem českým, jehož výraz však nevybočuje z obvyklosti podobných počinů. Přežil i pana Viléma, předposledního z rodu, v jehož dlouholetých službách okusil hořec i med.

Či tušila už jeho intuitivní duše podzemní otřesy pohrom, které se temně ohlašovaly nad celou tehdejší Evropou? Nedožil se již katastrofy pobělohorské, z kořenů vyvracejíce jeho svět renesančních individualistů, přes nějž se přelila krvavá vlna náboženské a národní diskriminace, žhavá nenávist proti národu kacířskému. Neviděl, jak cizácká soldateska ničí jeho celoživotní dílo, jak nové panstvo si zakládá na národním neštěstí svoji honosnou uchvatitelskou existenci. Smrt byla natolik milosrdná, že ho ušetřila pohledu na žalostné sutky, v které se příliš záhy proměnilo štěstí jeho dcer.

Nevíme už, která z nich byla nejbližší jeho srdci. Jistě, zcela jistě by jej nejhlouběji sklíčil osud dcery Johanky, provdané za pana Oldřicha Myšku ze Žlunic, posledního pána na Obděnicích před Bílou horou. Tento novoutrakvistický horlivec, který ve svém městě Kamýku postavil pro své souvěrce novou modlitebnu a příliš se exponoval v odboji proti císaři, musil po prohrané bitvě uprchnout do Saska. Jeho manželka s dcerou se vypravovala za ním do exilu. Nebylo příliš času na rozmýšlení, doba byla nejistá a na cestách plno nebezpečí. Snad se jí zdála nejbezpečnější jízda po Vltavě, ale ta se jí stala osudnou. Útěk byl předčasně vyzrazen a nevíme už, zda to byla osobní nebo náboženská msta, či pouhá chtivost lupu, co přimělo pronásledovatele k ukrutnému činu. U Velké byly obě uprchlice na vodě přepadeny, oloupeny a utopeny. Ani druhé dvě dcery Krčínovy neměly šťastný život. Manželu dcery Elišky, panu Václavu Svatkovskému z Dobrohoště, bylo zabaveno zboží petrovické, a Dublovice, dědictví dcery Ludmily, prodává její choť pan Adam Vojkovský z Milhostic před svým odchodem do emigrace za zlehčenou minci paní Polyxeně z Lobkovic.

Sličné Křepenice i Sedlčany připadly po Krčínově smrti zpátky Rožmberkům a později dědictvím Lobkovicům.

Snad mnohé tušil, a proto ve svém posledním pořízení ustanovuje za poručníky svých dcer šlechtické sousedy českobratrského vyznání. Odcházel ze světa bez nástupce. Ani v jednom ze zeťů neviděl pokračovatele svého díla, aby mu mohl předat aspoň některou ze svých bohatých zkušeností. Starý regent rožmberský znal a uplatňoval jednu moudrost své vrchnosti: věděl předobře, že nashromážděná zkušenost je kapitál, s kterým je nutno velmi obezřetně hospodařit. Rybářství a hájemství, děděné v určitých rodinách z pokolení na pokolení, jsou pádným dokladem prozíravé hospodářské politiky na šlechtických dominiích jižních Čech.

Z několika různých podobizen Krčínových, spíš naznačených než dokreslených, si chceme vyvolat jeho tvář nejskutečnější.

Byl jistě ctižádostivec a utlačovatel poddaných, byl jistě sobec a bezohledník, kterému morální zřetele nijak neznesnadňovaly přímočarou cestu k osobním cílům, měl na svědomí mnohou křivdu a snad i zločiny, ale nemůžeme mu upřít veliké nadání, pracovitost a rysy vůle přímo železné.

Tento skrblík a strohý kalkulant, a zase tvůrčí umělec ve svém oboru, muž neobyčejné představivosti, bez níž si nedovedeme vysvětlit smělost a mnohost jeho díla, kterým předstihl svou dobu, měli chvíle jasnozření a citlivosti takřka básnické. Jeho meditace nepostrádají pokory a hluboké lidské moudrosti, přisoudíme-li mu text vlastního epitafuObděnicích. Ve všech těchto rysech cuká pod jemnějším hmatem cosi bolavě lidského, co nám van času odnáší ze ztuhlé posmrtné masky. A přece zcela určitě tato tvář kdysi žila umocněným a složitým životem vnitřním, plným rozporů a překvapení.

V lidské paměti zůstaly pověsti. Vzpomínky zestručnily tuto tvář do podoby málo sympatické. Jeho přízeň, projevovanou "černému umění", spojila lidová obraznost s blanou, podepsanou samému satanáši, neboť jak jinak si mohla vysvětlit tolikeré úspěchy?

Lidová spravedlnost, jejíž vážky nebývají vždycky citlivé ani úzkostlivě přesné pro subtility lidských činů a kterou také odpuzuje každá složitost příčin, přisoudila mrtvému Krčínovi nesmírné tresty. Musí aspoň v pověsti sám táhnout hlubokou strouhu pod obděnickým hradem za hlasitého práskání čertova biče, musí za mlhavých sychravých nocí jezdívat o půlnoci na vozíku, taženém černými kocoury, v úžlabí mezi rybníky Rožmberkem a Kaňovem za hrozného lkaní a hořekování. V jiné pověsti jej rohatý nemilosrdně bičuje při orání Zlaté stoky v lese Hradecku, a když vzpínající se Krčín vylomí článek řetězu, vyroste z něho dub, nazvaný podnes Dračí. Poetičtější rozpomínka přivede na jeho pohřeb všechny hastrmany, jimž vybudoval tolik domovů.

A přece chtěli bychom být právi této postavě, která se vymyká svým dílem z rámce své doby a zneklidňuje ještě dnes naši zvídavost.

Utlačoval poddané? Ano. Obohacoval se na úkor druhých, bezmocných a ponížených? Zcela určité. Ale i druzí utlačovali a obohacovali se - a nezůstalo po nich nic. Nebyl laciný dědic a kořistník, ale skutečná osobnost tvůrčí. V paměti zůstává veliké dílo - a to vykonal.

Stojíme u rybníka pod obděnickým kostelem.

Svět...

Nebyla to nějaká líbezná rozpomínka vaší mladosti třeboňské?

Nevděk...

Zdá se mi, jako by po tomto slově chvějivě sahala ruka, vedená jasnozřivým, zkušeným (a zkoušeným?) zrakem stáří.

Ano, křídlo i osten cítíme ve vašem kraji, pane Krčíne!

Končila mše a lidé se rozcházeli.

Zastavil jsem se ještě u rustikálního barokního kříže zdejších kněží i u litého empírového náhrobku jedné osadnice z Hnčvanic. Z hnátu zaválo umrlčinou, lebka se dívala výsměšně prázdnými důlky, zatímco postříbřený břečťan se pnul po sazově černém kameni kHže a zralá makovice, symbol věčného spánku, stala se uzavírkou všeho časného.

Před kostelem už žloutly lípy, světlo se modralo slívami u doškových střech a za hřbitovní zídkou, pokrytou prejzy, se prostíral kraj sluncem z mlh probuzený: Onen Svět, Hodětín, Nechválice a dál a dál, až někam za Krásnou Horu.

V hospodě U Zelenků vyhrávala dechová kapela a v přestávkách ji vystřídával hráč na harmoniku, kolem něhož vyzpěvovali natrunčení rekruti sentimentální písně.

Proč ten jetelíček
trávu převyšuje?
Že každá panenka,
že každá panenka
falešně miluje...

Zpívali to v podivných synkopách a řízně do marše.

Snad bylo ještě příliš brzy na tuto hlučnost, proto je šenkýřka podplácela koláči. Je přece pouť a Obděničtí si zakládají na své pohostinnosti. Nápis v rámečku nade dveřmi nabádal příliš rozveselené zpěváky k pospolitosti méně hříšné. "Žijme spolu v upřímnosti, Bůh nás nikdy neopustí."

Zatím obděnický pan regenschori a kronikář v jedné osobě Josef Stibor složil na kůru partesy a připravoval nové na odpolední požehnání. Doma nám přichystal překvapení věru necekané: muziku, malování a pečlivé vedenou obecní kroniku, doprovázenou vlastními kresbami. Malíř samouk pokryl odvážnými barvami rozměrná plátna a zalidnil je samými světci.

Znenadání přiběhla školní děvčata a za doprovodu harmonia zazpívala nám Pange lingua. Nezapomenutelným však zůstane pro mne jejich zpívání o svaté Dorotě, v dvojhlasu, jehož špehýrkou jsem se mohl na chvíli zadívat do ráje. Neuslyším hned tak brzy něco spanilejšího, čistšího a prostšího než tuto lidovou legendu, která má půvab obrázku namalovaného na skle rukou vroucnou a myslí zbožnou. Ještě teď mi zní do ticha spanilý dívčí zpěv...

Žila svatá Dorota
pobožného života.
Pěkně, čistě chodila,
protože svatá byla.

Šla jednou přes králův dvůr,
potkal ji tam sám pan Trůn.
Chceš, Doroto, chceš má být?
Chce ti celý svět sloužit.

Pane králi, nebudu,
slíbila jsem jinému.
Slíbila jsem jinému,
Kristu Pánu samému.

Král se na ni rozhněval
a Dorotu smažit dal.
Čím se déle smažila,
tím krásnější, tím byla.

Král se na ni rozhněval
a Dorotu stíti dal.
Už je Dorota sťata,
duše do nebe vzata.

Přineste ji ovoce od nebeského Otce.
Přineste ji lilie od Panenky Marie.

Polní cesta k Radešicům je vroubena tarasy, kterým tady říkají "hranice", mezi lískami se co chvíli mihne veverka, jednou černá, podruhé rezatá, na jeřábu vyťukává žluna staccato nějaké neznámé písně, která nemá však co činit s dívkou pochutnávající si na třešních ptáčnicích, jichž je letos v celém kraji "vobalot". V polovině srpna dokvétá na zdejších mezích zvláštní druh chrpy černé. Je svátek Nanebevzetí Panny Marie, čas, kdy Svatá Královna dává svatému Vavřinečkovi první výlupek. Děti nic nedbají starých pranostik a činí se, aby na svatého Vavřinečka mnoho nezbylo. Až přiletí v zimě pták ořešák, maže po nich jenom paběrkovat. Zato hospodáři jsou vynalézavější. Uvolní v kabřind prkénko a tak vznikne skrýš, nedostupná každé klukovské všetečnosti, před níž jsou oříšky zabezpečeny až do vánoc.

Chudý kraj se prostírá kolem dokola.

Výstižně jej charakterizuje jedno úsloví, často užívané zdejšími karbaníky: "Když je na forhontě, je na tom lepší, než mít ve Svídí chalupu."

Je to však chudoba zpěvná.

Kde ještě dnes potkáte v úvozu před vsí chasníka, aby si sám pro sebe vyhrával na harmoniku?

Andulko činčaná,
nelíhej zamčená!
Líhej na pavlači,
budou tě mít hoši radši,
Andulko činčaná...

Obsah této písničky patří jistě k stavením s dřevěnými pavličkami, kde bývají komůrky pro nocování děvčat, Který mládenec by odolal výmluvnému dívčímu náznaku, při tanci do ouška šeptnutému: "Jen přijď k nám, já se zastrkuju jenom nůší..." O tomto pokoušení cizí nevědí, jen staří duchovní z kraje je znají ze zpovědnic a jejich udílená pokání bývají shovívavější než k jiným hříšníkům.

Tato krajina oplývá úrodou kamenitou, proto se všude setkáte se žulovými zvoničkami, kapličkami a tarasy. Zdejší odlehlost nejlépe vystihuje zajímavé zjištění, že osada Setěkovy není zakreslena ani na generální mapě. Když tu byly za první republiky manévry, ani generálové nevěděli, v které končině se právě nalézají jejich vojska. A přece je tu pět čísel i pstruží rybník, samým Krčínem založený.

Od těch dob na svých putováních věřím víc jediné náhodné bábě než deseti mapám.

Z vrcholu Homole přehlédneme celý kraj.

V zlatavě modrém západu slunce zdvíhá se vlna za vlnou až k nejzazšímu obzoru za řekou Vltavou, kde kulminuje táhlým hřbetem Třemšína, před nímž se temnější modří rýsuje Koňský vrch, les Hvozdec a Líkarta se starodávným pojmenováním, jež svědčí o nepřetržitém osídlení této krajiny českým lidem. Na severním obzoru stoupá k nebi černá šmouha. To je kouř březohorských šachet za Příbramí a kostel blíže vlevo za řekou je Maková, kam se na pouť scházejí lidé z celého Povltaví.

Tady se naše vzpomínka zastaví zamyšlcněji.

Maková...

Turista, který náhodou zabloudí do zdejších končin, ať se pokochá pohledem na kopcovitou krásu kraje povltavského, duši vnímavější jistě vzruší zvláštní tesknota této lesní tišiny, zbožní poutníci si zde vyprosí přízeň Bohorodice pro svá lidská konání a láska milenecká projeví svou náklonnost perníkovým srdcem pouťovým. Dárek z lásky bývá nejmilejší a nepřepočítává se penězi.

Poučenějšího milovníka umění jistě upoutá barokní krása chrámové architektury, citlivě zasazené do zdejší krajiny na začátku osmnáctého věku Markem A. Canevallem, obdiví inventář interiéru v duchu raného rokoka, ale fresková výzdoba presbyteria a zvlášť nástropní malba s postavou Spasitelovou nám připomene jednu tvář, u níž prodlíme déle a láskyplněji. To je poslední dílo Josefa Bosáčka, zapomínaného malíře a věrného druha Alšova, spolutvůrce téměř všech jeho murálních maleb a díla sgrafitového.

Před třiceti lety zde ještě žil.

V paměti zdejších lidí jistě ožije sehnutá postava ve vybledlém listráčku, pohled posmutnělých očí nad prošedivělou bradkou i šámavá chůze, podpíraná havířskou švancarou, poslední věrnou průvodkyní strastiplného života a zároveň vzpomínkou na rodiště a ztracený domov.

Z vyprávění bychom se dověděli mnohou podrobnost ze života tohoto makovského kostelníka a zvoníka, jehož poslední léta se musik jevit jako existence veskrze trosečnická, a tmavý farský chlév, poslední jeho přístřeší, by to jen potvrzoval.

Jaká prudká životní vlna vyvrhla na břeh této samoty opuštěného starce? Byla to nešťastná láska, spalující za sebou všechny mosty, tulácká chudoba,' naleznuvší zde poslední azyl, nebo nějaké životní neštěstí, podivínova záliba v neobvyklém či dobrovolná usebranost poustevnicí? Nic z toho, a přece se tu odehrála hluboká tragédie umělecká i lidská.

Vyvolejme si citlivě životní osudy Josefa Bosáčka, jejichž příčiny i dosah si zaslouží pohledu pozornějšího a soustředěnějšího.

Existenční podmínky jeho otce, prvního dámského krejčího v Příbrami, byly přece jen skromnější, než aby umožnily studia všem šesti synům, i když v rodném městě bylo tolik škol, že se mu dostalo okřídleného epiteta "Podbrdské Atény". Dva z nich mohli vystudovat na učitelském ústavě, právě založeném, třetí se stal knězem a ostatní se musili spokojit skromnější existencí řemeslnickou. Josef, jeden z nich, se vyučil u spřízněné rodiny pekařem, podnikl obvyklou tovaryšskou cestu do Prahy, Brna a Vídně a po návratu zavedl si společně s bratrem v rodném městě živnost pekařskou.

Tehdejší Příbram, sídlo báňské akademie a rušné město poutní, mohlo umožnit domácímu synkovi, podporovanému širokou přízní, slušnou základnu pozdějšího živobytí. V mladém pekaři však žila mocná touha výtvarná a na radu místního učitele, jehož záliba byla táž, nebránili rodiče, aby se synek stal malířem, i když poctivé řemeslo pekařské mělo po jejich názoru zlaté dno. Nevíme, kdo jim poradil, aby jejich Josef vstoupil do učení k beuronským mnichům v Emauzích, kteří měli svou vlastní školu, ale jistě toto řešení jim nebylo proti mysli. Město pod Svatou Horou formovalo své syny rysem zbožnosti, a proto malba náboženských obrazů měla v sobě pro rodáky zvláštní přitažlivost a čest. Vedení Školy pod P. Gabrielem Jakubem Wůrgerem, který byl mistrem svého oboru, naučilo mladého snaživce základním disciplínám náboženské malby. Nejenže se podílí na sgrafitové práci v jejich řádovém chrámu, ale pokouší se i o vlastní tvorbu. Obraz, znázorňující Ruth a Noemi, je už natolik vyspělý, že rozhodne o přijetí autora na malířskou akademii, kde se šest let školí u profesorů Pirnera, Sequense a Lhoty. Jeho žákovská práce Ženy u hrobu Kristova, vystavená na školní výstavě, upoutala pozornost Lannovu, že ji zakoupil do své náročné sbírky, proslulé velikým souborem díla Mánesova. (Lanna to byl, kdo umožnil Mánesovu cestu do Itálie, skončivší tak tragicky.) Tvorba mladého malíře se ustaluje v námětech náboženských, maluje do kostela v Lužné oltářní obraz svaté Barbory, Maří Magdalénu pro refektář kláštera na Skalce u Mníšku a pro chrám osecký u Rokycan Neposkvrněnou Bohorodici. Tuto zakázku dostal na přímluvu bratra faráře, který chtěl bratrovi nalézt cestu do kruhů církevních.

Ještě jako akademik se seznamuje s Alšem. Jistě je sblížila především Bosáčkova rodná Příbram, k níž se vázalo tolik Alšových vzpomínek, a jistě byl i vítaným hostem v mladé Alšově domácnosti, kde si paní Marina mohla důvěrněji porozprávět o městě své lásky a mladosti. Tato spřízněnost krajanská se ještě prohloubila spoluprací na první sgrafitové práci Alšově v Ostrovní ulici, kde navrhoval svůj cyklus Na vojně. Tady se velmi osvědčila Bosáčkova zkušenost ze školy emauzské, takže se zdarem vyškrábal Alšovu kresbu do omítky. Plzeňský architekt Rudolf Stech měl v tehdejší době pro Alše mnoho úkolů pro navrhovaná průčelí domů v "české renesanci" a Aleš potřeboval pomocníka, který by jeho kartóny spolehlivě prováděl do omítky. Vzniká krásná spolupráce dvou přátel, podmíněná vzájemnou úctou a porozuměním, a to je nejplodnější doba Bosáčkova. Provádí na lešení Alšovy návrhy v Praze, Písku, Protivíně, Strakonicích, a zejména v Plzni, která se právem honosí nejrozsáhlejším Alšovým dílem sgrafitovým. Pro kostel vodňanský maluje z vlastní invence křížovou cestu, podle návrhů Alšových čtyři postavy evangelistů na kazatelnu a provádí na zdech Alšovu výzdobu se vzácným taktem pro jeho lapidární linii.

Poslední dílo, které Bosáček prováděl podle Alšova kartónu pod patronancí Stechovou, je sgrafito na Stechově domě v Plzni a představuje svatého Jiřího, bojujícího s drakem. Rudolf Stech řeší svou tísnivou finanční situaci sebevraždou v plzeňské synagóze a Bosáček ztrácí rázem vše: práci, přístřeší, možnost tvorby. Stěhuje se k svému bratru faráři na Makovou, kde ukončí svůj umělecký život výzdobou presbyteria - a pak ustane v své práci nadobro.

Když koncem první světové války bratr zemřel, stěhuje se Josef Bosáček do farského chléva, aby po 16 let jenom živořil ještě nejistější existencí, než mívali obecní chudí.

O 21 let přežil svého přítele Mikoláše Alše, zapomenut a chud, sužován revmatismem a bídou.

Bratři učitelé, jejichž návrhy na přestěhování tvrdošíjně odmítal, převážejí sedmasedmdesátiletého starce do rodného města, aby jej tam na nemocničním lůžku navždy zkonejšila Smrt - utěšitelka.

Zůstala po něm opuštěná paleta, modlitební knížky, havířská švancara a vysvědčení z akademie, podepsané Pirnerem a Mařákem - k nimž přesmutný doplněk činí zažloutlé papíry s náčrty, ohryzané myšími zuby.

Alšovu dílu dostalo se lásky celého národa, jeho příteli ještě dnes dlužíme mnoho, velmi mnoho...

Nechválice mají gotický kostel svatého Mikuláše s blýskavou střechou kostelní věží a měly pana řídícího Jiřička, který znal tady každou mez a na jehož učitelské působení vděčně vzpomínají celé generace zdejších školáků.

V malé usedlosti bychom se setkali se starší hospodyní, bývalou zpěvačkou a pianistkou, dcerou slavného botanika Rosického, kterou v její mladosti odvedla láska z koncertního pódia do domkářské chalupy. Nebudeme zde rozpřádat kapitoly tohoto románku plného poezie a složitosti.

Nechválic už není daleko do Počepic, staré vesnice alšovského kouzla, jako stvořené pro předlohu českého betléma. Vše je tu nějak známé a domácké: rybníček s topoly, věž cibulička, statky s pa vláčkami i typická barokní fara s mansardovou střechou. I kovárna má ozdobný štit, přístřešek a větrnou korouhvičku a navíc šrámkovské jméno U Roškotů. Ještě si přimyslete hospodu, kde najdete přestavěnou tvrz s gotickými ostěními a zbytky vodního opevnění, jež nezmizí vám z paměti nikdy. Ano, to je ves starého vladyčího sídla rodu Počepických. Jeho erbovní znamení, bílý čáp se zavěšeným zapečetěným psaním na prsou v červeném poli, je namalován v presbyteriu gotického kostela sv. Jana Křtitele a štít hospody U Čápa honosí se stejnou heraldikou. Chloubou kostelního inventáře je barokní křeslo, vzácná řezbářská práce, před lety vystavená v Praze na výstavě barokního umění.

Ještě jednou se ohlédněme na přívětivou ves, stulenou pod zalesněnou Počepickou horou a táhlým holým hřbetem Vejřice, a zaměříme oči k novému obzoru.

Dominantou celého kraje je zámek Vysoký Chlumec. Kdybych byl rodákem, obcházel bych jej ze všech stran a pokusil se jeho strohou a strmou krásu vyjádřit v grafickém cyklu. Odevšad působí na zrak poutníkův svou soustředivou mocí.

Dvě nejvýraznější tradice české, husitská a protireformační, jsou zde domovem. Každá z nich promlouvá z jeho dějů svou vlastní řečí.

Jedni z prvních držitelů, bratři Petr a Jan z Janovic, vyjadřují vůli české duše patnáctého věku a podpisují stížný Úst, poslaný do Kostnice po smrti mistra Jana. Petrovi se však asi znelíbilo přísné táborství, proto ho vidíme v bitvě u Lipan mezi prvními z panstva, kteří vnikli do vozové hradby táborů. Jana jen o trochu později nacházíme mezd královskými bojovníky, kteří dobývají nad Vltavou pevnou táborskou baštu, hrad Ostromeč. Tři roky po smrti krále Jiřího přechází zboží chlumecké na Lobkovice a začíná historie podstatně jiná.

Stojíme vysoko na Chlumci a obzíráme z vyhlídky Polyxeny z Lobkovic celý kraj, prostřený pod námi v světle modrém srpnovém dni.

Jako na dlani leží v jižním jasu před námi Počepice, Skuhrov, Rovina, zalesněný Králův vrch a Homole, Javorová skála a před ní jen jako tucha hrad Zvěřinec. Vzpomínáme na tradici, podle níž zde kázával mistr Jan, a dále je ves Úklid, kde mají podnes památnou lípu, svědkyni Husova působení ve zdejším kraji.

Na jihovýchod se prostírá Sedlecko, krajina Máchova rodu. Od zalesněného vrcholu Zvěřince obzíral zrak mladé Máchovy duše smavou končinu, "kde dál blyštěl dvorů bledý stín", kde z ticha se "modro k nohoum vine" a "oko v dálku napnuté" se hrouží do tajemství zásvětního. Mnohou finesu Máchovy krajinomalby musíme hledat právě tady. Vzpomínka na básníka je tu provázena úsměvným jasem...

Jiné vzpomínání je zamlklejší...

Na parkánu chladí stín ořechu, jehož vůně je nahořklá, mezi zeleninou se míhají bílí králíčci a zpod trámoví kdesi vysoko bzučí zlaté jiskry včel. Za námi posupně mlčí hrad, vyrůstající přímo ze skály.

Tady sedávala paní Polyxena a její fanatická duše spřádala sny plné nenávisti k lidu, zarputile mlčícímu v roubených chalupách pod hradem. Jeho řeč byla i její řečí rodnou, ale původem a vírou se oddálila od něho na vždycky. Tento chlad a přezíravá zpupnost mrazí z kamene zdiva, mrazí ze sklepních kobek, kde těžká kláda svírala nohy kacířských poddaných, a procházíš-li citlivě prostorami hradu, všude zastudí její chmurný stín.

Tato vdova po Vilému z Rožmberka se znovu provdala do rodu fanaticky katolického. Její manžel, Zdeněk Vojtěch z Lobkovic, nejvyšší kancléř Království českého, sehrál ve stavovském odboji úlohu velmi význačnou. Za jeho věmé služby odměnil jej vítězný císař po bělohorské tragédii titulem knížecím a právem ražby vlastních peněz. Doba pobělohorských konfiskací umožnila mu neslýchanou kořist. V obou manželech, okázale zbožných, jako by se znásobila zášť proti jinověrcům, z toho plynoucí krutost a ještě větší touha po majetku a moci.

S jakou asi rozkoší se dívala tato fanatická z pavlánu Vysokého Chlumce třeba k Jesenicům, kam bylo z Nedrahovic převezeno bezhlavé tělo jediného katolíka, popraveného na Staroměstském náměstí, pana Diviše Černína z Chudenic, jehož zboží jí tak lacino spadlo do klína...

Díváme se k Vápenickému rybníku, nad jehož orobinci přeletěl čáp a volavka, pod jasným nebem pracuji lidé v polích, tu a tam už hnědnou oranice, žloutnou strniska, a naše mysl chce nabrat něco z tohoto poklidu...

Na které straně leží Kňovice?

Vzpomínám s myslí pohnutou a ne bez dojetí na tuto ves, schoulenou mezi mírnými pahorky v okolí sedlčanském.

Vyšel jsem od sedlčanské Církvičky do krajiny spanile lyrické, kde se prostíraly louky s prostou otavní květenou, na polích dokvétaly brambory, šelestily ovsy, pohvizdoval vítr v drátech a modravá průzračnost přibližovala dálky. Za žitništi zasvitla hladina rybníka Musiku, mezi stromy jsem zahlédl mansardovou střechu příčovského zámečku a od něho vpravo na táhlé hnědavé vlně se tmavěji rýsovala zříceninka Větrníku, kde stával větrný mlýn...

Než jsem se nadál, vešel jsem do Kňoviček, malinké osady, kde v zahrádkách před chaloupkami kvetly slunečnice, modraly se bezinky, před zídkou se červenala panenská jablíčka a u zeleného rybníčku hlídala hejno hus bosá husopaska. Přede mnou a na kopci zabělaly se štíty chalup, a to už jsou Kňovice... Jako předznamenáni jsem zahlédl u cesty rudnoucí vlčí mák, Čekanku a vysoký rozkvetlý bodlák. Vzpomněl jsem na oslovení básníka: "Bodláku, furiante, bud zdrávl Co si má počíti láska zkrzenai" Co mi to vlastně napovídá toto polní kvítí? Jeden příběh, který se udal dávno, velmi dávno...

Je tomu víc než sto let, kdy před jednou chalupou v Kňovicích se zastavil povoz a z něho vystoupil dvaatřicetiletý štíhlý malíř Josef Mánes, který ujel tajně z Prahy, aby zde navštívil svou tříletou dcerku Joseflnku. Její svobodná matka, Paninka Štovíčková, žila zde v chalupě svého bratra neveselé dny. Její otec, který zde býval truhlářem, i její maminka už odpočívali na chlumském hřbitově. Jaký vztah vlastně měla k Josefu Mánesovi?

Jako mladé děvče dostala se prostřednictvím známé hokyně na službu do Prahy. V rodině Mánesů, kde byli samí malíři, měli ji rádi. Její krása, typicky česká, okouzlila mladého umělce a nastalo zalíbení vzájemné. Sestra Josefa Mánesa, Amálie, která měla v domácnosti hlavní slovo, zpočátku nic netušila. Milenci prožili krásné jaro své lásky, Paninka kradí stávala modelem svému milenci, jehož smysl pro dívčí spanilost byl něžný a prudký zároveň. Toto horké milování, plné opojnosti a něhy, vrcholilo, jak zpravidla po zákonu přírody vrcholívá.

Milenec znal svou povinnost a chtěl jí čestně dostát. Amáliina praktičnost a tvrdost znala jen jediné řešení: zabránit stůj co stůj tomuto sňatku, který se jí zdál mesaliancí. Sama obětovala svou lásku oběma nepraktickým bratrům, které vlastně živila vyučováním malby šlechtických a měšťanských slečen, sama nesla nejtíživější břímě celé domácnosti, pro ně se neprovdala, jen proto, aby se mohli věnovat svému umění.

Její odsudek bratrovy milenky byl příliš tvrdý, její řešení mělo neblahé následky, ale máme dost křehké ruce, aby citlivě zvážily i její život? Co všechno bychom musili důvěrně znát, než se odvážíme k příkrému soudu její viny.

Paninka byla vyhnána z Amáliiny domácnosti a Mánes neměl dost vůle opřít se sestřině tvrdosti. Paninka se vrátila s útěžkem do rodné vsi, čekajíc u bratra svou těžkou hodinku. Josefova mysl se poprvé povážlivě zachmuřila...

Život na vsi se s nikým nemazlí. Panince nastala těžká starost, aby uživila sebe i své dítě. Nemohla se dát Živit nezámožným ženatým bratrem, a musik proto nastoupiti k tvrdé selské práci na velkostatku jako kdysi její matka. Našla v sobě dost síly, aby Mánesovo jediné dítě vychovala pro šťastnější osud, než měla ona sama. Paninka se po čase provdala do Prahy, setkala se ještě několikrát s Mánesem, ale marné bylo úsilí přimět Amálii k tomu, aby otcovství Josefovo bylo uznáno právně.

Josefínka podědila po otci nejen tvář, ale i uměleckou vlohu; psávala citlivé verše.

Už nežije ani Paninka, ani Josefínka, na něž vzpomínám ve vsi jejich dívčích let.

Kdy se Josefínka setkala vlastně se svým otcem?

To už jí bylo přes dvacet let a stalo se to na olšanském hřbitově, kdy její ruka plaše hodila na otcovu rakev vavřínovou snítku, a ani Amálie Mánesová, ani její bratr Quido tenkrát netušili, kdo se to tu naposled loučí...

A jak vypadaly Kňovice v době Mánesovy návštěvy? Zámek s červenavou věžičkou a zubovatým štítem už tu stával, ale život v něm byl jiný. Slečna Agnes Wangová si oblíbila jemnou Josefínku a půjčovala jí knihy ze zámecké bibliotéky. Snad také někdy ji vybídla k procházce parkem, kde šuměl vodotrysk a v korunách dvanácti lip, kolem v kruhu stojících, zněly chorály včel. V altánku, dnes zpusdém, se tehdy častěji zasnily nad nějakou ruční prací.

Její cesty do školy a na mše do Chlumu pamatují zděná boží muka, za nimiž dnes čechrá vánek korunu osamělé břízy a pozasněně šumí borové lesíky. Jen lipová alej před Chlumem se více rozrostla a zkošatěla, ale kraj Zůstal v jádře týž.

To je tedy rodná končina Faninčina. Její zjev můžeme spatřit v půvabném aktu Jitra nebo na obraze Maří Magdalény, k němuž stála modelem. Jistě však něco svého zanechala ve všech tělech Mánesových krasavic a přispěla svým půvabem k typu České dívky a ženy, jejž Mánes pro nás vytvořil.

Pokračujme v pouti zas v jiném koutě kraje.

Neznám kouzelnější vyhlídky široko daleko, než kterou mi ukázal režisér Svatopluk Studený z výšiny nad Hodkovem. Temné vysoké smrky strměly nad šedými žulovými balvany, mezi nimiž kvetlo vřesoví s rozbzučenými Čmeláky a v trávě za temnými ostrůvky jalovců voněly ryzce. Stádo strakatých krav dávalo této scenérii půvab idylického obrázku z počátku minulého století.

Vlna za vlnou ubíhala do dálky blednouc s odstupem vzdáleností, až na samém obzoru splynula s oblohou. Pestrá šachovnice pahorků, poli a lesů se prostírala před nimi v proměnách světla a stínu, jak spěchající oblaka zahalovala nebo propouštěla sluneční svit.

Už dávno jsem neviděl tak nádhernou bučinu jako téhož dne zde u Hodkova. Podle světlosti jejího dna jsem pochopil výstižný název "bělče", jímž naši předkové vystihli atmosféru listnatého lesa. Pod větvemi temněly hladké kameny jako přírodní epitafy nějakého dávného pohřebiště. Přál bych si navštívit tuto končinu někdy uprostřed jeseně, kdy se rozsvítí do šedé zamlženosti barevná nádhera Ústí a země dýchne svým nahořklým dechem pravdu všech pravd o pomíjejícnosti všeho...

Temně zelená silueta bříz změkčovala na zlatém nebi svůj obrys něžným poryvem vánku a cvrčkové s přibývajícím šerem zesilovali svůj zpěv, když jsme se zastavili u rozkvetlého netřesku první zídky v Mokřanech. I tady se všude setkáváme s projevy lidové zbožnosti, ať je to kaplička vestavěná do zahradní zídky, nebo boží muka typicky alšovského tvaru.

Žemličkově Lhotě jsme viděli přípravu k večerní pobožnosti, připomínající některý z obrazů Jana Zrzavého, odněkud z Bretaně. Pod zvoničkou uprostřed návsi klečel zástup s obnaženými hlavami a na vyzvání zvonu sbíhali se věřící z celé vsi.

Prastará lípa svou korunou splývala s šerem a z oken vyskakovala světýlka, když jsme se blížili k návrší, odkud vystupovaly ohromné kamenné obludy, "velrybové mocní", mluveno jazykem Petra Chelčického. Malíř Václav Fiala si zde evokoval dějiště pro hrdiny slovanského dávnověku, svou krajinu "bylinnou". Nejmohutnější z nich nazval lid Husovou kazatelnou.

Z dálky přinášel vánek zvlněné echo mariánské litanie, mísící se s chvěním osiky a vůní rozkvetlých třezalek, tma zhoustla v neprostupnou stěnu a před námi z rozhozených trsů světel jsme tušili cíl pozdního nočního návratu, Petrovice.

Červená barokní cibulička bývalé rezidence petrovické září do modra nebes jako poutní korouhev a proti ní vystupuje šedá báň farního chrámu svatých Petra a Pavla, jehož duchovní supremacii je podřízeno celé městečko nejen podle jména. Novogotika nového zámku ustoupila stranou a zaclonila se stromovím i odlišným způsobem života. Toto aristokratické gesto ztratilo dnes téměř vše, co mělo znamenat - odstup panstva od každodennosti pracujících sousedů. Zbyl jenom znak Dohalských z Dohalic a po němčině posledních barones několik blednoucích vzpomínek a některé vzácné stromy v pustnoucím zámeckém parku.

Náboženské bouře prošly v minulosti tímto vladyčím sídlem a celou okolní krajinou, aby zanechaly stopy v některých jménech osad i v povaze lidu. Husitské kazatele, mezi něž patřil i Husův přítel mistr Jan Kardinál, vystřídali tu jezuitští misionáři, pro něž Přibík Jeníšek z Újezda zařídil v Březnici kolej, a někteří členové řádu vyučovali i v Petrovicích. Záhy si zřídili vedle kostela školu a za desetiletí prohnětU duše bývalých kacířů k nepoznání. To byla ostatně nejrušnější doba městečka v celé jeho historii a ustálila povahy lidské v náboženskou důvěru a hloubavost.

Byly to zde především osobnosti kněžské, které přispěly do kulturní pokladnice národa nejednou hřivnou. Čtyři mladá kaplanská léta prožil na zdejší faře František Doucha v nadšené literární práci, sebrav tu 300 lidových písní do Erbenovy sbírky. Podílel se také vydatnou spoluprací na Jungmannově Slovníku. Tento pozdější znamenitý překladatel Shakespeara odposlouchal zde čistou výraznost lidových pranostik a úsloví, napájeje se z nejčistších zdrojů mateřštiny. Jen rok si pobyl na kaplanském místě v Petrovicích Jan Hanikýř, zakladatel Dědictví svatojanského, zato dva jiní kaplani dosáhli později vysokého důstojenství církevního. Dr. Josef Doubrava se stal biskupem královéhradeckým, dr. Antonín Podlaha světícím biskupem pražským a Eduard Šittler, rodák z Jistebnice, dosáhl kanonie vyšehradské. Není bez zajímavosti, že všichni tři měli upřímný vztah k umění výtvarnému. Dva poslední z nich napsali cenné publikace z tohoto oboru. Eduard Šittler zanechal v Petrovicích dva postranní oltáře. Hlavní oltář, krásné dílo řezbářské, před dvaceti lety shořelo, ale bylo nahrazeno věrnou kopií a nový obraz světců Petra a Pavla namaloval Alois Bílek, rodák ze Skoupého. Na náměstí jistě nepřehlédneme raně rokokovou statui svatého Václava, ani staré domovní znamení pekařského cechu na domě u Šáchů. Malíř Háusler, věrný přítel Alšův, kreslil zde svým pozorným způsobem staré Štíty a zákoutí.

Pasácké radosti prožívají petrovičtí kluci ve Vlčím lohu, kam vedou vymleté polní cesty, plné žulových balvanů a spleti písčitých stružek, které přespříliš dobře znalo bytelné auto místního lékaře doktora Abrahama. V cizích končinách je kluci zaměňovali za tank nebo ledoborec, v každém případě však vzbouzelo zasloužený obdiv. Tato svérázná postava venkovského doktora, kterou si nedovedeme představit bez průvodu dogy a šťavnatého humoru, nejedním rysem připomíná ústřední postavu vesnického lékaře z Coolenova holandského románu. Grafik, který jej tak šťastně ilustroval, mohl přímo v Petrovicích nalézti jeho českou repliku.

Mezi tarasy, pupavami a kamením umělecky vladaří grafik Karel Štika, kterého nikdo na světě nepřesvědčí, že by v České zemi mohly být ještě krásnější krajiny. Není zdejším rodákem, a přece je v této krajině zakotven mnohem hlouběji, než se všeobecně ví. Jeho tatínek pocházel z Dublovic a maminka je petrovická rodačka od Procházků. Už jako dítě sem jezdíval na prázdniny a rád vzpomíná na chvíle strávené ve zdejších školních škamnách i na pastvách, kde se velmi čile účastnil pasteveckých radostí se svými bratry. Je to tedy po celé řadě předků krajina jeho rodu a po zákonu srdce krajina jeho zasvěcení. On vyslovil grafickými prostředky její jímavou poezii. Je to "krása zapadlá a tichá", kterou si tady zamiloval, po svém procítil a pro niž nalezl i neokázalý, a proto tolik účinný způsob výtvarného sdělení.

Vrací se sem každoročně ze svého pražského domova mezi své, milován a očekáván, aby svou krajinnou ikonografii petrovickou rozhojnil o nové listy. Zůstane už jeho nepopiratelnou zásluhou, že tuto tichou končinu naší vlasti pro české umění objevil a svým zcela osobitým způsobem graficky Vyjádřil. Nejen mezi sběratele, ale i do veřejných sbírek se dostaly jeho jednotlivé listy s petrovickými motivy a celý cyklus, láskyplně rytý suchou jehlou, nazvaný Krajem kamenitým, je dokladem jeho věrné lásky k petrovické krajině. Na všech jeho listech spočívá zvláštní plaché světlo a soustředivá tichost. Vidí, co jiní nevidí, slyší, co jiní neslyší, a dovede i to, čemu se naučit nelze. Dovede vytušit mnohost skrytého života z jediné polní cesty, ne nepodobné krabaté chůzi starého výměnkáře. S křehkou citlivostí si vyváží valér celkem strohého obzoru a pole na kopci si promítne do výsostného zadívání nebes. Tato krajina se nevzdá žádné virtuozitě, žádné laciné snadnosti, každé schéma je tu naráz usvědčeno z chudoby vnitřní, a sebezvučnější frází tu neobalamutíš ani toho nejposlednějšího chalupníčka. černá a bílá. Jak širokou klávesnici umí Štika rozeznít mezi jejími dvěma póly!

Vracíme se do těchto končin za milým přítelem, který není žádným nerudou, ale člověkem rozverného vtipu a veselí. Ať si šťastně kreslí kamenitá draha s rybníkem Velátem u Bratře) ova se strakatými kravami, nebo tolikrát už nakreslené Kuníčko a všechny tiché obzory petrovické krajiny!

Šťastný, kdo jako on umí rozdat tolik lásky - Šťastný, kdo si tady jako on může chodit s vroucím díkůvzdáváním.

Znovu si vyvolávám březový háj u Vladyčínajanovcovým podrostem, jehož černé lusky praskaly v žáru kolmého slunce jako tajemná hudba. Na vyhřátých kamenech přebíhaly zelené ještěrky, na mezi u skloněných žitných klasů svítil fialový pcháč s červenou vřetenuškou a z nedalekého pole zazníval pravidelný rytmus sekáčova kosení. Jaký úchvatný podzim musí být na kraji lesa pod sosnami, kde z prodloužených stínů se lesknou ve zvlhlé trávě barevné kloboučky klouzků a ryzců, kdy všude kvete vřes, létá babí léto a celý kraj je provoněn bramborovou natí a dýmem ohníčků!

Vladyčínské návsi vévodí dřevěná zvonička na sloupu a průčelí statku, kdysi svobodnického. Starodávná roubená pavláčková komora ve statku u Smetanů je tak půvabná, že se pranic nedivím malíři Františku Holanovi, který pohrozil příbuzným zde hospodařícím rozchodem nadosmrti, kdyby je snad napadlo tuto překrásnou památku nevhodně znovicírovat.

Nevím, kdo vymyslil nezvyklé jméno Křivoklát pro rybník, ležící v měkké zeleni luk mezi Vladyčínem a Zahrádkou. Užovčí rybník! Na hrázi poletovali modrásci, chmýří bodláků se vznášelo v zamlženém modru a stříbrný kotouč hládě rybničné oslňoval zrak svým ostrým leskem. Smyčky hadích těl se náhle mihly vodní tišinou a pokraj rybníka přímo vřel prchajícími skokany, tisknoucími se k trávnatému dnu...

Tolik užovek pohromadě jsem neviděl v celém životě.

Na rozloučenou jsme se vypravili až k Lašovicům, kde se bělají mezi poli mohutná boží muka, postavená na paměť morové rány a zároveň jako vzpomínka na oběti třicetileté války. Ta zanechala zde stopy tak hluboké, že je čas už nezahladil nikdy...

Přes hnědé oranice a temné koruny sosen se blankytně zasní val otevřený kraj. Vlna za vlnou se jemně vzdouvala na píseckou stranu až k zamlžené linii šumavských hor, vzduch, zcitlivělý neklidem ptačích křídel, se zachvíval posledním houslením cvrčků a v závanu vadnoucího listí byla už teskná tucha podzimu.

Dole v úžlabí se temně klikatila Vltava, okrově zasvitly orlické věže i zarudlá střecha Starého Sedla. Ještě jeden pohled k údolí na cibuličku klučenického kostelíka, a ještě vzpomínka na krásné dílo Brandlovo, zde na oltáři umístěné. Polaskejme ještě výšinu Onoho Světa, pozdravme topolovou alej na cestě k Zahořanům, kterou před sto lety vysázela selská radost nad zrušenou robotou. Zapamatoval jsem si z celé vsi jen bělostný štít s pohledem božího oka.

A ještě jedno zastavení v lašovickém kostele, kde neznámý sošník promítl do lipového dřeva svůj úžas a mateří gesto gotické Madony, kterou postavil na půlměsíc s podobou lidské tváře. Obdivme i projev starého malíře, jenž v rozměrné fresce vylíčil divákům biblickou scénu udělení zákona božího na hoře Sinai.

Předbořicích jsem vzpomněl na krajináře Františka Holana, jehož obrazy jiskřivých i šedivých zim seznamovaly diváky se zdejší krajinou na mnoha výstavách Jednoty výtvarných umělců.

Na rozcestí ke Krchovu strmí zčernalý dubový kříž z dob třicetileté vojny. Netoužíme po světském mamonu, proto ať někdo zištnější hledá na sousedním poli vojenskou pokladnu, ve spěchu zakopanou Francouzi. Zeptá-li se při tom na jména krásných blízkých rybníčků, uslyší poněkud ironické jméno - Trubáček...

Naposled zaměřme své kroky po polní cestě ke Kuníčku, k obílené morové kapličce, svítící ze zamyšleného vřesu nad úvozem do růžového blankytu nebes. I kdyby nebyly chráněny Památkovým úřadem dvě rozložité sosny na místě morového hřbitova, polaskali bychom je i celou tuto tichou končinu, stulenou pokorně jako v dlani boží.

Sbohem, vy kamenité cesty mezi sanejstřím, sbohem, stará boží muka pod holubími křídly u Melenova mlýna, sbohem, Radejská i Hodětíne!

A na novou shledanou, petrovické věže se všemi milými přáteli pod vámi, na shledanou i vy, starodávné ObděniceKrčínovým hrobem!


tato kapitola v PDF další kapitola (Od Milevska k Bechyni)